NinadeL

Moskva, Střemšinky je považována za poslední (klasickou nebo velkou) operetu. Dílo mělo premiéru 24. 1. 1959, a ač se nám to může zdát nepravděpodobné, tak i ryze sovětský příběh oslavující výstavbu nového sídliště řešícího bytovou krizi v roce 1956, je předmětem stále nových inscenací a tedy se jedná o dílo živé. Snad pro tu mezinárodní oblibu v Šostakovičovi. Střemšinky po pádu SSSR nabízel Londýn (1994), Ženeva a Lyon (2004), Chicago (2012), Cardiff (2022), Melbourne (2023). Toto je záznam lyonského představení z roku 2009. Přeci jen v tradici francouzského Playtime ta lyonská Panelstory nepůsobí tak šíleně (a těžkopádně), jako původní adaptace Lenfilmu Střemšinky (1963).

Předávání Českých lvů bylo vždycky bizarním zážitkem. Nikdy se nestalo, aby večer proběhl jako důstojná ceremonie hodná svého významu. Nikdy to nebylo bez problémů, nikdy to nebyla čistá práce, vždycky se objevil nějaký problém. Ať už byl styl celého večera záměrně takový nebo jiný, nikdy to nebyl kladný zážitek, solidní zábava. Přesto je to vždycky sledovaná událost, svátek českého filmu (a televize). Hlavní chyba z minulých let byla sice už přehodnocena a byl odstraněn Plyšový lev, přesto průběžně vyvstávají problémy nové. Letos jako nejvýraznější disproporce vyniklo klání mezi filmovou a televizní tvorbou. A samozřejmě jedna kauza zastínila ostatní. Nedokončený proslov Darii Kashcheevy. Tato zdánlivá profesionálka, cenami ověnčená absolventka FAMU, se rozhodla, že přečte svoji řeč z mobilu. Což se nepovedlo, bylo to primárně selhání z její strany, nepochopila, že nesoutěží v žádné z hlavních kategorií a opravdu má přidělenu jen tu jednu minutu. Nevím, kde se stala chyba, jestli ztratila víru ve svou znalost češtiny, kterou má na velmi dobré úrovni (což prokázala už před lety při propagaci svého prvního filmu) a proč se těch pár vět nenaučila přednést spatra. Chtěla upozornit na podmínky práce kreativních rodičů, kterým by dle jejího názoru zřejmě prospělo zařazení dětských skupin podle skandinávského vzoru. Potud je to myšlenka v základu dobrá. Nelze se ale divit problematickému vyznění, pokud se o něj chce zasadit koktající a přetékající ze svého slotu. Jakožto bývalá cizinka, která se etablovala a dnes už reprezentuje český film a jako taková je široce respektovaná, má všechny páky na to, prosadit změny ve svém oboru, aniž by musela své přání na změnu takto devalvovat.

Viz výborný komentář ledzepfana. Tohle je tak na úrovni seznámení se s Toyen na ZŠ.

Po té, co se ustálil koncept dvou Barbií, bylo zřejmě nutné doplnit městské dobrodružství Big City, Big Dreams něčím pohádkovějším. A proto tu mámě příběh Mermaid Power. Pořád nejsem smířená s tím, že by Barbie animáky měly být pořád dokola jen o Malibu, Brooklyn a trojici sestřiček Skipper, Stacii a Chelsei, ale Mattelu to zřejmě smysl dává, takže je nutné tuto éru tolerovat.

Další do sebe zahleděná romantická výpověď o masovém vrahovi. Film nikoli nepodobný frašce jménem Bonnie & Clyde. Ale ok, můžeme tomu říkat neo-noir a tvářit se, že Spacek a Sheen nebyli na své role příliš staří. Jako bedekr oblasti North Dakota-Montana je to samozřejmě poutavé, ale jako oslava Charlese Starkweathera (1938-1959) a Caril Ann Fugate (*1943) je to toxické. Naštěstí je to jen jeden film ze série inspirovaných děl reagujících na patologickou potřebu vnímat vrahy jako fajn lidi: The Sadist (1963), Badlands (1973), Stark Raving Mad (1981), Kalifornia (1993), Murder in the Heartland (1993), Natural Born Killers (1994), The Frighteners (1996), Starkweather (2004).

Nový seriál LOL / OMG je zaměřený na nové podnikání Candylicious, což kopíruje linii fashion dolls Sweet Nails.

16/16 Zatím poslední pokus MGA vybudovat linii hraček. Mermaze Mermaidz jsou fashion dolls podpořené animovaným seriálem, který představuje jednotlivé mořské panny žijící v Mystic City. Podvodní koncept na první pohled vypadá zajímavě, je to zase něco jiného, než Rainbow High nebo L.O.L. Surprise!, ale zřejmě ne dost. Seriál dostal jen jednu sérii a panenky to budou balit letos.

Klasickej film-manifest. Poslední roky Rona Woodroofa (1950-1992) a Oscary pro Matthew McConaugheyho a Jareda Leto. Každej velkej příběh, kde hraje hlavní roli AIDS, láme srdce. Podobně lze prožít Angels in America, Milk, Bohemiam Rhapsody...

Ve srovnání s prvním filmem L.O.L. Surprise! je Winter Fashion Show mnohem klasičtější podívaná. V hlavní roli je Neonlicious a celé se to točí kolem módní přehlídky. Takže výsledek je příjemná dětská verze obdobných romantických komedií pro dospělé jako Devil wears Prada, Fashion, nebo Lipstic Jungle zbavené těch nadbytečných dospěláckých odboček. Souběžně vyráběné fashion dolls jsou pak samozřejmě pastelově dokonalé.

Takže co to tu máme? První film Michaela Douglase od Wall Street, na který se čekalo 2 roky. Hudba Hanse Zimmera, nominace na Oscary v kategoriích Best Sound a Best Sound Editing. A přesto je to takovej krásnej osmdesátkovej trash. S dabingem Jiřího Štěpničky dokonce vysloveně komfortní film plný asociací na bezstarostnou VHS éru. Mraky žánrových stereotypů, všechno je krásně tvrďácký, černobílý a pohodový. Motorky předou, ženský maj trvalou... Narativ se dokonce vrací k japonské mstě za Hirošimu. Akorát dneska už se to nedá brát vážně ani omylem.