NinadeL

Respektuji jen jako součást fenoménu našeho třetího seriálu.

Horší dvakrát Oldřich, než Oldřich dvakrát v montérkách. V tradici Nového divadla Oldřicha Nového a při vědomí jeho práce s hudebními žánry v 50. letech, by se mohlo zdát, že Dva z onoho světa jsou šťastným návratem Oldřicha Nového nejen k hudební komedii, ale i k oblíbené komedii záměn, žánru, který pomáhal celý život kultivovat a propagovat. Ale namísto toho se setkáváme s referáty o socialistké morálce, nesmyslně budouvanou láskou mezi bratrancem a sestřenicí (v podání nevšedně špatného Třísky a Čočkové) a s Novým v trapně agresivní poloze, který neváhá v dvojnické úloze soupeřit sám se sebou. Jistě, tehdejší mladá generace se hlásila o slovo už nějaký ten pátek a nebylo možné ji ignorovat, ale zároveň nebyla v takové kondici a neměla takové představitele, aby jí bylo možné zcela ustupovat. Ano, už i tady se zpívá v naivních moderních písničkách o Gině Lollobrigidě a během pár měsíců přichází do kin další hudební komedie o mladých a pro mladé, která koketuje s muzikálem, Prosím, nebudit!, takže cesta ke Starcům a Klarinetům byla nezvratná. Ale za jakou cenu? Za cenu frází a kašírovaných představ o tom, jak je mladým nutné vyhovět všemi prostředky.

Psychologický román vydaný roku 1938 je situovaný do Slezska za 1. světové války. Ovšem Weissovou optikou let 50. jsou tato fakta potlačena zcela ku prospěchu sólo výstupu Jiřiny Šejbalové, který si s ničím nezadá ve srovnání s Rozinou v předešlém Vlčkově filmu podle Glazarové Advent. Ovšem, pakliže je Advent oslavou valašského folklóru, Vlčí jáma je oslavou maloměšťácké morálky, zcela v pokrokovém duchu přelomové doby Československa Zápotockého a Novotného.

Ve své horlivě vykonstruované snaze v podstatě jedna z největších komedií českého filmu. Díky nesmrtelnému triu Besser-Kubešová-Kurandová. Avšak po hlubším prostudování kristalická oslava kapitalizmu. Aneb s novodobým čtením filmu se děje totéž, co se stalo při uvedení muzikálu podle filmů Anděl s ďáblem v těle a Anděl svádí ďábla. Co mělo být za minulého režimu pranýřováno jako otřesná minulost, se dnes stává přirozeným pojítkem se současností. A je to skutečná paseka a skvělá filmařina. Hudba dech beroucí a Vít Vejražka v životní roli. Jediné, co mi opravdu vadí, je nedotažení příběhu Andrésovi Lojsky, která měla být po zásluze zesměšněna a potrestána. A samozřejmě dramaturgie scény rozchodu Mařky a Antonína, který se později divil, že neodjela, ačkoli jasně viděl, že vlak nestihla. Matičky chlebíček už nikdy nenazvu panskými hody, ale zvážím nihilistickou skočnou. Kdo neporozuměl napoprvé, že film zatočil více s Kerenským, než s batismem, tomu není pomoci ;) Protože jinak bude navrženo filmování, obušky a pěkně do vás. "Well, tohle je americký způsob života, chlapci!" V pokračování se bludná pouť změnila v Nevěru.

"A kdybych sahnul vedle, tak mi to prominete." Fascinující gender war aneb do montérek jedině s kravatou. A vše, co se nestihlo ve Vzbouření na vsi, to jsme si zazpívali za rachotu strojů zde.

Zakladel historických filmů, ze kterých tak výborně čerpal Jára Cimrman.

Barte, ten bůhvíkdo byl Mac Frič.

Česká krimi podle domácího autora se ve zlomových časech ukázala jako ideální materiál pro překlenutí starého a nového. Příběh pokusu o obrácení děvčete z periférie na pozadí vyšetřování mordparty, dal několik zajímavých příležitostí Marvanovi v hlavní roli, Nedbalovi v karice jeho nadřízeného, kterou později vynikajícím způsobem zdokonalil v Únosu, klasické dramatičce Nollové a začínající Medřické. Bohužel už v roce 1946 bylo nutné ve velké míře nahrazovat vedlejší role objevy, často nijakého lesku (Marcela Sedláčková; ačkoli měla slavnou matku). Případně naprosto zoufalými epizodkáři (Anna Garbielová). U Medřické ještě lze pochopit příležitost, kterou jí dal Frič po té, co úspěšně debutovala u Broma ve Skalním plemenu a dále pokračovala výhradně u něj - a ustála i takovou konkurenci, jakou byly hvězdy první velikosti v Počestných paní pardubických, čímž si vysloužila hlavní roli v Černých myslivcích. Ti ale nebyli nikdy dokončeni, proto je možné vnímat její obsazení v 13. revíru především jako náhradu za ztracený remake slavného němého filmu Suzannne Marwille. Z jiného pohledu je samozřejmě palčivé tušit, jakou příležitostí by byla Frony pro Lídu Baarovou, která byla skutečným evropským gigantem, přičemž na konci války disponovala s takovými zkušenostmi, které Medřická nedohnala za celoživotní působení výhradně v českém prostředí.

Velice dobrý protektorátní film s perfektně civilní Jiřinou Stěpničkovou a jako vždy silně divadelním Zdeňkem Štěpánkem, kteří hrají utrápenou manželskou dvojici. On podléhá anonymu z řad svých pavlačových sousedek a ona málem dopustí rozvod a rozdělení jejich dvou dětí do samostatných domácností. Její matku hraje Terezie Brzková a její dceru Nataša Tanská, takže tu najdeme i silné dozvuky režisérovy práce na Babičce. Syna hraje Miroslav Červený, o tom se nám zatím nepodařilo mnoho vypátrat. Celé panoptikum komorního dramatu pak už jen doplňuje spolupracovník Štěpánka Jan Pivec a z hereckého ansáblu divadla pak vyčnívá skutečně kvalitní Otto Rubík. Všechny ostatní role mají v maximálně negativistickému duchu na starosti osvědčené epizodkářky a epizodáři. Ráda sleduji kontrastní filmy Jiřiny Štěpničkové, tu za selského prostředí, tu z pražského a vždycky v nich najdu zalíbení, jen to párování se Štěpánkem se mi nezdá vyloženě nejšťastnější. Ovšem stejně jako Vlasta Burian nebo Sophia Loren, i Jiřina Štěpničková patřila mezi herce s naprosto odzbrojujícím hereckým umem, který ostatní postavy potřebuje jen jako odrazový můstek pro vlastní hru. Film vytvořený podle námětu Josefa Rovenského tedy považuji ze jeden z těch šťastnějších v první polovině protektorátu a nemám důvod se divit době jeho realizace, protože čtyři léta jsou tak akorát.

Účel by neměl světit prostředky, jako v tomto případě.