NinadeL

Všechno, co nefungovalo v prvním díle, na to lze najít odpověď tady. Což je fajn. S dospělými hrdiny si samozřejmě rozumím lépe než s dětmi. Ale celá ta vyprávěnka z prokletého městečka Derry je tak strašný bullshit, že není nic, co by to zachránilo. Je sice hezké, že se King svezl na vlně Lovecrafta, ale transponovat ty jeho klasické strachy z dalekého vesmíru do kanalizace v městečku v Maine, to je jednoduše omyl. Navíc představa, že bych musela čekat mezi filmy 2 roky je další nesmysl, který reprezentuje i zdejší pokles v zájmu.

Něco z Kinga přečteného mám, Carrie mi přišla zajímavá a viděla jsem většinu adaptací, Misery znám z filmového i divadelního zpracování... Ale na To jsem se nikdy nechytla. Nová filmová verze je extrémně nevyvážená, je to prapodivný mix žánrů, který nedrží pohromadě a celé to nedává smysl ani v nejmenším. A strašidelné to taky není, jen plné primitivních lekaček.

Zvonilka a spol zažívají krušné chvíle. Je na čase vzít nohy na ramena nebo se postavit za Roklinku? Ano, dětsky hravá poetika se nám trochu změnila, potemněla, ale s mládím kapitána Hooka jsem měla větší problém. Tady je minimálně hezky využité ponaučení z Tajemství křídel.

Tohle je nastudování Járy Beneše jaké svět neviděl. Hodnotné pouze jako historický záznam.

Divadelní záznam klasické ruské operety, která se hrála v Hudebním divadle v Karlíně a Nuslích Praha (na scéně HDK v době, kdy byla divadla spojena). Dnes to zní sice strašidelně, taková ruská opereta, ale Isaak Osipovič Dunajevskij byl ryzí populár a jeho melodie jsou uchu lahodící i po pádu SSSR. Jeho melodie jsou spojené zejména s předválečným filmem Celý svět se směje (1934). Celkově se jedná o sedmou českou inscenaci, Bílý akát se pravidelně objevoval už od roku 1957 od Ostravy po Plzeň. Téma je dobově poplatné, odehrává se v malé komunitě v Oděse, kde se to proplétá milostnými vztahy, které často zhatí výjezd mužů (a žen) na moře. V závěru se všichni těší na shledání, které bude filmováno do týdeníku. Na druhou stranu proškrtat z toho těch pár sovětských reálií a hrát to v neutrálních kostýmech za onoho času a líbilo by se to i dneska. Jednotlivé postavy jsou dobře napsané, emoce jsou opravdové, lidské touhy a sny jsou univerzální. Jednotlivé příběhy dospívání a zrání jsou vkusně zahrané Pavlou Břínkovou a Ladislavem Županičem, humor obstarává Karel Effa. Vzpomínku na Bílý akát kazí jen vědomí existence televizní a filmové verze z let 1957 (Moldovafilm) a 1972 (studio Alexandra Dovženka).

Od Hrnčiarského bálu jsem čekala mnohé, vzhledem k tomu, že jde o původní Dusíkovu operetu z roku 1956 čili z éry, která operetě nepřála. Nicméně nejen původní dílo, ale i tato televizní inscenace je báječná. Vkusná, něžná, hudba je natolik skvělá, že si ji budu broukat ještě velmi dlouho. Herecké výkony jsou přiměřené, vše do sebe zapadá i v nejmenších detailech. Doporučuju všem, kteří to ještě s televizní tvorbou nevzdali.

Krásná klasická francouzská opereta Giroflé-Girofla Charlese Lecocqa z roku 1874, jejíž děj se odehrává ve 13. století ve Španělsku... se nám proměnila do televizní inscenace, která si vykládá "odehrává se kdysi ve Španělsku" z neznámého důvodu jako 18. století. Lecocq ve své době patřil mezi souputníky Jacquese Offenbacha, onoho legendárního zakladatele operety. Sama Giroflé-Girofla patří mezi díla hraničního žánrového zařazení od opéry bouffe k operetě. Námět je roztomilý a vychází z dobově oblíbeného schématu "já je někdo jiný" a hudba je velmi příjemná. Co si víc přát v tehdejším Théâtre des Fantaisies Parisiennes, než krásnou subretu v dvojroli a její dva velmi odlišné nápadníky? Piráta (samozřejmě Maura) a šlechtice? Dramatické situace střídají romantické, nechybí napětí ani humor. Já jsem se potěšila. Srovnání francouzské školy s vídeňskou nebo pražskou je velmi liché, každá má něco do sebe, stejně tak díla londýnská. Neb vždycky bylo střiženo dle domácího vkusu. Aby člověk mohl ocenit všechny operety, musel by být skutečný kosmopolita. Toto je navíc labutí píseň operetní televizní inscenace jako takové. Za ty roky se natočilo mnoho skvělých kusů a je obrovská škoda, že tato tradice nepokračuje.

Osobnost Ondřeje Suchého je v tomto mini šotu prezentována tak nějak nahodile. Odstěhoval se s Nostalgickou myší do Šemanovic, protože je až příliš podobný svému bratrovi, byl odejit do ČT Ostrava... A i když napsal knižku Exkurze do království grotesky na FAMU ho nevzali. A aby toho nebylo málo, syn se mu dal na drogy. Tahle 13. komnata dramaturga neviděla ani z rychlíku.

Aki Kaurismäki a lid kontejnerových polí. Ale jsem ráda, že jsem viděla Kati Outinen v jejím přirozeném prostředí. Její role v českých filmech tak dávají větší smysl.

Film na způsob Tajného života včel nebo Skrytých čísel. A takové jsou potřeba. On ten rasismus není jen problémem amerického jihu v minulém století.