NinadeL

Klasicky zdařilá miniatura z produkce FAMO. Profesionální herci, velkorysý rozpočet, střízlivé vedení. Takto tvořit školní filmy vypadá jako naprostá pohoda. Kdo ale vidí pod poklici, že?

První přepis Nerudy v normalizaci předznamenal poslední éru, ve které Nerudovo jméno pro filmaře ještě něco znamenalo. V 70. a 80. let vznikla celá série zdařilých televizních filmů, jeden seriál a jedna animovaná radost. Ale od té doby nám Neruda jakoby zmizel a jen výjimečně po něm pošilhávají študenti. Návrat pan Ryšánka je klasická pietní inscenace postavená na porozumění předlohy a kvalitních hereckých výkonech. Lépe by bylo na světě, který by si mnohdy udělal čas na přemýšlení o tom, že nás a naše předky dělí skutečně jen čas, povaha lidská je totiž stále stejná. "Duši? Támhle letí!"

Tu a tam bylo velmi užitečné nechat Vávru se věnovat velkému tématu z našich kulturních dějin. Pečlivostí sobě vlastní nechal rozvinout mnoho profesí, skvělou výpravu, kostýmy, dal příležitost zralým hereckým výkonům. A jako marionetář vzkřísil jeden z nejdůležitějších mýtů české literatury 2. poloviny 19. století. Samozřejmě povaha skutečnosti, že se celá ta láska mezi Světlou a Nerudou dochovala jen ve fragmentech a opisech, dala příležitost vzniknout celé řadě interpretací a ohýbání, v každé době vznikl nový názor a spor o to, co se mezi těmi velkými literáty vlastně stalo, kdy přesně a jak to ovlivnilo jejich tvorbu (a život). A Vávra se nebojí ničeho, smysluplně využívá i tu marginální skutečnost, že poslední dopis Světlé už Neruda nikdy nečetl a zároveň, že Světlá uchovala sobě na památku popel z dopisů, které obětovala manželství s Mužákem.

Umělecky výrazná, leč obsahem problematická adorace klasického národního mýtu.

Nečekala jsem vůbec nic a dostala jsem cosi jiného, než klasickou českou romkom (což už je antižánr sám o sobě). To cosi si naštěstí na nic nehraje, beach volejbal je pokoukání na holčiny v bikinách, nechybí zadky (dámské i pánské) ani bujná poprsí, hovorová čeština zaznívá v celé své kráse, žádné stylizované dialogy jak ze slovníku spisovné češtiny z minulého století. Obsazením je to typická kolečkovina, koprodukce se Slovenskem dodala pár méně okoukaných tvaří typu Marián Miezga, Ostrava zas pro změnu nezapoměla na Štěpána Kozuba. Na to, jak se to koupe ve vztahových banalitách ve sportovních kulisách, je výsledek minimálně méně škodlivý, než vulgarity typu Teorie tygra nebo Tátova Volha, které cílovce otloukají o hlavu nesmysly a stereotypy neskutečných rozměrů.

Po těch letech od Scorseseho Letce bych čekala větší zájem o původní Pekelné anděly i tady, ale nějakých 350 hodnocení je zřejmě strop i v tomto případě. Howard Hughes překonal sám sebe a představil všechny myslitelné atrakce té doby v jediném filmu. Filmu, který je černobílý, tónovaný i ve dvou pásovém Technicoloru, zvukový i opatřený mezititulky. Film, který stál život několik lidí a Jean Harlow vystřelil mezi souhvězdí hollywoodského nebe. Výborný zážitek.

Zvuková verze Marianne se stala prvním zvukovým filmem Marion Davies. Málokdo by tomu věřil, ale právě ona patřila mezi ty herce, které zvukový film nezaskočil a vstoupila do něj rovnýma nohama bez nejmenšího zaškobrtnutí. Téma 1. světové války vychází z obliby filmu The Big Parade W. R. Hearstem. W. R. Hearst stál za celou kariérou Marion a jeho vkus určoval mnohé. Nechybí parodie oblíbených francouzských herců současnosti i minulosti. Marion má výtečný francouzský přízvuk, celou řadu převleků a parťákem jí je Ukulele Ike. Jak to bylo s němou verzí filmu, který byl kromě Marion i jinak obsazený, to je otázka. Různé zdroje tvrdí ledasco. Například, že se film ztratil, nikdy nebyl promítán anebo že byl ideální jako podpora zvukové verze tam, kde ještě nebyla ozvučena kina.

Citlivý dětský film, který mate tělem. Je to klasický ponor do duše dětí s jejich typickými problémy na základce. Srovnání s Narnií filmu spiše uškodilo. Ale knihovnice a češtinářky předlohu milují.

Předpokládám, že dnešní znalost filmu vychází z té kopie, kterou široce distribuuje F. W. Murnau Stiftung, na DVD opatřenou dokumentem, který vysvětluje proč i dnes je Tartüff považovaný za ztracený film. Dnešní kopie je kratičká, leč bezvadně ilustruje Murnauovo pojetí typického náboženského pokrytectví, které bylo stejně aktuální v době Molièra, stejně jako kdykoli potom. Jedná se o film ve filmu, což dává možnost vyniknout jen malému počtu herců ve dvou časových epochách. V té ze současnosti kraluje klasická velká herečka Rosa Valetti, v té historické si užívají své postavy z klasického repertoiru zejména božská (nádherná, skvělá) Lil Dagover a geniální Emil Jannings. Je to dobrý film a ve srovnání s Poslední štací a Faustem mnoho nezaostává.

Jeden z nejhorších hollywoodských životopisů. Špatně osazený, napsaný a je až fyzicky nepříjemné to celé dohromady vůbec vnímat.