NinadeL

Je mi líto, ale Fan Vavřincová byla autorkou jediného nápadu. Patřila ke generaci, která milovala Wodehouse a Christie a to, co na nich měla nejraději, přenesla společně s vlastní odžitou zkušeností do našeho prostředí. Otázka je, zda v tomto počinu byla úspěšnější ona nebo Jirotka.

Legendární epizoda Rodinky s Oldřichem Novým, který svého Koníčka doslova prožil.

Dnes je Album sice archaická talk-show, leč historicky velice cenná. Krátce po revoluci mnozí pamětnicí byli ještě velmi vitální a měli co říci. Co na tom, že ukázky jsou zbytečně dlouhé a moderátor Jan Pixa není ideální? Autentický projev Fan Vavřincové je skvělý, vypráví o mnohých detailech své práce, o setkání s Mac Fričem, o udání, které na ní přišlo do ČT, jak pokračovala v bratislavské televizi, a také se zmíní o osobní tragédii. Osobně mi chyběla otázka na její epizodní roličky ve filmech v polovině 40. let a širší pojednání o její televizní práci po Takové normální rodince. Doba byla jiná, Fan Vavřincovou čekala mnohá nová vydání jejích knih, nová spolupráce s Ahojem... Dnes se to zdá skoro až neuvěřitelné.

Lehké zklamání. Nápad je prima, jednotlivosti jsou až báječné (nápad na dětskou detektivku, atraktivní prostředí podzámčí, sociální motiv), ale celek se nám jaksi nepovedl. Lépe hodnotit jako amatérský počin, jako ve směs vše, co pochází z tehdejšího Brna. Je skoro až neuvěřitelné, jak i takové dětské filmy typu Líza Irovská zlátnou v porovnání s tímto moravským omylem. Je mi líto, ale bylo to plýtvaní slušných herců (například Vlasty Hrubé, Františka Paula, Jindřicha Plachty nebo Miloše Nedbala), vedle naturščiků (Jarmily Urbánkové nebo Jana Purkrábka). A samozřejmě děti by potřebovaly lepší vedení, o technické kvalitě nemluvě.

Krásné, takový film zlátne časem a je nutné vnímat v kontextu Švankmajerových věcí, pouhá láska k E. A. Poeovi nebo markýzovi de Sade by v tomto případě opravdu nestačila. Nádherné ukázky toho, že i herci z nejoblíbenějších mohou stát na svých piedestalech oprávněně. Dnes je půvabné i to, že některé perverzní rekvizity z tohoto filmu zdobí expozice Národní galerie.

Slaboučká slovenská inscenácia srovnatelná s tehdejšími českými inscenacemi. Z prachu času ji vyjímá jen fakt, že jde o dílečko milované Fan Vavřincové, která se díky seriálečku z Ahoj na sobotu z poloviny 30. let stala nesmrtelnou. Divák by mohl být i hladový po situační komice Patsy tropící hlouposti a Takové normální rodinky, ale v bratislavském televizním studiu žádný zázrak nevznikl.

Navazující pohádka z Kmínkova cyklu, který měl sestupnou tendenci. Ale navzdory menšímu rozpočtu, počtu herců a celkovému entuziazmu, působí Sněhurka a sedm trpaslíků méně děsivě, než Perníková chaloupka. Ono je ostatně lepší jen tušit, jak asi vypadala chaloupka sedmi trpaslíků uvnitř, vzhledem k tomu, že i Ele Šárkové stačila jen zámecká zahrada k odehrání všech důležitých scén.

Patrně to jediné, s čím lze srovnávat tyto pohádky, je divadelní záznam Prodané nevěsty z téhož roku. Nejedná se o čisté filmy, ale z dnešního pohledu o scénickomediální archeologii. Někteří již poznamenaly důležité postřehy, účast baletu ND, hudební pasáž z Louskáčka a prvorepublikový katechismus, jiní se jako již tradičně předhánějí v nepochopení a v ostrovtipu. Kmínkova Perníková chaloupka je vpravdě ojedinělý zážitek a řadit ji mechanicky mezi české hrané filmy je samostatným tématem do debatního kroužku.

Krásný příklad hybridního filmu, který nám ukazuje, jak by mohly vypadat jiné pozdní němé filmy, kdyby nebyly zpětně jen dozvučeny, ale také dotočeny. Je až opojné sledovat tu přímočarou romanci, v jejímž středu stojí L. H. Struna, představitel nejryzejších milovníků, které není nutné vsazovat do luxusních prostředí (i Machatý ho použil jako protiklad k falešnému světu nočních barů), ale srdce dokáží lámat i v prostém srubu uprostřed lesa. Aša Vašátková by mohla být úspěšnější jako hrdinka výhradně němých filmů, té dialogy nesvědčily. Naopak Anity Janové je věčná škoda, že ve zvukovém filmu nepokračovala. Nádherné děvče. Závěrečná otázka pak náleží talentu Zdenky Palečkové, jejíž scény s nezvykle negativně naladěným Pištěkem mají zase jiné osobité kouzlo.

Ambiciózní projekt Rovenského přebraný Kubáskem se proměnil do velmi riskující produkce. Což o to, skvělá slovenská příroda je atraktivní sama o sobě a Jarda Blažek jí rozumí. Příběh je poutavě starosvětský, prostý a lidsky silný. Nicméně je složité hodnotit Želenskou a Klapucha v hlavních rolích, kteří v českém filmu nikdy nezakořenili, ale zde jsou dostatečně přirození a pokud by dostali další příležitosti, mohli se proměnit v oblíbené stálice. Leč nestalo se. Morálka hlavních postav je srovnatelná se staršími romány Klecandovými. Venkoncem jde tedy o zajímavý příklad lyrického filmu.