sigf07

Kdyby tohle propagační video běželo na obrazovce v kanceláři nějaké cestovky, neřeknu ani slovo. V televizi do ale nemá co dělat. Čenský bez přestávky mele informace z cestovní brožurky a do toho na obrazovce poskakují dvě nány. Bez toho, aniž by pronesly jediné slovo -komentovaly okolní památky, přístup místních k turistům nebo prostě NĚCO. Cokoliv. Veselé historky z natáčení třeba. Místo toho mi jen názorně předvedou, že v Tunisku se pijí koktejly, prodávací bubínky a jiné cetky, hraje se tam golf a člověk se může vykoupat ve whirpoolce. Na to, že má pořad asi 40 minut jsem se o zemi nedozvěděl nic, co by se nedalo shrnout do dvou vět. Přitom prezentovat místní kulturu, historii a jiné zajímavosti by měl být hlavní účel cestopisu. EDIT: V druhém (středoamerickém) díle nedošlo k žádným změnám a já to po deseti minutách vzdal. Nikdy více!

Zatím mé druhé filmové setkání s liverpoolskými Brouky a oproti Pernému dni úplně jiný filmový zážitek. Musím říct, že je Yellow Submarine na můj vkus až příliš hippiesácký. To neříkám proto, že bych měl proti té době nějakou averzi, ale myslím si, že nebyl zrovna dobrý nápad, založit celý film od A do Z jen na prezentaci určitého životního přesvědčení. Ponorka totiž taková opravdu je, od námětu přes animaci a dialogy až po znuděný namluvený komentář, díky kterému máte místy pocit, že ležíte po celonočním flámu nataženi v houpací síti v jedné místnosti s Johnem, Paulem, Georgem a Ringem, kteří vám z polospánku vyprávějí improvizovanou pohádku. Po hudební stránce ovšem není filmu co vytknout a kromě hitovek Yellow Submarine a All You Need Is Love mě potěšilo zařazení i méně známých písniček. Přesto bych asi udělal lépe, kdybych si rovnou pustil cédéčko...

Hrůza, kam až tato série došla. První díl sice nebyl vrcholem originality, ale mohl se vedle tanečních čísel, pochlubit i charismatickým obsazením a skvělou hudbou. Ve dvojce nám zbyla vlastně jen hudba a dokonce i ta se v nejnovějším pokračování vytratila. V podstatě jsem se téměř dvě hodiny díval na pásmo videoklipů, z nichž jen ten závěrečný měl nějakou koncepci a nápad. Mizerné výkony mizerných herců a nevýrazný dance soundtrack rovněž snímku na atraktivitě nepřidaly a 3D komentovat snad ani nebudu - když jsem totiž o Souboji titánů tvrdil, že je v něm třetí rozměr využit vypočítavě a amatérsky, nečekal jsem, že by se mohl objevit film, který by mohl Titány trumfnout. Stalo se...

Už jméno Meg Ryanové je určitou zárukou příjemně ztrávených devadesáti minut a když k tomu připočteme Justina Longa a "hrdinku" Kristen Bellovou, nelze mít jiná než přehnaná očekávání. Velká očekávání zpravidla končí zklamání a přesně tak je tomu i v tomto případě, kdy bude divák uspokojen jen do jisté míry. Mezi Meg a jejím filmovým manželem to opravdu jiskří a Kristen svým roztomilým kukučem ještě nikdy nic nezkazila, role naivní milenky je jí (se vším respektem, který k ní chovám) šitá na míru. Bohužel, postava Longova lupiče je zde tak trochu navíc, respektive je špatně napsaná. Rozhodně by bylo lepší, kdyby se i po jeho příchodu dál pokračovalo v dosavadním komediálním ladění. Ovšem to je jen mé přání. Faktem je, že se z minuty na minutu stává z mile ujeté komedie něco mezi thrillerem a dramatem. Hra na vážnou strunu není nijak zvlášť povedená a já jen děkuji, že odezní tak nenadále, jak se zjevila, přestože napáchala nenapravitelné škody, jež se odrazily v mém hodnocení, které jinak mohlo být daleko vyšší.

Nemám nic proti filmům pro šestileté děti. Ba naopak, tvrdím, že těch dobrých (vlastně i průměrných) se v současnosti točí zoufalo málo. Chlupatá odplata má být jedním z nich, ale hned na úvod říkám, že spadá do kategorie průměru. Při hodnocení jsem se snažil naslouchat svému infantilnímu já, kterému se první polovina opravdu líbila a skoro nabylo dojmu, že Hon na myš získal rovnocenného souputníka. Bohužel, v druhé polovině se pokazilo vše, cose pokazit dalo. Závěr, kdy se ti hodní spojí proti těm zlým a vyženou je z města, je opravdu špatný a taneční scénou režisér Kumble rozcupoval na cucky dosavadní spojenost s věrohodnou animací zvířátek. Hlavní hvězdou Chlupaté odplaty je bezesporu Brendan Fraser, kterému stačí po celou dobu jen ječet, smutně koukat nebo se idiotsky usmívat. Přesto to byl z mého hlediska právě on, kdo utáhl celý film a pohled na něj byl rozhodně sympatičtější než na zmatenou Shieldsovou, revoltujícího synka nebo über zloducha Kena Jeonga. Závěrem bych měl jen dvě poznámky k zvířatům, kolem kterých se děj vlastně točí. A to, že na jednu stranu se mě líbil originální způsob, jak byla vyřešena jejich komunikace, na druhou stranu mě už štve zlozvyk amerických filmařů vnucovat nám představu, že mýval, vačice a tchoř dokáží vyrobit superkomplikované pasti a technické vychytávky. Jako by nestačily šišky...

Skoro jako by film vznikl na zakázku americké vlády, zaměřuje se totiž na jedno z nejpalčivějších současnýchých témat, od jehož nakousnutí v některé z televizních debat stáčí okamžitě každý politik řeč jinam. O brutálních vyslýchacích metodách FBI a americké vlády se ve filmech zatím jen mluvilo, režisér Jordan zbořil další tabu tím, že nám je přímo ukázal a zároveň před nás položil morální dilema - zbavit jednoho či několik málo jedinců těch nejzákladnějších lidských práv nebo si zachovat lidskost a vystavit tak tisíce nevinných lidí smrtelnému nebezpečí? Nepříklání se ani na jednu ze stran a právě nejednoznačnost toho, co je správné, činí z Unthinkable vynikající dramatický thriller. Divák se sice skoro nehne z šedivého bunkru, ale zároveň se nenudí ani minutu - monotonní prostředí ho nerozptyluje, aby se mohl plně zaměřit na jednotlivé postavy. Mezi těmi exceluje Samuel L. Jackson v roli drsného specialisty na výslechy, který si asi jako jediný z vyšetřovatelů plně uvědomuje, jak vysoká hra se hraje. Michael Sheen má svou roli značně zkomplikovanou faktem, že po většinu filmu, musí jen křičet bolestí či vztekle koulet očima, ve scénách kdy se ale dostane ke slovu, mu náboženského fanatika uvěříte bezvýhradně. Do třetice stojí za zmínku Carrie-Anne "Trinity" Mossová, která je v podstatě divákovým alter egem a v průběhu filmu její postoje prochází podstatnou změnou. Vzato kolem a kolem, mám před sebou (alespoň podle mého) jednoho z nejžhavějších kandidátů na Oscara.

Sandler sebral pár kamarádů, na chlup stejný rozpočet, jako dostal Stallone pro své Expendables (!) a odjel si zařádit na chatu. To, co pak rozeslal do kinosálů má blíže k videu z dovolené než k plnohodnotnému filmu a přestože se člověk občas i zasměje, je evidentní, že ti, co se bavili nejvíc, byli právě ti pánové na plátně. Některými svými výstupy mě mile překvapil Rob Schneider, naopak Salma Hayeková a Maria Bellová, od kterých jsem si sliboval hodně, jsou zde vlastně úplně zbytečné a plní pouze roli bezejmenných doplňků svých partnerů, což by dle mého zvládla stejně dobře kteréholi jiná herečka. Není pochyb, že Machři brzy poté, co opustí programy zapadnou. 100 minut jsem ale mohl strávit daleko, daleko hůře.

Tate Ellington, Pierce Brosnan a Ruby Jerinsová. Co se týče hereckých výkonů, působí právě tito tři z celého ansáblu nejlépe. Ústřední duo Pattinson a de Ravinová tu prostě je, protože tu být má - aby nalákali davy Edwardových fanynek a zástupy zvědavců, kteří se chtějí podívat, jak ta mladá ze Ztracených hraje. Roli lákadla zvládli podle očekávání, hereckého talentu však mnoho nepobrali a jejich projev spíše připomíná předčítání stránek scénáře. Přesto nepředstavují hlavní problém celého filmu. Tím je přesvědčení autorů, že čím více životních tragédií dokáží nacpat do dvou hodin stopáže, tím hodnotnější drama jim z toho vypadne. Výsledkem je do sebe zahleděný, příšerně rozvleklý příběh, který si hraje na víc, než čím ve skutečnosti je a který se ve vás neskutečných 113 minut intenzivně snaží vzbudit lítost nad bolestnými životy svých hrdinů. Tak tedy dobrá - Allene Coultere, Wille Fettersi, je mi vás líto!

Z Triumfu vůle mám tak rozporuplné pocity, jako jsem doposud z žádného jiného filmu neměl. Na jednu stranu jde o inovativní, skvěle natočený dokument (či spíše dobový záznam, protože s dokumentem, tak jak jej známe dnes, toho nemá mnoho společného), na druhou stranu nesouhlasím se zde prezentovanou ideologií a hodnotami, jež jsou zde oslavovány. Je zajímavé sledovat, jak se Hitlerovy projevy za čtyři dny, po které sjezd strany trvá, vyvíjejí, jak projdou zásadní změnou a z témat čistě ekonomických a protikrizových v poslední den stává ryze politická rétorika, v níž nechybí ostré výroky proti stranickým odpůrcům a neustálé vyzdvihováni armády, coby základního pilíře státu. Jak jsem již zmínil, technicky je film na vysoké úrovni a právem si zaslouží přízvisko přelomový. Režisérka si hraje s obrazem, nechybí přelety nad městem, sešikovanými pluky SS a SA, řečníci jsou snímáni ze všem možných úhlů, záběry ohromných celků střídá zaostření na detail a scéna, kdy si kamera vyrazí na výlet a rozráží les stranických standart, patří mezi ty nezapomenutelné momenty filmu. Triumf vůle je vlastně nekončícím sledem přehlídek a proslovů, ale právě jeho forma je příčinou, že si divák tuto monotónnost téměř neuvědomí. Svůj účel se mu podařilo naplnit dokonale a film přímo křičí na diváka "Proč by měl tento velký a silný národ strádat?"

Při sledování jsem se nemohl zbavit dojmu, že jde jen o slabý výplach podobně zaměřeného "Kdopak to mluví". Ani ten film není žádná bomba, ale je v určitém ohledu originální, vtipný a může se spolehnout na charismatické duo Travolta - Alleyová. O Záložním plánu to bohužel neplatí. V podstatě dostanete to, co se vám vybaví po přečtení stručného popisu filmu - s tím rozdílem, že vaše fantazie se s námětem asi popere lépe a nejspíše se dokáže vyhnout křečovitým dramatickým výstupům a rádoby vtipným skečům, z nichž banda důchodců, sklouzávající po plodové vodě, patří mezi ty lepší. Co víc dodat? Že Lopezová opět stejně špatně hraje tu pohodovou holku z lidu nebo že postava O´Loughlina je tak neuvěřitelně hodná, až to prostě není reálné? Zmiňované "Kdopak to mluví" ve mě kdysi vyvolalo dojem, že čekat dítě s milovaným partnerem je štěstí a že bych si to jednou taky rád zkusil. Po Záložním plánu si naopak říkám "Bez antikoncepce ani ránu"...