MM11

I kdybyste mnou drhli podlahu a pak napíchli na kůl, tak nepovím příčiny jednání nejeznodznačného hrdiny. Ten brouzdá v tomhle nečekaně zadumaném snímku po všech místech i nemístech za záchranu toho, co ještě zachránit lze. Režisér s povědomým jménem hraje žánrové kostky, kde místy vylosuje vtipnou vsuvku, aby náhle tak zahustil atmosféru, že sedačka v kině začíná být světelná jak paprsek. Atmosféra a doslova vzrušující čekání na další fígle svérázného tvůrce činí z Charisma i přes formální roztahanost nečekaně zajímavý film pro diváka. I když (dle mého) někde nevěděl ani on sám a ke konci zboří nebohému divákovi aspoň tu chabou snahu o pochopení. Intelektuální režisér žánry umí, atmosférou válcuje vše a hlídá si pečlivě nejasné symboly. Taková prověrka z filosofie někoho bez odpověďí naštve, ale na takový film se dle mého nejde zlobit. Jenom ten hlavní hrdina je pro mě věčnou záhadou...

Prázdninová vyjížďka na pláž v rytmu partičky, co se nerada váže. Ale s klepáním po branách za velkou louží by tahle trhlá romantika pramálo pochodila. Pro prudérní Američany otevřená erotika, pro Evropského brouzdala po umění poněkud neujasněná sbírka turistických záběrů a zoufalých hereckých tváří. Jen s tou erotičností bych to doopravil. Je kajícnou pravdou, že oblečení je pro naše hrdiny nevhodnou přítěží. Jenže nudistické plácání se po pláži má se sexem společného jen velice málo, tomu věřte... Co říct k ději, lehce moralistní příběh trochu moc káže a holedbá se stejně jako výrazná hudba, co předznamenává italo disco. Příběh o zásadních zkušenostech a důležitosti morálky zkrátka svítí sluncem. Dá i dnes oddechnout, byť na umění si hrát nehodlá.

Charles Boyer je ďábel, s nímž stojí a padá tento film. Jeho pianista Gregory je tak nedozírně démonická postava, že protivník Cotten nemá nárok naprosto na nic. Tahle příkladně melodramatická destrukce nebohé Ingrid Bergman funguje ve všech směrech i dnes. Dokonalý je obrovský dům plný nepříznivě nakloněných postav, především bych rád zmínil Angelu Lansbury (otravná spisovatelka, co strká všude nos, je na odstřel už zde coby dvacetiletá komorná). Deptaná Ingrid Bergman přitom není obětí zásluhou vlastní neschopnosti, film si zakládá na tom, aby Boyerovým trikům nebylo možné nic vytknout. Slabý Cotten není vůbec soupeřem, což je jediná vada na kráse Cukorova uměleckého díla. Spolehlivý režisér připravil výborné představení - udělal maximum a Boyer ještě víc.

Amerikanizace východních kinematografií, to je věc zapeklitá. Na jednu stranu pokorně uznávám, že uspávající dějepisné cvičení propagační funkci podobných projektů ani zbla neprospěje. Jenže povězte sami, umíte si živě představit filmovou rekonstrukci srpna 1968 s pozice úspěšného hokejisty a jeho milé? Nehledě na to, že politická realita dostává potupně malý prostor a Maďarská režisérka vypráví vlastně jen zhuštěnou "love story ". Tím tedy duchovní osvěta filmu, která dostává patřičně na frak. Když to ale obrátím na pozici klasického velkofilmu, tak nemám výtek. Vše skvěle funguje, velké scény působí velkolepě, film má perfektní tempo a charismatické postavy. Že se nikomu deset minut po titulcích nebude chtít listovat historickou brožurou je věc jiná. Maďaři se zřejmě nechtěli vyrovnat se zásadní událostí, ale ukázat moc jejich filmu. Tu jim nelze upřít.

Chytilová a její rezolutní vzkaz všem přehnaně jemným umělcům. Svérázně výborná režisérka neklade na špalek jen samotný princip žití na prašivém sídlišti, nýbrž dotahuje vlastní námět až do absolutna. Její fantasmagorie hází kýbl hnoje na všechno okolo, svoje postavy vyloženě nesnáší, ale chce je aspoň směrovat. Chytilová ve své posedlosti vykazuje perfektně prokreslené charaktery, nad jejichž rozkopaným osudem se divák nejednou skřípavě zasměje. Lidská malost nemá původ v Modřanech či Ďáblicích, ať by se vina chtěla házet jen na tu špínu a nedostatky bezesporu odlidštěných paneláků. Panelstory není jen naštvaným plácnutím do vody, ale (dle mého) jediné skutečné inovativní navázání na novou vlnu šedesátých let zbavené marné nostalgie alá Jireš, Vihanová... Temperamentní práce s kamerou a hudbou budiž důkazem.

Trošku to s Váma pravda zamává, jenže zkuste hledat hlubší význam v takovém nevyzrálém mixu úchylných barev a momentu hráčské vášně. Renomovaný vizionář Oshii nepochopitelně vsadil na hranou verzi, kde se topí velké procento slibných nápadů. Pro neznalého diváka (to jako mě) je stejně nepochopitelný i aspekt Polska v průběhu celého filmu. Nic proti katolickým sousedům, ale v zajetí vyzívavě arogantní holky, co krade hodiny vlastního života v alternativní realitě drsné hry docela pěst na oko. Fanoušci podobných ražení kleknou na zadek už jen po nášupu úvodní zpomalovačky a nevstanou až do orchestrální dávky. Ostatní preventivně varovat více než nutné. Smrtící Avalon je věc pro fajnšmekry, nedotažená vize. V principu však zajímavý pokus, jenom ne pro každého.

Kontakt s publikem udržoval Borat skrz svou víceznačnou postavu. Patřičně originální, nutno říct. Další alter ego působí v zaplivaně nefunkčním a už absolutně zkaženém světě poněkud obyčejně. Metrosexuální gay ukájející se bez zábran je evidentně poněkud méně progresivní figurka. Na druhou stranu automaticky ladí humor do ještě kajícnějších výšek. Hloubavý Brüno ani být neměl, ale trochu usazenosti by mu neškodila. Švenkuje sem tam, místy se ohromně najde, aby následně dojel na trapnost. Nejen humor dostál změn, i "filmovost" materiálu je na jiné výši. Není asi fér tak vyjíždět proti filmu, co trvá osmdesát minut, ale Sacha Baron Cohen lehce poztrácel dech. Jestli bude podobným tempem tratit nápady, tak jeho příští výlet bude poměrně zoufalou cestou.

Ani za všechny prachy světa nepohopím ten nejjemnější cit, co hraje v duších Japonského anime. Klekat si a řvát kvůli válce v hrané naturalistické verzi už se dělo tolikrát, že patřičný náboj je každou generací těžší objevit. Ale v kruté válce jedna z nejstrašněji se projevujících zemí má lék na bolístky vlastní existence mimo hranou kinematografii. Animovaný Hrob světlušek tasící konflikt očima těch nejméně vinných se skrz své nechápající hrdiny vyrovnává i s náročnou otázkou morálního selhání každého jednotlivce a pokládá nesmírně aktuální otázky. Málokterý film tak sugestivně líčí osobnost vlastních lidí s neskrývanou kritičností, ale i pochopením. Kritice neujdou ani naši hrdinové, jejichž osud je dle východních měřítek vysoce dojemný a krutý. Pro někoho doják, pro někoho lupič kapesníků na rok dopředu... Jedno je jisté, výborná animace a nesmírně silný příběh, který s patřičným odstupem dělá pomník bezejmenným triptelům velké války, dělá s Hrobu světlušek skutečné animované veledílo.

Drsňák na objednávku Wesley Snipes plní další zadání. A docela mě u toho baví. Nedělá žádné zbytečné nelogické výlety, jen občasně hláškuje a létá pro zábavu v doprovodu parašutistů. K zemi klesá tenhle temperamentní bouchač zásluhou nejisté zápletky, ale udrží se dost vysoko, aby mě nezprudil až do zánovního konce s patřičnou dávkou jiskry. Rozumím unavenému mávnutí rukou řady z Vás, ceny se udělovat skutečně v tomhle případě nebudou. Je to příliš obyčejné a nepůvodní, hledejte však v tom i to lepší. V případě Zóny úniku jednoznačně platí, že sázka na známého herce, atraktivní prostředí a režiséra s citem pro akci plodí solidní zábavu. Víc radno nehledat.

Kultovní film, co nastavil pravidla žánru na léta dopředu. A taky pořádně provětral cenzurní pořádky v Americe, což není nikdy na škodu. Přes jeho nesporný vliv dnes vidíte stopy jen mizivě. Nečeká Vás žádné dvouslovné uvítání před akcí a k úmrtí interpreta stejně znějící hudba. Ani kamera není statická bez nápadu. Pravdou je, že Deep Throat pod vedením Gerarda Damiana bourá umělecká náročnější hranice a pokukuje po dynamických prostřizích a výrazně melodické hudební lince. Co říct k ději? Smysl to putování Lindy Lovelace moc nedává, ale vem to čert... Erotické scény? Inu, vývoj si žádá své začátky a moderní doba bez středověku není možná. A říkám sám za sebe, že ten středověk je velice sympatický a úsměvný.