MM11

Tak dobrá, Howard Hawks vstkutku nebyl špatný režisér a dialogy se tentokrát opravdu povedly. Ovšem pozor – tím, co určuje a na čem stojí tato úžasná komedie je souhra ústředního dua, (skoro) o ničem dalším to není. Neumím si představit lepší pár pro bláznivou komedii než je Katharine Hepburn a Cary Grant (ano, Příběh z Filadelfie obdivuji srovnatelně). Živelná, kousavě emancipovaná a podivně neodolatelná Hepburn vedle sebe potřebovala právě takového elegantního šviháka, mistra jedovatých poznámek a vkusného humoru. Cary Grant je zde pravda trochu ve vleku okolních peripetií a jeho hitchcockovské role jsou mi bližší, ale vynahradil si to za dva roky právě Příběhem z Filadelfie. Na Leopardí ženě budu vždycky obdivovat schopnost jít za hranu, umět diváka překvapit až do poslední chvíle a neohlížet se na normy a konvence (brzdou je do jisté míry vkus, ale to mi určitě nevadí). Dokonce i dnes mám pocit, že srovnatelná nezkrotnost je u bláznivých komedií celkem vzácná. P.S. - první zlédnutí životní zážitek, z dalšími ale klesá jen minimálně.

Patřičně exportní v těch nejzásadnějších ohledech. Má to příběh, má to herce, má to hloubku. Já si pochopitelně vážím všech českých výskoků k výšinám, jenže v tomhle konkrétním případě se dle mého skočilo dál než mělo. Želary jsou obdivuhodně střídmě sentimentální film i ve vypjatých scénách. Ze záběrů netknuté krajiny se dlouho nevykoukáte (byť nůžky by to chtělo). Co ale chybí je jakýsi přesah, v našich luzích neustále vzácnější. Trojan postavil na jednoduchém základu pěkně vázanou oslavu folklóru s několika nakouknutím k situaci těsně po válce. Tohle téma už ale lépe zpracovala nová vlna (hlavně Kachyňa) a on tak sám nic neobjevil. Ten zbytek je vydřený film, kterému chybí lehkost a větši talent. Což však zase nikterak nesnižuje zásluhy tohoto velice slušného snímku.

Mladý Kašpařík to v krátkém rozjíždění na bázi klasické historky zkouší pomocí patřičné vizuální výbavy. Což o to, scénu si spíchnout dokáže a nahnat herce stejně tak. Jenže nechat je plácat takovou dávku stupidit splachuje atmosféru hodně hluboko. Neošlehaný režisér tasí hlášky o bohu, "s kterým to nemělo nic společného" a pak se divte, když koutky budou dělat svoje. Obsazení je sice taky hodně diskutabilní, ale mám spíše dojem, že mnozí nesnesou jisté osoby jen na základě jejich předchozí práce (trošku trhlá Jandová). Ale co mě dostalo? Křik mě dostal. Ten přimrazí zatraceně hluboko, mistrovská práce. Křičet tam dvacet minut, nadšeně bych nedýchal a dal plné hodnocení. A něco mi říká, že Kašpařík ten úsměv lidem ještě skřiví. Jen ať.

Je to pech jako blázen, když je základní kámen Amerického filmu takový. Nesnášenlivý, manipulující a agresivní. Proto řádky další automaticky odvíjejte od prvotního postesknutí. Tříhodinová štreka po němých pláních USA někdy v 19. století je asi pro většinu normálních diváků něčím nepředstavitelným. Nedejte se mýlit. FIlm má sice smrtící délku, ale je plný děje a v některých momentech bývá doslova strhující. Griffith to ale dějově poněkud neustál. Po uspokojivé první třetině, která vydá hlavní karty Občanské války, se přepne do neskrývané oslavy Ku Klux Klanu. Vražda Lincolna a další aspekty jako třeba dějinné citace budí dojem oprávněných souvislostí a dílu dodávají zdání démoničnosti. Všechno ale jen do času, za jednu trefnou narážku sto xenofobních a patlaných na efekt. Oči Lilian Gish nezklamou a Griffith byl génius. V následující Intoleranci už jen zdokonalil svůj zběsilý střih, který musel soudobé diváky mást víc než labyrint. Hold génius, ale víc ode mě nedostane.

První hrabání prostředků skrz celovečerní film u sester věru nestojí za moc. Pod vedením dvorního scénáristy Plného domu se nejedná o nic víc, než tezovité načrtnutí protikladných postav a jejich následného pokusu o útěk ze sladkého domova. Eliminace "dospělého" humoru docela zamrzí, protože později Olsenovic zkoušely pop kulturně pomrkávat (sice místy blbě, ale aspoň...). Veškerá vtipná čísla vychází s roztomilosti malých holčiček a dělání rámusu všude možně. Tomu se přizpůsobí i dospělé postavy ve filmu, takže infantilnost dvojice zločinců je poměrně silné kafe (Sám doma oproti tomu hadr). Snad jen naznačená linka s těžkým údělem matky samoživitelky není úplně od věci. I když dokonce i ta se ke konci drolí, když si režisér Franklin pozve sestavu Plného domu a dost s dějem zamává. Nezbyde toho moc a to málo za Váš čas určitě nestojí.

Pořádná deka osudovosti a rozhodnutí, jejichž správnost odhalí až čas. To je Road to Perdition, bez velkých sporů jeden z nejzásadnějších gangsterských milníků v dosavadní jednadvacáté éře. Sam Mendes dovedl naklonovat atmosféru Kmotra a dalších klasik aniž by působil jako opisovačné retro. Ba naopak, v některých záběrech (ty s Jude Lawem vedou) zůstanete ohromeni vynalézavostí, která je v tak místy komorním příběhu nečekaná. Ona zmíněná komornost je pochopitelně pouze relativní, ale platí, že dusno při většině důležitých jednáních na Vás bude doléhat bez přerušení. Respekt vyžaduje především charismatický Paul Newman, nicméně i Tom Hanks hraje svůj part nesmírně věrohodně. Nebýt nedostatečného Daniela Craiga (je limitován svou postavou) skoro by nebylo co vytknout. Někdo gangsterské filmy odmítá pro jejich kulminaci násilí, ale takhle lidské poselství má málokterý film napříč jakýmkoliv žánry.

Někomu možná přijde blbý hrát si na agenty, každou chvíli měnit převleky a tvářit se, že jde o svět. Jeho chyba, přichází tak o špičkový seriál. Jak už bylo řečeno, klišé podobných projektů je základním východiskem Aliasu. Šmírování velkých ryb a cestování do těch nejvýsostnějších (Francie) i nejzapadlejších (Uzbekistán) destinací se dá ale dělat různě. A tvůrci seriálu Alias těží z námětu naprosté maximum. Špičkový scénář a míra nečekaných odboček kulminuje ve druhé a třetí sérii natolik, že tyto epizody strkají do kapsy kompletní výsledky Lost i Heroes dohromady. Obsazení je velice přesvědčivé. Platí, že Jennifer Garner nikdy nebude nejkrásnější ani nejschopnější herečkou na Hollywoodském nebi. Ale to není podstatné, do role se položila a vytvořila si v ní svůj pomník, který už jen tak nepřekoná. Utajovaný klenot americké seriálové nadprodukce stál u zrodu filmařsky vybroušených seriálů s jednotící linkou. Nevítězí originalitou obsahu, ale mistrným zpracováním.

Ve chvíli, kdy se z Oscarového veselí opojený James Cameron nazval slavně "králem světa" asi jen málokdo tušil, jak přesně padne tahle přezdívka k jeho dalšímu filmu. Všemi diskutovaný Cameron opravu vytvořil vlastní svět s bludištěm vztahů a hloubkou, kterou může pochopit jenom on sám. Výplod jednoho člověka, jeho vize. Hodně do toho vsadil a přistoupil na čekací hru, kdy zkoumal možnosti. To byla dobrá volba, efekty ve filmu vykazují známku dokonalosti do té doby nevídané. I drobné detaily dýchají životem, piplavá práce nenechá nikoho na pochybách. A Pandora a její zobrazení? Bez výhrad, fantazie je bez hranic. Jenže pod touto skvěle ovládanou hračkou, která nemá formálně snad žádnou vadu chybí druhý král nebo aspoň komoří... Cameron je megaloman a ve chvíli, kdy má hračku jen pro sebe ji ovládá víc než je zdrávo. Myslí si, že je sám nejlepší divák. Možná se to tak může jevit, ale člověk se slabším pochopením pro fantazii, kterého by Cameron nestrhl vášnivým vyprávěním o svém světě, asi nebude úplně spokojený ani s Avatarem. Ten zřejmě zůstane už navždy krásnou atrakcí, ovšem poněkud ve vleku toho, co si dokážete sami v hlavě vybájit. Ta spolupráce s vaší fantazií je možná až příliš velká na úkor pevnějšího uchopení tak různrodého světa.

Strach a hnus v pozdně socialistickém Polsku, to bude z našinců bavit asi jen málokoho. Prazáklad děje tkví v předchozím Člověku z mramoru, ale divák se může poměrně solidně orientovat i bez znalosti původního díla. Hlavním hrdinou je novinář Winkel. Sloupek o dobré náladě ve společnsoti by asi nenapsal, navíc máme možnost ho vidět v značně pokřiveném světle. Tenhle opilý mužík nebude hrdinou, nemá k tomu předpoklady. To nic nemění na tom, že ve své okleštěné pozici odkrývá (mnohdy nevědomky) úděl každého, kdo si jednou zadá s totalitní mocí. Přivinout si ji příliš blízko k tělu končí rozpadem osobnosti, ale cožpak tak nekončí i osud revolučně smýšlejícího Tomczyka? Zkrátka, Wajda je dobrým pozorovatelem a zdaleka se nestaví do pozice jednoznačného vykladače dějin. V době vzniku filmu měl už zasebou konec konců dostatečnou životní zkušenost, aby si to mohl dovolit.

Paul Newman je tady stělesněním vůle a je skutečně zatraceně přesvědčivý. Velice volně ubíhající vězeňské drama nehýří optimismem v tom profláklém smyslu. Dalo by se to spíš nazvat touhou žít a nepoddat se. Všichni hrdinové jsou průměrná herecká směska a přesto dosahují při scéně asfaltování maximální přesvědčivosti bez vyjímečných filmařských hrátek. Sám Newman je tady herec úsporné mimiky, buduje svou osobnost jen v náznacích. Opakem mu je hlučný George Kennedy (schématická postava podle mě), kterému dala akademie trochu nepochopitelně přednost. Nepouštěl bych se do debat o nejlepším vězeňském filmu vůbec, ačkoli v mnohém je určité mimořádný. Protože ukázal ten katr zase trochu jinak. I když to tam bylo určitě děsný, tak to s filmu připadá, že to stálo za to.