tukomaster

Každému filmu, který hodláme zhlédnout, předchází určitý balík očekávání. Jak moc velký ten balík bude, je ovlivněno tím, co už o daném filmu víme. Jestli známe režiséra, jestli jsme viděli trailer, přečetli si anotaci a podobně. Ale i když si o snímku předem nic nezjišťujeme, přece jenom zde nějaký soubor očekávání zůstává. Jdeme totiž na film a ten jakožto médium má určité postupy, které byť variované, jsou obsaženy v naprosté většině snímků. Dojem, který si o filmu vytváříme, a to jak jej hodnotíme, je odvislé právě od toho, jakým způsobem naplňuje nebo nenaplňuje tyto postupy, a jak toto souzní či nesouzní s našimi představami o filmu. Snímek Věci norského režiséra Thomase A. Østbyeho tato očekávání značně nabourává. Režisér, který ve své tvorbě pracuje s prvky experimentálního filmu, vystavěl 48 minutový snímek sestavený z 30 záběrů. Vyjma prvního, který je zároveň i nejdelším, se kamera celou dobu nepohybuje. Sledujeme pouze statické záběry na různé „věci“: kámen, horu, rozestlanou postel, oblohu a jiné. Sled scén navíc není nijak vnitřně motivován, nejužší spojitost představuje záběr na hrnek, po kterém následuje záběr na sklenici s vodou. Ve většině případů však chybí jakákoliv souvislost mezi souslednými záběry. Film tak vizuální narací nijak nevede k výstavbě příběhu. Zvuková stránka však naraci také nerozvíjí. Film neobsahuje žádného vypravěče, žádný hlas, který by komentoval to, co vidíme, žádné mluvící hlavy, ani návodné mezititulky. Lidský hlas sice slyšíme, ale slouží ke stejnému účely jako zvuky přírody či automobilu. Je to pouze jakýsi šum, který nemá žádnou vysvětlovací funkci. Už tím je tak nabourán běžně očekávaný požadavek, kterým je dějovost. Film záměrně nevypráví žádný příběh, nijak ani nevede k tomu, aby se v něm nějaký dal nalézt. V tom však nastává střet lidského myšlení s viděným. Dlouhé záběry umožňují velký prostor k přemýšlení. Do hlavy se nám derou otázky jako: Co daný záběr znázorňuje? Jak souvisí s tím předchozím? Lidská mysl má potřebu vysvětlit to, co je jí ukazováno, jaký to má smysl. Naše představivost pak může například v kameni vidět rysy obličeje poté, co jej minutu sleduje, anebo v rozestlané posteli změť lidských těl. Mysl a intelekt tak dostávají těžkou zkoušku trpělivosti, protože byť intelekt může pracovat sebevíc, nedostává se mu uspokojujícího účinku, jelikož každý další záběr znovu odstartuje novou interpretační hru, při které nápady z přechozího záběru jsou najednou smazány záběrem novým. Z toho může vzniknout frustrace, neboť se nám nedostává toho, co bychom očekávali. Nejsilnější moment snímku tak proto představuje záběr na nemluvně, který se vymyká hned ve dvou aspektech. Za prvé zobrazuje člověka, ne věc a za druhé se v něm odehrává pohyb, nemluvně se protáhne. Tato scéna je tak možná jediná, která naplňuje to, co očekáváme, z čehož vzniká uspokojení, který je navíc o to silnější, o kolik jsme byli frustrování předchozími scénami. Jednou z funkcí filmu by mělo být to, že ukazuje něco, čeho si běžným lidským zrakem nevšimneme. Tento aspekt Thomas A. Østbye přesně naplňuje, neboť nám ukazuje běžné výjevy v jiné perspektivě, v jiném časovém prostoru, než který bychom jim běžně vymezili. Silnici, či pole sice běžně vídáváme, ale nevěnujeme jim soustředěný pohled, bereme je jako samozřejmost, nad kterou nemusíme příliš smýšlet. A z toho vyplívá hlavní pozitivum tohoto snímku. Nabízí totiž nejen jiné vnímání filmového díla, ale i jiný pohled na realitu, a na to, jak žijeme své životy. Pro diváky, kteří od filmů očekávají především příběhy a informace, bude mít snímek, ve kterém se čas zastavuje a který žádné informace neposkytuje, asi těžkou cestu do jejich srdcí. Kdo jej však nezavrhne a naopak přijme to, že může prozkoumat nové obzory, dostane svěží filmové dílo a možná až meditativní zážitek.

Taky jste tam viděli tu inspiraci pro řád Jediů?

"To je správné, vždyť margarínu Sana ta korunka náleží."