MM11

Potkat ranaře formátu jednoho z těch dvou, co tam po sobě ke konci nemilosrdně mlátí, tak prchám bez pozdravu. S tímhle dílkem poctivé východní akce zkrátka nemůže mít obeznámený divák po akční stránce sebemenších výhrad. Je to silně zaměřené na tradice a nacionalistické tendence, které byli Číňanům odjakživa vlastní. To je důvod, proč je třeba omilostnit i nám hůře pochopitelné expresivní herectví. Příběh tepe do Ruska (tehdejší obyčej), ale naštěstí je mu vlastnější líčení cti či odvahy. Abych ale pravdu řekl, místy jsem neměl úplně přítomný pohled a ke konci jen kontroloval hodinky. Vazby na minulost jsou pěknou připomínkou a mnohé přesvědčí. Já s tímhle filmem problém nemám, tím to však asi taky hasne.

Svěží štika v často kalném českém rybníce. Hotovou vizuální exhibici udělal Marek Najbrt ze svého druhého filmu, avšak bez toho, aby plytce opisoval od jiných. Je dostatečně původní i při slušné kadenci odkazů k filmařským zvyklostem daných let. Mám přesto pocit, že při pečlivém snímání jednotlivých perliček v rámci děje zapomněl na vyprávění samotné. Příběh se mu ke konci rozutíkává na všechny světové strany, hodně pak člověku dojde, že na skutečné Evropské extratřídě (co boduje i na Oscarech) se hledá i nějaká snadno stravitelná a přitom dostatečně nosná myšlenka. Protektor ji svým způsobem má, ale přesto většině diváků asi běhalo uznalé pokynutí hlavně při těkavé hudbě a mistrovských střizích. Příběh je poněkud okleštěný a nebýt dobrého Marka Daniela, postava Emila Vrbaty by moc zajímavosti neposbírala. Dámy se snaží a v pohodě strčí do kapsy většinu svých sokyň na českém poli. Bohužel se tváří, že i na tom světovém. Tak se tváří i samotný Protektor...

Konečně pořádný střet generací v Americkém filmu! Odvážlivec Elia Kazan a k smrti a věčnému obdivu odsouzený James Dean baví dosáhli jedinečného výsledku. Příběh nepochopení mezi rodičovskou generací a mladou vzbouřenou bandou se tu přesouvá z pouhého snění o ideálu či bezvýchodného mávnutí, k tragickému vyústění. James Dean je neskutečný, scény hraje jako by každá byla tou poslední. Neposouvá postavu k snadné čitelnosti a nechává ji nádherně zamlženou. Oproti tomu otec v podání Raymonda Masseyho je správný typ nervního a konvenčního herce, který neproudí takové charisma jako Dean. Kazan vzal s románu jen poslední třetinu, což je brilantní tah. S popisné ságy totiž udělal úderné drama. Postavu matky má jen jako rukojmí závěrečné pointy, východiskem jsou dva synové a snaha o získání otcovské lásky a zapojení se do života. Skvělý a nesmírně závažný film, na jehož konci se tají dech.

Pokračování zásadního milníku ve vývoji žánru sci-fi v osidlech politiky. Na pohled nepřeklenutelná propast, taková dehonestace myšlenek Kubrickova díla, si možná říkáte. Ale ono to naštěstí není až tak snadné a i sequel řemeslníka Hyamse má co nabídnout. Kochat se nebudete myšlenkovým přesahem (který je stejně vždy jen relativní), Hyams sází na kompaktnost a chytré triky. V tom tichém vesmíru si Roy Schneider rád pokecá i s tupě podanou Ruskou posádkou, která skrývá klišé všeho druhu a nebude jen zírat na mazaný počítač. Nemůžu úplně říct, že by 2010 zodpověděla všechny otázky předtím položené, ale naštěstí to nezkouší a chová se (na poměry Hollywoodských pokračování) důstojně a pokorně. Žádná exploze odhalení a zbytečné odkazování na každém rohu. Jen zábavná a chytrá jízda, která bude možná proti srsti jen jedné skupině - fanouškům Kubricka.

Intelektuální výlet odnikud (snad) někam... Geniální tvůrce uzavírá Monicu Vitti do obludného světa, který ani není schopen uvědomit si vlastní odpudivost (vytváření barevných kompozicí po celý čas naprosto nemá konkurenci) a žehrá právě na city. Sestupuje se do nejhlubšího nitra nevyřčených pocitů bez jakékoli snahy divákovi napovědět. Úvodní kusé informace o původu trápení ještě tolerantní pozorovatel zkousne, ale postupné odtažité vyprávění s nádechem elitářské výlučnosti udolá i vola. V tomto směru je v rámci tetralogie Červená pustina rozhodně nejméně přístupná, byť důležité mrazení, které v rámci tetralogie cítím, je opět přítommné. Jakoby se za rámem vyskytovalo něco, čemu kamera nechce věnovat pozornost, film je příliš chladný, aby to zobrazil. Raději několikrát promítne odtažité emoce plné nejednoznačných vyznění. I ta nejposlednější osoba ve filmu je pouhou demonstrací špinavé zašívárny, je v nich něco odpudivého. I na filmu samotném, nedává návod, jak s toho ven, nekomentuje to. Vypadá to, jako kdyby stav líně estetizoval... Domnívám se však, že právě díky tomu Antonioni vyhrál. Koho film psychicky rozdrásá (jako mě) a koho naštve, ten přijal část hry. Nezbývá než doufat, že pouze "nudících" se diváků nebude mnoho...

Destabilizace poměrů v drsném ranku akčních vypalovaček. Namísto úderných hochů přichází výměna za vyvinuté divošky. Toť svět Russe Meyera, zřejmě podivuhodného chlapíka s hýřivou fantazií. Nenechte se však mýlit, i jeho nejproslulejší film je béčko jako kráva a oči diváků (možná i divaček) se kloní k fyzickým přednostem namísto předností filmových. Není ani divu, brouzdání po poušti a vybíjení aspoň toho mála, co tam zbylo, je scénáristicky vstupenka do uměleckého dna. Dialogy tomu odpovídají, byť je Meyerův cit pro ironii více než patrný. Zbývá tak vlastně jen formálně neodolatelné akční scény a adrenalin Tury Sutany a jejích parťaček (zvlášť Haji mi nedá spát). A navíc k tomu hraje docela příjemná muzika. Ano, chápete správně. Fellini by asi šel zvracet, ale ten, kdo chce jen blbou a zábavnou jízdu, nevolí jinak.

Zapalování ohně a následné koukání do prázdna s partou kamarádů by nemělo valnějšího významu bez vyprávění historek. Ty nejbizarnější, i ty nejdivnější přinášel po léta vpravdě děsivý seriál pro ty důvěřivější. Uznávám, že mrmlání na začátku a konci nutilo převrácet oči v sloup, nicméně po nástupu samotného příběhu se vše změnilo. Nadsázkovité a často i sebe shazující vyprávění mělo úžasnou jiskru a patřičné napětí. Menší dítě se nevyděsilo jenom faktem, že ten "kluk je nějakej divnej", ale i mistrným převracením žánrů od černého humoru k děsivým momentům a zase zpátky. I v případech filmařské fušeřiny bylo na co koukat, už jen s důvodu skvělých historek. Dodneška si pamatuju díl ze školního prostředí, kde se udusila studentka při jednom pokusu a ani po letech nedala škole klid... Říkejte si co chcete, na děti tohle muselo působit.

Film, který popisuje prázdnotu v srdci krutějším způsobem než cokoli jiného. Představa bezvýchodnosti hlavního hrdiny a jeho syna je silná už na papíře, jenže teprve Japonský cit s ní vyždíme veškerou dávku a nechá diváka projevit emoce. Režisér Nobuhiro Doi naštěstí i po nakouknutí do pohádkových vod zůstává atmosféricky civilní a srozumitelný všem. Návrat milované osoby nechává emočně pomalu plynout a pravou extázi nechává vybuchnout až v drásajících posledních dvaceti minutách. Po nich už postavy nepotřebují komentář. Svou víceznačností jsou lidštější a nám bližší i přes dálku tolika tisíc kilometrů. Koneckonců, své "období dešťů" by si přál asi každý z nás i s vědomím nástrah a smutku s něho plynoucí. Je k nevíře, že v podobně melancholické tématice se najde čas i na jemné náznak humoru a nadechnutí. I to je reálné. Pro lidi, kterým chybí ztracený blízký ještě reálnější.

Pravé bollywoodské blbnutí. Tříhodinová akční bžunda se nezastaví před ničím. Pro nezkušeného diváka dávka vpravdě smrtící. O zábavu ochuzeni nebudete ani jednu minutku. Buď budete svědky do nevýdané stylizace upravených akčních záběrů, nebo odskočíte do k neuvěření neúnavných hudebních rytmů. Skládání pateticky naparáděné akce vedle infantilní komiky jest pro neznalého Evropana věc nevýdaná. Odpustky za přehrávání i nejzapadlejší postavy rádi vypíšete, s akceptováním tradičně muzikálové formy to bude složitější. Bez nekonečně dlouhých tanečků by film neměl ani dvě hodiny a je skutečně na subjektivním prožitku každého, do jaké míry si melodí právě s podobnou muzikou. Tahle cesta stárnoucího důstojníka do školních lavic zkrátka zůstává příliš u vlastních hranic a těžko je překročí. Pár fandů bude slintat, ostatní nevěřícně žasnout. Jedno je jisté - Indové se nemají za co stydět. Každého nenadchnou, ale formálně jsou zdatní a obsahově zcela vlastní. To jim vlastně můžeme závidět...

Kevin Smith by bez těhle postaviček krátil zábavnost svých filmů o nějaké to procento dolů. Proč jim teda nevěnovat vlastní porci? Odpověď zní, pokud si trousí neodolatelně jízlivé žerty s kuchyně Hollywoodu vedle nesnesitelně kecavých a občasně pitomých scén s ranku proklínaných komedií druhého řádu. Odkazy a známá jména se sypou z rukávu s patřičnou kadencí a i samotná myšlenka má potenciál. Jenže už úvod naznačí, že se pojede spíš po povrchní rovině. Humor Jaye s mlčenlivým Bobem má maximální sílu právě v pozadí, kde občas rozhodí hlavní postavy a uvolní atmosféru. Když jim ale dáte klíče od vlastního filmu, tak si berou na pomoc fekálnost a tentokrát skvělý Will Ferrell přifrčí jen na malou chvíli. Nikomu se nebudu divit, pokud to označí za zážitek života. Své obecenstvo určitě najde, ale já raději zůstanu u méně vychytaného Dogmatu.