MM11

Díky nekonečnému krácení nesmírně hutné předlohy místy snad i trochu popletený film ze špinavého prostředí, které vyjádří jedině chápavá Evropa. Ale nečekejte nezávislé kochání za pár šupů. Na poměry starého kontinentu se jedná o nekřesťansky nákladný projekt, opravdu výstavní film. Zestárlý mistr Sean Connery s k nepoznání změněnéným "Salierim" a mladým uchem Slaterem jistí silně subjektivní předlohu v mainstreamových mezích. Zde se nesporně projeví nespokojené pokašlávání největších fandů Umberta Eca. Ti nechápou, že předloha jeho formátu neunese klasicky strukturované plátno beze změn. Annaud to věděl a myšlenkový přesah obětoval za zachování působivé atmosféry a atraktivnější detektivní linie. Horovat za původní knižní obsah je přecenění filmového média a zároveň odsouzení případného filmu ke komerčnímu dnu. Annaud vytvořil kompromis, za nějž se přitom nemusí vůbec stydět.

Film nasáklý dobou, dokonale ladící naději i traumatické chmury. Při sledování osudů tří veteránů, kteří prošli válečným peklem se značí nemožnost jejich absolutního návratu do reálného života. Že "něco" bude chybět nechává protřelý Wyler kolovat jen v náznacích, předevevším logicky skrz nejtragičtější postavu bývalého fotbalisty Parrishe. Naštěstí nekouká mentorsky jen na ty chladné tváře nechápajících, co válkou neprošli. Málokdy jsem měl tak intenzivní nutkání vracet si scény a znovu je vidět a vyslechnout. Nejlepší léta našeho života opravdu přišly ve správný čas, což potvrdilo i velké pochopení filmové akademie. Z celé série poválečných filmů hledajících nový začátek (viz humanismus Capry, především jeho Život je krásný) mě nejvíce ovlivnil právě tento film. Možná překonaný a sentimentální, ale ke mě dokonale promlouvající - a to už mnoho let.

Film nabádá k nečekané spoustě otázek, ale nedává divákovi rovnou šanci k pokusu o odpověď. Rozjeďme kolovrátek osudů. Byli jednou jedni anti-hrdinové, kteří se bezmocně plácali životem. Ani nečekali na změnu, protože byla tak vzdálená. Jako divák jim přejte, ciťte s nimi a chápejte je! Ale Bohdan Sláma Vám ručí, že nic s toho jim nepomůže... Nechci pochopitelně nějakým způsobem zpochybňovat hodnověrnost pana režiséra vycházající evidentně s osobních citových prožitků. Ale točí se v kruhu, postavy jsou tak silně autentické, že je skutečně marné a zbytečné je zatěžovat nástrahami na hraně pochybného scénáře plného nefér citových kliček a odmítání nalézání příčin. Upřímná výpověď je absolutní, pokud se jí za překážku nestaví právě ani štěstí. Pokud postavy našli podle pana Slámy správnou cestu je mnohé vysvětlitelné, ale já mám pocit, že sdělení je hlubší a k pozicím mravní hloubky společnosti kritičtější.

Věčně toporný dospívající čaroděj tentokrát opět zažívá duševní otřes. Ale rameno kloubit od máchání s hůlkou mu moc nepomůže, protože by střílel do prázdna. Chybu nenese ještě stále neznámý David Yates, ačkoli jeho autorský vklad do série se omezuje na obratné zacházení s klady, co diktovali už jeho předchůdci. Zápor je jinde, chybí pořádný děj. Šestá Harryho cesta je prakticky opozicí k heslovité čtyřce, kde se spěchem ani nepozdravilo. Formálně velice povedené políčko pro zasloužilé fanoušky, kterým protéká nesmírná spousta veskrze únavných momentů. Postavy mají dokonce čas na špičkování, kterým Yates zase jakoby mrká na dětskou notu Chrise Columbuse. Akcí zase šetří, byť je na co koukat. Od Radcliffa už hereckou exhibici nečekám, ale film, co bourá multikina po světě by neměl být jako nepodstatná epizoda z dlouhého seriálu. Ten pocit jsem měl.

Připomnělo mi to podobně antiutopistický Godardův segment s povídkového filmu Rogopag, kde si autor prozkoušel, jaké to je pouze popisovat, naznačovat, na plné obrátky rozproudit diváckou fantazii... - a nakonec neukázat vůbec nic. V případě Alphaville sice vidíme o něco více, ale stejně se vkrádá nepříjemný pocit, že nám je cosi zatajováno. Agent Lemmy Caution zkrátka není tím nejlepším průvodcem a rozhodně všechno neví. Nemůžu si pomoct, ale právě ten zmatek a nejistota mě na tomto Godardově filmu tak pozitivně dráždí. Permanentní pocit, že někde za rámem nebo mimo interiér se děje cosi důležitého, podněcuje fantazii neobyčejně dobře. Asi by bylo poněkud laciné si stěžovat na autorské hry (škodolibé podivnosti), tu zábavné, tu méně. Hlavní je však Godardova dravost prvních let, zde v dokonalé syntéze s vlivy, které tehdy ještě přiznaně obdivoval. Inu, krásná doba, zasloužila by zredukovat na současnost...

Michelangelo Antonioni to zkusil na svůj věk vyloženě inovativně, ale patřičně se spálil. Tajemství Oberwaldu je kapánek unavená inscenace s kamerovými fígly, co zastírají strašnou povrchnost všeho okolo. Antonioni si barví scény dle budoucích konvencí, hloubá nad poměrně zdařile rozehranou studií lidské zášti a zrady (to televizní inscenace šlechtí v první řadě). Další věci mu jdou o poznání hůř. S herců nevymáčknul potřebné zaujetí a nechá diváka v trudném dojmu, že bez překvapivých a vděčných přidávání barevných odstínů (mimochodem místy trochu trapné) nemá už moc co říct. Nevěřím snad, že by se myšlenkově vyčerpal, ale motiv vzniku zůstal asi skutečně jen u pohrání si s novinkou na trhu. A to je dost málo.

Odpravit se po takové nebetyčné břečce je jediná věc, co člověk napadne. Kousek od centrálních míst blýštivých hvězd trůní béčková kolonie, která místy vyplivne něco jakostního. To ale není ten případ. Po všech stránkách primitivní film se stokrát prokousanou zápletkou, tupým záporákem a necharismatikým vyšetřovatelem, to Vás čeká. Vizuální podoba bezmála katastrofální, hrající režisér Cruz prahne po atmosférických záběrech, proto často kroutí jen nudnou tmu bez patřičného efektu. Béčkový guru Michael Paré opravdu nelení, vyplivuje levné a neoriginální filmy, ale mohl by se aspoň tvářit, že ten honorář za tu bídu dostal. On se tváří vyloženě ukousaně nudou, k čemuž má ale důvod. Fate je uspávající připitomělost, co ke konci strašně zrychlí do až parodických výšek. Jenže marná sláva, Cruz se probral moc pozdě.

Nikým nehlídaný Vít Olmer za svou kariéru vytočil dost lidí. Konvertoval od tématu k tématu, ovšem v našich podmínkách se většinou jednalo o utrápené štiky v mírumilovném rybníce. Hanit jeho snahu je krátkozraké (ani já se místy neubránil), byť se nepoučil a létal k dalším malérům. Ale snaha byla. Ještě víc krátkozraké je odkopnout jeho poměrně zdařilou variaci na novou vlnu, jen kvůli tvůrcově pozdějšímu (ne)žití. To jen na okraj. Olmer neobjevil vesmír, proflákle a trochu zbrkle kopíruje téma Chytilové debutu Strop. Klasická smyčka, nápaditá kamera, levné floskule, dohromady nic nového ani objevného. Ale ani vyloženě nepodařeného, jako kopie velkých vzorů neuráží milovníky nové vlny (třeba mě) a to s přihlédnutím k dozajista polním podmínkám, které režisér měl. Olmer by na ty nejlepší nedosáhl, prostě chyběl talent. Ale některé odsudky jsou zjednodušující a nespravedlivé.

Pro chorobné milovníky uzavřených debat dvou mozků výtaná vzpruha, pro ostatní částečné uzívnutí neinvenčním procesem. Čím dál efektnější a myšlenkově poztrácenější Tonny Scott ratingově klesá mixem Vlaků plných peněz (jen prachy dost chybí, místo nich "blbí civilisti") a Revizorů (na kontrolu jízdenek Travolta čas nedává) s dvojkou silných jmen a nebetyčně tupým scénářem s dalších padesáti filmů. Dva velcí pánové pomůžou jen místy. Travolta hláškuje o sto šest, přičemž chce možná poslední opravdu drsnou rolí vetovat názor o své přestárlosti. Obtloustlý Washington se nudí kdykoliv není na drátě Travolta a neprobudí ho ani tentokrát nevyužitý John Turturro. Scott s kamerou válcuje fyzikální zákony tím víc, čím má scéna zbytečnější punc (točí s ní dost často). Kapku nápadů by to chtělo, protože jinak tahle historka nestojí na špatných základech. Jen progresi byste nevytáhli ani s té nejspodnější šachty evidentně nepucírovaných stanic Amerického metra.

Uvažující a zrající Fred Savage z Báječných let coby ničím nekontrolovaný násilník s ďábelským úsměvem a nejstarší dcerka z tatínkovského Plného domu Candace Cameron coby absolutně nevinná a nic netušící oběť. Tahle nečekaně úderná sonda do ticha mezi námi brousí své ostří jen v televizním formátu, ale s o to důraznějším výsledkem. Navždy zalezlý Noel Nosseck by ve velké produkci podobný námět neprosadil. Prostor zvolil dobře. Hravý film je chladně popisný, smutně odvíjí tragický příběh a úspěšně balancuje na hraně zdviženého rodičovského ukazováku. Freda Savage budete nenávidět, Candace litovat a zoufat, že podobný film nemá na stole velká produkční ryba. Bylo by to větší, ale účinek by nenabotnal. To platí i u zde někým kritizované závěrečné scény. Neměla postrašit úderností, ale vyložit karty na stůl a ptát se po otázce s názvu snímku. V tomto smyslu takový kolovrátkový proces uspěl a nemá se komu zpovídat. Stejně jako Nosseck, který vystavil pomník skutečné Amy Carnevale nebývale důstojný, aniž by se tím film levně chlubil.