MM11

Přesně jeden z těch zážitků, kde člověka zamrazí už při čtení synopse. To pak bývá ideální půda pro silný film, přesto musím uznat, že severská škola má pro tohle ten správný cit a neodnesl bych si ten správný zážitek optikou řekněme naší produkce. Situace filmu je velice drsná a člověk nemůže okamžitě reagovat ani na samotného Erika, jehož osud nepatří k těm vyvolávaným. Skvělému filmu podle mě do jisté míry škodí dvě věci 1) poněkud zrychlený závěr, kde se na můj vkus trochu jednoduše vystaví účty. Vzhledem k bezvýchodné atmosféře to úplně nesedí 2) nelpění na zdůraznění historických souvislostí, ve filmu jsme "někde a někdy" a máme pouze několik možností se přesně orientovat. Díky tomu jisté scény vypadají naivně, protože se na ně divák dívá skoro dnešníma očima. Nejdůležitější linkou při zasazení bezpochyby zůstává adorace Rebela bez příčiny, potažmo Jamese Deana. Režisér Håfström ke konci otevřeně přiznává spřízněnost, ač pro nás se jedna věc od prvního momentu liší. Po tom všem si bude každý divák jistý, že zde tomu rebelovi příčina ani trochu nechybí.

Docela ambiciózní a docela zábavné. Jedná se ovšem o čistě komorní záležitost, poměrně pevně stojící na nepochybně zajímavé historce, ale neuspokojící diváky lačné akce. Taky to chce dobře vycházet s hlavním hrdinou, kterého hraje správně rozpolcený Sam Rockwell. Parťáka mu dělá zábavný počítač GERTY, z něhož padá většina zábavných odlehčení. A popravdě, ve chvíli, kdy mu afektovaný Rockwell vysvětluje stokrát slyšené řečičky „Nejsme naprogramovaní. My jsme lidé. Rozumíš?“, mé sympatie utíkali právě ke Spaceyho mašince. On chudák Rockwell s jinou člověčinou do kontaktu příliš nepřichází, teda pokud vynechám křečovité (vyjma posledního) video hovory ala Drtivý dopad. Taky zamrzí, že kdykoliv debutant Duncan Jones vyleze na světlo, uvěřitelnost pokulhává. Měsíční výlety nevypadají zase tak zle, jenže film by se bez nich obešel. Zkrátka asi každý pozná, že se autor teprve rozkoukává. Ale film je to po všech stránkách sympatický a podobným jedině držím palce.

Ten film odhaluje mnoho pravd a je v určitých chvílích až nepříjemně realistický. Pozitivní je, že s postav necítíte (s výjimkou Krise Kristoffersona) žádnou příznačnou superhrdinskost, typický otisk amerických filmů. Dokonce bych řekl, že postava Ellen Burstyn krom sympatií a soucitu v divákovi nahlodá i silné nepochopení. A to je další plus. Přes to všechno mě tohle citlivé vyprávění od mistra jiných oborů Martina Scorseseho nechytlo až do takové míry. Film se mi smrsknul do silně působících jednotlivin, které vždy po chvilce odezněly a jelo se po podobných kolejích dál. Snad to tak má být a snad je to odpozorované s reálného života, ale mě spíš baví fígly aneb Čardoěj ze země Oz, případně ostré dialogy ve scénáři. A ke konci jich ubývalo s příchodem Kristoffersona. On má zřetelně charakterizovat jisté upřímné lano pro Alice. Jenže na konci filmu a po všech těch peripetiích jsem už skoro jako ona. Tomu kovbojovi se zdráhám uvěřit... P.S - Jodie Foster jede jako nikdy.

Ta určitá pokřivenost je dobrá pro následnou diskusi, film samotný je zpracován výtečně. Obsahově mohutné biografii nechybí drobné nuance a nenápadné perličky, které jsou leckdy důmyslnější než čtvrthodinu efektně zabírané plané řečnění. Kdo je uchopí, tak určitě získá pocitu, že režisér Spike Lee není zase tak vyhraněný, jak deklaruje v tezovitém konci (který je skoro v jistém rozporu s předchozím, co snímek tvrdí). Není pochyb o tom, že v biografii se musí takříkajíc začít už od Adama a začátek v kadeřnictví jakoby na něco jen upomínal. Na něco, co už se nedozvíme. Stejně tak je to s dalšími scénami. Etapa ve vězení je částí filmu, kdy o samotném Malcolmovi ještě nevíme až tak moc a je nasnadě, do jaké míry je jeho proměna realistická. To je myslím největší potíž filmu, kolem charakteristiky hlavní postavy pořád bezcílně bloudí a ke konci se na můj vkus dost vyhraněně rozhodne pro téměř bezvýhradnou podporu. S tím mám určitý problém, ale po čistě filmové stránce nemám co vytknout. I přes vražednou délku se nebudete nudit.

O co tu běží? Mohl bych odevzdaně přiznat, že jsem nepochopil, že to bylo zřejmě nad mé síly. Jenže to by mě tahle kusovka Catherine Breillat nesměla tak naštvat. Filmem nepoznamenaného diváka by zřejmě napadlo, že dávám nejnižší rating za jakousi upachtěnou nechutnost. Chyba lávky, byť odvrácená strana sexuality je zde poměrně výživné téma s velkou mírou modifikace. Pravé peklo je tón. Tohle plácnutí do vody se totiž tváří jako těžká art vychytávka pouze pro zvané. Proslulý Siffredi dochází v deníkovém konceptu do odlehlého domu jakési filozofky života a ženského údělu. Zatímco Rocco znuděně sedí na pohovce a zírá do prázdna, naše milá zatím plete páté přes deváté o dějinné nemožnosti seberealizace a tak podobně. Trapas. Její "chvíli nářky/chvíli chtíč" jsou dlouhou dobu bez odezvy, až ke konci Rocco poněkud "změní názor" a vyústění má být zřejmě pravou pomstou obou pohlaví. Ehm, dost trapné. Nic proti invencím v erotickém žánru. Ale tyhle nekonečné povídánky, co nikam nevedou, uráží podle mého v první řadě ženy. A to musí být zvlášť pro ženu režisérku opravdová prohra. P.S. - po letech viděno znovu s neobvyklým výsledkem. Najednou si opravdu nejsem jistý, kdo prohrál... I když režisérka to zaručeně není. Zvednuté hodnocení, komentář původní, byť zdaleka nevyjadřuje dnešní postoj. Ale zaslepenost každého někdy potká;)

Nejnevděčnější film, co znám.... A přitom tak krásný, mému vnímání nesmírně blízký. Důležitá otázka, čemu věnovat pozornost, může zapříčinit nejedno rozčarování, vlivný mystifikátor Michelangelo Antonioni často jen odvádí určenou pozornost do slepé uličky. Pokud bude divák chtít návrat zajímavé Ley Massari či (ještě hůře) zjistit, proč zmizela, tak zůstane na konci nutně zmaten a rozčarován. Zradou, je, že postavy Sandra a Claudie jsou dlouhou dobu poměrně málo čitelné. Po zmizení Anny je to zvláštní cesta, která nemůže mít konce. O co jde? Vlastně o pouhé jemné náznaky, trápení zdánlivě bez příčiny a mlčení pro mnohé čistě ze vzdoru. Podle mého je však utrpení Antonioniho postav neskutečně drásavé a nepotřebuje jediné slzy či výčitek. Při vědomí, že Sando a Claudie všechno mají a obklopeni jsou vším, můžou už jedině ztratit, nikdy získat. Proto je na místě se ptát, koho vlastně litovat. Či opačně, jestli mají tyto postavy vůbec morální právo se trápit ve světě, který zažívá tolik masovějšího utrpení (osobně mám pro jejich trápení maximální pochopení, je to však čistě o postoji k životu). Jejich bolest je zlepšením situace neléčitelná, není náhodou tím pádem obecně odsouzení hodná? Jen nečekejte odpovědi na žádnou z otázek. Antonioni v zásadě neodpovídá, právě proto ho mám rád...

Nelze než doporučit. Mickey Rourke dovedl velice umně reinterpretovat drsnou detektivní školu s noirových časů a zdá se mi, že nalezl řeč s dalším důležitým pojítkem, a to sice s režisérem Alanem Parkerem. Já se v něm popravdě příliš nevyznám. Špatný film jsem od něj neviděl, ale ten způsob, jakým skáče v rámci diametrálně odlišných témat (přičemž pokaždé je stylově přesvědčivý) budí obdiv. Nemá patinu aneb "toto je Parkerův film", na druhou stranu vždy odvede dobrou práci. Více než přehnaně zdůrazněný a víceméně epizodní Robert De Niro, jehož chvíle přichází až na konci, si divák uvědomí roztomilou Lisu Bonet. Uznávám, že zázraky nehraje, ale správně do děje zapadá a její osud hodně zajímá. V tom scénáři je krapet výpustkových scén, přesto se nudit nebudete. A správná hudba společně s uklidňující kamerou Michaela Seresina Vás možná dostanou do příjemné pohodičky, z níž nicméně v poslední třetině nic nezůstane. Dobře gradovaný film.

Výrazný zážitek, za nějž děkujme tomu klučinovi a až pak těm kolem něj. Vlastně jde o jakési definitvní prolomení, filmy s dětským hrdinou se do hororových vod těžce mohly vydat, protože to ten malý většinou neuhraje. Bylo jistě možné dělat něco v tom smyslu (viz. třeba Dětská hra), ale stále tomu chyběl onen punc první ligy. A to M. Night Shyamalan dokázal poskytnout dokonale. Film, u něhož se regulérně leknete možná u tří scén, ale má neuvěřitelně trpělivě se táhnoucí atmosféru. Shyamalan neřekne nic napřed, všechno probíhá jako v delíriu, i "normální" postavy jsou jako v delíriu. Pro mě to je jedno z nejděsivějších zobrazení moderní doby, právě protože je do takové míry reálné. S celého filmu je patrná jistá nezúčastněnost okolí, kteoru i Bruce Willis jen těžce prolamuje. Jakoby všechno bylo už jedno, takový je dojem. A muka Haley Joel Osmenta nikým nerezonují, což jen dodává komornost. Osobně bych poslední záběr Osmenta vynechal a k té slavné pointě mám taky množství výhrad, ale to hodnocení je za celý film, který je propracovaný jako málokterý žánrový film.

Každý bere z každého, na to už bych si možná i zvyknul, ale tohle?! Bezhraniční extrém, mísí se tam všechno. A to pěkně nudně. Film je to asi fajn pro fandy Deodatových Kanibalů, protože můžou vidět jeden z nepochybných zdrojů, jen těžce říznutý erotikou. On proslulý D'Amato totiž popravdě nic moc dalšího neumí. Jen u dost úsměvných erotických momentů má D'Amato řemeslo pevně v ruce. Jinak děs. U naprosté většiny scén mám dojem, že se natočily na první pokus, i když to vůbec neklaplo (sexy Laura Gemser má dvě polohy, buď se bezdůvodně směje nebo mlčí a vypadá uraženě, obé mění obscénu). Kanibalské scény otrlejšího nevytrhnou, jsou příliš laciné a okaté, což sráží jejich občasnou snahu o autentičnost. Jenže to úplně nejhorší, to je jednoznačně ta sestava. Ta retardovaná skupinka v džungli je totálně na palici, jejich chování je naprosto šílené a logiku popírající. Jediné, co dovedou, je provozovat jakousi "partnerskou výměnu" alá Melrose Place. A i to se jim napokon zatrhne, naneštěstí tak, že Vás to nebude ani trochu zajímat. Film na pobavení, je to karikatura.

Tohle a Hitchcock? No, popravdě vůbec nic mimořádného se tady nekonalo. Několik vnucených dějových odboček a k tomu jen minimálně poutavá ta ústřední. S Jane Wyman toho herecky příliš nezůstane (v stylovém Ztraceném víkendu byla o poznání schopnější) a slavná Marlene Dietrich mi pila krev a to pořádně. Ty její od nepaměti propadlé líce a snad betonem vytesaný obličej plný znuděné nezúčastněnosti mnou nikdy vyloženě extra nerezonoval, ale zde doslova uspává už tak nepříliš odsýpající příběh. Režisér Hitchockova formátu dovede i v tak zapomenutelném filmu vykouzlit několik perliček, za něž by průměrní režiséři trhali obě ruce. Tím chci říct, že to určitě není zbytečný film a bezbřehé fanoušky snad i zabaví. Mě osobně třeba lehce mrzí, že tuto mistrovu britskou etapu (která je tím pádem jeho domácí) si nedokážu užít ani zdaleka tak jako tu americkou. Ta je možná odosobněná a ne tak elegantní. Ale mám dojem, že i nepoměrně zábavnější.