eye candy

V první řadě bych chtěl podotknout, že žánr grotesky obcházím výrazným obloukem. Spíš než vtipný, mi většinou humor, založený na dortových válkách a mlácení se do hlavy pánvičkama, příjde..no nevím..mírně řečeno předvídatelný, v nejlepších momentech snad roztomilý. Taky tyto filmy ani nevyhledávám, snad s výjimkou Bustera Keatona, na kterém ale stejně nejvíc obdivuji jeho šílené kaskadérské kousky. Z Diktátora mi proto víc sedla ta vážnější stránka filmu a z mého hodnocení je asi patrné, že jí tu je docela hodně. Mlácení pánvičkou do hlavy tu naštěstí není tolik. Chaplin byl samozřejmě dost chytrej chlap na to, aby tak vážné, navíc tou dobou velmi aktuální, téma nebagatelizoval nějakýma fakt hloupýma scénkama a neudělal tak z filmu úplnou taškařici. Také se přikláním k názoru, že nejlepší na celém snímku je závěrečný, silně humanistický, proslov, ve kterém už ani nejde o žádného holiče, ale o Charlese Chaplina, který v ten moment opouští fikci filmu a přímo divákovi do ksichtu sděluje, co si o válce a diktátorech skutečně myslí.

Je myslím obecně známo, že Die Hard je jedním z těch prvních přelomových akčních filmů, které začaly představovat hlavního super gádže jako krvácející člověčinu, což ostatně ustanovuje úplně první záběr filmu kdy se McClane křečovitě drží opěrátka při přistávání na letišti v LA. Taky se v tom stejným záběru dozvídáme, že je ženatý. Následujících 20 minut se McTiernan svědomitě věnuje (a to tak že hodně sympatickým nenásilným stylem) představování hlavního charakteru a jeho motivací. No jenom tím chci říct, že tenhle film se nestal klasikou jenom proto, že se v něm fajnově hláškuje a střílí němci. S chlapem kterej krvácí a je na pokraji rozvodu je z jakéhosi podivného důvodu mnohem lehčí se ztotižnit. Ho ho ho..

Solaris má mnoho vrstev a řekl bych, že v zásadě je spíš úvahou než jednoznačnou interpretací. Je to ale režíjní skvost, který pod meditativní atmosférou, skrývá obnaženou lidskou psychiku a spoustu stěží zodpověditelných otázek k zamyšlení. / Whenever we show pity, we empty our souls. /

Vesmírný survival, který jako jeden z prvních filmů do mrtě ždíme 3D technologii, takže pokud se hodláte dívat na Gravitaci na žida doma na noťasu, raději se na ni nedívejte vůbec, vyškrntu-li totiž z rovnice fantastickej vizuál, jde o průměrnej, chvílemi poměrně nudnej, snímek, se spoustou klišé a docela nezajímavou hlavní hrdinkou, se kterou jsem se celý film jenom hokro těžko emocionálně spojoval a její vzkříšení a přerod v člověka, který chce žít, jsem bral tak nějak.. vlažně. Sandra mi nevadí, natáčení to bylo určitě hodně náročné, ale herecky ( v podstatě se bavíme o jediné scéně, kde "mluví se psy" následně brečí atd.) mě nijak zvlášť neuspokojila. Naproti tomu Cuaronoův režíjní styl si docela užívám, spoustu toho umí říct obrazem, aniž by potřeboval sáhodlouhé dialogy. Faktem je, že Lubezki ovládá své řemeslo jako málo kdo. Hezké to bylo, pár geniálních scén, jinak jsem ale skoro nic necítil.

Rosencrantz a Guildenstern jsou zmatenými účastníky Tragédie o Hamletovi, nicméně jsou s ní kompatibilní asi jako B.Maher a R.Dawkins s křesťanskými veletrhy. Racionálním uvažováním se neustále snaží dopátrat podstaty své existence, ve světě kterému nerozumí. Přitom ani pořádně neví, který z nich je Rosencrantz, který Guildenstern a ke všemu si pamatují jen to co si o nich pamatujeme my diváci ( tedy jen to co se událo od začátku filmu). Kontrast mezi nimi a světem, ve kterém se ocitli, je dobře zobrazený hned v prvních minutách snímku, kdy si házejí mincí a navzdory pravděpodobnosti jim 157krát po sobě padne hlava. Průsečíkem jejich chápání a světa ve kterém uvízli jsou potulní kejlkíři (v čele s Dreyfussem), kteří jim ve svých vystoupeních odkrývají skutečné události jejíchž jsou a budou účastníky (tedy Shakespearův Hamlet) a zároveň i poměrně nepříjemný fakt, že vlastně nejsou pro toto dílo vůbec podstatní, nemohou ho změnit a nemohou cokoli udělat se svým osudem (který se nevyvíjí zrovna podle jejich představ). Tragikomická variace na tragédii, se spoustou úsměvných filozofických dialogů mezi dvěma hl. představiteli, kde je tím vtipnějším Gary Oldman coby opožděný Rosencrantzem (nebo Guildensternem?), který během filmu jen tak mimoděk skoro-objevuje některé základní fyzikální zákony. / "Life in a box is better than no life at all, I expect. You'd have a chance, at least. You could lie there thinking, "Well. At least I'm not dead."

Těžko čekat zázraky, máte-li tak hloupě napsanout a nesympaticky ztvárněnou hlavní postavu. Kdyby se Jaden 3/4 filmu netvářil, že si zrovna chčije do plínky a na chvíli dokázal udržet na uzdě to své vypěstěné obočí a nestavět s ním roztomilé stříšky, dalo by se alespoň schovívavě konstatovat, že jde jen o další laciné, hloupé a zbytečné scifi. Takto se spíš dá konstatovat, že After Earth je neuvěřitelně otravnej a neomalenej způsob, jak dostat juniora do širšího diváckého povědomí. Přesto by ale bylo dost nefér hodit celej tenhle průšvih na mladýho Smitha (i když film vznikl nejspíš hlavně kvůli jeho kariéře) a nezmínit přitom i mizernej scénář a režiji. Shyamalan se ukřižoval hned na začátku, kdy zbrkle a neobratně představuje hlavní charaktery prostřednictvím hutného emocionálního výlevu, s takovým depozitem rodinnýho klišé bych měl problém na konci filmu, natož v prvních desíti minutách. Rodinnej výlet do přírody za digitálníma zvířátkama se letos prostě nepovedl. Příště by možná nebylo od věci, přibalit trochu té logiky a vzít místo Jadena nějakou pěknou holku co umí normálně běhat a hrát.

Kdyby byl Freudův život natolik zajímavý a originální, jako jsou některé jeho myšlenky a práce, jistě by toho o něm bylo natočeno mnohem více než doposud. Na druhou stranu, kdyby tomu tak bylo, asi by zase nebyla tak zajímavá jeho tvorba, holt člověk nemůže mít všechno a David Cronenberg toto nemilé pravidlo ve svém novém počinu bohužel také potvrzuje. Netroufnul si sice přímo na Freuda, ale staví ho (i díky ďábelskému výkonu Vigga Mortensena) na vrchol trojúhelníku, jehož příběhovou základnu spojují ještě Fassbender coby Jung a zubejda Keira ztvárňující Sabinu Spielrein. Jde v podstatě o takový multižánrový slepenec, kterému dominují dvě příběhové roviny. První je vztah mezi Sabinou a Jungem, kdy je nejprve ona, coby pacientka, závislá na Jungovi a ke konci filmu se role obrátí. Druhou rovinou je pak vztah mezi Freudem a Jungem, kdy se z postupného přátelství, stává něco jako rivalita. Jung se snaží jít vlastní cestou a nepodrobit se Freudovým názorům, zejména co se náboženství a přístupu k léčení pacientů týče. Není to úplně povrchní zpracování, ale když už se Cronenberg rozhodnul pojat Metodu takto "dramaticky", (namísto čisté konverzační onanie pro ty co se zajímají o psychoanalýzu) měl tomu dát imo větší náboj a také si rozmyslet, jestli toho, zkombinováním psychologické romantiky (o "zakázané" lásce) a životopisného dramatu (o rozkolu přátelství a následné válce autorit na poli psychologie) nechce vlastně příliš moc.

Dost neobvyklý snímek (na MJ Foxe), kterému, alespoň z mého pohledu, hodně přidává taková ta příjemná atmosféra 80tek, kdy všechno bylo možný a všechno bylo cajk. Pro mě byly vrcholem filmu dvě scény. Jedna, jak si Jamie povídá s umírající mámou. Druhá (a ta asi nejlíp vystihuje příběh tohoto snímku), ve které se Jamie snaží na módní přehlídce promluvit si s Amandou. Od začátku je jasný, že Jamie strašně vybouchne a udělá řádnou ostudičku. V kontrastu do toho zní na pozadí sladká hudba Jennifer Hall - ice cream days. / http://www.youtube.com/watch?v=9BmkxmMKbUI /

Být pohřbenej zaživa to je jistě nepříjemný, být zavřenej v rakvi s tarantulí a pohřbenej za živa, to už je ale velkej pech. Vyjma té tarantule ale nejde o nějaký extra děsivý horor. Spíš je to takový atmosférický detektivní thriller, s vůdů tematikou a hlavním hrdinou, který se díky své nešťastné nátuře šťourat se ve všem co smrdí, brzy zaboří až po uši do pěkných sraček. Myslím, že uplně poprvé jsem o Serpent and the Rainbow četl v souvislosti se vznikem pojmu Zombí. Prý jde (do určité míry) o skutečné události. Právě skvělý námět a chaotické a nestabilní prostředí Haiti přidává tomuhle filmu na zábavnosti a originalitě.

Sice se říká, že někdy je doutník prostě jenom doutník, to ale není případ tohoto filmu a jeho postav. Na takto hluboce intimní přiběh dvou sourozenců, kteří jsou uvnitř lehounce pobouchaní, bych vám doporučil podívat se pokud potřebujete trochu povzbudit morálku. Jeden si totiž uvědomí, jaký má štěstí, že mu to v sexu tak klape. Říct o Studu že jde o film, který není pro každého by bylo ještě hodně milosrdný. Skoro bych řekl, že jde o buď a nebo záležitost, buď si v něm něco najdete nebo vás mine obloukem. Ono taky hodinu a půl sledovat následky nevyřčeného sexuálního zneužívání v mládí, ze kterého pramení obsesivní a sebedestruktivní chování dvou hlavních postav (hlavní náplň filmu), tak to je fakticky ohromný hodobóžo. Osobitý, otravný film. NC-17