eye candy

Row row row your boat gently down the stream merrily merrily merrily merrily life is but a dream. Je pravda, že speciální efekty vypadají spíš jako ze začátku 70. než z konce 80. let a Nimoy působí trochu unaveným dojmem, ale celé je to takové hravé, odlehčené a zároveň se zde s lehkostí Star Treku vlastní, bere do parády atraktivní téma víry. / Bůh: "Potřebuji vaši loď". Střih na hlásícího se Kirka..

Moc hezky natočené, originální hlavně zajímavým využitím time-lapse sekvencí. Obsahem mě to ale téměř vůbec neoslovilo. Režisér Kibwe Tavares se díky Jonášovi podíval i do TEDu

Pátrání po Spockovi je plné roztomilých (typicky trekovsky laciných) scén a berliček, závěr přeexponovává přátelství mezi Kirkem a Spockem do roviny intimní romantiky a z hereckého přednesu klingonské posádky je vidno, jak asi náročné je vžít se do postav válečníků, kterým rozsedl čelo půl tunový pavián. Na druhou stranu je tu výborný McCoy a jeho vtipné hlášky, Kirk rozdá pár oldskůlových "pěsťovek" a celkem to odsejpá, takže zabavit se tím, máte-li rádi ST a jeho protagonisty, docela dá. 2-3*

Lehce znepokojivý dojem na mě dolehnul už na začátku, kdy se dobrých 15 minut (které působí jako 3/4 hodiny) film věnuje přesunu Kirka a Scottyho na Enterprise. Určitě je dobré vědět, že se oba dostali na loď pomocí pomalého modulu a cestou mlčky zírali přes sklo, divák si navíc může udělat reálnou představu o tom, jak zábavné cestování vesmírem asi je. První celovečerní Star Trek sice vznikl především díky narůstající poptávce po sci-fi dobrodružných snímcích, kterou vyvolal Lucasův nečekaný a obrovský hit Star Wars, bere se ale možná až příliš vážně a spíš se podobá Kubrickovu vesmírnýmu majstrpísu, hlavně teda obsahem. Wise dává sice mnohem častěji na odiv speciální efekty (ve své době asi zajímavé), narozdíl od Space Odyssey ale velká většina z nich dnes působí značně povadle, takže pokud na vás náhodou nepadne vážná nostalgická retrotýda, asi si s nimi taky příliš radosti neužijete. Odlehčit, zkrátit, popohnat.

Během prvních několika minut Star Treku, ve mě Abrams dokázal vyvolat tolik emocí a nadšení, co Bay a jemu podobní, nejspíš nedokáží za celou svoji dlouhou mizernou filmařskou kariéru. Jeden z těch akčňáků, na kterej se dá dívat znova a znova a znova..

I když vám zombík zbaští jednoho dva kamarády, ještě to nemusí znamenat, že byste si k sobě nakonec nemohli najít cestu (zvlášť když vám neustále pouští analogovou hudbu). Dokonce se do něho zamilovat. Verze, klasického příběhu Romea a Julie, je to každopádně neotřelá a originální a pár lehce morbidních scén (hlavní mrtvý hrdina pojídající v kokpitu mozek bývalého přítele hlavní hrdinky) také. Bohužel takovýchto zábavných nápadů je tu celkem málo, jinak bych řekl, že jestli tam nějaké vtipy byly, tak byly zřejmě určeny někomu jinému než mně. No a jako romantika to na mě bohužel taky nijak velký dopad nemělo, jednoduše proto, že i přes ten zábavný a absurdní nápad, dát zombíkům v lásce šanci, je to stále jenom další teenagerská romantika, ve které jsou všechny postavy příliš povrchní na to, aby dokázaly věrohodně znázornit nějaké hlubší city jako např. lásku. Teresa Palmer je sice kočka, kamera se ale stejně častěji věnuje nalíčenému a trochu otravnému ksichtu Nicholase Houltona, kterého by ještě ze pár hodin kurzů herectví navíc rozhodně nezabilo.

Možná kdyby Thor vznikl někdy před desíti lety na počátku té (zřejmě nikdy nekončící) vlny comiksových adaptací, tak bych byl v hodnocení mírnější. Každoroční příval nových pavouků, netopýrů, zelených svítilen, amerických gay kapitánů, napumpovaných, hezky učesaných Švédů a jiné havěti, už mi ale nepříjde ani moc originální ani zábavnej. Thor se mi zdá víceméně takovým vyvrcholením tohoto trendu, právě na něm mi příjde ta povrchnost a stupidita pořád dokola opakujících se postav a příběhů bez jakékoli přidáné hodnoty, nejvíc patrná. Jo jsou tady vyjímky Watchmeni či Nolanův Batman, ale ty vychází z kvalitních předloh. Thor ale není ani zajímavá předloha, ani zajímavej film a nezachrání ho Branagh ani Portmanka (místo které by se tu mohla klidně prsit Megan) a pro mě ani Hemsworth. Ten to ale zřejmě zachrání u ženského pohlaví. To mi připomíná, dřív se do akčních filmů dávalo trochu té romantiky, aby to v kině nějak vydržely i holky, dnes mi v některých případech příjde, že se naopak dává do akčních filmů trochu té akce, aby to nějak zvládnuli i chlapi.

Last Stand je nablýskané akční retýrko, vonící po starých VHSkách, s rutinní akcí, obligátní hláškou na konci každé akční sekvence, fajným záporákem P.Stormarem a jedním napumpovaným Rakušanem, který i po tolika letech stále ještě komunikuje v terminátorštině. Takže v případě, že potřebujete ukrojit dvě hodiny ze sobotní kocoviny něčím akčním, stereotypním, rychle zapomenutelným, pak teda jo no..

Kar-wai Wong je vizuálně velmi poetický a chvílemi dokáže navodit krásně nostalgickou atmosféru, nicméně trochu pokulhává jako vypravěč. Je tu sice dost k-f soubojů v dešti, zpomalené kapky atd. (jinými slovy spoustu kýče), a zenových mouder o listí, stromech, životě a lásce, ale abych byl upřímný, žádná z postav (a že jich tam bylo) mi nedávala příliš smysl a nedokázala mě zaujmout, vlastně mi ani nebylo celý film jasné, co a koho vlastně KWW vypráví, jestli nějakou z postav nebo jen plynutí času. V posledních minutách filmu se z ničeho nic vynořila od nikud jakási romantika a snažila se ještě na poslední chvíli vypumpovat divákům ze srdíčka trochu emocí. I přesto, že tu grandmaster imp dostává hodně prostoru, zdálo se mi, že byl převážně pasivním účastníkem, v podstatě se do ničeho příliš neplete, spíš nechává události plynout kolem a na zvávěr se zdá být tak trochu tesklivým duchem minulosti. Abych řekl pravdu, Wongův vizuální styl mně příjde chvílemi zbytečně přeplácaný, stále nějaký odraz v kaluži apod., nicméně celá ta sekvence čekání a následného souboje na vlakovém nádraží (hlavně to čekání a plynutí času) byla dle mého soudu sama o sobě skutečným uměleckým dílem.

Potrpíte-li si na sladkosti a hodně cukru, jistě si na tomto Oscarem oceněném dokumentu kvalitně pošmáknete. Emotivní a příjemně neuvěřitelný příběh, po jehož dokoukání jsem ještě půl hodiny guglil informace o Sixto Rodriguezovi, nebyl jsem si totiž pořád stoprocentně jistý, jestli jsem těch 90 minut sledoval dokument či mockument.