eye candy

Detektivní pleticha na téma morální integrity, plná napětí, falešných vodítek a mnohobuněčných postav, jejichž skutečné obrysy jsou odhaleny, až když je na ně zasvíceno z protiúhlu. Navzdory dramatickým twistům a nadstandardně vnímavému prokurátorovi Shi-Mokovi (hraničícího až se sherlockovskou hyperbolou), se podařilo tvůrcům udržet realistický tón a vyhnout se nelogičnostem, naopak bych řekl, že většina uzlů je po dokončení pevně dotažena. Ústřední vyšetřovací duo prokurátora a policistky, dvojice opačných (leč v tom podstatném, si velmi podobných) charakterů se opravdu povedlo, málokdy do sebe hlavní postavy hned od prvního setkání tak dobře zapadají, že je tvůrci v průběhu dvou sezón v podstatě nemusí tlačit do žádného většího charakterového vývoje. Jistě na tom mají zásluhu i charisma a herecké dovednosti obou představitelů. Ještě bych doplnil, že druhá série je o něco málo slabší a to hlavně kvůli pomalejšímu rozjezdu. Trvá to několik dílů, než (jak praví jedna postava) znovu někdo neuvážlivě vytáhne Shi-Moka, coby pomyslný nůž z šuplíku. Ubude také pár výrazných vedlejších charismatických postav z první série, které jsou nahrazeny o něco slabší sestavou. Ale i tak, obě série bezva záležitost.

Sean Bean je jedním z mých oblíbených žijících herců. Proto jsem rád, že mu dala současná seriálová renesance prostor v tak dobře napsané kriminálce, přetékající dobovým blátem, intrikami, mordou, cholerou, masovým vražděním dětí, vyřezáváním srdcí, galvanismem a věrným kamarádem syfilisem. Způsob jakým se zde volně adaptuje román Shelleyové, mi přišel náramně osvěžující a přiznám se, že mě tvůrci několikrát dokázali příjemně zmást (příkladem budiž skvělé rozuzlení první série). On samotný žánr mysteriózní kriminálky je voda na můj mlýn, pokud se navíc pohybuje v bizarních, temných, fantaskních uličkách a zákoutích ikonických literárních děl, netřeba mě dlouho ukecávat k binge watchingu. První série mi přišla, zejména díky výbornému finále, o trochu lepší. I když rozhodně nelze říct, že ve druhé už by nebylo nic zajímavého k odvyprávění, občas si říkám, jestli by mnoho seriálů do prostoru nezaznělo razantněji, kdyby tvůrci zvolili formát uzavřených a oddělených sérií jaký má např. True Detective. Celkové hodnocení silnější 4*, v malé vedlejší roli potěší Steven Berkoff.

SPOILERY. Jedno musím Rian Johnsonovi nechat. Vytrolování kulturního fenoménu SW společně s celou jeho rozlezlou základnou otravně loajálních fandů, to je vysoká škola vyjebávací. Okamžitě se u mě zařadil do top trojky troll mastermindů za Trumpa a Grendela. Co se momentálního hodnocení na ČSFD týče, je nutné pochopitelně provést běžnou údržbu a eliminovat počátečních 1000 pětihvězd, které bývají již tradičně hallmarkem prvních hodnotících. Nadšení, které SW jako obvykle zprvu doprovází, jistě postupně ochabne, až se tito a jiní pacienti probudí z narkózy a bude je spojovat už jen kolektivní bolest konečníku. Abrahms rozjel trilogii slušně, určitě ji šlo nasměrova několika zajímavými směry. Nicméně hned v úvodu, kdy Skywalker přebírá světelný meč od Rey a zahodí ho nedbale za sebe jak v nějaké tatarské grotesce (tomu říkám odlehčení situace a la Disney) bylo mi jasné, že je něco v nepořádku. Rian Johnson se s tím vůbec nesral, všechny možné a potenciálně zajímavé narativní oblouky sešrotoval do tragikomické hromádky mrtvých nebo nezajímavých postav, ze které se zřejmě bude už jen těžko něco kloudného dostávat. Záhadu rodičů Rey, ktará nebyla jen potenciálně zajímavou dějovou linkou, ale především na ní stála uvěřitelnost hlavní protagonistky a všech jejích nadstandardních dovedností (aniž by si je musela jako běžný hrdina alespoň částečně zasloužit) tvůrci naprosto zbytečně zamordovali a zavřeli pokračovatelům série dveře. Poe, coby následník Han Sola, frajerskej cool vtipálek, si projde pomyslným vývojem, na jehož konci je poučení (od jakési new age dámy s růžovým účesem), že risk je ekvivalentem stupidní prohry a že zákony a rozkazy je nutné striktně plnit? Aha ok, na to lze říct jen, skvělé pochopení podstaty. Ostatní účastníky tohoto napínavého vesmírnýho závodu dvou želv (jedna si zapomene zapnout štíty na svým hlavním dreadnoughtu, druhá se ho snaží "shora" "zasypat" -ve vesmíru- pomalu plížícími se bombardéry) nemá cenu ani zmiňovat, jde jen o celou řadu dalších a dalších plastových figurek za pár dolarů, co se proženou dějem, nic zásadního neprovedou, nikam se neposunou a nic se jim nepovede. Koncept sebeobětování, který stojí na samotném vrcholu každého hrdinského příběhu, je zde navíc (doufejme že jen díky prostému diletantství) několikrát rozmrdán na kousky. Potenciálně silný moment, kdy se může Finn obětovat (a spasit do jisté míry i celý film) je vyškrnut z rovnice tak hloupým způsobem, že ve mě navodil nihilistický pocit totálního zmaru. Nezbývají žádné záhady, žádné otázky, neobjasněné síly a hráči co tahají za nitky. Nečekají nás žádná dramatická odhalení, všechno kouzlo neznáma je pryč, žádný nadčasový konflikt, zbývá jen totálně sterilní korektní mess. Pravda, nikdy jsem nebyl velkým fandem SW, ale mrzí mě to a upřímně skutečné fandy lituji, že raději předčasně neumřeli před čtyřicítkou a museli se dožít takové nedůstojné dekonstrukce mládí a objektu svého eskapismu. Holt doba je zlá. Dva díly které k sobě vůbec nepatří a třetí, který už se nejspíš obejde beze mne.

Ale jo, dalo se to přežít. Asi jako se dá přežít, objednáte-li si rare steak a donesou vám ho well done. Nicméně je škoda takového krásného šťavnatého krvavého fláku masa. Tvůrci měli tenhle materiál prostě uchopit víc zvostra, pořádně přitlačit a nedělat z něj detektivku s emotivním happy endem. Filmu nepomáhá ani ospalý nudný výkon hlavní protagonistky a komicky nevyzrálý herecký projev V.Vaughna.

Už po prvních pár minutách jsem si začal upřímně vyčítat že jsem se stal svévolně pasažérem téhle posrané filmové tůry po churavých kognitivních horizontech tvůrců, při které si bohužel nelze nevšimnout do popředí sebevědomě zapíchnuté ústřední pomstichtivé péro, které kromě toho že má účes nad nímž lze jen několikrát otočit zprava doleva hlavou a velkoryse se jej pokusit zasadit někam do reality, u mě ztratilo všechen potenciální kredit už jen tím, že nebylo ochotné pro takovou jedinečnou roli nabrat trochu svalový hmoty poctivým hollywoodským tréningem (čili kvalitní tiramisu). Tbh už od začátku mě bylo docela jasný, že to nepůjde, ale snažil jsem se optimisticky probojovat až ke šišlajícímu Keatnovi, s nadějí ve vlastní chybu v úsudku, nicméně ta se nekonala. Špatné, nelze

Patty Jenkins odvedla sympatickou práci, je příjemné, že se vyhnula zahořklé politice a genderové demagogii, kterou Wonder Woman přitahuje jak žárovka můry. Důkazem tomu budiž 50.-60. léta, kdy byla tato postava uvrhnuta do až trapně submisivní polohy a spíš než coby archetypální feminní hrdinka sloužila jako společenský manuál ženám, s láskou vytvořený muži. Přitom stačilo jen o vlásek minout rovnováhu mezi ústředními protagonisty a nejen že by snímek přišel o podstatnou část svého kouzla, ale mohl zapálit oheň na střeše DC, který by se nejspíš horko těžko hasil. Příjemný pozitivní origin/reboot, jehož srdcem je interakce dvou hlavních hrdinů.

Prometheovi se nedalo upřít, že se pokusil jít novým směrem, ostatně mělo to logiku, protože i když jsou původní Vetřelci skvělými filmy, odlišují se spíš tónem (první atmosférický, druhý akční) než samotnou strukturou a zkoušet natočit po letech znovu to samé by asi pro Ridleyho nemělo zdárného konce. I když samotný film trpěl četnými neduhy, díky tomu, že představil Davida, inženýry a místo křiku tentokráte zavěsil do mrazivého ticha vesmíru věčný otázník stvoření života, otevřel doširoka vetřelčí universum a fandové tak alespoň mohli pár let fantazírovat nad interpretacemi a pokračováními budoucími. Covenantem tedy doznívá silná Prometheova ozvěna, je ale režíjně mnohem preciznější (Ridley si tentokrát dal záležet) a co se scénáře týče, překvapivě i umírněnější. Inženýry brzy vyškrtává z rovnice a celkem úspěšně naviguje hlavní dějovou linku zpět do míst, kde by se alespoň zhruba mohla protnout (coby součást prequelů) s původními Alieny. Samotného mě překvapuje, jak moc se mi film líbil a to i přesto, že bezostyšně strhává dva nejposvátnější pilíře této série. Původní dnes již ikonické monstrum Vetřelce v podstatě redukuje na pouhý mutagen a tím jej připravuje o jeho unikátnost a potenciálně i děsivost. Silnou ústřední ženskou postavu upozaďuje a do hlavní role staví androida a jeho mentální tápání ve světě DNA mixologie a anglických básníků. I tak musím říct, že mě film hodně bavil a vrtá mi hlavou momentální hodnocení (66%). Další Ridleyho vizuální masterpiece, na který se nejspíš podívám vícekrát, navíc dokrášlený vynikající hudbou. Plus fantastický Fassbender a závěr vod podlahy.

O existenci goril se na západě široká veřejnost začala dozvídat teprve na počátku 20. století, zřejmě kvůli tomu, že jejich biotopy pokrývaly poměrně malé území rovníkové Afriky. Je to zajímavé, že pouhé 3-4 generace nazpět ještě existovala řada neprozkoumaných míst a příležitostí k dobrodružným výpravám jako podnikal třeba právě duchovní otec původního Konga. V té době existovaly mýty, že gorily kradou ženy a odnáší si je zpět do džungle, Cooper k tomu přidal něco ze svého velikášství a Kong byl na světě. Nemyslím si, že by tenhle námět ustál nějaké vážné komplexní zpracování, takže pokud se jednou ambice některého režiséra rozestřou za hranice dvou protichůdných pocitů soucitu a strachu, které Kong coby postava vzbuzuje, obejde se nejspíš tato velkolepá událost beze mě. Z traileru se mi zdálo, že tvůrci půjdou rozumnou cestou, tedy cestou OTT akce, humoru, trochy napětí a přímočarých postav, jinými slovy do takového toho odlehčeného vysokorozpočtového béčka. Začátek vyzeral dokonce celkem slibně, sympatickej ústřední pár (pěkná ženská, cool borec) a celá řada vedlejších postav (což je v těchto filmech základ). Celkem brzy ovšem vyšlo na boží světlo, že hlavní hrdina toho nemá příliš v repertoáru, kromě asi třech mizerných rozhodnutí a několika pokročilých zálesáckých znalostí, jako vylézt na nejbližší horu, chceme-li zjistit svoji lokaci a vydat se podél toku řeky, chceme-li se dostat k jejímu ústí. Ale Brie Larson je aspoň pěkná a když už nic, vždy se člověk může kvalitně zabavit detailním pozorováním toho, jak se relativně slušní herci pokouší v dobré víře ztvárnit tak pateticky ploché charaktery. Nejvíc tedy nakonec potěší SL Jacskon, který je v tomto oboru mistrem nad mistry a JC Reilly coby comic relief postava. No prostě, snad jedinej King Kong, kterého jsem dokoukal do konce. Takže asi jo

O lásce romantické, lásce rodičovské a dalších tématech, jakými jsou pocit viny a potřeby napravit své chyby z minulosti. Do karet této romantice hraje hned několik pozitiv. Pomyslným trumfem je obsazení hlavních rolí. Charisma a herecké dovednosti Garyho Oldmana asi netřeba rozebírat, každopádně jde o moc pěkně napsaný part, který naštěstí tvůrci nenamířili tradičním směrem, jak tomu často bývá u obdobných rolí. Přispěl k tomu zřejmě i fakt, že ústřední konflikt žádnou zápornou postavu nepotřeboval. Asu Butterfielda mám rád a přeji mu, z čistě egoistických důvodů, plodnou hereckou kariéru. Spolu s Britt Robertson jim to hezky seklo, takže v uvěřitelnosti pozvolna rozvíjejících se vzájemných citů jsem neviděl sebemenší problém. Dalším velkým plusem je samotný potenciál podobných námětů. Nejen že nabízí poetické kouzlo malého prince a doširoka otevřené možnosti komediálních situací (které jsou zde vyvážené co se vkusu i množství týče), ale zároveň dovolují hlavnímu marťanovi pronášet všemožná romantická klišé, která by se za jiných okolností zřejmě těžko stravovala. Také se mi moc líbíl ústřední hudební motiv a jeho aranže. Jako rodiný film, lze rozhodně s klidným svědomím doporučit. "You act like you hate the world so much, Tulsa. It’s all an act. That beautiful music you make gives you away"

Zejména coby popularizátor vědy, profesor a pozoruhodná postava vědecké komunity, zažívá v posledních letech Feynman po zásluze svoji malou popkulturní revoluci, kterou lze přisuzovat nejen jeho výjimečně pestrobarevné, inspirativní povaze, ale i skutečnosti, že jeho vědecké práce a zdokumentované přednášky jsou stále velice poutavé a relevantní. Zdá se, že se pomalu ale jistě ukotvuje v obecném povědomí mezi významnými elitami jakými jsou Einstein či Newton. Mnoho současných známých fyziků Feynmana ještě zažilo a snad každý kdo se s ním setkal na něj, zdá se, vzpomína rád a s úsměvem. Susskind o něm řekl "It was always fun to be with him. He always made me feel smart. How can somebody like that make you feel smart? Somehow he did. He made me feel smart. He made me feel he was smart. He made me feel we were both smart, and the two of us could solve any problem whatever".