honajz

Takový ten pokus o hororovou komedii, kdy si řeknu, že už od začátku je ten film dlouhý. Zbytečně dlouhá scéna v nějaké slepičárně předznamenává spoustu dalších podobně nudně a dlouze natočených scén s minimálním humorem, přiblbými řečmi a fakt divně se chovajícími postavami i na tak ulítlý film.

Povídka inspirovaná Hopperovým obrazem Světlo v prázdném pokoji s inscenovanými ruchy (auta, kočka a pták) a rozhovory (herec mluví Hoppera, herečka jeho ženu, do toho zní reklamy a zprávy z televize), které prázdný prostor "zaplňují". Jako by při pohledu na prázdný pokoj vyvstávaly ve zdech uložené konflikty, sny a touhy a všednodennost. Což je působivé, ale když je po mnoha detailech odhalen obraz celý, líbí se mi víc, protože má úžasnou atmosféru podvečera a nabízí i jiná zamyšlení.

Max von Sydow v poloze, v jaké ho neznám - jako chlápek, který dělá brzdaře na nákladním vlaku, a jednoho dne při zastávce v nějaké díře se rozhodne, že je tam hezky a dá si den volna. Prochází se po kolejích, píská si, do lesa zajde, na horu, kde se těží kámen. Cestou se potká jak s nádražákem a jeho rodinou, tak hlídačem z lomu a jeho rodinou. A pak se vrátí na nádraží opět čekat na vlak, Jak prostince ten příběh vypadá, tak složitě se interpretuje, protože podobné hoboes pocity musí člověk mít v sobě a občas je zažít, jinak tenhle snímek podle mne asi moc dobře nepochopí. Ono to totiž není o žádné vzpouře proti státnímu aparátu, jak tu píše kolega Flego, ale ono je to okouzlení - krajinou, přírodou a lidmi, nečekanostmi různých míst, a také láska k přírodě a k lidem. A rovněž je to o určité sounáležitosti. Vlastsně se dá říct, že je to duchovní film - někdo hledá Boha při nekonečných mších, jiný ho najde v kousku všedního dne v lesní krajině s pár nejobyčejnějšími lidmi.

Mno, k úplné spokojenosti mi chybí větší soudržnost a dotaženost, ale jinak má film velmi podmanivou atmosféru a kameru a nabízí hodně myšlenek, z nichž mnohé se překvapivě hodí na dnešní koronavirový svět naruby. Líbí se mi mnohé úvahy o knihách (cílem vydavatelů je vydat knihu, kterou si každý koupí, ale nikdo ji nebude číst), o světě snů - se sny se zde pracuje ve druhé polovině často jako s alternativou reality, a jak můžeme říct, co je realita, když vše vnímáme subjektivně?, jen ty pasáže s lidskými strachy a detaily o smrti (kdyby celé lidstvo naráz vykrvácelo, zvedlo by to hladinu moří o milimetr) a zaměřením na sex (a spermie) mi přišly možná až moc na sílu vzhledem k „duchovnosti“ tématu. Ostatně, i Vica je zde opět jen objektem touhy a divokého sexu (a ano, samozřejmě opět ukáže skoro vše). Což do celkového konceptu až tak moc nezapadá, ale asi si pan rejža splnil mokrý sen. Každopádně je to hodně silný film, mnohé myšlenky jsem si začal vypisovat („většina hlasů ve volbách znamená jen to, že většina lidí byla podvedena“) a celkové téma alternativy snů a našeho subjektivního, každodenního prožívání různých situací vzhledem k realitě mi přišlo velmi dobře zpracované.

Docela příjemné překvapení. Sice se to táhne jak cesta po D1 z Prahy do Brna a spousta scén by potřebovala zoufale rozvést, jít do hloubky, prostě je víc uplácat a oživit, ale jinak je to docela životný tvar, kde všichni hrají docela slušně (teda až na toho, co hraje doktora bezďáka v Modrém kódu, ten přehrává jak o nekonečný seriál), a dokonce i obě děcka jsou kočírovaná poměrně slušně. Dokonce i kamera umí dobře rámovat a využívat třeba červeného světla (ty večerní záběry před budovou jsou skoro až mystické), jen mi občas přišel podivný střih, takový jako kvapný. U Dejdara mne překvapilo, že umí zahrát emoce obličejem a stoupnul tím u mne o žebříček výš (nakolik mu to může být jedno, že?). Škoda, že z toho tvůrci nevydojili větší drama než jen běžné neshody a nedomluvy - co kdyby se na horách najednou objevil ten její bývalý, to by bylo tóčo, ne? A co kdyby tam ti rodiče fakt dojeli už předtím? Mne by ty interakce bavily - ostatně je na nich postavený i ten piedestal, k němuž se podobné filmy odkazují, tedy S tebou mě baví svět - a výrazně by oživily ospalou druhou polovinu filmu, kde ze zoufalství je použit pro komično vtip jednoho francouzského filmu s Depardieum, kdy si bohatý manželský pár nastěhuje domů bezďáka. V tom je další slabina filmu - vtipy a potenciálně vtipné scény nejsou vydojeny, nejsou dotaženy do pořádné pointy, a je to škoda, škoda, protože jinak ten základ scénáře je fakt dobrý. Jo, a dal bych tam jiné písničky, tyhle, co tam jsou, vážně nic moc. A taky bych ocenil víc vtipů na téma měšťák na horách. Jo, a taky by mě zajímalo, kde poskytují rezervace na víc jak rok dopředu!

Koukám, že multikulti agitační hnutí už zasáhlo i Maďarsko. Nějak jsem nepochopil, proč je na začátku povídání o Jupiteru a měsíci Europa, když je to nakonec celé jen o vychcaném a ziskuchtivém doktorovi (kterému se jednou nepovedla operace a teď musí za to platit (jako fakt?)), jednom fuj fuj zlém a rasistickém bílém poldo-vojákovi, který na hranicích střílí hodné a nebohé migranty, kteří ze Sýrie přešli do nejbližšího bezpečného státu, jímž je podle filmu Srbsko, ale ani tam se jim nelíbilo, tak chtějí kdoví proč do Maďarska. No a ten zlý polda střelí jednoho kluka a ten kluk zjistí, že nemůže umřít a ještě k tomu lítá, na čemž se doktor pokusí napakovat. V patách je jim však ten zlý polda. Nijak není vysvětleno, proč lítá, čím se to asi stalo, možná nám chtěl autor říct, že migranti jsou andělé, ale my jsme tak slepí, že to nevidíme. Kameru to má slušnou, ale jen za kameru dávat hvězdičky nebudu.

Tohle není recitál, ale přemítání o životě - a lásce, samozřejmě. Ale i o životě, a to se mi na tom líbilo. Navíc je to podáno poeticky a poetickými záběry. Člověk by nevěřil, co lze vykouzlit z jedné zasněžené aleje, jedné zasněženě železniční trati, okna ve zdi, skleníku botanické zahrady... Ostatně je vidět, že se na filmu podílely tehdejší vážně velmi talentované osobnosti - výtvarnice Ester Krumbachová (a teď si uvědomuju, že jsem rád, že tenhle recitál netočil Jan Němec, ale Ján Roháč, který tomu dal cosi jako dotek lidství, což se Němcovi v jeho recitálech s Kubišovou moc nepovedlo, ty mi přišly moc chladné a vykalkulované) nebo kameraman Miroslav Ondříček, který třeba úžasně využije hitchcockovské dlouhé oko. Ale najdeme zde i felliniovskou stylizaci. Mezi šesti písněmi (Lásko prokletá, Cesta, Lásko má, Blázen a dítě, Kázání v kapli Betlémské a Můj dík) se nacházejí promluvy sepsané Zdeňkem Mahlerem, které jsou nadčasové i dnes: „Když žena nebude co nejženštější, čeká muže úpadek“, „muž, který touží po moci, se ve skutečnosti cítí méněcenný“, „voda myslí, voda se směje“, „člověk nevidí to, co je, ale to co chce“, „tráva voní milencům jinak, než koni“ plus úvahy o hlouposti a tuposti a neomezenosti omezenosti. Potěšila mě osobně zřícenina v Týnci nad Sázavou, kde jsem byl s dětmi. A vše směřuje k závěrečné písni (Mé díky vám), která mi přijde neuvěřitelnou oslavou toho nejobyčejnějšího lidstvím až mi šel mráz po zádech. Protože já mám prosté a obyčejné lidi rád.

Je to milý a pohodový film, o tom žádná, s hřejivým koncem, ale přece jen... Na vlak se skoro nedostalo, ten je uťat po asi dvou minutách, a jinak je to celé sled tak neuvěřitelných náhod a smůly, že ani na komedii už se mi to nechce brát. Martin i Candy hrají svůj standard (což je pořád nadprůměr, ne že bych si stěžoval), ale stejně mi přijde, že často scénář vaří z vody a mnohé situace mohly být daleko promyšlenější a údernější. Přijde mi, že potenciál se zde nabízel daleko větší, než nám rutinér rodinné zábavy John Hughes nakonec poskytl, a že šlo jak víc přitlačit na pilu v těch mezilidských vztazích, tak i na sled těch historek, aby to mělo šťávu. Ale jak říkám, není to špatný film, je pohodový a potěší, ale přece jen mám pocit nedořečeného a často jen naznačeného.

Podobně jako je dvojsmyslný název (hlavní hrdina se jmenuje Justice a má koule), tak dvojsmyslný je celý film, který se dá brát buď jako geniální, nebo jako totální hnus. Asi takhle - nemám potřebu to kdy vidět znovu, ale těch politicky nekorektních dvojsmyslů je zde hromada (a určitě jsem ne všechny dokázal postřehnout) a nakonec to má dokonce vůbec ne parodickou, ale silnou myšlenku k současnému stavu světa. Celé to vypadá, jako by si dali mladí Jeunet s Bessonem speed a prokombinovali to s moderními pokusy o komiksové prvky ve filmech včetně cákanců krve. Je zde dost nahotinek, dost mrtvol, dost sexu, dost krvavých přestřelek, ale celé to drží jakousi svoji poetiku hnusu, a přitom je to totální mindfuck, který vlastně ale i může dávat smysl. Těžko se to popisuje, to se žel musí vidět. Říkám žel, protože i přes jisté zajímavé myšlenky skryté dovedně v pozadí (taky dvojsmysl) a velmi vtipného robota z toho nakonec mám spíše negativní pocity.

Písničky Jitky Molavcové mám rád, i když na rovinu kdovíjaká zpěvačka není a výšky moc nevytáhne (a že v některých písničkách by se to hodilo). Tady jsou chytře písničky vtipné a humorné střídány s romantickými fláky a funguje to. Ovšem ty jako mezi reklamy jsou spíše trapné než vtipné. Zas na druhou stranu je tu celá škála herců v malých rolích, ba až štěcích (třeba Filip Renč, který ani není uveden v titulcích, který hraje Itala s pivem v klipu Káva a čaj), což mne pobavilo (ačkoliv Vozábovo věčné opařování se kávou už časem moc vtipné nebylo a chyběla mu pointa), a pak je tu genius loci Prahy 80. let, která tehdy ještě byla městem pro obyčejné lidi, ne bohaté turisty.