Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Krimi
  • Animovaný

Obľúbené filmy (10)

Blade Runner

Blade Runner (1982)

Nejenom dokonale vizuálně zvládnutá vizionářská sci-fi, ale s nadčasovými myšlenkami, řekněme filozofickými, které si klade snad každý člověk o svém životě a jeho směřování. Vangelisova hudba celou tu nostalgii a jakýsi vnitřní, rozjímavý smutek jen podtrhuje.

Případ pro začínajícího kata

Případ pro začínajícího kata (1969)

Jeden z nejlepších českých filmů nové vlny 60. let režiséra Pavla Juráčka, podobenství, jež dodnes neztratilo nic na svém kouzle i provedení. Díky určité zásadovosti režiséra Pavla Juráčka se mu moc filmů natočit nepovedlo - znelíbil se totiž svými přímými názory stranické garnituře, takže měl o práci nouzi, a hlavně ve filmařině. Přesto to, co zůstalo, patří k nejlepším českým filmovým dílům, a Případ pro začínajícího kata, jehož prvotní název zněl Krajina vlídných bludiček, pak k vrcholům toho, co u nás kdy bylo natočeno. černobílé podobenství je totiž natolik mnohovrstevné, že si na film můžete dívat stále znovu a vždy objevíte nové roviny a nové myšlenky. Příběh vychází volně z Gullverových cest do Bilnibarni a Laputy. Muž - Gulliver - se podivným způsobem dostane poté, co přejede oblečeného zajíce s hodinkami, do zvláštní krajiny, kde potkává lidi svého mládí. Ti ho však nepoznávají a žijí jiný život. V této krajině jsou i další zvláštní věci, např. se tu jeden den v týdnu nesmí mluvit, aby se nevyčerpal vzduch. Najdeme zde akademii vynálezců, jejichž přístroje na ruční pohon dávají tušit, že zde čas začal běžet pozpátku. Než se mu podaří utéct, zažije ještě mnohé a podivnější příhody... I když zde najdeme hodně paralel vůči tehdejšímu komunistickému režimu, nejde jenom o ně. Díky určité nadčasovosti v dalších tématech (pokrytectví, snobismus, ale i sny, touhy a přání) má snímek co říci přemýšlivému divákovi i dnes. Nehledě na skutečně precizní zpracování, herecké výkony, práci se zvukem, hudbou (najmě tou v pozadí, třeba pokud jde o písničku, zpívanou dětskými hlásky, a její text), kamera našla nejlepší možné exteriéry.

Piknik na Hanging Rock

Piknik na Hanging Rock (1975)

V podstatě banální historka o tajemném zmizení dívky z internátu během výletu do skal - podle skutečných událostí - je díky hudbě, režii a snovému světu Austrálie podána skoro jako snový horor á la Valerie a týden divů.

Interstate

Interstate (2002)

Ten film měl a má vše. Těžko k němu psát komentář. Dostal mne už svým úvodem, a jen jsem se bál, aby neuhnul. Ne, dotáhl to celé do konce a myslím, že Bob Gale tenhle film vzal jako své opus magnum, dal do něj vše, nad čím přemýšlí. A navíc to udělal přitažlivou formou, a navíc s pečlivě promyšleným scénářem a skvělou režií - vážně, takhle civilně a přitom dokonale hrající herce člověk málokde vidí. Na konci mne film i dojal, mne, starého cynika. Jinak dojde na řadu témat - že často nevíme, co si přejeme (skvělá etuda s Michaelem J. Foxem); že někdy na něco koukáme, a vlastně to nevidíme (poučení z karet), i když každý den chodíme okolo; že člověk vidí svět jinak, když nemyslí na sex; reklamy že lžou a není to správně; že každý je zodpovědný za svá rozhodnutí (skvělá scéna s Kurtem Russellem jakožto šerifem, který předestře tři možnosti); že globalizace stírá hranice, které ale lidé potřebují; že někdy člověk musí udělat něco, o čem si není jistý, jak to dopadne, ale táhne ho k tomu srdce (takhle já to kdysi měl se zaměstnáním v DiViDi); že by žebráci udělali líp, kdyby rovnou řekli, že chtějí chlast a nemazali lidem med kolem pusy; že nesmyslné politické příkazy a zákazy a jednání světu nepomůžou; že by člověk v sobě neměl potlačovat chuť objevovat; že na vše existuje spousta logických odpovědí (ale ani jedna nemusí být správná); že umění často posuzují snobové (ta scéna v muzeu je dokonalá, vyloženě jsem si ji užil od začátku do konce); advokáti nejsou nic jiného než veksláci a šmelináři; že by se člověk měl naučit říkat ne (stopařka a potom drsná mluva krásné blondýnky)... Určitě si to pustím ještě jednou, protože spoustu věcí a narážek jsem nepochytal (hodně je tam odkazů i k americké popkultuře), podle mne naprosto dokonalý film, skvělý. a nadčasový.

Ako v zrkadle

Ako v zrkadle (1961)

Naprosto dokonalý film a troufnu si tvrdit, navzdory obecnému názoru, že velmi pozitivní, na Bergmana až nezvykle. Předně klobouk dolů před tím, jak pečlivě vytvořil své postavy - nejednoznačné jako život sám, přelévající se od pochybností k naději a zpět, ale přesto životných, uvěřitelných a pochopitelných. Navíc schopnost vytvořit tak životaschopné a sdělné drama s využitím pouze jednoho domu na ostrově, čtyř lidí, jedné lodi a jedné makety vrtulníku, bez nutnosti explicitních a rádoby realistických záběrů, to je už podle mne umění nejvyšší. Nu, co tu máme jako hlavní téma? Nemožnost lidí komunikovat mezi sebou. A jako vedlejší pak... Schválně, napadlo vás někdy, že Karin není šílená? Bergman musel číst nějaké vlastní životopisy světců. Tam je to podobné. Čím blíž jste skutečně Bohu, tím rozervanější jste. Se píše v těch knihách. Žijete v hmotném světě této planety a lidí na ní, ale vaše duše už je v jiných sférách. A vy pak připadáte všem kolem sebe jako blázen. Jste mimo realitu. Jako Pavla Bušová (můj Honzík, pokud to bude číst, pochopí) nebo Terezie z Avily, Terezička z Lisieux, Jan z Kříže nebo Padre Pio (pro ty ostatní). Závěrečný dialog je naprosto geniální. Jak to o lásce směšné i vážné, tak to, že Karin díky lásce jich všech byla obklopena Bohem, tak po závěrečné překvapivé a ulehčující konstatování, že „otec se mnou mluvil!“. Protože každá z těch postav má nějaký problém, který teprve postupně odkrýváme. Otec prahne po slávě, ale uvědomí si, že jeho život je prázdný stejně jako jeho vymyšlené knihy bez náznaku skutečnosti a že opomíjel sebe i své děti; Minus kromě problémů se sexualitou, kdy se bojí žen, protože to představuje sex a on se ho bojí jako můj starší syn - dokud nedojde v tom vraku k přechodu do jiné reality, tak kromě toho trpí nedostatkem zájmu ze strany svého otce: tak rád by si s ním povídal o svých problémech, tak rád by ho měl chvilku pro sebe! A protože to nejde, vymyslí a zahraje mu divadelní hru - což je naprosto neotřelý a dokonalý prvek, který jsem nikde jinde neviděl. O Karin už jsem psal, takže zbývá její manžel Martin, skvěle vystižený dokonalým Maxem von Sydow. Ten na vše jde logicky, je pravým opakem duchovní Karin, v lásce vidí jen ten sexuální podtext, a chybí mu jistá podvolenost manželky manželovi. Ale jeho hlavním problémem je, že neumí na věci pohlížet z nadhledu, bez odkazů na rozum a vědu, jinak řečeno mu chybí víra, i když její nedostatek dokáže rozpoznat u druhých. Myslím, že tady Bergman popsal sám sebe. Jinak je vidět, že Bergman měl ženské dokonale přečtené - chvílemi jsem měl u některých scén ze začátku filmu pocit, že koukám na vlastní manželku a její naprosto nelogické chování, resp. říká se tomu ženská „logika“. Určitým způsobem je film i o oběti, často pro vyšší účel: otec chtěl spáchat sebevraždu (oběť), ale díky náhodě, že auto chcíplo, si uvědomil, že tu musí být pro své děti; Karin obětuje manžela kvůli Bohu. Trochu mi vadily inscenační kiksy (v noci je v pokoji otce v jednom záběru okno otevřené, ve druhém zavřené; při scéně s Martinem a otcem na lodi je vidět stín kameramana; ta maketa vrtulníku je až moc okatá) a nelíbila se mi scéna incestu, ale to jsou fakt drobnosti a v případě incestu to mělo svůj důvod nakonec (muselo dojít k něčemu velmi neobvyklému, aby to vyšinulo tu dosavadní uplichtěnou vazbu). Vynahradily mi to jiné scény - nejen v tom prázdném pokoji, ale třeba noční pohled z okna na moře - mělo to v sobě všechny ty pocity, jaké mělo mít. A líbilo se mi, jak Bergman dokáže umělecky inscenovat prosté chvíle našich životů (třeba jak si Martin stříhá večer před spaním záděru), v tu chvíli jsem byl v Poděbradech u babičky kluků, obyčejný večer, jistá pohoda, klid jednoho obyčejného, ale vlastně neobyčejného večera - a tady v té scéně ta atmosféra toho všeho byla. A je tu ještě jedno drobné podtéma (vida, jak mnohovrstevný ten film je!), a to otázka pravdivosti či vyprázdněnosti umění, odtrženosti od reality a skutečného života. --- EDIT: Vlastně v tom filmu všechny postavy dopadly dobře. Martinova víra v logiku a vědu je nahlodána a začíná vidět i duchovní část života. Otec zjistil, že jeho díla jsou prázdná sláma a že by měl najít vztah k dětem. Minus přijme sexualitu jako běžnou součást života a navíc konečně může mluvit s otcem jako rovný s rovným (trochu mi to připomnělo Comeback, když Lexa říká Simoně: "A mami, mami, ty se mnou mluvíš!"). A Karin má, co chtěla, protože nedokázala žít ve hmotném a duchovním světě současně, tak se rozhodla jen pro ten duchovní, i když to znamená pobyt v blázinci. Ale K-Pax byl taky blázen, že? ;-)

Kam čert nemůže

Kam čert nemůže (1959)

Velice chytrý několikavrstvý scénář, navíc slušné herecké výkony a krásné exteriéry, práce s kamerou, ale hlavně světlem a barvami. Jak Mefistku neustále nasvěcuje nějaký zdroj červeného světla, to je dokonalé. Myslím, že zde měl Podskalský, který sám věděl, že má maximálně na televizní estrády, velmi poctivý podklad ve formě scénáře (ostatně Daniel je dodnes scenáristická ikona a M. V. Kratochvíl nejspíše dodal i historické souvislosti), takže vše funguje zcela v pohodě a ten rozpor vědeckého myšlení a selského rozumu je zde pojat snad nejoriginálněji, co mohu posoudit.

Pohled do očí

Pohled do očí (1961)

Takový malý velký film. Na oko, na první pohled, pojednává o všedních každodenních věcech, ale tady je třeba sledovat podpovrchová hnutí, myšlenky, cíle a pocity jednotlivých postav. Protože každá z nich je zcela životná, plná uvěřitelných protikladů i kladů, zmatku, nedůvěry v sama i hledání sebe sama. Zkrátka niterné psychologické drama na nejvyšší úrovni. Celkově je hlavním tématem filmu pohodlný život (po válce) versus povinnosti člověka vůči společnosti a vůči sobě. Je lepší být někde zašitý a užívat si pohodlí, nebo by měl jít člověk dál, za tím, k čemu má talent nebo schopnosti, i když už není tak exponovaná doba, jakou byla válka. Dokonalý je dialog ke konci filmu, kde jedna z postav přiznává, že kolektivně by se odbojářům dovedl podívat do očí - ale za sebe samotného ne. Ostatně, skvělé dialogy jsou v tomto filmu nečekanou normou - nejde o plytké žvanění jako u nových českých pseudo dramat, ale má to hloubku, myšlenku, a přitom jsou nenucené, jako když je vyprávějí skutečné postavy. To dnes umí málokdo. Některé věty jsou dokonce dokonalé, třeba "My jsme vůbec divná generace. Měli jsme toho kolem dvaceti rádi tolik, že teď už nemáme rádi nic. Ani sami sebe." Ale dovede v dialogu i odlehčit situaci ("Zraje vám knoflík.") Film si vyhrál i s detaily jak v obraze (zkřížené nohy esesáka, bouchání kyticí o nohy, sundané střevíčky a mnohé další), tak třeba ve zvuku - klapot střevíčků při pěší cestě domů Prahou; dokonalá scéna, kdy novinář ladí rádio a na jedné stanici hrají starou německou klasiku, a na druhé soudobý dixieland; a ještě dokonalejší při první cestě po Karlově mostě, kde mezi dvěma postavami probíhá důležitý dialog, ale v pozadí začnou znít zvony - a kdo bude počítat, zjistí, že je půlnoc. Vynikající herecké výkony, kdy herci hodně hrají mimikou obličeje, to už jsem dlouho neviděl. A v neposlední řadě mne uchvátila Praha, jaká dnes není - obyčejná úřednice tehdy mohla na dnes luxusní Kampě, všude samá bistra, na Hlavním nádraží ještě legendární nádražka, kterou i já jako študák ještě pamatuji (vida, tak Staropramen tam tehdy čepovali :-)), pater nostery, přehledné ulice bez zaparkovaných aut, noční ulice bez opilých a pořvávajících německý turistů... a tak. Skvělá celková, taková zadumaná, atmosféra filmu. Ten film by se dalo říct, se vlastně věnuje všedním věcem, ale je to jen klam, jde o velké věci, jen je třeba sledovat pozorně tu hru na to, co se děje. Ve výsledku nepřijde sice žádné velkolepé odhalení, žádné až ta velké moudro, ale možná pomůže některým lidem si uvědomit, že v nich dříme nějaký talent, ale oni jsou líní na něm makat a něco s ním dělat, a místo toho raději dají přednost pohodlné zahálce.

Poslední vlna

Poslední vlna (1977)

Zvláštní, že ten film funguje i po letech, dokonce po 35 letech... Snímek se nese na apokalyptické vlně (ha ha), jež dosáhla svého hollywoodského vrcholu před rokem 2012, ale hlavními tématy jsou Maoři a jejich duchovní svět, a pak svět snů, který může znamenat zcela jiné možnosti komunikace, které jsme už dávno zapomněli. Mystická atmosféra, skvělá kamera, tajuplná hudba a v podstatě velmi dobrý Chamberlain, to vše dotváří celkový dojem. Zvláštní je, jak dokázal Peter Weir na základě maorsko-mayských legend předpovědět ničivou tsunami v roce 2004.

Všichni dobří rodáci

Všichni dobří rodáci (1968)

Dokonalý snímek, který má svou poetiku i po letech, pro rodilé Moraváky navíc kouzlo rodného kraje a pochopení pro jednání některých postav.