tomtomtoma

Cesta po Sovětských zemích byla pro čtyřlístek Hanzelka, Zikmund, Dryák a Korynta v mnohem odlišná. Pojem svoboda je v bratrském slovanském sevření nejstřeženějším stavem událostí. Rozměr zde opouští svou obyčejnou pozemskou tíži a stává se mezistupněm k vesmírnému chápání velikosti. Fejeton "Do země dálné a nejbližší" využívá sovětský pohled na socialistickou soudržnost tónem i časováním. První filmová pohlednice ze země zítřka má formát filmového týdeníku a s bezelstným jásotem vítá dva československé hrdiny v pevné víře utvrzení oprávněnosti socialistického vývoje světa. Zikmund s Hanzelkou jsou oslavováni ve státním i stranickém zájmu. Proletářská propaganda dokázala velebit svoji pozornost zájmu při současném potvrzení vlastního výsostného postavení. Přístav Nachodka jásá, hrdina socialistické práce Majakov je vzorným příkladem v popředí k požehnání expedice míru a přátelství.

Máda da jo, poslední film slavného japonského režiséra, je rozpohybovanou životní moudrostí s lehce rozpustilým nadhledem. Za dokonalou tečku Kurosawova snažení bych raději viděl jeho Sny, ale stále měl potřebu k vyjádření. Opět se napovídá mnoho ušlechtilých frází obdivu, ale akademické výkřiky a jejich nekritické přebírání nepředstavují automaticky i opravdovou kvalitu humanistického filmu. Útěk kočky není znamením citlivosti, ale neexistencí hlubokého mezilidského vztahu (úcta skutečný cit nenahradí) a je také výsledkem počínající senility. Autobiografické tóny vedení příběhu jsou zbožným přáním uctívaného stáří a vědomostí. Je to vysněné gesto, v něm lze využít všechny přednosti národního charakteru. Předmětem obdivu, a o ten zde jde především, je Hjakken Učida (sympatický Tacuo Macumura), oblíbený univerzitní profesor. Život na penzi proměňuje svou životní úroveň v globálním přeskupování sil moci. Ale jsou zde ochotné ruce věrných stoupenců. Občas se divák dojímá obrazovou poetikou, občas vyprávěnými příběhy, ale vždy jde především o obdiv zasloužilé moudrosti a touhu žít vlastní život. Z dalších rolí: profesorova věrná a starostlivá manželka (křehká Kjóko Kagawa), profesorův lékař Dr. Kobajaši (Takeši Kusaka), poživačný buddhistický duchovní Kamejama (Asei Kobajaši), či čtyři nejvěrnější obdivovatelé Takajama (Hisaši Igawa), Amaki (George Tokoro), Kirijama (Masajuki Jui) a Sawamura (Akira Terao). Máda da jo je humanistický hymnus na životní moudrost a touhu žít. Akiru mám raději jako moralistu, jeho humanista je mi pro své bezbřehé nadšení a všeobecnou úctu protivný, přestože jeho ušlechtilým snahám velmi dobře rozumím a má své opodstatnění.

Sny Akiry Kurosawy jsou počátkem loučení obdivovaného Japonce s milovaným světem filmu. Důstojně stojí rozkročen nad obzorem a zkušeně formuluje své představy a myšlenky. Nelze vytýkat přímočarost a zjednodušování proudu myšlení, neboť jde o charakteristické znaky Kurosawovy filmové tvorby. Poetický styl vyprávění si pohrává se stavbou obrazu, nechává dostatek prostoru pro vlastní okouzlení gestem a pohybem, pestrobarevný vějíř kantát využívá tajuplný zpěv, zachycený v jedinečnosti okamžiku. Kurosawa se obrací k tradicím ve slavnostním duchu choreografie rituálu s pokornou úctou. V přepisu představ vzdává hold osobní statečnosti. Zkoumá se způsob překonání národních traumat minulosti i panického strachu v realitě přítomnosti. Expresionistický rozlet září barvou a hlavní slovo přenechává pocitům. Neodpustí si naléhavý výkřik společenského varování a konejšivou smířlivost životní moudrosti, radosti a pokory k životu v jeho celku i jednotlivostech. Dává varovná znamení, bojí se zmaru, hledí k naději a spokojeně pokyvuje hlavou v nabyté víry. Mění se věk nositele snění. Tošihiko Nakano doplácí na svou zvědavost o zakázanou liščí svatbu, Micunori Isaki pláče nad ztracenou krásou rozkvetlého sadu, Akira Terao je průvodcem zbývajících zásadních pocitů. Z dalších rolí: tlumočnice liščího poselství (Micuko Baišó), levitující sněhová víla (Mieko Harada), bolestivý hlas strachu a svědomí vojín Noguči (Jošitaka Zuši), malířský svéráz Vincent Van Gogh (Martin Scorsese), popel na hlavu si sypající jaderný inženýr (Hisaši Igawa), krutou neúprosností lidských chyb vystrašená matka malých dětí (Tošie Negiši), zoufalý démon prokletého mamonu (Čósuke Ikarija), či moudrý stařec přírodní vesnice vodních mlýnů (Čišú Rjú). Sny Akiry Kurosawy jsou oslavnou filmovou poezií, uklání se kráse života a v záchvěvu humanistického pohnutí představuje blahodárné účinky ušlechtilosti lidské duše na kvalitě prožitků. Příjemně osvěžující záležitost, lehce se vznáší v éterickém okouzlení. Filmová estetika v obrazech.

Kagemuša je monumentálním filmovým počinem slavného Japonce v jeho pokročilejším věku. Síla efektu obrazového opojení výrazně převažuje nad prožitkem. Intimnost obrazových kompozic se předkládá s obřadní vznešeností a girlandou fanfár, masívnost je přesycena sebestřednou žranicí, tvůrce je uchvácen odhalením okamžiku zásadního pohybu naplnění velkolepého osudu vyvolených. Choreografie je formována disciplínou, hemžení a strnulost přesvědčení vlastního vědomí o důležitosti vytváření dějinných milníků se nadřazuje nad ducha zemřelého. Nehmotný stín se odváží dotknout se hmotnosti, přesvědčení není rozhodující. Očištění je rozprášeno v mukách marnivosti. Hlavním symbolem opulentní podívané je Šingen Takeda, jeden z nejmocnějších pánů středního Japonska 16. století, a jeho zprvu nesmělý stín a loutka osudu Kagemuša (zajímavý Tacuja Nakadai). Stín se učí životu vyvoleného, jednota klanu je nestabilní ve ctižádostivosti jednotlivců s pocitem ublíženosti. K výrazným postavám patří Šingenův bratr Nobukado Takeda (sympatický Cutomu Jamazaki), pravá ruka důvěryhodnosti mystifikující lahůdky. Zájem rodu je nade vším. Nejzahořklejší postavou je Kacujori Takeda (snaživý Keniči Hagiwara), Šingenův nejstarší syn, přehlédnutý v dědickém nástupnictví. Uraženost se nevzdává vlastních cílů. K výraznějším patří také hlavní generál rodu Takeda Masakage Jamagata (Hidedži Ótaki), hlavní autorita politických a vojenských kroků mocného rodu. Z dalších rolí: hlavní ochránce Kagemuši na cestě za světlem Sohačiro Cučija (Džinpači Nezu), mladý, schopný a ctižádostivý Šingenův mocenský rival Nobunaga Oda (Daisuke Rjú), Nobunagův věrný spojenec Iejasu Tokugawa (Masajuki Jui), přední generálové rodu Takeda Nobufusa Baba (Hideo Murota) a Masatojo Naito (Takajuki Šiho), další Šingenův zatvrzelý mocenský soupeř Kenšin Uesugi (Eiiči Kanakubo), či Šingenův rozmazlovaný vnouček a preferovaný dědic trůnu Takemaru (Kota Jui). Kagemuša je efektní vizuální podívaná samurajské odvahy a rituální obřadnosti. Efekt je upřednostněn i umocněn patetickým výrazem. Fanoušci jsou nadšeni, ostatní se přizpůsobí.

Dode's-Ka Den je okouzlující poetický film slavného Japonce. Život chudých je podáván básnickým sněním a tichým zpěvem o hledání velkoleposti. Ubíjející každodennosti se všichni brání po svém, útěky před realitou jsou nedílnou součástí přehlíženého okraje společnosti. Pátrá se po pokladu na konci duhy, hýčkají se absurdity a nenormálnosti. Temnější strana lidské duše se zakrývá studem, výkřiky rozhořčení mají těkavý pohled plachosti a zahanbeně mlčí. Filmová poezie je dotvořena ušmudlanou kulisou, jedinečnou velikostí života a složenou skladbou obrazové kompozice. Hlas touhy po životě má přízvuk pochopení laskavého pozorovatele nehynoucí slávy v bídě lidského soužití. Naděje svítí bezelstnou nevinností. Radostnější podobu života zastupuje neškodný blázen a milovník tramvají Roku-čan (zajímavý Jošitaka Zuši), v opilosti spásu hledající kumpáni Hacutaro Kawaguči (Kunie Tanaka) a Masuo Masuda (Hisaši Igawa) a jejich zaměnitelné manželky Jošie Kawaguči (Džicuko Jošimura) a Tacu Masuda (Hideko Okijama). Smutek trápení se natrvalo zapsal do lidských pohledů. Je zde pracovitý kartáčník a ušlechtilá hlava početné rodiny Rjotaro Sawagami (Šinsuke Minami), do mlčení uzavřený osamělý a dobrovolný mučedník Hei (Hiroši Akutagawa), strýcem zneužívaná dospívající dívka Kacuko Watanaka (Tomoko Jamazaki), vzdušné zámky stavějící žebrák (zajímavý Noboru Mitani) a jídlo přinášející jeho malý synek (Hirojuki Kawase). Odvrácená strana lidské duše nevnímá bolest druhých. Nejvýše ční Rjotarova ze zásady záletná manželka Misao Sawagami (Júko Kusunoki) a líný pijan a příživník Kjota Watanaka (zajímavý Tacuo Macumura). Naděje se šlechtěným tvarem lidskosti má zde také zastoupení: svůj zvolený život zuřivě bránící dobrák Jukiči Šima (Džunzaburó Ban) a na všechny stále dobrosrdečný starý stříbrotepec Tanba (Acuši Watanabe). Z dalších rolí: Roku-čanova trápící se starostlivá matka Okuni (Kin Sugai), neurvalá Jukičiho manželka (Kijoko Tange), skromná Kjotaova manželka Otane (Imari Cudži), mladý rozvozce saké Okabe (Masahiko Kametani), Heiova vrátivší se žena Očô (Tomoko Naraoka), vyzývavá hospodyně (Akemi Negiši), či zaskočený zloděj (Sandži Kodžima). Dode's-Ka Den je rozšafnou filmovou básní. Stvořený obraz vyniká ve zvoleném tónu laskavě rytmické poetiky, Kurosawu lze uctívat z podstaty ikonodulie.

Uma no uta je filmovou poezií. Fascinace běžícím koněm je základem ódy. Na koně se dívá se zalíbením, dusot kopyt se rozléhá do všech stran rozlehlé krajiny. Koňská oslavná píseň se netají svojí otevřenou láskou. Kůň v obrazech dává vyniknout pohybové eleganci. Uma no uta je příjemným zpestřením z Kurosawovy filmografie. Uma no uta je poetickým tancem a odhalenou posvátnou úctou vznešenému zvířeti.

Nebe a peklo je na prvním místě především filmovou moralitou a společenskou kritikou, kriminální zápletka je druhořadá. Nad moralizováním lze chrochtat blahem, pokud nám stačí nepřirozená strojenost, naivně černobílý náhled na stav skutečností a nevybíravý emoční tlak k dosažení mocně rezonujícího efektu humanitární solidarity. Morální dilema je slibným tématem ke zpracování, ale chladnokrevný kalkul i všeobecné souznění uvnitř i vně zanechává nesmazatelnou stopu neupřímné pachuti. Skutečnou detektivku lze zaznamenat zhruba posledních čtyřicet minut, které moji náladu z Kurosawova filmu výrazně vylepšily. Obrazy negativních dopadů pokroku na společnost jsou úchvatné ve stavbě, symbolice i atmosféře. Morální zásady jsou chvályhodné, na jejich zpracování bohužel nenašli um, ale jen zjednodušující a údernost hutně zesilující touha po uznání a úspěchu. Takové téma se nadšeně plácá po ramenou, skutečná kvalita filmu se skrývá jinde a zůstává přehlížena a nedoceněna. Celebritou příběhu je Kingo Gondo (sympatický Toširó Mifune), schopný výkonný ředitel obuvnického gigantu. Slouží za vzor správného člověka, čestného na všech úrovních najednou. Vše navzdory znásilněnému morálnímu dilematu. Čistota karmy zde dostala silného zastánce. Nejpovedenější postavou je Gindžirô Takeuči (velmi dobrý Cutomu Jamazaki), mladý nemocniční internista. Pocit ublíženosti a třídní rozdíly jsou vnímány jako zlo a nespravedlnost. Zášť není dobrým pomocníkem k životu, trestná výprava má zjednat osobní narovnání. Důležitou postavou je Šiniči Aoki (Masahiko Šimazu), omylem unesený chlapec a syn Kingova osobního řidiče (Jutaka Sada). Hlavní ženskou postavou je Reiko Gondo (příjemná Kjóko Kagawa), Kingova laskavá manželka a účinný hlas morální cti. K výraznějším postavám patří Tokura (Tacuja Nakadai), policejní detektiv, pověřený vedením případu únosu. Jeho hlavní tváří je lidskost. Dále Kawaniši (zajímavý Tacuja Mihaši), prospěchářský tajemník Kinga, jehož zláká vidina nezanedbatelného kariérního růstu. A také 'Bos'n' Taguči (sympatický Kendžirô Išijama), zkušený policejní detektiv. Z dalších rolí: únos rozkrývající policejní detektivové Arai (Isao Kimura) a Nakao (Takeši Katô), policejní šéf oblasti styku s novináři (Takaši Šimura), přízemní a ke Kingovi opoziční ředitelé obuvnické firmy Kamija (Jun Tazaki), Išimaru (Nobuo Nakamura) a Baba (Jûnosuke Itô), malý Kingův synek Jun Gondo (Tošio Egi), či drogově závislá zkušební oběť (Keiko Tomita). Nebe a peklo je velkolepým humanitárním gestem humanizace společnosti. Příkré, násilné, účelové. Obrazová stránka je opět na vysoké úrovni, ale plesat nad filmem nemohu a nechci. Schovívavost s uměleckým provedením není nekonečná, a ani humanistické poklony ze všech stran nepomohou.

Žiji ve strachu je poutavou morálně etickou polemikou s filmově prokreslenou rozpolceností společenské nálady. Trauma z demonstrativně hrůzného ukončení světové války je znásobenou dobovou aktuálností mrazivého dechu přítomnosti studené války a početností zkoušek totální destrukce lidské existence. Pocit bezmoci z odsouzení do role pouhého přihlížení na manifesty moci, síly a zmaru se zkázonosně šíří lymfatickým systémem lidského organismu a strach se nebezpečně naklání k psychickému podlehnutí úplné panické hysterii. Tradičně silnou stránkou Kurosawova filmového dramatu je obraz a japonská řeč těla. Kamera efektně podporuje prohloubení stavu nejvnitřnějšího strachu, nepřekračuje únosnou mez patosu a s jistou jízlivostí hýčká třecí plochy nekonvenčních postojů a výchozích bodů. Nakonec je vždy nejdůležitějším předmětem sporu finanční otázka a uspokojení vnitřního pocitu rovnováhy spravedlnosti. Hlavní postavou rozervaného duševního stavu společnosti je Kiiči Nakadžima (zajímavý Toširó Mifune), úspěšný a velmi plodný starý majitel slévárny. Osobní prosperita má vedlejší produkty v podobě nemanželského příbuzenstva. Vlastní životní zkušenost a alarmující a vnitřnosti svírající chvění apokalyptické vize budoucnosti se promítají do strachu, pomalu a jistě stupňuje své bičování duše a pud sebezáchovy volí extrémnější způsoby řešení v dobré víře zachování prosté lidské existence. Lidské skutky v záchvatu paniky mají ničivější rozměry. Nástrojem polemiky je Dr. Harada (dobrý Takaši Šimura), zubař a soudní přísedící. Svou osobní zodpovědnost ke společnosti bere vážně a nepřestává se ptát stále a znova na podstatu a pohnutky. Atmosféra strachu je krutou daní doby. K výrazným postavám opoziční strany k radikálně preferovaným způsobům vymanění se ze sevření strachu patří Ičiro Nakadžima (zajímavý Jutaka Sada), nejstarší Kiičiho syn a nejzuřivější odpůrce extravagantních kroků a úbytku budoucího rodinného dědictví. Dále je zde Džiro Nakadžima (zajímavý Minoru Čiaki), druhý nejstarší Kiičiho syn se stále viditelnější otcovskou revoltou. A také Joši Nakadžima (Haruko Tôgô), provdaná Kiičiho dcera a ochránkyně budoucího dědictví. Důležitější ženskou postavou je Asako Kuribajaši (Akemi Negiši), Kiičiho mladá milenka a matka jeho nejmladšího potomka. Z dalších rolí: zmatená a věrná Kiičiho manželka Tojo Nakadžima (sympatická Eiko Mijoši), nejmladší a nejohleduplnější Kiičiho dcera Sue Nakadžima (příjemná Kjóko Aojama), další Kiičiho dcera Kimie Nakadžima (Noriko Sengoku), Kiičiho nemanželský syn Rjoiči Sajama (Hiroši Tačikawa), otec Asako a líný povaleč (Kičidžirô Ueda), nezvyklé transakci vstřícný japonský farmář v Brazílii (Eidžiró Tóno), trpělivý a citlivý soudce Araki (Ken Micuda), Jošiin manžel Jamazaki (Masao Šimizu), Kiičiho nemanželská dcera Taeko (Saoko Jonemura), či z nového případu melancholický psychiatr sanatoria (Nobuo Nakamura). Žiji ve strachu je zručně zachycenou destruktivní rozpolceností společenské nálady. Všeobecný strach se v osobní rovině stává krutým mučícím nástrojem. Konfliktní místa jsou efektním zdůrazněním filozofického náboje etické polemiky.

Skandál je topornou společenskou moralitou s nepřesvědčivým a nešikovným hereckým vyzněním. V nemotorných tazích polemického proudu se skrývá dětinská ukřivděnost a křeč vzteku. Hrdina se svým přístupem vyrovná úrovní ušlechtilosti Ježíše, všemožně se dokládá humanistický základ představovaného požadavku. Vlastní postoj se citově zneužívá vydíráním životním smutkem smrti a vlastní pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Hlavní postavou nahněvaného moralizování je Ičirō Aoje (Toširó Mifune), oceňovaný současný výtvarník a ideální vzor galantního opravdového muže moderního střihu. Nemravnost novinářského cechu musí být ztrestána dle principů civilizované společnosti. Zákeřnost strany zla je morálním bahnem společnosti a dobro po zásluze přijímá svou slavností satisfakci a do svého kruhu přijímá zpět napravené kajícné hříšníky. Důležitým symbolem morální nápravy je Otokiči Hiruta (Takaši Šimura), právní zástupce spravedlivě rozhořčené pravdy a životní slaboch. Strázně ho neposilují, spíše zdokonalují přizpůsobivé plynutí vlastního zaprodávání se. Vnitřní boj je sebelítostivý. Hlavní ženskou postavou je Mijako Saidžo (zajímavá Shirley Jamaguči), společenská celebrita z hudebního světa a druhá polovina novinářského lhaní. Prostá a skromná cudnost se přidává k boji za své veřejné očištění. K výraznějším postavám patří Sumie (zajímavá Noriko Sengoku), Ičirova modelka a stoupenec jeho pravdy a čistoty. A také Masako Hiruta (Jóko Kacuragi), křehká Otokičiho dcera se smířlivým přijetím neodvratnosti souchotin. Nejúčinnější hlas morálního kárání. Karikaturní tváří bezcharakterního zla je Hori (Eitaró Ozawa), vydavatel pochybného bulvárního plátku Amour. Jeho charakterové neduhy jsou pestrobarevně rozvíjeny. Z dalších rolí: vystrašený novinářský editor Asai (Šin'iči Himori), nedůvěřivá matka Mijako (Fumiko Okamura), rozumný soudce nápravy sporu (Masao Šimizu), tichá Otokičiho manželka Jasu Hiruta (Tanie Kitabajaši), či velmi respektovaný právní zástupce strany zla Dr. Kataoka (Sugisaku Aojama). Skandál patří k nepovedeným filmovým pracím slavného japonského režiséra Kurosawy. Vítězství pravdy a lásky nejsou zárukou uměleckého či filmového prožitku. Účelová sebestřednost.

Mlčenlivý souboj je do značné míry sterilní alegorií válečného traumatu. Lues v současnosti již není jako kdysi strašákem v celé své hrůznosti tělesného rozpadu, ale to není ani modernější virus lidské imunitní nedostatečnosti, a globalizace se přitom přičinlivě snaží. Zástupci politicko-společenské korektnosti musí být nadšeni filmovým baladickým hymnem, emoce jsou zkroceny zodpovědností jedince ke společnosti a smutný hrdina je opravdovým vzorem, hodný následování. Působivé jsou obrazy ticha a bezmoci vnitřního pnutí. Urozenost mučednictví je oslavovanou morální hodnotou, úvaha se věnuje formě ručení mezi jednotlivcem a společenstvím. Ukázkovým hrdinou příběhu je Kjodži Fudžisaki (sympatický Toširó Mifune), příkladně ušlechtilý lékař s nechtěnou osobní tragédií dědictví války. Niterná bolest se uchovává v neústupnosti mlčení. Rozpolcenost z vidiny nenaplněné budoucnosti je projevem slabosti lidského ducha. Není nad osobní příklad! Hlavní ženskou postavou je Rui Minegiši (snaživá Noriko Sengoku), mladá nastávající svobodná matka a zkušební zdravotní sestra. Zodpovědnost se dostává do jejího podvědomí pod vlivem objeveného Kjodžiho tajemství. Platonická láska nemá zvláštní požadavky. Důležitou postavou je Susumu Nakada (Kendžiró Uemura), Kjodžiho pacient v době války a frivolní syfilitik. Apelování na osobní zodpovědnost je bráno za zákeřnou podpásovou ránu a rozhodující zásah přichází šokem. Výraznější postavou je Misao Macumoto (křehká Miki Sandžó), bývalá Kjodžiho snoubenka. Nedokáže se smířit s novou situací odvolaného slibu, na své otázky dostává dávky řezavého mlčení, přesto se doufá v obrat do poslední možné chvíle. Z dalších rolí: Kjodžiho úspěšný otec a přednosta kliniky Dr. Konosuke Fudžisaki (Takaši Šimura), či Susumuva tragicky těhotná manželka Takiko Nakada (Čieko Nakakita). Kurosawa opěvoval čisté lidské duše a obzvláště ty z lékařského prostředí. Gramnegativní bakterie Treponema pallidum znehybňuje mužská těla. Mlčenlivý souboj je velmi dobrým filmem z korektního stanoviska, já dávám přednost jiným variantám oslovení.