tomtomtoma

Krásná neděle je existenční melancholie v dlouhých a citlivých záběrech rozervanosti. Poválečná doba změnila žebříček hodnot, předurčená budoucnost se nekoná, pokles životní úrovně roztahuje své temné pařáty a lidské bytí se v zemité příchuti všeobecné deziluze snaží zachytit natrvalo do své moci nepatrný plamínek naděje. Krásná neděle je komorní drama obyčejného páru na okraji společenského zájmu, realita souživé přítomnosti svírá hrdla v úzkosti, niterná přání nelze plnit v jsoucnu, pouze v představách a duše se svíjí v bolestech nenaplněnosti. Neděle je jediným dnem v týdnu, kdy tíže každodennosti ustupuje stranou a společně strávené chvíle váhají mezi studem a soudržnou životodárnou fantazií, nabírají sílu do dalších dnů mizérie života. Hlavní postavou melancholické poetiky je Juzo (zajímavý Isao Numasaki), krutou přítomností deprimovaný mladík. Válečná povinnost přenesla poraženeckou náladu do zmaru bídného bytí. Rozpolcenost je znásobena neschopností zahrnout objekt lidské touhy dostatečnou pozorností. Milostný akt je tabuizován kodexem morální cudností i existenční nejistotou. Beznaděj pohlcuje celé nitro, jak důležitá je podpora toho druhého! Zapaluje se nový a slabý plamínek naděje a velikost života se prožívá ve znovuprobuzených představách a nové touze po životě. Hlavní ženskou postavou je Masako (zajímavá Čieko Nakakita), mladá a poctivá dívka, chudých poměrů. Bezprostřednost je její jedinou zbraní proti trudnomyslnosti, s lehkým úsměvem vrací barvu do tváří svého milého. Překonává i archetypální stopu strachu neodbytného chtíče a vyhřívá se v okamžicích vzájemného štěstí. Jednotlivé epizody odhalují smutnější i bezstarostnější tvář poválečné doby. Z dalších rolí: obezřetný manažer kabaretní tančírny (Masau Smikizu), rozčilený a uspokojený provozovatel obchodu s dezerty (Zekó Nakamura), či svérázný správce pronajímaných pokojů (Tokudži Kobajaši). Krásná neděle je baladickou filmovou písní. Nejvnitřnější beznaděj jednotlivce je vytvarována v úchvatných obrazových kompozicích, lze slyšet nehlasnou bolest i rozervanost mysli. V obrazech je tlukoucí srdce vnímavého pohledu. Existenční trauma s kapkou naděje a lidskosti.

Nelitujeme svého mládí je především japonské sypání popelu na hlavu po prohrané světové válce. Nic na tom nezmění ani silné téma, ze kterého musí politicko-společenská korektnost chrochtávat blahem. Nelitujeme svého mládí je dramatem jednotlivce, který stojí proti vichru státem preferované politice. Mučednictví je oslavovaným lidským stavem, patos je všeobjímající filmařskou zbraní a nelítostně vydírá. Za davové lynčování se schovávají osobní frustrace a nahromaděné pocity nelibosti za tichého společenského souhlasu krutě trestají všemožné renegáty. Hlavní postavou japonského nacionalistického vyrovnávání se sebou samým je Jukie Jagihara (zajímavá Secuko Hara), dcera uznávaného kjótského univerzitního profesora. Politické vášně se jí nedotýkají, nevměšování zaručuje bezpečnost, přesto je přitahována rozhodným odporem a před chvěním podbřišku se nelze účinně bránit. Zklamání je důsledkem mimikry, krátké vzepětí osudu je příslibem a životním údělem se stává dobrovolné mučednictví, nejvyšší forma lidského bytí v politicky rozjitřených časech. Hlavní mužskou postavou je Rjukiči Noge (sympatický Susumu Fudžita), talentovaný student kjótské univerzity, nespokojený s politickým vývojem země. Boj za akademickou svobodu je na počátku, existenční strázně a následná podzemní činnost jsou plodem intimní zuřivosti. Oslavná píseň se skládá pomníkům lidskosti. K výraznějším postavám patří profesor Jagihara (příjemný Dendžiró Ókóči), otec Jukie a nejrespektovanější hlas univerzitní bouře a společenského života. Obezřetnost je na prvním místě. A také Itokawa (Akitake Kôno), Rjukičiho spolužák a druhý nápadník mladé Jukie. Cesty kamarádů jsou odlišné, Itokawa se z pragmatických důvodů nepouští na tenký led, občas pomůže a sám sebe zlehčuje, aby ho nedohnal rozkladný strach a zostuzení. Z dalších rolí: starostlivá matka Jukie (Eiko Mijoši), prostá a otevřenější Rjukičiho matka (Haruko Sugimura), Rjukičiho zatvrzelý otec (Kokuten Kôdô), či nesmlouvavý policejní komisař Dokuičigo (Takaši Šimura). Nelitujeme svého mládí je vynucenou japonskou odezvou na druhou světovou válku, patos převrací zavedené životní hodnoty a buduje monumentální pomník monstru humanismu. O upřímnosti mě nepřesvědčí, o účelu ano.

Film "Lidé, kteří šlapou tygru na ocas" zaujme svou formou tradičního japonského divadla a herecká exprese tak dominuje výrazu vyjádření. Japonsko konce dvanáctého století je našemu prostředí cizí, zachycuje pouze malý okamžik dávného času, vše směřuje k zlehčujícímu fraškovitému vyznění a zaměřuje se na střety slov a touhy jedinců i celku. Hlavní postavou filmového cvičení je Benkei (pozoruhodný Dendžiró Ókóči), bojový mnich a vedoucí muž prchající elitní skupiny. Boj byl každodenní součástí života, rodinné a přátelské vazby jsou bez varování přerušována, rivalita tasí zbraně a lidský život je nevalnou prchavou hodnotou. Záchrana je již na dosah ruky. Komickou úlohu má nosič a průvodce (příjemný Ken'iči Enomoto). Strachy se třese, utíká a prosí. Poskakuje a vehementně vysvětluje. Osvobození vínem přijde v pravý čas. Důležitou postavou je Togaši (sympatický Susumu Fudžita), vrchní strážce hranic, který si zakládá na šlechetném vystupování a všechny pochybnosti postupně odmítá. Nejskrývanější postavou je Jošicune (Hanširô Iwai), ze strachu znelíbený spoluvládce. Lidé, kteří šlapou tygru na ocas potěší svým zpracováním, uchvátí herecké vypětí. Nic více, nic méně.

Velká legenda Judo 2 vykoukla na svět za časů druhé světové války, proto zní tím nacionalistickým tónem. Alespoň zde si to Japonsko mohlo vyřídit s nenáviděnými Američany po svém, navíc tato zápletka byla v béčkovém žánru bojové akce znovu využita i v budoucnosti. Judo je představeno označením duchovního povznesení člověka a odpor je marný. Cílem se stává nalezení vnitřní harmonie a poražený protivník si zaslouží schovívavost a soucit. Povzbuzuje se procítěným naléháním národní uvědomění, rozhodující jsou pocity a legenda dospívá ke svému spásnému osvícení. Hlavní postavou japonského přesvědčení je Sanširo Sugata (sympatický Susumu Fudžita), živoucí ikona juda. Je pokoušen, je hecován, je provokován, svádí morální souboj, tápe v rozervanosti, tuží čest a nachází vyrovnání a očištění. Skutečný vítěz lidskosti bez poskvrny. Důležitou postavou je Tešin Higaki (zajímavý Rjúnosuke Cukigata, též v roli jeho staršího a pokornějšího bratra Gennosukeho), vzteklý mstitel bratrovy potupy. Soustředěné násilí je po zásluze potrestáno. K výraznějším postavám patří Šogoro Jano (příjemný Dendžiró Ókóči), Sanširův moudrý mistr, vedoucí neohroženého žáka k duševnímu vyrovnání. Respekt především. Z dalších rolí: nejmladší a duševně chorý Gennosukeho bratr Genzaburo Higaki (Akitake Kôno), lehká obřadnost romantické cudnosti Sajo (Jukiko Todoroki), či starý buddhistický mnich Saiduči (Kokuten Kôdô). Velká legenda Judo 2 staví dramatické střety vnitřní i vnější, působivost je zformována v obrazových kompozicích. Vlastenecká uvědomělost je váženým charakterem.

Nejkrásnější je jedinečnou ukázkou pozoruhodného filmového přispění k utužení disciplíny a pozvednutí všeobecného stavu morálky ve jménu státního zájmu. Hierarchie poslušnosti je hluboce zakořeněná tradice japonské společnosti, řídící složky musí na plátně prokázat potřebnou dávku entuziasmu a lidského pochopení. Vzývanou hodnotou je zodpovědnost jednotlivce v rámci soukolí mašinérie vlasti. Osobní tragédie nesmí stát v cestě vyššímu principu, osobní příklad je nade všechny modlitby a přání, pokora a píle jsou nejžádanější lidskou ctností. Exprese v patetické starostlivosti je účinným vyjadřovacím nástrojem nacionalismu vlastenectví. Hlavní postavou nutného pozvedávání morálky je Curu Watanabe (zajímavá Jôko Jaguči), vedoucí zástupkyně pracujících dospívajících dívek. Je vzorem pro ostatní, vlastní strasti se nepropírají na veřejnosti a vojenský průmysl si musí blahopřát k uvědomělé zodpovědnosti pracujícího. Důležitou postavou je Noriko Mizušima (sympatická Takako Irie), ušlechtilá vychovatelka dívčího internátu. Její laskavé pohlazení je vždy poblíž tam, kde je ho potřeba. Z dalších rolí: lidsky laskavý a oblíbený ředitel továrny Goro Išida (Takaši Šimura), jeho podřízení a příkladní vedoucí pracovníci Soiči Jošikawa (Sôdži Kijokawa) a Ken Šinda (Ičiró Sugai), či další z mnoha pracujících dívek Jošiko Širajama (Eiko Hirajama), Juriko Tanimura (Kojuri Tanima), Sačiko Jamazaki (Sačiko Ozaki), Fusae Nišioka (Šizuko Nišigaki) a Hisae Jamaguči (Šizuko Jamada). Nejkrásnější je jedinečným pomocníkem nejvyššího státního zájmu a sebeobětování považuje za nejzáslužnější stupeň lidského povznesení. Zodpovědnost vlasti je prvním prazákladním zákonem, zachování vysoké hladiny státnické cti morálky a vycepování disciplíny a oddané poslušnosti je prvořadým cílem. Slast mučednictví je nezpochybnitelná. Z filmového politicko-historického hlediska úchvatný zážitek.

Velká legenda Judo je hraný debut nejznámějšího japonského filmového režiséra, který si zaslouží střízlivější hodnocení pravověrným fanouškům slavného tvůrce navzdory. Velká legenda Judo má mnohé nedostatky a samotná stavba příběhu úpí bolestí na vrávoravě chatrných dřevěných špalcích nezkušenosti. Idealismus přesvědčení připouští výraz naivity, duševní poselství se i přes dramatickou polohu neprodere dostatečně přesvědčivě na osvětlené prostranství, patos je vlasteneckou fanfárou správného uvědomění. Velká legenda Judo prokazuje poetický talent starojaponské kaligrafické kompozici a obrazům se vdechuje záměr duše. Pokouší se termín symbolismu, oživuje se obřadní cudností romantického vzplanutí, buduje se pomník národní ušlechtilosti. Nacionalismus se nezlobí, hrdost, či nadřazenost? Obojí. Hlavní postavou národní chlouby je Sanširo Sugata (sympatický Susumu Fudžita), dobromyslný a silou obdařený prosťáček. Psychologie dramatu se nešikovně pokouší uchopit jednotlivce, aby s ním slavila schopnost zprostředkovaného prožitku při střetech různého určení. Judo je pokrok vývoje džiu-džitsu a legenda hledá své správné životní místo a učí se způsoby. Hlavní ženskou postavou je Sajo Murai (Jukiko Todoroki), křehká a oddaná dcera mistra džiu-džitsu. Nesmělé první kroky pohádky lásky a lehké zmatení mysli na trase otec-nápadník-láska. Důležitou postavou je Gennosuke Higaki (zajímavý Rjúnosuke Cukigata), Sanširův sebevědomý sok na poli sportovním, společenském i mileneckém. Žárlivost je umocněna během událostí a vše spěje ke konečnému rozhodnutí. K výraznějším postavám patří Šōgorō Jano (příjemný Dendžiró Ókóči), Sanširův moudrý učitel, snažící se svého žáka dovést k hlubokému zamyšlení. A také Hansuke Murai (zajímavý Takaši Šimura), otec Sajo a vedoucí mistr konkurenční školy džiu-džitsu. Ješitnost pozvedává ducha k poslednímu jeho vzepětí a přijmutí životní výzvy. Z dalších rolí: ctihodný policejní šéf a organizátor soupeření Mičicune Mišima (Ičiró Sugai), ctižádostivý mistr džiu-džitsu Saburō Kodama (Jošio Kosugi), či Sanširovu houževnatou vytrvalost povzbuzující starý buddhistický mnich (Kokuten Kôdô). Kurosawově prvotině Velká legenda Judo lze vytknout mnoho, zaujmou patetické tahy štětce a působivé modelování obrazů.

Zkuste to s bidýlky je další filmovou reportáží pánů Zikmunda a Hanzelky, zvědavě nakukuje pod pokličku chutné japonské gastronomie a národních zvyků stravování. S uznalým souhlasem se komentuje neexistence papírového odpadu po domácích svačinách, se zájmem nahlédne do starojaponského typu restaurace s ohništěm, bez reptání se naučí používat hůlky a gastronomická hostina se zapíjí douškem hřejivého saké. Chutné rozloučení se zdvořilým Japonskem.

Dobrou chuť, lidé zítřka, filmová reportáž z japonského pobytu Hanzelky se Zikmundem, je vítězstvím budoucnosti v časech přítomnosti a ladně znějící harmonizující poetika v pohybech kamery. Sever ostrova Honšú, rybářská osada Mori Mači a měsíc shonu sezony výlovu zauzlenin. Bárka za bárkou přiráží k pobřeží s mokrým nákladem mořských chaluh. V chodu je celý proces, finanční zajímavost a nezbytná zmínka o pokrmu budoucnosti. Buď velebena, mořská chaluho! Další japonská filmová pohlednice "Samurajové pod šturcem" zavítá na severu Honšú do Omori na velmi oblíbený a navštěvovaný festival veselí a zábavy. Nácvik, samotný obřadní akt zvolil efektnost prosvětleného skla, alegorické vozy s figurami šikují řady tanečnic a tanečníků do úderných formací. Samuraj, chléb a hry v praktickém podání.

Řasy nejsou brvy je další z poetizujících filmových reportáží páru Z+H. Lehce se lamentuje na věčnou rozeklaností nekonečna skalnatého pobřeží japonského souostroví. Sbírání mořského plevele, rajské trávy, je podáváno v obrazotvornosti talentované filmařské poetiky. Mořské řasy s cenným jódem má mnohé využití a vytváří výdělek lidské pracovitosti. Mořskou řasou se zabývá také japonská filmová pohlednice "Kapitán Nemo to znal". Pěstování v tisících pruzích mořských záhonů, výživná komodita budoucnosti, tradiční dochucovadlo vařené rýže. Obraz okouzlí.

Neříkej velkolepý, další japonská filmová reportáž Hanzelky se Zikmundem, ukazuje turistický cíl. Ve starojaponském slohu je vytesáno Nikko, nekončící školní výlety ho zastihnou v pohádkové kulise a vzdají čest národní kulturní kolébce. Všímá si obřadu zouvání a spoléhá na zdvořilost. Další japonská filmová pohlednice "Na shledanou, přijďte zas" si všímá obyčejného života prosperující země. Spotřební doba a obchodní domy přetékají zbožím a plní své určení v pohybu vpřed k blahobytu. Spotřeba se nabízí s úslužnou přizpůsobivostí.