Nelitujeme svého mládí

Nelitujeme svého mládí nepatří mezi nějaká stěžejní díla Kurosawy. Přesto jde o poměrně kvalitní film. Na dobu vzniku je dosti svižný, což je na rok 1946 zarážející. Příběh je nadčasový a dal by se převést i do jiných dob útlaku. Je o lidské malosti a o těžkém údělu těch, co se staví proti hlavnímu proudu. Je zde sice v několika místech patrná Kurosawova obrazotvornost, ale jinak film nenese jeho typický rukopis. Jeho kladem je poměrně kvalitní příběh, díky kterému neztrácí náboj ani po letech. (20.12.2005)

Akira Kurosawa si ukrojil príliš veľký krajec, svoj široko koncipovaný príbeh začal v roku 1933, kedy malo rozpínajúce sa Japonsko za sebou vojnové výpady do Mandžuska a ďalších čínskych provincií. Prvá tretina filmu sa venuje týmto udalostiam a treba priznať, že boli faktograficky strohé a sterilné, častokrát s pomocou novinových tituliek. Ďaleko silnejší a pôsobivejší bol režisér pri komornejšej stránke filmu, ktorá našťastie prevažovala. Stredobodom pozornosti je mladé dievča medzi dvomi mužmi, ktorí sa v priebehu pohnutých japonských dejín ( film zobrazuje obdobie vyše 10 rokov ) ocitnú proti sebe. Práve osud mladej Yukie ( vynikajúca Secuko Hara ), ktorá sa z rozmaznanej študentky stala sebavedomou a charakternou postavou, je obdivuhodný. Jej konfrontácia s fašistickým smerovaním krajiny a svojim okolím boli hybnou silou k premene. Kurosawov snímok sa vyrovnal s porazenou krajinou v druhej svetovej vojne a emotívnym spôsobom zaradil k významným povojnovým japonským filmom. (19.11.2017)

Akira Kurosawa v tomto filmu citlivě zachytil zrání ústřední hrdinky na pozadí předválečných, válečných a poválečných politických událostí. Yukie Yagihara, dcera univerzitního profesora, již přesvědčivě zahrála Setsuko Hara, vyrůstá z rozmazleného děvčete, stále nespokojeného, vnitřně necelistvého a hysterického, v samostatnou individualitu, silnou ženu, která se po smrti svého muže, popraveného odbojáře, vydává pomoci jeho rodičům (vesnickým rolníkům) a čelí nepřízním doby, inkarnovaným šikanou vesničanů, kteří tyto „vlastizrádce“ vyloučili ze svých řad. Scény, v nichž Yukie pracuje s tchýní na nočním rýžovém poli, patří k nejsilnějším momentům filmu. Na pokraji tělesného zhroucení nabývá vzdor této mučednice až mystického prozáření. Fascinující oslava vnitřní svobody a vzdoru. (24.12.2010)

Film je zaujímavý, ako z historického hľadiska rovnako aj ako klasická dráma. Všetky historické udalosti sa skutočne odohrali, tak ako je to podávané vo filme. Len osoby sú fiktívne. Dej filmu začína v období priebehu Mandžuského incidentu a začínajú prípravy na vojnu spojenú s inváziou japonskej armády na ázijskom kontinente. Pochopiteľne, že aj v Japonsku sa našla opozícia, proti zbrojeniu a silnejúcemu militarizmu. Film rozoberá incident na Kjótskej univerzite, kde profesor Takigawa Yukitoki za svoje názory (obhajoval marxistickú filozofiu) musel opustiť univerzitu. Na protest ostatní členovia Právnickej fakulty odstúpili zo svojich funkcii a študenti bojkotovali štúdium. Dej filmu sleduje osud profesora Yagihara (ide o profesora Takigawu) jeho dcéry Yukie a dvoch jeho študentov Ruykichi Noge (ľavicovo orientovaný študent odchádza z univerzity a zapája sa do ilegálnej činnosti) a Itokawa (pokračuje v štúdiu na univerzite). Po vojne sa profesor Takigawa vrátil späť na univerzitu a stal sa jej prezidentom. Cez osobu fiktívneho hrdinu Noge sme sa dostali aj k osudu profesora Hidemiho Ozakiho, ktorý bol popravený za spoluprácu so sovietskou spravodajskou službou , bol informátorom sovietskeho agenta Richarda Sorgeho. Ozaki sa dozvedel, že Japonsko sa chce vyhnúť vojne so Sovietskym zväzom. Tak sa uvoľnilo pre bitku u Moskvy 18 divízii, 17000 tankov a viac ako 15000 lietadiel zo Sibírskeho vojenského okruhu. Ozaki aj Sorge boli popravený za špionáž. Osud profesorovej dcéry Yukie a rodičov jej milenca Nogeho je v skutočnosti osudom pozostalých po profesorovi Ozakim. Aj im sa dostalo zadosťučinenia až po vojne. Film sa nemohol vyhnúť cenzúre a v našom prípade dvojitej. Nakoľko pochádza z roku 1946 tak prvou cenzúrou prešiel cez japonský filmový priemysel ale aj cez okupačný americký. Jeden z tých lepších japonských filmov. (02.03.2020)

Kurosawa si mne opět získal a připomněl mi, co je jeho nejsilnější stránka. Vypráví, a nemá problém s obrovským zrychlením a zpomalením děje. Zde je několik míst, ve kterých během dvou střihů děj poposkočí o několik let, a vyprávění drží tempo. Ve vybraných úsecích jakoby shrnuje, co se právě děje tím, že předvádí poměrně banální scény, které dovedou být dlouhé, mlčenlivé. Přitom jsou ale nabité vnitřním napětím, které vypovídá mnohem více než předchozí děj. Herečka v hlavní roli Yukie je naším průvodcem po tom, jak si Japonci prošli postupným upadnutím do válečné morální mizérie. Kdo nechtěl, neměl to lehké. Nicméně Yukie byla zrozena pro to, aby trpěla (citace). Abych tedy shrnul silnou stránku Kurosawy: Dovede vyprávět filmovou řečí místo slov, když ilustruje Yukiinu nevyzrálost, marnivost, nerozhodnost, předtuchu a posléze věrnost, odhodlanost a vnitřní svobodu. Slušně jí pomáhají ostatní herci; milé překvapení pro mne je, že bych těžko hledal výjimku. Potěšil mne charakterní Shimura, obvykle klaďas, v malé záporné roli. Co se týče historické věrohodnosti děje, skutečně je postaven na reálné postavě -- Hotsumi Ozaki -- jasněže Japonci jako hodně zlí váleční štváči potřebovali hned po válce taky nějaký protiválečný materiál. Málo se ví, že v Japonsku před i během války byla dost rozsáhlá opozice, nicméně neměla opravdovou moc něco změnit a omezovala se hlavně na akademické a teoretické kruhy a, paradoxně, na armádní špičky. Ostatní obyvatelstvo, čím méně vzdělané, tím víc podlehlo válečné propagandě (což je ve filmu solidně naznačeno). No a také byli ti, kdo z války vyloženě těžili... Abych uzavřel, pro mne je to nikoli úplně dokonalý Kurosawa (Opilý anděl je formálně o několik let vyzrálejší), ale ke špičce ho směle přiřadím. (26.10.2012)