Máda da jo

Moc hezký a vřelý film o setkávání bývalých studentů se svým učitelem. Studenti se o něj všemožně starají a každoročně se scházejí, film působí velmi opravdově na nic si nehraje. Výborné dialogy, poměry válečného a poválečného Japonska tu jsou lehce nakousnuty. Tohle je opravdu film, který zahřeje u srdce a minutáž vám uteče jako voda, nemluvě o poetickém konci. (16.01.2009)

No, tak já se toho nebudu bát a dám plné hodnocení, přičemž bez mučení přiznávám, že nejednalo-li by se o poslední film AK, bylo by to o hvězdu méně. Ale jako film o stáří a stárnutí, jako film na rozloučenou, je to dokonalé a krásné. Nikdy jindy jsem si neužil pomalé tempo (a představu znuděných, neposedně se vrtících západních zadků) mistrova snímku tolik, jako tentokrát. (19.02.2010)

Labutí píseň velkého mistra. Film vypráví o starém učiteli, který se každý rok setkává se svými bývalými žáky a na jejich otázku, zda je připraven zemřít, vždy odpovídá : „Madadajo“. Toto slovo v japonštině může znamenat „ještě ne“, ale také „snad“. Na sentiment a nostalgii má Kurosawa po své dlouhé kariéře plné právo. (12.05.2006)

Úplně jiný film, než na jaký jsme od Kurosawy zvyklí- Hlavním hrdinou není žádný statečný samurai, ani mafián, ale profesorský intelektuál, který se rozbreči i kvůli zaběhlé kočce. Tento film rozhodně nepatří mezi režisérovy skvosty.. Například se zde nedočkáme nšjakého kameramanského umění a příběh je dosti banální. je o úctě ke stáří a o lidské dobrotě a moudrosti. A přestože může být pro Evropana, či Američana tento film těžko pochopitelný, jedná se o nadprůměrný film, který mě chvílemi i dojímal. rozhodně je však z mistových děl zatím nejslabší.. (01.08.2005)

Stejně jako Kurosawův předposlední film Srpnová rapsodie se i tenhle věnuje stáří a taktéž k němu a věcem s ním spojením přistupuje poeticky a veskrze příjemně. To mi sice sedí docela dost, ale u obou filmů je nějaký zásadní problém. Srpnovou rapsodii pokazil klišovitý konec a nahodilé zjevení Richarda Gera, ze kterého jsem dodnes docela zmatený a nevím, jestli ta část s ním měla něco do sebe nebo jen byla křečovitá a na sílu. Madadayo zase kazí přehnaná stopáž. Ono se tu totiž za celý film moc nestane, celistvý děj zde není a většinu filmu jen sledujeme profesora v důchodu, kterého jako přátelé navštěvují jeho bývalí studenti, sdílející s ním i tuhle část jeho života. A ačkoli se tu občas objeví povedená scéna nebo zajímavý nápad (třeba to počáteční zasazení do druhé světové nebo část s developery má něco do sebe), stejně si to nedokázalo udržet svoji poetickou atmosféru po celou dobu a místy je to jenom utahané a nudné. Navíc to má dost sentimentální charaktery postav, s ničím se tu moc nepracuje a nikam se to moc nevyvíjí, profesor je neustále milý a citlivý stařík, bývalí studenti ho neustále obdivují, skoro-až jako nějakého svého životního mentora... Věděl jsem, do čeho jdu, ale stejně jsem od Kurosawy čekal něco víc. Každopádně i přes to všechno si mě to získalo o něco víc, než Srpnová rapsodie a navíc se mi hodně líbil i ten závěr. Na závěr Snů Akiry Kurosawy sice nemá, ale aspoň ho příjemně připomene. Silné 3* (04.12.2021)