Máda da jo

Především neskutečně vtipný snímek, jehož pointa tkví mimo něj a spočívá v aktu, jímž se Kurosawa sám přihlásí k autobiografické povaze postavy profesora, jehož nepodmíněné a na milion způsobů vynalézavé adoraci bývalými studenty se celý film potutelně věnuje. Kurosawa se tu zcela podle svého plánu vyjevuje jako neskutečně milý a na účet celého světa se bavící stařík-hihňající se rozverný bůh ve svém oblíbeném převleku. (18.02.2013)

Stejně jako Kurosawův předposlední film Srpnová rapsodie se i tenhle věnuje stáří a taktéž k němu a věcem s ním spojením přistupuje poeticky a veskrze příjemně. To mi sice sedí docela dost, ale u obou filmů je nějaký zásadní problém. Srpnovou rapsodii pokazil klišovitý konec a nahodilé zjevení Richarda Gera, ze kterého jsem dodnes docela zmatený a nevím, jestli ta část s ním měla něco do sebe nebo jen byla křečovitá a na sílu. Madadayo zase kazí přehnaná stopáž. Ono se tu totiž za celý film moc nestane, celistvý děj zde není a většinu filmu jen sledujeme profesora v důchodu, kterého jako přátelé navštěvují jeho bývalí studenti, sdílející s ním i tuhle část jeho života. A ačkoli se tu občas objeví povedená scéna nebo zajímavý nápad (třeba to počáteční zasazení do druhé světové nebo část s developery má něco do sebe), stejně si to nedokázalo udržet svoji poetickou atmosféru po celou dobu a místy je to jenom utahané a nudné. Navíc to má dost sentimentální charaktery postav, s ničím se tu moc nepracuje a nikam se to moc nevyvíjí, profesor je neustále milý a citlivý stařík, bývalí studenti ho neustále obdivují, skoro-až jako nějakého svého životního mentora... Věděl jsem, do čeho jdu, ale stejně jsem od Kurosawy čekal něco víc. Každopádně i přes to všechno si mě to získalo o něco víc, než Srpnová rapsodie a navíc se mi hodně líbil i ten závěr. Na závěr Snů Akiry Kurosawy sice nemá, ale aspoň ho příjemně připomene. Silné 3* (04.12.2021)

Moc hezký a vřelý film o setkávání bývalých studentů se svým učitelem. Studenti se o něj všemožně starají a každoročně se scházejí, film působí velmi opravdově na nic si nehraje. Výborné dialogy, poměry válečného a poválečného Japonska tu jsou lehce nakousnuty. Tohle je opravdu film, který zahřeje u srdce a minutáž vám uteče jako voda, nemluvě o poetickém konci. (16.01.2009)

Kurosawuv epitaf, ktery byl presne v tomto duchu natacen a u ktereho zrejme reziser dobre vedel, ze se jedna o jeho posledni film. Vhodnejsi zakonceni kariery uz to skoro byt nemohlo a hlavne se jedna o nezbytnou napravu reputace po predesle ne prilis zdarile Srpnove rapdsodii. Madadayo je neskutecne prijemny, mily a sentimentalni kousek, ktery sleduje posledni roky zivota veteranskeho profesora, u ktereho se od zacatku do konce nezbavite pocitu, jakoby se jednalo o samotneho Kurosawu. "Maadhhaaa Kai? ... Maaadadaaayo!" 7/10 (12.05.2010)

Labutí píseň velkého mistra. Film vypráví o starém učiteli, který se každý rok setkává se svými bývalými žáky a na jejich otázku, zda je připraven zemřít, vždy odpovídá : „Madadajo“. Toto slovo v japonštině může znamenat „ještě ne“, ale také „snad“. Na sentiment a nostalgii má Kurosawa po své dlouhé kariéře plné právo. (12.05.2006)