tomtomtoma

Lov na mouchy je rozverně drzou satirou, již lze v hysterickém záchvatu politické korektnosti odsoudit a pak vláčet jako misogynní. Jistě, jde o určitou ozvěnu na vzestupné postavení ženy ve společnosti, ale mnohem přesněji vystihuje bezradnost a neschopnost muže, jehož přitahuje panovačnější typ žen a v bezmocnosti je lapen jako moucha mucholapkou. Andrzej Wajda zadaptoval povídku Janusze Głowackiho a není v něm ani zmínka válečného traumatu, což se u režiséra dělo zřídka. Satira si s nenucenou rozpustilostí pohrává a také hněte svou dobu, společenské obyčeje, chování, uvozovky prostředí. Postoj k ženám není nepřátelstvím, ale strachem, frustrací z každodenních životních podmínek a sarkastickým mámením naděje. Účinek je zvýšen jízlivým obrácením rolí ve společenském styku a uvolněným rytmem kroků a záření. Romantika lásky směje se na konci noční můrou. Smutnějším hrdinou filmové satiry jest Włodek (zajímavý Zygmunt Malanowicz), nedostudovaný rusista v nezajímavé a tíživější každodennosti rodinného i profesního života. Ten svěží závan sebevědomého mládí se zdá být osvobozením ducha, ale jen do doby než narazí na vlastní limity omezení. Hlavní ženskou postavou je Irena (velmi zajímavá Małgorzata Braunek), mladá studentka polonistiky, jež se zdá být záchranou muže. Je sebevědomá, neutuchající a náročná na život budoucí. Důležitější postavou je Hanka (dobrá Ewa Skarżanka), Włodkova manželka, přirozeně toužící po méně sevřenějších standardech k rodinnému životu. Rozkošnou postavičkou je melancholicky truchlivý sochař (vynikající Daniel Olbrychski), Irenin odmítnutý milenec. Z dalších postav: Hančina ráznější matka Włada (Hanna Skarżanka), bezmocnější Hančin otec (Józef Pieracki), Włodkův malý synek Artur (Artur Litwiński), natěšená nakladatelova manželka z večírku (Irena Laskowska), lopotnou překladatelskou snahu odmítající redaktorka (Irena Dziedzic), vděčnější milicionář (Leszek Drogosz), o vhodnou známost usilující majitel sklárny na večírku (Ryszard Pietruski), na večírku snaživý televizní režisér (Jacek Fedorowicz), Włodkova nadřízená (Antonina Girycz), nebo o stavech manželství diskutující dívka (Julia Bratna) a chlapec (M. Ziólkowski). Lov na mouchy je prostořece a lehčeji se vlnící společenskou satirou, v níž vyniká mužova bezradnost v tlaku očekávání jeho okolí a také chybějící odvaha ke změně. Nezávaznější pobavení.

Popely jsou filmovým eposem a olbřímy malířských pláten o rozpolcené a rozporuplné polské národní duši v nánosech tufu slávy a bídy jejich historických chvilek. Andrzej Wajda vznešeně, bez národního sentimentu převedl do filmové podoby stejnojmenný román od polského spisovatele Stefana Żeromskiho z roku 1902, stíhaného carskou cenzurou. Podmaňující jsou plátna kameramana Jerzyho Lipmana, v jejich uspořádání s místem, časem, akcí a poezií. Obrazy by nebyly úplné bez scénografie prostředí přelomu 18. a 19. století od Anatola Radzinowicze, ani bez navrženého reje kostýmů Ewy Starowieyské a Jerzyho Szeskia. Polsko ve své historii stálo na cestě mocenských ambicí Švédů, Germánů, Rusů i Rakouského mocnářství, byť za tím byla i jejich vlastní politická ctižádost. Frustrace ze ztráty národního státu se potom nutně promítla i v dějinných událostech. Napoleon byl vynikajícím stratégem, aristokracii dokázal nabídnout mámení polského obrození a polským nevolníkům zbavení se jha pánů, vytvořil iluze toužebným žádostem, kázal bodákem a dělovou koulí, přičemž vždy sledoval pouze vlastní neskromné mocenské choutky. Další věcí jsou nelichotivé polské účasti v bojích. Ale nezapomíná se ani na poezii, antickou tragédii lásky, kratochvíle urozených a kontrasty okamžiků. Hrdinství není na pořadu dne, idealismus se třese v rozporuplnosti smysluplnosti štítů získaných cílů, vlastní boj je zbaven romantického nánosu slávy a stává se jatkami lidské existence. Hrdinou filmového eposu je Rafał Olbromski (pozoruhodný Daniel Olbrychski), lehkomyslný mladík z prostředí nižší venkovské šlechty. Život je hrou a rozkoší s krutým vystřízlivěním, kdy se potom smysluplnost hledá naivně na bitevním poli. Druhým hrdinou je Krzysztof Cedro (zajímavý Bogusław Kierc), Rafalův bývalý spolužák a dobromyslný hrabě s idealistickou představou. Struktura boje i s jeho nelidskými dopady jsou náročným křtem. Důležitou postavou je Jan Ginatult (dobrý Piotr Wysocki), dobře postavený aristokrat, již vystřízlivělý z ideálu bojem, a přesto stále jich plný. K nejvýraznějším ženským postavám patří Rafalova láska Helena (křehká Pola Raksa), a Janova povýšená sestra Elzbieta (zajímavá Beata Tyszkiewicz). Z dalších rolí: Rafalův otec, hrdější venkovský šlechtic (Władysław Hańcza), polský velmistr svobodných zednářů, Janův přítel i Helenin manžel, generál de With (Jan Koecher), ze španělských bojů rozervaný kapitán Wyganowski (Jan Nowicki), slavný Polák, generál Michał Sokolnicki (Jan Świderski), Rafalův starší idealistický bratr Piotr (Józef Duriasz), věrný Piotrův a poté i Rafalův služebník Michcik (Zbigniew Józefowicz), bezstarostný Krzysztofův otec (Zbigniew Sawan), rozmilá Kryzstofova sestra (Anna Narowska), nebo sám Napoleon Bonaparte (Janusz Zakrzeński). Popely: jak Rusové mají Vojnu a Mír, tak Poláci zase své Popely. Sympatická je ona deromantizace hrdinství a polského patosu z historie. Je to pozoruhodný filmový zážitek.

Láska ve dvaceti letech: to jsou nezapomenutelné okamžiky života v tom nezkušeném probouzení lidského mládí do žíznivé dychtivosti citů a fyzické žádostivosti. Povídkový film se vyznačuje především rozvernějším uspořádáním situací a podmanivou poezií výjevů obrazů. Je to krutější a nezdvořilejší, sestavuje si všechny místní stereotypy a kulturní i civilizační zlozvyky. Je to jízlivě škádlivé a doplněné jedinečnou koláží začátku nenasytně procitnuvších šedesátých let fotografa Henriho Cartier-Bressona. Paříž zastupuje poezie, François Truffaut (vášnivá hudba Georgese Deleruea) s jízlivou hříčkou o romantice, dychtivosti, odmítání, nadbíhání, nezkušenosti a rozpacích mládí. Smutným hrdinou je později proslulá postava Antoine Doinel (dobrý Jean-Pierre Léaud) na prahu světa dospělosti. Doplňuje ho mladá dívenka Colette (zajímavá Marie-France Pisier), její bezprostřednější matka (Rosy Varte), přátelský Colettin nevlastní otec (François Darbon), nebo Antoinův věrný kamarád z dětství René Bigey (Patrick Auffay). Varšava je přeci místo Andrzeje Wajdy ve spolupráci s Andrzejem Zulawskim (jazzová hudba Jerzy Matuszkiewicz). Hlavní postavou je náhlým chrabrým skutkem okouzlená i zmatená Basia (pozoruhodná Barbara Lass), mladá žena v počátcích osamostatnění. Doplňuje ji smutný hrdina s nevhodně přetrvávajícím válečným traumatem Zbyszek (velmi dobrý Zbigniew Cybulski), či v náhlé bezradnosti záchranu skrze kamarády hledající Basiin mladý milenec Wladek (Władysław Kowalski). Poezie a ozvěna války se snoubí. Řím, to je syn slavného otce Renzo Rossellini a italský koloběh vášně, lásky a žárlivosti v rozechvěle teatrálních nuancích. Zhrzenou hrdinkou je Valentina (dobrá Eleonora Rossi Drago), bohatá panička v nesnázích srdce. Tu doplňuje mladičká a naivně nevinná Cristina (zajímavá Cristina Gaioni) a z vášně zmatený mladý milenec Leonardo (Geronimo Meynier). Rozkošný akt italské hysterie. Tokio nabízí prostřednictvím Šintaróa Išihary psychedelii melancholicky depresivní lidské duše. Svérázným hrdinou jest Hiroši (pozoruhodný Kôdži Furuhata), mladík v zajetí tíživé touhy. Toho doplňuje nevinná a mladičká kráska Fumiko (Nami Tamura). Poezie, zmatek srdce, zatmění a hudba Tórua Takemicua. Mnichov zastupuje Marcel Ophüls a nešťastné dopady toužebné lásky mládí. Smutným hrdinou je mladý, obletovaný, ale ženské kráse podléhající fotograf Tonio (příjemný Christian Doermer). Doplňuje ho mladá a taktizující Ursula (zajímavější Barbara Frey). Rozverné hříčky touhy, lásky a přání. Láska ve dvaceti letech je rozkošnou poetickou koláží o rozdílných formách, nitrech a prožitcích lásky doposud nezkušeného mládí. Zábavné, osobité, odlehčenější, má poezii a touhu života.

Sibiřská Lady Macbeth, tedy Lady Macbeth z Mcenského Újezdu nemá se Shakespearem nic společného, ať si zní vysvětlování sebevíce průkazně. Film je docela věrnou adaptací povídky ruského spisovatele Nikolaje Leskova z roku 1865, a název povídky je více odkazem na Turgeněva než na toho slavného Angličana. První zahraniční filmová práce Andrzeje Wajdy potěší scénografií (Otto Hunte, Karl Vollbrecht a Erich Kettelhut) se stavbou ruského velkostatku a kompozičními obrazy kameramana Aleksandara Sekuloviće. Příběh povídky, a potom té filmové adaptace, je odrazem nerovnoprávného postavení ženy devatenáctého století a ruského nevolnictví, ale jeho zpracování je i přes několik velmi podařených scén neniterné a upjatější, bez náležitého prožitku a skutečného emočního výboje. Což je škoda, protože zůstal víceméně jen sled působivých obrazů. Hlavní postavou je Katerina Izmajlowa (zajímavá Olivera Marković), žena v marastu patriarchální společnosti a nebývale probuzenou sexuální odezvou. Leč skutek je mocnější než komplexní zvážení všech dopadů (ne trestněprávních, ale dědických), a srdeční naplnění je vlastně jen zneužitím. Hlavní mužskou postavou filmu je Sergej (zajímavý Ljuba Tadić), energický pacholek a dychtivý sukničkář, pro nějž jsou ženské genitálie jak slastí, tak prokletím. K výraznějším postavám patří také nevrle hrubý Katerinín tchán Boris Izmajlow (Bojan Stupica) a panstvu za každé situace věrná hospodyně Axinia (Kapitalina Erić). Z dalších rolí: Katerinin manžel a Borisův hřmotný syn Zinovij Izmajlov (Miodrag Lazarević), jeho příbuzná (Branka Petrić), její malý synek a dědic velkostatku Feďa (Milan Mozinic), nebo mladičká a k lásce svolná vyhnankyně Soňa (Ingrid Lotarius). Lady Macbeth z Mcenského Újezdu je působivým filmem svým průběhem akcí, ale ne již tak zpracováním a výrazem.

Nevinní čarodějové, to je vernisážová poezie o lásce, a potřebě mládí své doby. Jerzy Andrzejewski ve svém dialogovém příspěvku scénáři chtěl vyzdvihnout egoismus a prázdnotu mladé generace (jazz byl v tehdejší době v socialistickém bloku vnímán jako úpadek) a Jerzy Skolimowski svojí částí přidal laškovnější hravosti. Avšak Andrzej Wajda nechtěně vytvořil jazzovou poezii, částečně inspirovanou osobností autora hudebních not filmu Krzysztofa Komedy (k jazzu se definitivně přiklonil při studiu medicíny), především jeho veřejnými koncerty. Jazzová poezie mládí by nebyla poezií bez dychtivých a intimních obrazů kameramana Krzysztofa Winiewicze, v nich dostávají filmové verše rytmus, žádostivost a nevinnost zároveň. Mládí má své sny, přání, touží po lásce, a to navzdory době, vlastním obavám a generačnímu vymezení se způsobem života. Hlavní postavou intimní poezie mládí je Bazyli (dobrý Tadeusz Łomnicki), mladý sportovní lékař, úspěšný bubeník jazzového tělesa a idol mnoha dívek a mladých žen. Projevy přízně nejsou zárukou pocitu lásky, a tak pouze nevšední událost a neobvyklé okolnosti seznámení vzbuzují očekávání. Překonat musí nejdříve úzkoprsejší povrchnost, a otevřít nitro sám sobě. Hlavní poetickou, ženskou postavou je Pelagia (pozoruhodná Krystyna Stypulkowska), dívka, jež s elegantní nenuceností odzbrojuje mužské stereotypy svádění a vztahů. Z dalších postav: Bazylův kamarád a kolega sportovní lékař Edmund (Zbigniew Cybulski), nešťastná odmítnutá láska Mirka (Wanda Koczeska), škádlivá zdravotní sestřička Teresa (Teresa Szmigielówna), z tónů jazzu natěšená novinářka (Kalina Jędrusik), na lékaře naštvaný boxer (spoluautor scénáře Jerzy Skolimowski), či spoluhráči z jazzové kapely a kamarádi (mj. Roman Polanski a Krzysztof Komeda). Film Nevinní čarodějové není žádnou psychologickou analýzou, ani kritikou. Je poezií o nejistotě nitra a jeho touze po lásce. Příjemné to poetické pohlazení.

Lotna, to je romantismus se symbolismem a poetismem, esteticky vypreparovaná polská duše národa a též intimita cítění Andrzeje Wajdy. Film vychází z povídky polského básníka Wojciecha Żukrowskiho (s Wajdou společně vypracoval scénář) z roku 1945, kam se do dosavadní touhy romantismu, i s jeho estetikou umění, vložily nejosobnější slzy a niterné bolesti polského národa a symbolika romantických ideálů v jejich střetu s nekompromisní realitou i následné vypořádávání se s jejich rozvratem a potupnou zkázou. Romantizovaná obrazová plátna Jerzyho Lipmana jsou esteticky lahodící, ale ani ty rozhodně nepotěší nikoho, kdo čeká jen konvenční filmový průběh. Polsko vykrvácelo na patos romantizovaného idealismu, čemuž neprospěla ani tlustá rozdělující čára mezi důstojnictvem a mužstvem, ani neschopnost povznést se nad své zidealizované sebevědomí. Hlavním hrdinou symbolismu je Jerzy Grabowski (zajímavý Jerzy Moes), mladý kadet polského jezdectva, romantický snílek s mladickou touhou po krásách a velikosti života. Druhým hrdinou symbolismu je Witold Wodnicki (zajímavý Adam Pawlikowski), poručík polského jezdectva v romantickém přesvědčení o životě, osobním přístupu a zodpovědnosti. Hlavní ženskou postavou jest Ewa (příjemná Bożena Kurowska), mladá venkovská učitelka, ze stejného rodného místa jako Jerzy. Láska je nejtoužebnější nadějí mládí života. K výraznějším postavám patří také na výsadnější postavení důstojnictva žárlivější seržant polské jízdy Laton (zajímavý Mieczysław Łoza) a důstojný velitel kavalérie kapitán Chodakiewicz (sympatický Jerzy Pichelski). Z dalších rolí: milovník koní a vesnický farář (bývalý jezdecký důstojník Karol Rómmel), starý šlechtic a majitel sivého arabského plnokrevníka Lotny (Henryk Cudnowski), nebo hraběnka a hostitelka kavalérie před jejím útokem (Irena Malkiewicz). Lotna je esteticky uspořádaná poezie romantismu se silně niternou symbolickou výpovědí. Pozoruhodný filmově nekonvenční snímek.

Kanály jsou jedinečnou metaforou děsu válečného konfliktu a vyrovnávání (byť možná přesnější je víc výraz narovnávání) se s vlastní, tedy polskou, bolestivou zkušeností. Z politického hlediska se film staví nejen proti nacistické okupaci, ale je také protisovětský (ten jejich značně kontroverzní postoj za Varšavského povstání). Andrzej Wajda zadaptoval povídku polského spisovatele Jerzyho Stefana Stawińskiho (sám jest též autorem scénáře), jenž vycházel ze svých vlastních nejosobnějších zkušeností (do kanálů vešel se sedmdesáti druhy a ven vyšel jen s pěti). Kanály, to je bída lidského života, nehledě na rozmáhající se marnost zbytků povstání, v její nejzmarněnější podobě. Expresivní obrazy kameramana Jerzyho Lipmana jsou poezií, byť jde především o poezii lidského zoufalství a absolutního zničení posledních záchvěvů jejich nadějí. Peklo lidské zlovolnosti se zhmotnilo a požírá lidské duše, neúprosně rozevírá svůj chřtán a s labužnickým uspokojením vychutnává jednotlivá sousta k rozšiřování své slávy, strachu a úzkostí. A i když je pud sebezáchovy k přežití základním instinktem, smrt a šílenství jsou vykoupením z nekončících útrap. Mezi ústřední postavy patří neohroženější bojovník a na lásku žárlivější Jacek, neboli Korab (zajímavý Tadeusz Janczar), jeho milá, pašeračka a spojka, znalá podzemních cest Daisy neboli Stokrotka (pozoruhodná Teresa Iżewska), a velitel čety se svým marným posláním poručík Zadra (velmi zajímavý Wieńczysław Gliński). K důležitějším postavám se řadí: na disciplínu čety dohlížející zástupce velitele a časem na duchu umdlévající poručík Mądry (dobrý Emil Karewicz), mladá a nezkušená jeho milenka a poslíček Halinka (příjemná Teresa Berezowska), a také trudnomyslnější hudební skladatel Michal (zajímavý Vladek Sheybal). Z dalších rolí: vyděšenější seržant Kula (Tadeusz Gwiazdowski), či obětavý podporučík Smukly (Stanisław Mikulski). Kanály jsou osobitým a nejosobnějším výjevem lidského pekla. Kanály jsou výkřikem lidského zmaru. Jde o působivý filmový prožitek s fyzickým, ale i metaforickým výrazem.

Pokolenie - Generace: je to pozoruhodný a současně též zrůdný celovečerní filmový debut Andrzeje Wajdy. Jde o filmovou adaptaci stejnojmenné knihy polského spisovatele Bohdana Czeszka (sepsal i scénář), věrný v uvědomění poetiky socialistického realismu. Jistě, Wajda sice provedl určitější změny, ale rovněž podléhal schválení ideologickým dozorem. Výsledkem je rozpolcenost mladých Poláků, narozených v meziválečném období, a občas i s jejich psychologickou nejednoznačností přesně tak, jak si to nevlídné období nacistické okupace zaslouží. Uchvátí neorealistická poezie obrazů kameramana Jerzyho Lipmana a hudební symfonie skladatele Andrzeje Markowskiho, stejně tak potřeby a hledání vlastního místa či zodpovědnosti generací mladých, nebo průběhy akcí. Ale co je opravdu odporné, to je ta znásilňující stalinistická ideologie, jež przní historii a skutečnost a za jedinou pravdu vydává komunistické evangelium o jediném obětavém, nezištném domácím odporu proti okupaci komunistickou organizaci a na všechny ostatní vulgárně plive. Výchovná to propagace za každou cenu! Hrdinou filmu je Stach Mazur alias Bartek (zajímavý Tadeusz Łomnicki), mladík, jehož tíha doby přivádí zpět ze scestí mladické nerozvážnosti do spořádanosti, šťastná náhoda ho správně ideologicky vychovává, dává mu pocit sounáležitosti a hrdost spoluzodpovědnosti při aktivním vytváření té zářivější budoucnosti. Nalézá své místo, úděl a náruč lásky. Druhým hrdinou je Jasio Krone (pozoruhodnější Tadeusz Janczar), tovaryš nábytkářské dílny spolu se Stachem, s utajeným židovským původem a zásadnější pochybností o přijmutí své aktivnější role v nelehké době. Váhání a nejednoznačnost musí býti vykoupena. Příkladnou hrdinkou je Ewa alias Dorota (zajímavá Urszula Modrzyńska), schopnější velitelka čety odbojové komunistické skupiny ve Varšavě. Výraznější postavou je také Sekula (příjemný Janusz Paluszkiewicz), vzorně uvědomělý komunista po všech stránkách, dělník nábytkářské dílny a správný vychovatel mladých. Z dalších rolí: kamarádi Stacha i jeho mladí spolubojovníci Jacek (Ryszard Kotys) a Mundek (Roman Polanski), zajisté vypočítavý majitel truhlárny a nábytkářské dílny Waldemar Berg (Bronisław Kassowski), jeho bratr a vedoucí dílny Ryszard Berg (Janusz Sciwiarski), charakterově vadný předák dílny a velitel nekomunistické odbojářské skupiny Ziarna (Zygmunt Zintel), major nekomunistického odboje Władek (Jerzy Krasowski), u Jasia marně pomoc hledající Abram (Zygmunt Hobot), starostlivá Stachova maminka Antoniowa (Hanna Skarżanka), či Jasiův otec a hlídač dílny (Stanislaw Milski). Film Generace neboli Nezvaní hosté má sice určité kvality, ale pro svoje nepokryté prznění komunistickou ideologií si chválu nezaslouží.

Zlý chlapec je prvním školním projektem studenta Andrzeje Wajdy na Národní filmové škole v Lodži. Jde tu o humornou dvojaktovku podle předlohy Antona Pavloviče Čechova, věrna pravidlům němé grotesky. Leč sám výsledek není až tak humorný a stává se pouhou zajímavostí z tvorby proslulého polského režiséra.

Barva ráje je jednak pátráním po Bohu a jednak tragédií antického provedení. Majid Majidi zvolil látku, jež bývává ze západního politicky korektního pohledu odměněna cenami již za svou podstatu, a v perském kontextu jde potom o emancipační právo outsidera na rovnoprávnější podmínky k životu. Hledání Boha outsiderem dětského věku nevinnosti je v silně religiózní společnosti příznačné, hledá se ve zvucích i skrz důvěrné dotyky s přírodou, zkoumá se způsob jeho uchopení i niterné porozumění. Antická tragédie jednotlivce, jenž se pokouší dosti nešikovně překonat společenské konvence při hledání vlastního štěstí a naplněnosti, je pro mě působivější, neboť to vede k rozervanosti lidského ducha. Obrazové výjevy Mohammada Davudiho září v pestrobarevných olejových rámech kvetoucího perského venkova, jsou účastníkem jejího koloritu všedního dne v jeho tradičním rytmu živobytí, tolikrát vzdálenému a neznámému evropskému prostoru. Co lze vytknout? Několik příliš sentimentálních hrstí limonádové filmařské popkultury západního stylu, lacině podbízivých. Hrdinou hledání boha je Mohammad (malý Mohsen Ramezani), nevidomý chlapec s přáním života v lásce. Handicap přináší výzvy, překážky, otázky i zklamání. Hrdinou tragédie je Hashem (zajímavý Hossein Mahjoub), Mohammadův otec, jenž se v touze svého štěstí snaží vypořádat s konvenčním životem venkovské společnosti, ale jeho strach a zmatení je jen předzvěstí zlomyslného osudu. K důležitějším postavám patří také Mohammadova babička a Hashemova maminka (Salime Feizi), starostlivá, laskavá a milující žena. Z dalších rolí: Mohammadovy bezstarostnější sestřičky Hanieh (Elham Sharifi) a Bahareh (Farahnaz Safari), zručný slepý tesař (Morteza Fatemi), výřečnější učitel z teheránské školy (Mohammad Rahmani), velmi překvapený venkovský učitel (Behzad Rafiee), Hashemova snoubenka (Masoome Zinati), nebo její opatrnější otec (Ahmed Aminian). Barva ráje je hledání niterného štěstí, byť pochopení vede pouze přes nejbolestivější ztráty sebe sama. Zajímavé svým odlišným kulturním zdrojem a snahou o uchopení a přiblížení Boha.