tomtomtoma

Sláva je kreslenou satirickou nezbedností podle povídky Jiřího Brdečky a Břetislava Pojara. Výtvarná stránka animovaného filmu je dílem grafika, ilustrátora a karikaturisty Svatopluka Pitry, za přispění pomocných rukou Bohumila Šišky. Hudební rytmus připravil jazzový klavírista a skladatel Jiří Verberger, slovem sprovází Otakar Brousek. Co je to sláva? Vrtošivá (avšak bezedná) přízeň umělcům. A co ještě? Přizpůsobení se požadavkům trhu, a proměnlivá móda extravagance, a kupčení agentů, a neznalost umění ze strany nakupujících. Sláva je tudíž nesmrtelná, neboť je to artikl. Je to břitké, je to kousavé, je to rozverné. Trefně, a to zcela bez zardění míří do prostředí výtvarného umění a do hysterické komerce v šoubyznysu. Rozkošně sarkastická satira, s níž souzním.

Paraplíčko je kouzelným představením fantazie a pásma cirkusových výstupů. Jde o později hojně využívaný motiv "co dělají hračky, když lidé spí", a cirkusová estráda se svými artistickými čísly byla v padesátých letech velmi oblíbená. Na výtvarné podobě se podíleli, vedle Mistra Jiřího Trnky (kouzelný skřítek Zavřiočko), taktéž malíř Zdeněk Seydl (figurky) a výtvarník František Braun (měnící se stěna pozadí). Je to lehké, dalo by se říci, že dokonce vzletné animované kouzlení, tedy nespoutané ani přírodními zákony, ale ani lidskou přízemností. Paraplíčko je ztělesněním zářných možností hravé lidské představivosti. Paraplíčko jsou loutkovými verši pro dětskou duši a jejich rozvíjejícího se ducha.

Dobrodružství na Zlaté zátoce je především filmem pro děti. Odolal politickému přikázání doby, udržel si svůj poetičtější výraz a jeho výchovné prvky se zajímají zejména o pospolitost v dětském kolektivu a lásku k přírodě. Předlohou byla pohádka Vladimíra Pazourka "O zlé královně", která s dalšími dvěma tvoří sbírku "Na Zlaté zátoce" z roku 1948, hrdinou příběhů je v nich rybářův synáček Jiřík. Pojarův hraný film vypráví o krásách života v dětském věku i s tím vřelým (byť svým způsobem i svérázným) vztahem k přírodě a životu vůbec. Je to schopnost vidění krásy světa i ve zdánlivě obyčejných věcech, jež se navíc v dětské a doposud nezkažené optice mění v ta nejúžasnější dobrodružství. Hrdinou dětského dobrodružství je Jirka Horák (Ilja Černohorský), sirotek, jehož rodičovská nepřítomnost ho do jisté míry odcizuje životu lidí, a naopak ho zas přibližuje k přírodě, přestože jde vlastně o jeho sebeobranný pud. A zděděná vášeň k rybaření se nakonec stává prostředkem ke sblížení s jeho okolím. Z dalších rolí dále zaujme Jiříkův dědeček a pěstoun a prostý, dobromyslný převozník na řece Matouš (příjemný Vladimír Hlavatý), ta nejspřízněnější Jiříkova duše a malá opatrovatelka kozy Maruška (Jarina Rejšková), nebo Jirkův milovaný strýček a osamělejší dřevorubec Jakub (Ladislav Herbert Struna). Dobrodružství na Zlaté zátoce je filmem pro dětské publikum, předkládá dětské zážitky jako ta nezapomenutelná životní dobrodružství, děj není afektovaný, nýbrž je vnímavý k potřebám jednotlivce i pospolité síle kolektivu. Je to sice prosté (a s poetičtějšími prvky), proto však také příjemné a milé, nikoli dojemné či krvelačné.

"O skleničku víc" je ve jménu společenské výchovy ironicky nesmlouvavé loutkové dílko. Je otázkou, nakolik jde o samostatnou práci Břetislava Pojara, neboť na scénáři s ním spolupracoval výtvarník a spisovatel Jiří Brdečka, proslulý svým ironickým a sarkastickým rytmem slov i kroků samotného děje. Brdečka je rovněž autorem textů písní, jež v podání trampské vokální skupiny Settleři přimějí do plzeňské dívky zamilovaného motocyklistu k osudnému kroku. Loutková podoba podle Jiřího Trnky je nesmazatelnou a charakteristickou stopou v československé animované tvorbě, hudba Jana Rychlíka stupňuje euforické nadšení omámeného motocyklisty (a to nejen vokálním zpěvem rozverných písní). Je to půvabně hravá černohumorná anekdota, nesmlouvavá, a přesto rozkošná a důmyslná ve svém provedení i všech drobnostech.

Perníková chaloupka pod režisérskou taktovkou Břetislava Pojara je inteligentně tvořivé blaho. Stylové loutky podle výtvarného gurua československého animovaného filmu Jiřího Trnky, přiléhavě někdy dramatizující a jindy zase konejšící nebo jásající hudební průvod Jiřího Srnky a potřebné finesy dotvářející zvukový rámec Emila Poledníka. Pojarova Perníková chaloupka nevychází z verze Boženy Němcové, má jednoznačně výchovnější charakter, jenž míří na děti. Je směřována na nevhodnou lenost, na přílišnou mlsnost a též na nedbaní zákazu vstupu do nebezpečných míst. Průběh výchovného aktu je sice ze současného pohledu politické korektnosti zajisté navýsost nepřiměřený, avšak nakonec velice účinný, navíc úspěšné zvládnutí iniciační zkoušky dětmi je možné jen s využitím důvtipu, a nezanedbatelným důsledkem je i jejich posílené sebevědomí a uvědomění si důležitosti instinktu sociální sympatie. Je to rozverně hravý loutkový filmový kousek, zkrátka rozkošná (byť snad také zároveň drsnější) pohádka.

Film Chceme žít je politickým produktem své doby. Před mnoha a mnoha lety jsem knižní předlohu Karla Nového dostal za úkol ke zpracování školního referátu. Četba mně byla trápením, avšak to bylo především věkem. A film je daleko horší. Snad je tam poezie, některé scény jsou dokonce interesantní, ale všechno, a to bezezbytku, je zabito politickým zadáním. Předloha Nového vznikla jako odraz nelehké, dokonce kruté doby proslulé hospodářské krize, jako oprávněný výkřik sociálního hoře v touze po možnosti obyčejného života. Avšak filmová adaptace se změnila na spravedlivý boj Strany za práva pracujících a vášnivě předává svou pravdu. Jistě, i pro Emila Františka byla sice Strana vírou, ale jeho poslední režisérský počin si filmový svět nezasloužil, ten politický na druhou stranu ano. Nehledě na Gustavovu hereckou topornost. Hrdinou stranické filmové propagandy je Josef Tomeš (nezajímavý Gustav Heverle), prostý člověk, naivní a pracovitý muž, zkrátka ta potřebná síla probouzejícího se dělnického sebevědomí. Naivnost je jeho určujícím prvkem ve všech životních vášních. Druhým pólem hlavního páru je Marie Klímová (o trochu zajímavější Jaroslava Adamová), švadlena s tvrdým dopadem z lásky objetí. Avšak to, co bylo v knize nejzajímavější, zkrátka ve filmu schází. Z dalších rolí: vykladačka karet a na platbu nájmu poměrně nekompromisní Josefova pražská bytná Dittrichová (dobrá Otylie Beníšková), na politiku obezřetný řidič na stavbě Jindřich (Jiří Sovák), stávce nespokojených zedníků nepřejícný stavitel Rudolf Müller (dobrý František Vnouček), Mariina laskavá tetička (Milada Svobodová), či k nájemníkům vstřícnější dcera Dittrichové Božka (Růžena Pochová). Film Chceme žít není žádným potěšujícím filmovým požitkem, na druhou stranu je však velmi dobrou ukázkou toho, co všechno politický diktát dokáže (nezáleží na politickém vyznání). Pouze člověk, nikoli politická strana, může stvořit Říši lidí na světě.

Věra Lukášová je avantgardním, a tudíž nevšedním filmovým počinem. Emil František Burian těžil z toho, že knižní předlohu Boženy Benešové zadaptoval již předtím pro svou divadelní scénu a využil tak i herce, sžité se svými rolemi. Věra Lukášová, to je generační kontrast a vzájemné nepochopení, pozvolné probouzení se do světa dospělosti a nástrahy, jež při tomto probouzení mohou číhat, a kostrbaté počátky seznamování se mezi dívčími a chlapeckými světy. Za úchvatné považuji surrealistické okamžiky, odemykají nitra dokořán, a to ve skrytých bolestech, v intimních traumatech, v pochybnostech a v očekávání. Odhalují nejhlubší lidské pocity a vnímání života. Jsou psychedelické, dadaistické, poetické. Jsou vyjevením nejcitlivějších myšlenek. Právě těmito okamžiky získává filmové dílo svou netradičně emoční intenzitu a niternou skutečnost. Žádný problém nemám ani s věkem postav (potřeba doba), ani s jejich hereckým podáním (zapadá to přesně do avantgardního předsevzetí). Hlavní postavou surrealistického básnění je samozřejmě Věra Lukášová (velmi zajímavá Jiřina Stránská), sirota v prohlubujícím se nedorozumění s babičkou a dychtivě objevující nový a jí doposud neznámý život. Svět představ a svět reality, svět lákavý a svět zraňující, svět nadějí a svět zklamání a vše se dohromady mísí a dívenkou třese, přesto ji nesetřese. Hlavní mužskou, přesněji řečeno pro intence děje chlapeckou, postavou je Jaroslav Kohout (pozoruhodný Rudolf Hrušínský), pražský mladík na venkově na prázdninovém pobytu. Potřeby a způsoby dívek jsou odlišné od těch chlapeckých, ale nejdříve je nutno si je ozkoušet. Z dalších postav stojí za zmínku již jen Věřina babička v neustálé nespokojenosti s vnučkou a s doposud nepřekonanou osobní bolestí Vilemína Lukášová (Lola Skrbková), a po malých dívenkách chtivý stařec Emerich Láb (velmi dobrý Zdeněk Podlipný). Věra Lukášová od Emila Františka je výjimečným filmem se silnou dávkou poezie, surrealismu a emocí. Pozoruhodný avantgardní filmový prožitek, cele plný poezie obrazu a výrazu!

Máj od dvojice Emil František a Čeněk Zahradníček je surrealisticko-futuristickou filmovou koláží s expresí války světla s temnotou a s emočně poetickým výkřikem touhy mezi chtíčem a pochybností. Často se tomu říká láska, avšak nejpůsobivější jsou detaily, skrývání studu a vzájemné propletení. A ze všeho vytryskuje výraz s vášní a niternou rozervaností. Ten prožitek je k nezastavení. Podivuhodná stopa, jež by mohla znamenat surrealistický příslib.

"Paobrazy" jsou esteticky vytříbeným filmovým dílem, v němž si Andrzej Wajda buď sype popel na hlavu, anebo se pokouší zbavit studu ze svého pocitu provinění. Nejde tu o životopis Władysława Strzemińskiho, byť se o životopisná data film opírá. Cílem je vylíčit zhoubný nádor - polskou formu stalinismu - na život a jeho potencionální nadšení, avšak schází tu hlubší niterný prožitek. Zachovány jsou jen zkratky vášní, pudů, vztahů, ale i dějů. Wajda rutině vyjevuje střety z krutých zkušeností lidských dějin, vrhá je bez okolků přímo až doprostřed esteticky ladných obrazových expozic Paweła Edelmana, avšak ďábla tím nevyvolá. Obrazy jsou tedy tím nejhodnotnějším z filmu, jsou inspirovány nejen výtvory Władysława Strzemińskiho, ale též plastikami a tou abstrakcí nekonečného prostoru Katarzyny Kobro. Sám Strzemiński se proslavil především unismem, na což je tu učiněna i narážka, tento směr potom sám uzavřel svým vrcholným dílem "Unistická kompozice 14" v roce 1934, a hned poté začal malovati krajinky, v letech 1948 a 1949 se dokonce pokusil o sblížení avantgardy se socialistickým realismem, a to cyklem solárních paobrazů. Unismus využíval i číselné propočty pro kompozici, jakýsi časoprostorový rytmus, a ovlivnil díky tomu sochařství, architekturu, hudbu a poezii. "Komunistické vítězství" ve východním bloku bylo jednoznačně devastující, o tom nemůže být pochyb, sám Wajda se na socialistickém realismu podílel, ta dobu mu dala příležitost, již dokonale využil (a později se od ní dokázal odpoutat), a pokud budu jízlivý, tak Wajda v Lodži (za svého studia) prožil smutný pád velikého malíře až "k jeho smrti hladem", aniž by se proti tomu postavil. Hrdinou Wajdova posypání se popelem je Władysław Strzemiński (dobrý Bogusław Linda), i když o boji proti komunistické straně nemůže být řeč, jde o osobní odpor, jde o uměleckou víru a předpoklady. A byť je jeho zhoubným nádorem vláda komunismu, šlo by vše aplikovat i na jiné politické děsy (ne nadarmo se tu zmiňuje Piłsudski). Z dalších rolí: bezhlavě a dalo by se říci "osudově" zamilovaná studentka výtvarné školy Hania Borowska (Zofia Wichłacz), umělcova osamělá dcerka Nika Strzemińska (Bronislawa Zamachowska), umělcův dávný kamarád, slavný básník a poválečný diplomat ve Švýcarsku Julian Przyboś (Krzysztof Pieczyński), režimu poslušnější ředitel moderního umění v Lodži Madejski (Mariusz Bonaszewski), ten nechvalně proslulý ministr kultur - byť jím byl až v letech 1952 až 1956 - Włodzimierz Sokorski (Szymon Bobrowski), za svou "zradu" pak pomáhající student výtvarné školy Roman (Tomasz Wlosok), v režimu správně uvědomělý rektor výtvarné školy Rajner (Aleksander Fabisiak), či ta mocná síla na výtvarné škole, a nejen tam (Andrzej Konopka). "Paobrazy" jsou estetickou kompozicí časoprostorového unismu a taktu nekonečnosti, obdoby lidské nesmrtelnosti. Drama z období stalinského marasmu strhující není, i když je posmutnělou připomínkou z historie člověka (ale ten je stejně nepoučitelný, takže dějinné zkušenosti se víceméně stále opakují).

Walesa: člověk naděje, toť efektní filmový památník pro Wajdova (respektive všech bratrsky spřízněných komunistických nevolníků doby minulé) hrdinu. A Lech Wałęsa hrdinou byl, ač snad vyvolával a vyvolává rozpory. Památníku jistě nelze upřít ironizující nadhled, vitalitu, soulad dob a vášnivější choreografii gest a pohybů. Avšak polovinu z filmového památníku tvoří pouze modifikace Člověka ze železa, a to ostatní je víceméně jen pokračováním. A Člověk ze železa je přímým svědkem událostí a neopakovatelného kouzla místa doby, je dlouho očekávanou euforickou nadějí, je poetickou bezprostředností okamžiku, v němž po určitý čas neuvěřitelné se mohlo stávat skutkem. Nic z toho pečlivě vybudovaný památník nedokáže, jen upravuje a přizpůsobuje novým podmínkám již dříve vyřčené a vymodelované. Sluší se přidat pochvalnou zmínku o vhodně vybraném hudebním doprovodu. A taktéž poznámku, že Poláci, ať už si o nich myslíme cokoliv, měli v mnohém o dost větší koule než Češi, respektive Čechoslováci. Jasnou hvězdou filmového památníku je samozřejmě Lech Wałęsa (pozoruhodný Robert Więckiewicz), poměrně dobře mířená rána komunistickému režimu s tím nebývale rostoucím sebevědomím ega. Z určitého pohledu je však hlavním hrdinou památníku Danuta Wałęsa (zajímavá Agnieszka Grochowska), Lechova navždy věrná manželka s nevyčerpatelným zdrojem tolerance. Z dalších rolí: proslavená italská novinářka a spisovatelka, jež podnikla rozhovor s Lechem v březnu 1981, Oriana Fallaci (Maria Rosaria Omaggio), její klidný překladatel (Giovanni Pampiglione), zaskočený ředitel gdaňské loděnice Klemens Gniech (Mirosław Baka), sebevědomý tajemník ředitele loděnice (Michał Czernecki), prostoduchý dělník z loděnice Czesław Mijak (Piotr Probosz), výrazní zástupci komunistické tajné policie Nawiślak (Zbigniew Zamachowski) a Majchrzak (Cezary Kosiński), nebo zástupce Výboru ochrany dělníků, neboli KORu Rysiek (Marcin Hycnar). U Wajdy se na samém sklonku jeho režisérského života roztrhl pytel s pomníky a památníky, snad cítil jistý dluh, snad chtěl připomenout velké okamžiky vlastního vnímání života, snad jen chtěl rehabilitovat své pocity a připomenout moderní době již neznámé hrdinství minulosti. Nedivím se mu, nezazlívám mu to, ani se nehněvám, avšak přednost dávám poezii.