tomtomtoma

Film Otec je extremistickou cestičkou při navazování vztahu, kdy se symbolika stává jsoucnem. Zjednodušující pohled lze charakterizovat pojmem kulturní rozdíly. S tím hloubavějším se nedostáváme do rebelie, nýbrž do stavu mužské hrdosti, kteráž je pokroucena už ve fundamentu, neboť je směsicí dětinskosti, pocitu zodpovědnosti, uražené ješitnosti, ztráty nedotknutelné posvátnosti mateřského lůna, omezeností a dětského fundamentalismu. Neústupnost je tvrdohlavá, používá zákeřnosti a hořké hrozny nenávisti z nejosobnější ztráty dětství, proto je léčena extrémními způsoby a extremistickou podobou jsoucnosti, kdy symbolikou vše vzniká, přetrvává a zaniká. Majid Majidi vychází z aspektů perské společnosti, ale lásku radikalizuje v nenávist, oslňuje poetickými záběry horské i pouštní perské krajiny (olejomalby kameramana Mohsena Zolanvara), nechává nahlédnout do reálií venkova. Hrdinou balady vzdoru je Mehrollah (Hassan Sadeghi), chlapec, jenž po smrti otce sám přijímá roli živitele rodiny a rozmáchle uražená gesta jejího znevážení. Vztek dosahuje majestátní míry, ale poslední mez nepřekročí. Druhým vrcholem zvuků balady je venkovský policista (zajímavý Mohammad Kasebi), nový manžel Mehrollahovy matky. Ale také ta lidská dobrota má své hranice tolerance a ješitnou mužskou důstojnost. Další důležitější postavou je Latif (Hossein Abedini), prostoduchý venkovský klučina, ten nejvěrnější Mehrollahův kamarád. Z dalších rolí ještě zaujme mladá Mehrollahova maminečka (Parivash Nazarieh), jež čelí synovým výčitkám, protože nemá potřebu vykročit ze společenských konvencí, ani k nim nemá žádný stín důvodu. Majidiho film Otec je vzpourou dětského fundamentalismu, jenž lpí, či lépe řečeno čpí, na ideologických základech perské společnosti tím nejradikálnějším způsobem. Skvělé okamžiky, ale mnoho gest.

Film Úhoř je zprávou o niterném stavu japonské společnosti v rozvernější rytmice a černohumorném nadsazení. Šóhei Imamura uvolněněji a svobodněji vychází z vrat románové předlohy Kari-Šakuhō (Podmínečné propuštění) japonského spisovatele Akiry Jošimury z roku 1988 (mají společné východisko a styčné body, ale samotný příběh s vyzněním jsou zcela odlišné). Nahlíží se do zraněných niter jednotlivců, do jejich osamělostí a úzkostí, do odcizení a psychických křehkostí neustále dokonaleji vyspívající společnosti. Pátrá se po místu v životě a harmonii intimity. I přes smutek pohledu je hlas výpovědi o srdečních bolestech společnosti neposednější ve snaze odlehčit zážitek z lidských útrap a skrovných libostí. Nakonec dochází také k erupci všech tajených emocí a vášní ve změti propleteného reje niter, těl, úzkostí a nadějí. Hrdinou plesu odcizených niter je Takuro Jamašita (velmi dobrý Kódži Jakušo), muž, hledající po odsezení trestu klidné místo k životu. Má své pochybnosti, nedůvěru a špetku naděje s očekáváním. Život je ale rozvernou čarodějkou! Hrdinkou příběhu je Keiko Hattori (křehká Misa Šimizu), žena po intimním pádu na dno duše, hledající harmonii života a citů. Jeho zádumčivost ji neodrazuje, ale posiluje. K výraznějším postavám patří lodní tesař, Takurův soused i jeho nejlepší kamarád Šigekiči Takada (příjemný Makoto Satô), Takurův bývalý druh z vězení s pokryteckým pohledem na život Tamocu Takasaki (zajímavý Akira Emoto), a bezskrupulózní lichvář a odhozený milenec Keiky Eidži Dodžima (Tomorowo Taguči). Z dalších rolí: Takurův kamarád a vzývatel UFO Masaki Saito (Ken Kobajaši), a třetí ze stálých hostů kadeřnictví Judži Nozawa (Šó Aikawa), Takurův kurátor a vážený šintoistický kněz Džiro Nakadžima (Fudžio Tokita), jeho šarmantní manželka Misako Nakadžima (Micuko Baišó), matka Keiky v psychické nespolehlivosti Fumie Hattori (Ecuko Ičihara), či Takurova bývalá manželka Emiko Jamašita (Čiho Terada). Film Úhoř je o bolestech lidských niter a o vzájemném odcizování, přesto je podáván v radostnějším pohledu na svět, život a jeho libosti i nepřístojnosti.

Černý déšť je velkolepým a snad až vznešeným filmovým dílem japonského mistra filmového světa Šóheie Imamury. Vojenské ponížení japonského císařství ve druhé světové válce znamenalo sice poranění kolektivní národní hrdosti, ale dosti nicotné ve srovnání s hrůznou likvidací prostřednictvím atomové pumy. Z etického hlediska prohlašuji: jde o skutek zbabělosti, jenž nepostihuje politické, ani vojenské síly a jde o demonstraci moci ke zlomení lidského ducha. Hirošima byla pokusným králíkem, bez ohledu na možné dopady. Japonsku trvalo vyrovnání se s traumatem poměrně dlouho, své sehrála i podřízenost Spokojeným státům americkým po porážce a čas k znovunabytí sebevědomí a sebeúcty. Šóhei Imamura naštěstí nemoralizuje (byť si neodpustí jízlivé poznámky), i přes hutné apokalyptické výjevy zmaru se soustředí na vyrovnávání se přeživších jednotlivců s neblahými důsledky na lidské zdraví v té fyzické i psychické podobě. Předlohou filmu byl stejnojmenný literární seriál z roku 1965 japonského spisovatele Masudžiho Ibuseho. Zajímavostí je, že Imamura ještě natočil barevný devatenácti minutový dovětek s hlavní postavou po dvaceti letech od výbuchu (s ideou, že Bůh bdí nad lidmi), ale do originálu se nakonec nedostavil (to až do japonské digitální verze DVD). Obrazy Takašiho Kawamaty přibližují dobu padesátých let se vším všudy, i s tradičními společenskými návyky, dispozicí v běhu uspořádání událostí a světlem prostředí. Podmaňující je vedle obrazu také hudební podkreslení Tórua Takemicua. Život s atomovým poznamenáním, to jsou nekončící obavy o blízkou budoucnost, neboť smrt si postupně vybírá všude okolo. Hlavním středem zájmu je Jasuko Takemaru (velmi dobrá Jošiko Tanaka), mladá žena. Jejím prokletím je ostrakizování z možného manželského svazku, realitou zvyšující se stav úzkosti. Hlavní mužskou postavou je zde Šigemacu Šizuma (dobrý Kazuo Kitamura), strýc Jasuky a její pěstoun se starostí o její budoucnost a též život rodiny. Důležitou postavou je Šigeko Šizuma (zajímavá Ecuko Ičihara), Šigemacuova bezdětná žena s pocitem viny. Z dalších rolí: dosti senilní Šigemacuova matka a Jasučina babička Kin (Hisako Hara), bývalý člen kamikadze při útoku na tanky s psychickými následky a neúnavný sochař Juiči Okazaki (Keisuke Išida), Šigemacuův kamarád a prostředník v sňatku Kotaro (Norihei Miki), Šigemacuův přítel a rybář Šokiči (Šóiči Ozawa), a další kamarád a obchodník z černého trhu Katajama (Akidži Kobajaši), Juičiho starostlivá matka a provozovatelka koloniálu Tacu Okazaki (Masato Jamada), veselejší vdovička (Tamaki Sawa), její schovávající se dcerka Fumiko (Majumi Tateiči), Jasučin nápadník Aono (Keidžiró Išimaru), vytížený lékař Dr. Fudžita (Hidedži Ótaki), nebo ta zapálená šamanka (Kazuko Širakawa). Černý déšť je působivým filmovým výtvorem, v němž se Šóhei Imamura vyrovnává s japonským atomovým traumatem se ctí, vznešeněji, oproštěn zbytečné sebelítosti a sentimentu. Výjimečný filmový zážitek!

Melodie bílých nocí je niterně bolestnější poezií. Sergej Solovjov (tu s pomocí Kijoši Nišimury) zachytával na filmový pás poetický obraz lidské duše. Poetickému výrazu podřídil obrazové výjevy, jejich estetiku, zabarvení, niternost a komprese intimních pocitů, symbolizující uvozovky a otisky z dojmů v touze očekávání i pochybnostech: Georgij Rerberg zarámoval olejová plátna v poetických aktech z okouzlení láskou a Júdai Kató načrtl tradiční japonské skici důvěrného soukromí uprostřed moderního věku. Poezie by nebyla dokonána bez jemně zasněné i horoucí hudby Isaaka Švarce (hrou na klavír očaruje virtuóz Igor Nazaruk). Nejde o zářivě okouzlující poezii Když skončilo dětství, poezie Melodií bílých nocí jest soukromější, intimnější, bolestnější, a zranitelnější lidské duši. Mužským hrdinou veršů poezie lásky je Ilja (příjemný Jurij Solomin), leningradský hudební skladatel a dirigent. Nečekaný hlas lásky je vírou a nadějí, ale k potřebám srdce nevede ani přímá cesta ani oboustranná náklonnost. Ženskou hrdinkou veršů lásky je Juko (křehká Komaki Kurihara), kjótská pianistka na cestě ke kořenům ruské hudební klasiky. Naplnění lásce stojí nejen překážka, ale též svírající pocit viny. Z dalších rolí: Iljův nevlastní bratr, nadaný malíř Fjodor (Alexandr Zbrujev), Iljův bezprostřední malý synek Aljoša (Andrej Leontovič), adoptivní matka nevlastních bratrů a učitelka hudby (Elizaveta Solodova), nebo smutný Jukyin tchán (Seidži Mijaguči). Melodie bílých nocí je poetickou skladbou, v níž je nemocnějším výrazem propojení estetiky i symboliky obrazových výjevů s niternou hudbou. Aneb Leningrad, Kjóto, hudba, pocity, poezie.

Když skončilo dětství je jemnou filmovou poezií lidského nitra. Rus Sergej Solovjov jedinečným způsobem zachytil přeměnu nevinného dětství do počátku dospělosti, kdy se dospívající lidské tělo probouzí do dosud nepoznaného prostředí tělesných i citových tužeb, jež se projevují zmatením a svíráním srdce a duše. Film je poezií ve výjevech (něžné obrazy Leonida Kalašnikova) i způsobem, jímž intimní pocity z nitra vyplouvají do vyprávění na obdiv do světla světa, života v umění, do umění v životě (výraz je dokonán zasněnou hudební notou skladatele Isaaka Švarce). Za výstižné a podpůrné lze označit vzájemné propojení příběhu s veršovanou tragédií Maškaráda ruského básníka a dramatika Michaila Jurjeviče Lermontova. První lásky, poznávání žárlivosti, nedorozumění z neznalosti, pády ze zklamání, lehkost dětství a drobnější potíže v dospívání: vše je podáváno v lehkém poetickém vyznání, romantizovaném, v žáru z toho nejkrásnějšího období prvního rozpoznávání života. Hrdinou filmové poezie o první lásce je Miťja Lopuchin, neboli Lopuch (pozoruhodný Boris Tokarev), chlapec na prahu dospívání, zmatený neznámým pocitem, vyvěrající ze samotného středu jeho těla. Fascinace ženou a láskou jsou nejasnostmi pro začátečníka. Hlavní dívčí múzou je Lena Ergolina (křehká Taťjana Drubič), mladičká dívenka na počátku rozkvétání do krásy. City, okouzlení a odmítání. Důležitou dívčí postavou jest Soňja Zagremuchina (nevinná Irina Malyševa), Lenina kamarádka s něžnou dívčí duší. Ach, ta láska, krutá čarodějnice, jež mate lidské rozumy! Výraznější postavou příběhu je Gleb Luněv (zajímavý Jurij Agilin), oblíbený a přirozený vůdce dětského kolektivu a nevědomý sok v lásce. Hlavní dospělou postavou je zde Sergej Borisovič (příjemný Sergej Šakurov), sochař a začínající vychovatel pionýrského tábora. A z dalších rolí: hlavní vychovatelka pionýrského tábora Kseňja Lvovna (Nina Menšikova), bezelstně čistý Miťjův kamarád Saša Lebeděv (Andrej Zvjagin), bezstarostně veselejší klučina Furikov (Jurij Sorkin), Sergejův zasvěcovatel do základních charakteristik dětí (Sergej Chlebnikov), stará správkyně starého sálu Efrosiňja Kuzminična (Vera Blagovidova), nebo laskavá táborová lékařka (Arina Alejnikova). Film Když skončilo dětství je velmi půvabným poetickým dílem, jež se v romantickém zachvění navrací do časů prvních lásek a zklamání. Vzletně úchvatný zážitek!

Yawar mallku - Krev kondora: to je antická tragédie na bolivijský indiánský způsob. Jorge Sanjinés i ve svém druhém celovečerním filmu dodržel vlastní filmové teze, s nimiž se přiřadil k hnutí Třetího kina, kde šlo o vymezení se proti ekonomickému a kulturnímu imperialismu ze strany Spokojených států amerických a také odmítnutí komerční podstaty hollywoodského filmu. Jde o angažovaný akt, neboť veškera a snad někdy i dobře míněná pomoc Spokojených států amerických vždy postihovala především nejchudší vrstvy obyvatel, pustošila jejich svébytnost a kulturu. Odmítání hollywoodského modelu je potom věcí umělecky ideovou. Pročež jsou aktéři filmu neprofesionální herci a vynaložené finance jsou na té nejspodnější možné hranici (a tedy obdivovatelé hollywoodských filmů budou konsternováni z viděného). Já jsem filmem nadšen: jde o bolivijskou filmovou poezii, o tradiční kulturu andských Kečuů (potomky Inků), potřeby a pocity nejprostších lidí, jejich nitra a uvědomění. Jde tak o nejbytostnější a kulturní emancipaci i pochopení vlastní svébytnosti. Na filmovém scénáři spolupracoval Sanjinésův věrný druh Óscar Soria, kameramanem obrazů z poezie velehor a civilizační rozervanosti lidské duše byl Antonio Eguino, indiánské noty z andských píšťal vedle Alfreda Domíngueze připravili také Ignacio Quispe a Alberto Villalpando. Zřejmě největším vítězstvím filmu po jeho uvedení do kin bylo zahájení vyšetřování nezávislé agentury Peace Corps (ve filmu se jmenuje Corps of Progress), založenou roku 1961 Kennedym, a její následné vyhnání z Bolívie v roce 1971. Hlavní postavou příběhu je Ignacio Mallku (zajímavý Marcelino Yanahuaya), vůdce andské kečuánské vesnice Kaata (hraje tedy sám sebe), jehož život je nejprve zasažen nepřízní osudu a poté i utajovanou činností dobrovolnické pomoci. Tradice se dostává do konfrontace s civilizační velmocí s tím nejdestruktivnějším dopadem. Skrze frustraci přichází uvědomění neblahé skutečnosti a nepřejícné reality. Druhou hlavní postavou je Sixto (zajímavý Vicente Verneros Salinas), Ignaciův bratr, pro nějž představuje střet s krutě bídnou realitou uvědomění si kulturní svébytnosti. Hlavní ženskou postavou je Paulina (Benedicta Mendoza Huanca), Ignaciova manželka v té nejniternější bolesti. Yawar mallku - Krev kondora: jest to angažovanou bolivijskou poezií s emočně působivými výjevy a esteticky uspořádanými obrazy, se záměrnými kontrasty a revolučním výkřikem. Pozoruhodný filmový prožitek!

Ukamau je bolívijskou filmovou poezií, jež povstává svým živoucím tepem z postoje i niterných myšlenek indiánského etnika, obstoupeného mezí ekonomické nadvlády západní civilizace. Ukamau je celovečerní prvotinou i filmovým manifestem Jorgeho Sanjinése, v němž se vymezuje proti kulturnímu imperialismu, jenž je šířen zejména Spokojenými státy americkými, a hlásí se k vlastní národní identifikaci, svébytnosti a kultuře. Na scénáři k filmu pracoval vedle Sanjinése také jeho věrný spolupracovník Óscar Soria, poeticky sladěné a esteticky vytříbené obrazy jsou dílem Huga Roncala a Genara Sanjinése, hudební noty (z hudebních nástrojů má nejmocnější hlas vše si podmaňující andská flétna quena) připravil Alberto Villalpando. Sanjinés se filmem dokázal dostat do lůna nejprostšího bolivijského lidu, do jeho duše, potřeb, nadějí a reality všedního dne, vniknul do samotného srdce bolivijského prostředí a hvízdá indiánskou baladu o lásce, smrti, zločinu, strachu a pomstě. Hrdinou filmové poezie je Andrés Mayta (zajímavý Vicente Verneros Salinas), bolívijský Ajmar ze Slunečního ostrova jezera Titicaca. Jeho poklidný, byť skromnější, život byl znenadání přerván, ale se svým zdánlivě pokorně přijatým údělem nemá dosud vyrovnán účet. Druhým hrdinou baladického příběhu jest Rosendo Ramos (dobrý Néstor Cárdenas Peredo), míšenec s ekonomickou silou, s níž umně využívá aspekty indiánského živobytí. A z dalších rolí zaujme Andrésova skromná žena Sabina (Benedicta Mendoza Huanca) a Ramosova utrápená manželka (Elsa Antequera). Film Ukamau je bolívijskou poezií, v níž se charakterizuje národní a kulturní charakter. Pozoruhodný poetický zážitek!

Cesta nezištné lásky je rozmilým filmovým příběhem pro malého diváčka. Sovětský filmový režisér arménského původu Agasi Babajan svou filmovou tvorbu zaměřil na dětské publikum i k oslavě čarokrásné přírody sovětských hor. Předlohou filmu byla kniha Murzuk z roku 1925 od ruského spisovatele přírodopisných sešitů pro dětičky Vitalije Valentinoviče Biankiho, jenž v knihách barevným tónem pootevíral tajemství přírody. Scénář napsal Leonid Bělokurov, za kamerou stál Anatolij Kaznin, a hudební podkreslení stloukl skladatel gruzínské národnosti Merab Aleksejevič Partschaladze. Jistě, rysí mláďátko Kunak je sladké, stejně tak i jeho přátelství se psem Tajgou, ale slabší je to s dramatizací děje příběhu a s chováním hlavní člověčí postavy, byť také současně uznávám, že jde o vystihnutí realistické, tedy svým způsobem rozpolcené, podstaty ve vztahu člověka ke zvířecím miláčkům. Hlavní lidskou postavou je lesník Michalič (Dmitrij Orlovskij), starý horal se spokojeným životem v harmonické náruči přírody. Z dalších rolí: spravedlivá ruka zákona Fjodor Gavrilov (Filimon Sergejev), či trojlístek všehoschopných a dost pomstychtivých pytláků (Arkadij Tolbuzin, Jevgenij Zosimov a Sergej Jurtajkin). Cesta nezištné lásky se vyznává z přízně k přírodě, k níž hledí s okouzleným pohledem, plným lásky a obdivu. Je to příjemné a snad vskutku roztomilé filmové odreagování.

Film Děrsu Uzala od sovětského režiséra arménského původu Agase Babajana je dobrodružným příběhem. Kurosawa si ve svém zpracování dopřál většího prostoru k poetičtěji vzletnějšímu výrazu, Babajan byl spíše věcnější, prostorově skromnější a především románově dobrodružnější. Předlohou se staly autobiografické knihy od důstojníka carské armády, etnografa, geografa a spisovatele Vladimira Klavdijeviče Arseňjeva Podél oblasti Ussuri z roku 1921 a Děrsu Uzala z roku 1923. Babajanovo filmové vyprávění se vyznačuje úctou a obdivem k neprobádané ussurijské tajze a nanajskému lovci a průvodci výpravy, jehož život byl v souladu s životem panenské přírody. Nepostrádá nenásilné mravní ideály, nadšení z objevovaného a nebezpečí, ohrožující život a zdar výpravy. Inu dobrodružství v celé jeho romantizované kráse. Hlavní postavou romantiky dobrodružství je Vladimir Klavdijevič Arseňjev (příjemný Adolf Šestakov), kapitán carské armády, vedoucí výzkumné expedice skrz neznámé území dálněvýchodní tajgy u čínských hranic. Titulární postavou dobrodružnění je Děrsu Uzala (velmi příjemný Kasym Žakibajev), dobrosrdečný nanajský lovec. Toulky tajgou jsou jeho životní cestou. Agasi Babajan a jeho Děrsu Uzala: to je přirozeněji vznešenější dobrodružná filmová četba. A obejde se i bez zbytečných násilností.

Bitva o Alžír, toť velmocenská politika obnažená donaha. Gillo Pontecorvo mohl ve filmovém výrazu využít své vlastní zkušenosti z druhé světové války, kdy patřil mezi čelné představitele komunistického odboje proti fašismu v Itálii. Film se stal skvělou inspirací nejen pro ta antiimperialistická a studentská hnutí po celém světě, která se právě v šedesátých letech radikalizovala, ale taktéž pro mnohé represivní ozbrojené složky autoritativních i demokratických režimů pro situace, jež se často z mocensky politických důvodů prohlašují za boj za svobodu i proti terorismu. V mnoha státech byl film zakázán kvůli obavám z podněcování povstání. Gillo Pontecorvo sestavil to nejlepší z neorealismu i vlastních dokumentaristických počátků k přímému náhledu do ohniska těžkých bojů za nezávislost Alžírská, a opíral se o knihu Souvenirs de la Bataille d'Alger z roku 1962, autorem byl Saadi Jacef, vojenský velitel alžírské Fronty národního osvobození (FLN), jenž ve filmu hraje sám sebe (Džafar). Prvním znakem koloniální politiky (a nejen té francouzské) bylo pokrytectví, jež věrně doprovázelo kořistění, nadřazenost, strategické zájmy a neochota k ústupkům a rovnoprávnosti. Navíc Alžírsko bylo v koloniální době francouzským oblíbeným cílem k radovánkám dětské prostituce. Samozřejmě, jde o zatraceně těžké kontroverzní téma, neboť ani jedna strana nejednala v rukavičkách, ale chuť karabáče na hřbetě se pokaždé ozve tím samým způsobem, tedy karabáčem a když se represí a násilím odpoví na snahu o emancipaci, dostane se zpět násilí. Moderním plodem imperialistické politiky jest politická korektnost, jež je stejně licoměrná jako ona politika (nehledě na okolnost, že se základní principy velmocenské politiky neliší od té imperialistické). Já osobně nejsem příznivcem násilí, boxerské a jinačí bojové zápolení se mi vskutku hnusí, ale mám pochopení pro frustraci z dlouhodobého útlaku a nespravedlnosti, vedoucí k ozbrojenému povstání za možnost vlastního sebeurčení. Útlak, podpořený násilím, je vždy cestou k radikalizaci. Tedy: západní svět sklízel a sklízí jen to, co zasel a seje. Hrdinou bolesti, slz a vzteku alžírského boje za svobodu je Ali La Pointe (zajímavý Brahim Hadžadž), jeden z velitelů partyzánského boje o Alžír. Jeho neústupnost trvá do posledního dechu. Z významnějších rolí: velitel francouzské parašutistické divize pro potlačení alžírského ozbrojeného povstání plukovník Philippe Mathieu (skvělý Jean Martin), velitel FLN pro Alžír El-hadi Džafar (Saadi Jacef, autor předlohy), malý a Aliho následující poslíček FLN Jacef Omar (Mohamed Ben Kassen), zakládající a prominentní vůdce FLN Larbi Ben M'hidi (Mohammed Beghdadi), přední bojovnice po boku Aliho Hassiba Ben Bouali (Fusia El Kader), přední bojovnice vedle Džafara Džamila Bouhired (Samia Kerbaš), či třetí přední bojovnice FLN Zohra Drif (Michéle Kerbaš). Bitva o Alžír je kontroverzním filmem, ale jen z toho důvodu, že zobrazuje podstatu politiky, samu kontroverzní a licoměrnou, a její nejděsivější výsledky. Řadí se k těm nejintenzivnějším filmovým prožitkům (i díky těm zneklidňujícím obrazům Marcella Gattiho a podmanivému hudebnímu doprovodu dvojice Ennio Morricone, Gillo Pontecorvo).