Úhoř

Film Úhoř je zprávou o niterném stavu japonské společnosti v rozvernější rytmice a černohumorném nadsazení. Šóhei Imamura uvolněněji a svobodněji vychází z vrat románové předlohy Kari-Šakuhō (Podmínečné propuštění) japonského spisovatele Akiry Jošimury z roku 1988 (mají společné východisko a styčné body, ale samotný příběh s vyzněním jsou zcela odlišné). Nahlíží se do zraněných niter jednotlivců, do jejich osamělostí a úzkostí, do odcizení a psychických křehkostí neustále dokonaleji vyspívající společnosti. Pátrá se po místu v životě a harmonii intimity. I přes smutek pohledu je hlas výpovědi o srdečních bolestech společnosti neposednější ve snaze odlehčit zážitek z lidských útrap a skrovných libostí. Nakonec dochází také k erupci všech tajených emocí a vášní ve změti propleteného reje niter, těl, úzkostí a nadějí. Hrdinou plesu odcizených niter je Takuro Jamašita (velmi dobrý Kódži Jakušo), muž, hledající po odsezení trestu klidné místo k životu. Má své pochybnosti, nedůvěru a špetku naděje s očekáváním. Život je ale rozvernou čarodějkou! Hrdinkou příběhu je Keiko Hattori (křehká Misa Šimizu), žena po intimním pádu na dno duše, hledající harmonii života a citů. Jeho zádumčivost ji neodrazuje, ale posiluje. K výraznějším postavám patří lodní tesař, Takurův soused i jeho nejlepší kamarád Šigekiči Takada (příjemný Makoto Satô), Takurův bývalý druh z vězení s pokryteckým pohledem na život Tamocu Takasaki (zajímavý Akira Emoto), a bezskrupulózní lichvář a odhozený milenec Keiky Eidži Dodžima (Tomorowo Taguči). Z dalších rolí: Takurův kamarád a vzývatel UFO Masaki Saito (Ken Kobajaši), a třetí ze stálých hostů kadeřnictví Judži Nozawa (Šó Aikawa), Takurův kurátor a vážený šintoistický kněz Džiro Nakadžima (Fudžio Tokita), jeho šarmantní manželka Misako Nakadžima (Micuko Baišó), matka Keiky v psychické nespolehlivosti Fumie Hattori (Ecuko Ičihara), či Takurova bývalá manželka Emiko Jamašita (Čiho Terada). Film Úhoř je o bolestech lidských niter a o vzájemném odcizování, přesto je podáván v radostnějším pohledu na svět, život a jeho libosti i nepřístojnosti. (04.11.2021)

Japonské pojetí psychologických filmů vypadá buď tak, že vám o postavách doslovně řeknou vše, nebo nic přímo neopodstatní, ale nechávají na divákovi, aby konání postav nějak pochopil a díky tomu je chápal. Úhoř je ta druhá kategorie, což je pro mě dobře i špatně. Dobře proto, že mi přílišná doslovnost vadí, špatně proto, že jsem místy jednání postav opravdu nerozuměl. Ale po několika podobných japonských filmech už to dokážu brát, takže mi stačilo, aby chápal chování a činy hlavního hrdiny v celku a to se naštěstí stalo. Taky je to film o vyrovnání se s minulostí, tíze vážného činu, které se Yamashita nikdy nezbaví, vlivech dobra a zla a také o negativním vlivu potlačování emocí. Od všeho je tam něco, nikdy ale ne moc a jako celek to sice má místa, která mi buď přijdou zbytečná, nedotažená nebo jsem je nepochopil, ale stále to funkčně ladí a rozhodně to ve mě zanechalo víc, než Černý déšť. Navíc je to i lépe natočené a obecně víc propracované, ale možná to tak vnímám proto, že Černý déšť je spíš první možností japonského psychologického filmu. Tak jako tak je ale ke svému tématu málo silný, zatímco tady nejde o národní, ale osobní tragédii, ale Imamura tomu dokázal dát něco navíc, co tam chybělo. Slabé 4* (30.09.2023)

Takuro Jamašita ze žárlivosti zabije svoji ženu. Po 8 letech ve vězení je podmínečně propuštěn na svobodu. Odejde do malého městečka, kde si otevře holičství. Z vězení si s sebou přináší úhoře, který jeho jediný přítel. Snaží se ode všech lidí držet odstup. Jednoho dne zachrání život Keiko, která se pokusila o sebevraždu. A minulost nejde jen tak zapomenout. (18.04.2006)

„Volám sa Takuro Jamašita. Bývam vo Wakabe, štvrť Tama. Práve som zabil svoju ženu. Touto zbraňou.” • Presne tak, a tak sa tým pádom stáva z tohto ústredného protagonistu akýsi koroshiya, ale rozhodne nie taký extrémny, ako povedzme zrovna ten predchádzajúci (nasledujúci) šialenec Koroshiya 1, tak to je už teda markantný rozdiel medzi týmito dvomi postavami, i keď v podstate každý jeden z nich mal krv na rukách, pričom ten druhý v poradí, by sa v nej mohol doslova i poriadne (vy)kúpať, ako napríklad aj taká uhorská grófka, Alžbeta Bátoriová, samozrejme, že o trochu v menšom porovnaní, než táto legendárna vrahyňa č. 1 • Mimoriadne sofistikovaný japonský režisér, Šóhei Imamura, na samý úvod najprv ponúkol samotné vyhrotenie tejto zložitej situácie, ktorá vyvrcholila chladnokrvnou vraždou, aby mi následne vlastne ani priamo nesprostredkoval samotný pobyt za mrežami našej hlavnej postavy, ale predovšetkým sa zameral na to, ako bude potom fungovať na「čerstvom vzduchu」, akonáhle opustí priestory tohto nápravnovýchovného ústavu, keď príde do nového prostredia, do čoho snáď automaticky prichádzajú i nové, vedľajšie postavy, pritom jedna z nich by mohla mať rovnako dôležitú úlohu, ako aj hlavná postava v podaní Kódži Jakušoa, ktorý podľa mňa predviedol naprosto fascinujúci, herecký prejav, skrátka - celé herecké obsadenie bolo na ňom obzvlášť závislé, jednoducho povedané, že ťažili z jeho temnej minulosti (rozumej, čo sa týka celkového stvárnenia postáv hereckým obsadením). • Intenzívne som premýšľal nad tým, že predsa tejto pôsobivej snímke, napokon udelím maximálne hodnotenie, ale keďže sa v 2/2 diania, línia udalostí, vskutku, zvrtla takým, nie úplne najšťastnejším smerom, čiže daná zápletka sa ďalej postupne rozrástla i o ďalšie podzápletky, tak tým u mňa počin strácal nielen na zrozumiteľnosti, ale zároveň i na atraktivite, ako celku, pretože ak by sa bol režisér a scenárista v jednej osobe, dajme tomu zapodieval iba týmito vlastnosťami, charakteristickými do prvej polovice, t. j. vývoj postavy Takuroa Jamašitu, a jeho potenciálny boj s vnútornými démonmi, poprípade mi vôbec nevadil ani príchod kľúčovej postavy Keiko Hattoriovej v podaní Misy Šimizuovej, no ona mala tiež rovnak pozoruhodnú minulosť, čo mi prezentovali kratšie, ale o to vari výstižnejšie 『záblesky flashbackov』, čo mimochodom pocitovo vnímam, ako určitý, rušivý element, kvôli ktorému som sa nemohol lepšie ponoriť do pocitov hlavného (ne)hrdinu. • Napriek niekoľkým málom výhradám, som s týmto dramatickým Úhorom, nadmieru spokojným, ktorý jednoznačne má vysokú, výpovednú hodnotu! (20.05.2023)

...po Hluboké touze po božstvu a Baladě o Narajamě bylo tohle opravdu velké zklamání. Podivná snůška vypiplaně nepravděpodobných zápletek, neuvěřitelných povah a okolností, uzlovatý děj směřující k závěru jak ze špatného amerického filmu. Část viny beru na sebe pro totální neznalost japonského temperamentu - ale při sledování jmenovaných mi to nevadilo. Nacházím souvislost mezi ujetými povahami z ...božstva, ale chybí tomu oslnivost vizuálna a osudovost. Připomíná to pozdní Resnaise - jde tu jakoby o něco víc, než o film, ale nedrží to moc pohromadě. Nechápu Zlatou palmu, fakt ne... Budu pátrat v režisérově díle dál. (07.08.2011)