argenson

Z dnešního pohledu je to celé dost otřesné. Počínaje Gottovým neumělým mluveným projevem, přes příšernou choreografii, vycházející vesměs ze zpěvákovy neumělé pohyblivosti, upjaté publikum, chovající se zjevně podle pokynů režiséra, konče kompletním playbackem. Humor, točící se vesměs okolo Gotta, pak nedokázali vyzvednout z průměru ani pozvaní králové humoru (Holzmann, Horníček). Nejlépe tak vycházejí klipově pojaté romantické písně předtočené bez účasti publika. Přesto si umím představit, že pravidelný pořad s naším zpěvákem č. 1 dokázal přikovat v 70. letech k televizi milióny lidí. A mě, protože mám Gotta rád, to přes všechny neduhy baví i dnes.

Nápad jistě není originální, ale dal se z něj vykřesat famózní thriller. Tohle se ale drží příliš při zemi, je to takové moc české a momenty překvapení jsou servírovány tak softly, že nepřekvapí skoro nic. Navíc předčasně zestárlá Helga Čočková nezapadá do představy svůdné milenky (ale režisérova manželka si v tom musela zahrát, to jistě každý pochopí). Plusové body jen za Jiřího Bartošku, jehož psychické vypětí a kruhy pod očima jsou velmi věrohodné.

Tohle přijímám jako ukázku z počátků scénáristické tvorby Zdeňka Svěráka. Jinak nic moc. Za zmínku stojí snad jen výkon Josefa Somra.

V první řadě zaujme nezvyklé spojení Janžurová (matka) - Hanzlík (syn) při vědomí jejich věkového rozdílu pouhých sedmi let, ale proč ne. Zřetelná inspirace divadelní hrou a skrovná výprava s jedním interiérem není vůbec přítěží. Naopak ale mírně rušily dokumentární záběry na Londýn, které snad měly způsobit méně divadelnosti a více televiznosti, což se ale ne zcela podařilo. Dějově výborné. Neuvěřitelná geneze vztahů a eskalace dialogů vrcholí překvapivým koncem. Pak ani neruší některé divadelní zkratkovité prvky, které v televizním zpracování nemusely být. Neumím si například představit, že by žena poprvé na návštěvě v Londýně na pokyn "Pojďte se projít" hodila na sebe kabát a bez sebemenších příprav během patnácti vteřin odcházela. Stejně tak si při pozorném sledování všimnete, že čas odbíhající na hodinách v pozadí mírně nekoresponduje s vývojem děje.

Přišlo mi, že tvůrci se museli při natáčení ohromně bavit. Přes zoufale žalostný výsledek a nebetyčně blbý scénář si umím představit, že u řady scén a s tak dobrým hereckým ansámblem v zádech mohlo proběhnout na place hodně humoru. Pro diváka však neprobíhá nic, co by zaujalo. Luděk Sobota s výjimkou Jáchyma nehrál nikdy v ničem dobrém, totéž lze říct i o komediálních rolích Veškrnové z této doby, o to více mi bylo líto osobnosti kalibru Josefa Kemra, jehož trdlování v potápěčských ploutvích nebylo hodno předního barda Národního divadla. Ale je dobře, že nám TV Barrandov připomíná i tyhle odstrašující příklady "klenotů" československé kinematografie.

V rámci české a televizní tvorby jedna z nejlepších věcí 90. let. Hlas mrtvého dítěte: "Pusť mi ještě písničku!" mi zněl v uších ještě dlouho.

Jako komedie to u mě příliš neobstálo, mnoho jsem se nenasmál. Jako moralizující agitka o rozdílu mezi školou a praxí je to podané málo přesvědčivě. Nepozastavuji se ani nad věkem herců, s nímž si ostatně prvorepublikoví tvůrci lámali hlavu málokdy ("profesor" Svatopluk Beneš byl jenom o dva roky starší než "student" Rudolf Hrušínský). Zatímco v první polovině filmu jsou některé scény zdlouhavé, emočně vypjatý moment útěku Karla Tomana (Rudolf Hrušínský) je podán příliš zkratkovitě. A proměna profesora Vlka (František Smolík) ze dne na den je tak křečovitá, že v mých očích to ubírá celou jednu hvězdičku. Oživující je tenhle film snad jen v tom, že si můžeme užít Natašu Gollovou v epizodní roli těsně před jejím nákrokem do hlavních rolí.

Když jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání, tak vždycky v pondělí kolektiv (ženský) řešil, co bylo v neděli novýho v Beverly. V rámci socializace do kolektivu jsem to začal sledovat, abych se mohl zapojit do debat. Ten kolektiv se rozpadl asi po roce, nicméně já ještě několik dalších let jako debil sledoval Beverly:-) Svým způsobem mě to bavilo, smál jsem se tam, kde šlo o vážné věci, ale prostě mi to dotvářelo rituál nedělních podvečerů. A hlášku: "Pusťte Donnu k maturitě!" aplikuju s úspěchem dodnes.

Základním poznatkem z tohohle filmu je fakt, že Karel Gott není dobrý herec. Ale známe to i z jiných zemí - když je někdo ve své zemi dlouhodobě výborným zpěvákem, logicky následuje snaha využít ho i jinak. Jenže ne každému je dáno být dobrým zpěvákem i hercem (což je například případ Barbry Streisand). Gott sám sebekriticky uznal, že s výsledkem filmu nebyl spokojen. Navíc zjistil, že filmování (zvláště když je někdo špatný herec) trvá dost dlouho, což on si při své prioritní profesi napříště nemohl dovolit. Za což můžeme být jenom rádi. A hudební potenciál je velmi slabý. Ladislav Štaidl prokázal překvapivou neschopnost vybavit pořádnou hudbou celý film a ani nekonečné opakování ústřední melodie Kufr iluzí v různých aranžích nepomohlo tomuhle filmu k vyzdvižení z podprůměru.

I když se o tom tenkrát asi nemluvilo, je obecně známo, že Karel Gott byl prvním poválečným milionářem mezi českými umělci. Potom nechápu, jak někdo mohl zcela vážně natočit scénu, kdy se Mistr láduje buřtama u stánku na Václaváku. Pokud to měla být komedie, na to je tu málo vtipu a příběh motající se okolo stokoruny nijak nosný není. Pokud to měla být sonda do "reálného" života špičky české pop-music, pak je to úlet na maximum. A jestli to snad měl být muzikál... Karel Svoboda jako by se vyčerpal Nocí na Karlštejně, Ladislav Štaidl jako by zoufale sbíral to nejméně špatné, co pak použil ve Švandovi. Celá hudební složka nepříliš lichotivě naznačuje, že tehdejší popularitu našich zpěváků zajišťovaly především zahraniční písně, které se ovšem nedaly použít do českého filmu. Někdo tu napsal, že fanoušci Helenky a Karla budou nadšeni. Jsem fanoušek obou, ale z tohohle jsem zhnusen. A neobstojí ani argument, že v polovině 70. let se nic moc točit nedalo a toto je zástupce únikového žánru. Není. I unikat se dalo s grácií.