argenson

Falcká princezna Alžběta Charlotta, zvaná Liselotte (Heidelinde Weis), prožívá bezstarostné mládí na německém venkově a v neformálním prostředí dvora svého otce, falckého kurfiřta Karla Ludvíka (Erwin Linder). To se ale změní, když se stane předmětem dynastických zájmů a v devatenácti letech je provdána za vévodu Filipa Orléanského (Harald Leipnitz). Po příjezdu do Francie se setkává s arogancí a intrikami královského dvora a především s nezájmem svého manžela. Ve spletitých poměrech vztahů mezi dvořany se ale Liselotte rychle zorientuje a svůj půvab začne využívat jako mocnou zbraň. Podporu a spojenectví jí nakonec nečekaně nabízí její švagr, samotný král Ludvík XIV. (Hans Caninenberg).
Film Liselotte von der Pfalz je dílem komerčně úspěšného německého režiséra Kurta Hoffmanna, který natočil například slavnou sérii komedií ze Spessartu. Liselotte von der Pfalz nemá ambice být historicky věrným životopisem, jde spíše o komediálně laděnou epizodu z doby počátků jejího pobytu ve Francii. Kurt Hoffmann již předtím točil v Praze a dvakrát s Janou Brejchovou a také tentokrát se ve filmu objevuje řada známých českých herců, kromě toho byla využita řada exteriérů v Čechách.

Vánoční hudební pořad vycházející z dramaturgie LP desky Karla Gotta Bílé vánoce. Natočeno v Divadle Spejbla a Hurvínka spolu s dalšími hosty. Vysíláno poprvé jako hlavní večerní program 24. prosince 1982.

Ještě před rokem byla královnou Francie, nyní je jen vdovou po Ludvíku Kapetovi. Sledujeme dvoudenní soudní proces s Marií Antoinettou, jíž se klade za vinu státní bankrot, vlastizrada a spojení s nepřáteli Francouzské republiky. Písemné důkazy však neexistují a ani předvolání desítek svědků obžalobě příliš nepomáhá. Popravy jsou ale na denním pořádku a k trestu smrti je po krátkém procesu odsouzena i Marie Antoinetta.

Film L'Autrichienne (Rakušanka) natočil režisér Pierre Granier-Deferre jako jeden z příspěvků k 200. výročí Velké francouzské revoluce. Herecké obsazení je francouzské s výjimkou titulní role, kterou ztvárnila německá herečka a zpěvačka Ute Lemper. Na scénáři se podílel významný francouzský spisovatel a historik André Castelot, který použil doslovné přepisy ze soudního přelíčení. Film byl uveden do kin v září 1990, ale přes své nesporné kvality byl zastíněn výpravným mezinárodním projektem Francouzská revoluce.

Na Cejlonu je zavražděn americký velvyslanec, který je zároveň bohatým vlastníkem půdy. Jeho krásná dcera a dědička je unesena a pátrat po ní přijíždějí z Ameriky kapitán Tom Rowland a soukromý detektiv Joe Walker, známý jako komisař X. Ve spolupráci s cejlonskou policií zjišťují, že jejich protivníkem je tajemné sdružení Žlutých koček, které kdysi bojovalo proti britské koloniální nadvládě, nyní se ale věnuje únosům a vydírání.

Film Kommissar X – Drei gelbe Katzen byl natočen v mezinárodní koprodukci Německa, Rakouska, Itálie a Francie, na jeho vzniku se podíleli německý režisér a scenárista Rudolf Zehetgruber a italský filmař Gianfranco Parolini. Premiéra filmu se konala nejprve v Rakousku v dubnu 1966, poté byl uveden v dalších západoevropských zemích.

Samozvaná dědička ruského trůnu, kněžna Tarakanová, udržuje intimní vztah s vlivným polským knížetem Radziwillem. Intrikánské počínání s nelibostí sleduje ruská carevna Kateřina II., která za nimi do Itálie posílá svého favorita, hraběte Orlova, aby Tarakanovou přivezl do Ruska. Události se však odehrávají odlišně od carevniných plánů.
Životní příběh samozvané nárokovatelky ruského trůnu, kněžny Tarakanové a údajné vnučky cara Petra Velikého, je z dnešního pohledu jen málo významnou epizodou vlády Kateřiny II. a u nás ani není příliš známý (českým čtenářům její osud přiblížil článek v časopisu History Revue, číslo 3/2010), v dané době sedmdesátých let 18. století ale mladá světoběžnice a nejspíše podvodnice Alžběta Tarakanová budila pozornost celé Evropy. Na filmové plátno její dramatickou životní pouť převedl ruský režisér Fjodor Ocep působící ve Francii (ruské tématice se ve své práci věnoval vícekrát), ke spolupráci byli ale přizváni i italští filmaři a druhým režisérem byl Mario Soldati. Z italské účasti vyplynulo také natáčení v exteriérech Říma a Benátek (tady skutečně Tarakanová v roce 1774 pobývala), v řadě vedlejších rolí se objevili italští herci. Hlavní role byla svěřena začínající teprve šestnáctileté Annie Vernay, po jejím boku stál Pierre Richard-Willm, který často účinkoval v historických filmech. Snímek měl premiéru 23. března 1938 a ve své době zaznamenal značný komerční úspěch, zvláště Annie Vernay pomohl k rychlému katapultu mezi ženské hvězdy francouzského filmu

U břehů jižního Španělska je umístěna tajná základna americké armády, ukazuje se ale, že podrobný přehled o její činnosti má sovětská špionáž. Pentagon do Španělska vysílá svého agenta Jeffa Larsona (Ray Danton), který má za úkol vypátrat, jak se k informacím Rusové dostávají. Od počátku pobytu ve Španělsku se Larson dostává do ohrožení života a je sledován sovětskými špiony, na pomoc má ale půvabnou asistentku (Pascale Petit), bývalého kolegu (Roger Hanin) a také španělskou policii. Zdá se, že Rusové mají k dispozici tajné kamery, zbývá vypátrat, kde.

Film Corrida pour un espion natočil francouzský režisér Maurice Labro, na vzniku se podílela i západoněmecká produkce a Španělsko, kde probíhalo natáčení exteriérů. Z toho vyplývalo také pestré mezinárodní obsazení v čele s americkým hercem Rayem Dantonem. Natáčelo se také ve Francii a ve studiích v Západním Berlíně, film vznikl za poměrně krátkou dobu na jaře 1965 a již v létě 1965 měl premiéru v Západním Německu, následně se dostal do distribuce ve většině západní Evropy. Například ve Francii dosáhl poměrně značného úspěchu překročením miliónové návštěvnosti v kinech, dnes je ale vnímán jen jako z mnoha variací na Jamese Bonda.

Sandra Perkinsová má v den svých 25. narozenin zdědit sumu 72 miliónů dolarů, kdyby ale zemřela, peníze získá její opatrovník, strýc Henry. Sandra je vystavena několika vražedným útokům, na pomoc jí ale přichází tajný agent James Vine. Po společném pátrání po původci útoků přicházejí na stopu záhadného zločinného spolku žlutých mnichů, zbývá ale zjistit, kdo za nimi stojí.

Německý režisér Manfred R. Köhler se věnoval převážně dabingu, ale v šedesátých letech natočil i několik vlastních filmů. Pro špionážní film Das geheimnis der gelben Mönche se mu podařilo získat zajímavé herecké obsazení známé z mayovek spolu s italským hercem Adolfo Celim, výsledkem byl ale jen jeden z mnoha průměrných příspěvků eurospy filmů těžících z popularity bondovek.

Před hotelem v Bejrútu jsou za bílého dne zavražděny dvě ženy, vzápětí je zastřelen i jejich vrah. Místní policie je bezradná a na její pozvání přijíždí z Interpolu agent 505 Richard Blake. Ten je hned po příjezdu vystaven vražednému útoku, zachrání jej ale půvabná novinářka Denise, která se pak stává jeho věrnou průvodkyní. Přibývají mrtvoly a stopy vedou do podsvětí k záhadnému muži zvanému Šejk.
Film Agent 505 – Todesfalle Beirut natočil německý režisér Manfred R. Köhler, který se ve své kariéře věnoval převážně dabingu, ale v šedesátých letech natočil podle vlastních scénářů několik dobrodružných a eurospy filmů. Vznik filmu zaštítil významný německý producent Wolf C. Hartwig s bohatými zkušenostmi v dobrodružném žánru, na produkci se podílela také Itálie a Francie. I když je dnes film vnímán jako jeden z mnoha příspěvků západoevropské bondománie šedesátých let, na rozdíl od jiných byl později často uváděn v televizi a v roce 2013 v Německu vydán i na DVD.

Tři vědci objeví alternativní zdroje energie a ohrožují tím zisky producentů ropy. Dva z nich jsou proto zavražděni, třetí – doktor Coleman – atentátu unikne, ale zůstává v ohrožení, proto jej pod ochranu přebírá CIA a ukrývá jej ve Švýcarsku. Identitu doktora Colemana přebírá zvláštní agent 077 Bob Fleming (Richard Harrison), který přijíždí do Casablanky, aby odhalil, kdo za spiknutím stojí.

Film A 077, sfida ai killers byl jedním ze dvou, jež natočil italský režisér Antonio Margheriti jako variaci na Jamese Bonda. K dispozici měl ovšem omezené prostředky a také méně známé herce, natáčelo se v Ženevě a v Maroku. V Itálii měl film premiéru v únoru 1966, poté byl uveden ve většině západoevropských zemí.

Fernand Jouvin je restauratérem v Marseille, po zajetí v Německu za druhé světové války se vrací domů, aby vyhledal svou ženu. Protože byl ale mezitím prohlášen za mrtvého, jeho manželka Christiane se znovu provdala za Andrého Colombeye, majitele restaurace v Normandii. Fernand se snaží bývalou ženu získat zpět, boj s Andrém se ale odehrává především na profesní úrovni – jeden vaří zásadně na oleji, druhý na másle.
Film Dietní kuchyně (La cuisine au beurre, 1963) nebyl u nás nikdy uveden, přitom se jednalo o výjimečné setkání dvou komiků, kteří před nástupem Louise de Funèse hráli prim ve francouzském veseloherním žánru – Bourvila a Fernandela. Námět muže, který se vrátí z válečného zajetí, aby našel svou manželku podruhé provdanou, nebyl úplně originální, tady bylo ale téma poprvé zpracováno jako komedie. Natáčelo se v létě 1963 v exteriérech v Martigues v jižní Francii a ve vesnici Le Noyer-en-Ouche v Normandii, ve studiích byl film dokončen na podzim a již před Vánocemi téhož roku byla premiéra v kinech. Atraktivní spojení Bourvil-Fernandel přilákalo tehdy do francouzských kin přes šest miliónů diváků, což byl jeden z největších úspěchů režiséra Gillese Grangiera, jehož doménou do té doby byly kriminálky.

Vídeň, 1830. Mladý Napoleon II. se trápí, sužuje jej vědomí, že je synem slavného otce a sám propadá beznaději, že nikdy nic velkého nedokáže. V jeho nízkém sebevědomí jej nepodpoří ani matka, bývalá císařovna Marie Luisa, ani přísný dohled kancléře Metternicha...
Film Orlík (L'aiglon) byl natočen podle stejnojmenné divadelní hry Edmonda Rostanda a realizoval jej režisér ruského původu Viktor Turžanskij. Ten také poskytl v technických profesích příležitost i svým dalším krajanům (kamera Nicolas Toporkoff, výprava Serge Piménoff). Film byl natočen současně v německé a francouzské verzi, v Turžanského filmografii ovšem nezaujímá nijak zvláštní pozici, i když ve své době byl shledán jako hodnotné umělecké dílo především s ohledem na Rostandovy verše, které zůstaly z divadelní předlohy zachovány i ve filmu. Titulní roli hrál méně známý Jean Weber, vynikli představitelé vedlejších postav, například Victor Francen nebo Jeanne Boitel, v retrospektivní postavě císaře Napoleona se objevil Émile Drain, který tuto úlohu díky fyzické podobě hrál ve více filmech.
Studiové scény byly pořízeny v ateliérech Pathé Nathan, exteriéry natočil Turžanský v okolí Nice, a to včetně historických událostí, které se ve skutečnosti odehrály mimo Francii (například rekonstrukce bitvy u Wagramu). Premiéra filmu proběhla nejprve v Belgii v červnu 1931, až o dva měsíce později byl uveden i v Paříži.

Paola, krásná dcera bohatého majitele dolů, udržuje poměr s mladým Francem. Když je Franco křivě obviněn z vraždy, spáchá sebevraždu a těhotná Paola přijímá nabídku k sňatku, aby nezůstala svobodnou matkou. Po porodu dcery se u ní projeví duševní porucha a zůstane hospitalizovaná. Časem se uzdraví, ale zjišťuje, že manžel nekontrolovatelně utrácí její majetek a navíc právě on stojí za vraždou, z níž byl kdysi obviněn Franco. Paola se rozhodne nadále předstírat choromyslnost, aby mohla vykonat pomstu.

Film Pomsta bláznivé ženy (La vendetta di una pazza, 1951) má původ ve stejnojmenné literární předloze, převodu na stříbrné plátno se ujal méně známý režisér Pino Mercanti. Pro případného českého diváka může být zajímavostí, že hlavní roli zde hrála Lída Baarová, ona sama ovšem ve svých pamětech zahrnula tento film jen do jednoho z mnoha, které v padesátých letech v Itálii natočila. V Itálii měl film premiéru 25. listopadu 1951 a v kinech jej viděl jeden milión diváků, v dobovém srovnání se však jedná jen o průměrný úspěch (nejúspěšnější filmy z téhož roku měly návštěvnost až desetkrát vyšší).

Bohatý bankéř Vigne dostane díky kouzlu možnost vrátit se do mládí. Přitom mu ale zůstanou zachovány životní zkušenosti zralého muže. Jeho banka se však po ztrátě svého šéfa ocitá v problémech a nakonec je na ni uvalen konkurz. Vigne žádá vrátit se zpět do svého původního věku, i když si uvědomuje definitivní ztrátu možnosti užít si znovu bezstarostné mládí.

Pohádkově laděná komediální moralita Kdyby mládí vědělo (Si jeunesse savait) je výsledkem práce režiséra André Cerfa a patří k poměrně zdařilým titulům francouzské poválečné kinematografie, významné místo zaujímá především v bohaté filmografii slavného herce Julese Berryho, který zde hrál hlavní roli. Ve Francii měl film premiéru 30. dubna 1948, v kinech jej vidělo přes půldruhého miliónu diváků.

Mladá žena Juliette je neprávem odsouzena a uvězněna za pokus o vraždu. Po propuštění se provdá za bohatého průmyslníka a snaží se oprostit od minulosti. Ta ale na ni doléhá nejen ve vzpomínkách, ale i díky neznámému vyděrači, který jí vyhrožuje diskreditací v lepší společnosti, do níž pronikla sňatkem.
Roger Richebé byl především filmovým producentem, jako režisér je dnes řazen spíše k druhořadým tvůrcům, přesto z jeho práce několik titulů vyniká nad dobový průměr. Patří k nim právě film Prisons de femmes (Vězení žen), který se na svou dobu velmi moderně postavil k tématice postavení ženy ve výkonu trestu. Zatímco dodnes ve filmech s podobnou tématikou převládají tendence zdůraznění sadistických praktik nebo lesbických vztahů, Richébův film se tomuto směřování programově vyhnul a byl postaven na prostých mezilidských vztazích v nestandardním prostředí. Filmu Prisons de femmes dominují herecké výkony ústřední dvojice uvězněných mladých žen, jež ztvárnily dobové hvězdy Renée Saint-Cyr a Viviane Romance (s ní Richébe spolupracoval častěji), za zmínku stojí ale i kreace o dvě generace starší divadelní hvězdy Marguerite Deval. Název filmu je ovšem mírně zavádějící, protože děj se odehrává vlastně až po propuštění hlavní hrdinky z vězení, scény z minulosti se tu objevují jen v retrospektivě (byly natočeny v ženské věznici v Montpellieru). Přestože z dnešního pohledu odborníků trpí snímek četnými nedostatky, spolu s dalšími filmy z té doby s účastí Viviane Romance patřil k divácky velmi úspěšným filmařským počinům. Ve Francii měl film premiéru 13. října 1938.

Christine Surgère nedávno ovdověla a při procházení manželovy pozůstalosti náhodou objeví pozvánku na ples, jehož se zúčastnila před dvaceti lety. Uvědomuje si, že si v životě příliš neužila a rozhodne se vyhledat všechny muže, s nimiž na svém prvním plese tančila, aby zjistila jejich osudy. To se jí sice podaří, ale když vyslechne několik neveselých životních příběhů, dochází k závěru, že minulost je lépe nechat spát.
Film Její první ples (Un carnet de bal) patří k mistrovským dílům francouzské kinematografie třicátých let z tvorby významného režiséra Juliena Duviviera. Tomu se podařilo angažovat pozoruhodné herecké obsazení, ať již z řad uznávaných osobností divadla (Harry Baur, Raimu, Louis Jouvet), předních romantických milovníků stříbrného plátna (Pierre Blanchar, Pierre Richard-Willm) nebo populárních komiků jako byl Fernandel. Hereckému obsazení vévodí krásná Marie Bell v hlavní roli. Film získal v roce 1937 hlavní cenu na festivalu v Benátkách, o rok později byl oceněn i v USA. Uveden byl i v tehdejších československých kinech. Právě úspěch v Americe předcházel Duvivierovu angažmá v Hollywoodu a o několik let později vznikla nová verze příběhu s názvem Lydia.

Marc-Antoine pracuje ve městě Arles jako řidič popelářského vozu a žije poklidným životem s manželkou Mélanií a dvěma dětmi. Po krádeži obrazu v místním nočním podniku je Marc-Antoine povzbuzován servírkou Hélène. Začne sám malovat a dočasně se stává obletovanou celebritou. Jeho obrazy se však špatně prodávají a o Hélène se navíc začne zajímat jeho bratranec Septime. Marc-Antoine začne pochybovat o svém malířském nadání i o nenadálé změně ve způsobu života.
Komedie vznikla v režii Maurice Cloche, v jehož případě se jednalo po delší době teprve o druhou (i poslední) spolupráci s populárním komikem Fernandelem. Vzhledem k zasazení děje byl film natočen téměř kompletně ve městě Arles na jihu Francie, natáčení proběhlo v říjnu 1960, premiéra se konala 8. března 1961. Kvůli italské spoluúčasti hrálo ve filmu několik italských herců, Fernandelovu manželku Mélanii ztvárnila kdysi slavná hvězda Leda Gloria, s níž se setkal již dříve při práci na filmech o Donu Camillovi. Ve francouzských kinech viděly film bezmála dva milióny diváků.

Profesor Winckler se úspěšně živí jako telepat. Při jedné seanci v nočním klubu poznává v publiku svého dávného nepřítele, amerického gangstera Gordona, a po skončení představení jej zabije. Aby získal alibi, uplácí Hélène, hostesku z nočního klubu. Případu se ujímá komisař Callas, který Wincklera podezírá, ale má před sebou složitý úkol rozbít jeho alibi. O Hélène se proto naoko začne ucházet Callasův mladý kolega André Laurent, aby se dozvěděl pravdu.
Zatímco předchozí filmy francouzského režiséra Pierra Chenala vycházely z osvědčených literárních předloh, film Alibi, křivé svědectví (L’alibi) vznikl na základě původního námětu scénáristy Marcela Acharda. Atmosférou a celkovým pojetím vytvořil Chenal významný příspěvek k žánru noir-filmů. Navíc se mohl opřít o herecké výkony předních umělců typu Ericha von Stroheima (profesor Winckler) nebo Louise Jouveta (komisař Callas). Ve vedlejší roli milenky zavražděného Gordona se objevila původem česká herečka Florence Marly, pozdější Chenalova manželka. Film měl ve Francii premiéru těsně před Vánocemi 1937, v následujícím roce byl uveden i v československých kinech.

Édouard a Félix pracují v realitní kanceláři, příliš se jim ale nedaří a vyhazovu se mohou vyhnout jen prodejem starého venkovského sídla. Jejich práci narušuje nález mrtvoly v domě a každá prohlídka s potencionálním klientem se mění v bláznivou eskapádu neustálého přemisťování a ukrývání mrtvého těla. Situace dostává vážnější rozměr, když se mrtvola ztratí a Édouard s Félixem se pouštějí do pátrání na vlastní pěst.
Komedie Kutilové (Les bricoleurs) byla třetím společným filmem režiséra Jeana Giraulta a oblíbené komické dvojice Darry Cowl a Francis Blanche, v rolích byla opět zachována i jejich stejná křestní jména Édouard a Félix, Giraultovi se opět podařilo angažovat i řadu dalších známých tváří francouzského filmu, zahraniční zastoupení reprezentovala německá hvězda Elke Sommer. Film měl premiéru 1. února 1963 a ve francouzských kinech jej vidělo přes půldruhého miliónu diváků.

Bratři Édouard a Félix žijí společně se svou krásnou sestrou Laurence, nemají sice peněz, ale díky podnikavosti obou bratrů se jim daří docela dobře a žijí spokojeným nevázaným životem. Když je Laurence pozvána na luxusní recepci, bratři to sledují s nedůvěrou, ale zároveň se jim tím otvírají nové možnosti.
Darry Cowl a Francis Blanche byli oblíbenou komickou dvojicí, film Příživníci (Les pique-assiettes) byl jejich první spoluprací s režisérem Jeanem Giraultem, který byl zároveň spoluautorem scénáře. Populární dvojici v roli jejich sestry doplnila tehdy velmi známá Béatrice Altariba. Film měl ve Francii premiéru 27. května 1960 a v kinech jej viděly více než dva milióny diváků. Jean Girault s Cowlem a Blanchem spolupracoval i později a natočili další čtyři filmy.

Édouard a Félix jsou bývalí bodyguardi, nyní ale pracují na letišti v Orly u kontroly zavazadel. Tady se jim příliš nedaří a spíše vrší zmatek na zmatek, což vyvrcholí ztrátou kufru s diamanty. Jeho majitel, významný obchodník s klenoty, je na pokraji kolapsu, Édouard a Félix na sebe berou hrdinský úkol vyhledat všechny spolucestující ze stejného letadla a kufr najít.
Film Gorily (Les gorilles) byl pátou a poslední spoluprací režiséra Jeana Giraulta s oblíbenou komickou dvojicí Darry Cowl – Francis Blanche, hrála zde ale také řada dalších známých herců. Film měl premiéru těsně před Vánocemi 1964 a ve francouzských kinech jej vidělo bezmála půldruhého miliónu diváků, nutno ale dodat, že Girault ve stejném roce triumfoval především s prvním dílem četnické série. Ve Francii vyšel film v roce 2004 na DVD.