Botič

Upíři křest ohněm bratří Spierigů se bohužel nevydařil tak, jak jsem očekával. Z našeho režisérského dua se vyrýsovali celkem solidní podvodníčci co by chtěli být jako David Slade nebo Francis Lawrence. Jenže zabředávají do béčkových vod od kud nevede cesta zpět. Jak si vysvětlit zklamání deroucí se na povrch při závěrečných titulkách? Promakaná mytologie světa, kde jsou lidé v chovných stanicích coby nedobrovolní dárci krve má něco do sebe a v řadě scén se ukrývají zajímavé myšlenky, jenže až příliš často se dostává ke slovu Max Payne efekt - tj. líbivé napohled, ale nudné uvnitř. Spolu s nezajímavě natočenými akčními scénámi a vatou okolo. Největším problémem je fakt, že se Daybreakers nacházejí ve škále přibližně deseti již existujících filmů, takže se ke slovu hlásí filmy od Matrixu přes Minority Report a Potomky lidí až po Constantina a Já, legendu. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ale tvůrci nesázeli jen na vizuální stránku a vytasili se s zajímavějším příběhem, takhle načrtávají témata (viz. upírská genocida, bratrské vztahy, vyhladovění upírské rasy ), ale ty jsou ve výsledku nedořečeny ve jménu finálních krvavých jatek. Má to své momenty, ale podobná resuscitace žánru, která se konala v případech Úsvitu mrtvých nebo 30 Dní dlouhá noc se absolutně nekoná!!!!! Plus když už mělo režisérské duo na soundtracku song od Placebo, tak proč nemohl být použitý v závěrečné koláži, kterou by mohl vygradovat o stupínek víš, než jakou je ve skutečnosti? Jedno velké HALÓ škoda slov a promarněné šance...

Zelená nikoliv však ekologická moralita, která může způsobit závažné žaludeční potíže. Pláž si Danny Boyle nejspíš za rámeček nedá. Sice hýří vizuálními nápady na všechny strany, jenže ve jménu podvratného příběhu s trestuhodně nevyužitým písničkovým soundtrackem. Na frak dostává i závěrečný akt, kdy se očekává dramatický útěk z ostrova za zvuku svištění kulek, ale namísto toho se dere rozbředlý happy-end. A nebo mně Pláž natolik nebavila, proto že mi není tenhle způsob života úplně nejbližším a vidina pole s „travičkou zelenou“ mně do extáze, natož do ráje vůbec nepřivádí. Netřeba hledat ráj. Stačí si ho kolem sebe vytvořit.

Spielbergova velmi silná válečná pohádka na dobrou noc s emocionálním přesahem. Řemeslně naprosto dokonalý počin, který rozhodně nemá konkurenci. Škoda snad jen několika rozvleklejších pasážích natahujících řidčí příběh na neúnosnou mez.

Všichni jsme cizinci míjejícími se v labyrintu ulic měst, v kterých žijeme. Pulzující New Yorská metropole se na sto minut přeměnila v jeden rytmicky tepající srdeční sval bijící ve znamení romantického pnutí. Zatímco Paris, je t'aime byla hravě snovou hříčkou, tak New York, I love You je komplexnější zakouřenou a alkoholem provoněnou knihou, určenou všem nejmenovaným idealistům, snílkům věřícím stejným dílem ve štěstí i pomíjivost lásky. Knihou, o které víme, že si s ní autoři dali na čas a je nám až líto jí přečíst takhle jedním dechem. Rozhodně však nečekejte další Sex ve Městě. Spíš něco ve stylu Mých borůvkových nocí s tím rozdílem, že New York, I love you není jen líbivě nudnou báchorkou, ale multikulturním spletencem držícím pohromadě a odkrývajícím náhodné proměnné v rovnici zvané život. NY, I love you se může pyšnit zcela odlišným stylistickým podáním, místy možná ještě umělečtějším než jeho francouzská milenka. Jednotlivé povídky, které jsou slité v jeden nepropustný zato synapticky propojený celek, sázejí spíš na vizuální stránku a dokazují, že i samotné obrazy dokáží vyprávět poutavý příběh. Ačkoliv tvůrcům chvílemi chyběl metronom tempa, je až spodivem, že se jim podařilo proplést všechny postavy v jedno dokonale osudové klubko a rozproudit divákovi krev v těle tím správným způsobem až k pravému endorfinem obšťastněnému heart beatu. Doufám, že New York, I love you není poslední zastávkou na cestě po městech snů s romanticky rozevřenou náručí. Šanghaj už určitě netrpělivě čeká. Jablečný džus je můj nejmilovanější a tohle velké jablko snad ani líp vylisovat nešlo. Pozn. pro šťouraly: určitě šlo :o), ale díky RADIOHEAD a hlavně závěrečné koláži definitivních 8/10. Myslím, že můžu zakončit slovy klasika: "God, I love New York." Dedicated to ifa.

Dokonale chladný pravoúhlý trojúhelník s až nepředstavitelně nepříjemným rozuzlením. Myslíte si, že už víte jak snímek skončí a těšíte se s jakou chutí vypálíte, jak byl konec předvídatelný a jak jste na špek neskočili, jenže ejhle takhle jednoduché to rozhodně nebude. Napětí je dávkováno intravenózně s přesností na mililitry roztočené do jednoho bludného kruhu z něhož není cesty ven. Prakticky drsnější a bezvýchodnější verze podobně vymazleného a do sebe zapadajícího Butterfly efectu, akorát s tím rozdílem, že Triangle už nikdy nechci vidět znovu.

Okouzlující žabí romance v kulisách jazzového New Orleans. Málem jsem zapomněl, jak kouzelná umí klasická Disneyovská pohádka být. Ochuzená o třetí rozměr, leč stále dýchající uzavřená v klasickém (2-D) prostoru zachumlaná do deky vše říkajících a chytlavých songů se spoustou much a mušek. Šablonka, která kdysi fungovala je už pouhou vystřihovánkou, ohranou, zmuchlanou a možná už ani použitelnou. Ale stále v ní je něco, co zatahá na těch správných místech a vyvolá nostalgické ohlédnutí za jedním dětským snem. Co víc dodat snad jen přečtěte si Nathaliin komentář.

Let's dance everywhere you want...aneb zítra se bude tančit úplně všude. Neskutečně optimistické, minimalistické a příjemné. Podobně odzbrojující, jako titulková sekvence Milionáře z chatrče. Ty medvědí pohyby se musím taky naučit a pak vyrazím do ulic. :o)

Darjeeling animated. Klasicky rodinně dysfunkční Anderson se všemi klady a zápory spolu v obětí s Dahlovou poetikou. Animovaný film širším publikem zřejmě těžko stravitelný, nikoliv kvůli obsahové stránce, ale díky zvláštní animaci. Byť jsem díky ní měl chvílemi pocit, že jsem se dostal do alternativního světa, kam by mohl každou chvilku propadnout Jack z Předvánoční můry noční. Schwartzmanův Ash vede.

Ritchieho nečekaný, ale působivý pokus o blockbuster s prvotřídním útokem na divákovu první signální…Surprised them. Attacked blocked with elbows. And shot into their bodies. Left the block, weaken jaw off. Now fractures. The rib pieces. Deploy into trauma and jaw. And a kick to the diaphragms. In short, a broken jaws, three broken ribs, aperture bleeding. Uzdravování zarytých Holmesologů: několik týdnů – možná až měsíců. Psychické uzdravení: zcela nemožné. Ritchieho kompletní neutralizování mozkových funkcí, pak činí z Holmesova dobrodružství až neskutečně omračující kousek, v němž je režisér řezníkem porcující příběh se stejnou přesností, jako vepřové na jatkách. V kulisách starého (digi) Londýna, který už hodně dlouho nebyl tak sexy. K večeři se pak podává jen pěkně syrový biftek Chytře zauzlované a přijatelně vyřešené ke spokojenosti většiny. Ačkoliv je RocknRolla odlišná od Sherlocka snad úplně ve všem, jedno mají oba snímky společné – neskutečně jsem se u nich bavil. Chemie mezi ústředním duem pryští snad úplně ve všech scénách a jediné, co pak opravdu zamrzí, je nevyužití vedlejších postav a ono pomyslné špičkování se mezi Holmesem a arcilotrem Blackwoodem. Nemluvě o trestuhodném vynechání podvazkové scény. Silných 8,5 s náběhem na 9.

Že by Warholův Spánek revisited v instantním balíčku a s bubákem ve skříni? Uffff