Botič

Gilliamovo alegorické imaginárium je doslova vratkým a kodrcavým double deckerem, který v sobě ukrývá všechno možné i nemožné, fungující i nefungující, krásné v ošklivém, staré či nové a zábavné spolu s nudným. Stejně, tak jako filmový ďábel pokouší duše všech smrtelníků možností volby, tak i Gilliem nutí diváka volit a v řadě případů je to volba dost nelehká. Ačkoliv je jeho imaginace bezbřehá a vizuální koncepce některých scén dokonalá a dech vyrážející, stejně mi v tom všem něco chybělo, možná nějaká ta pomyslná duše. Gilliam často vypadává ze symbolického řádu a místy nastoluje obrazové šílenství ad absurdum. Ve výsledku je Imaginárium přeci jen prázdným místem otevřeným hlavně divákově imaginaci. Tam, kde triky nestačí by měla přijít na řadu lidská představivost. Jenže ta moje zřejmě selhala a já odcházel z kina s pocitem, že Ledgerovou poslední rolí měl opravdu zůstat Temný rytíř. Místy imaginativně hravé, ale hlavně dekadentně nudné. 65% (novinářská projekce)

Pushing Daisies mi dávají s každým dílem obrovského emočního Heimlicha. Bizardně vtipné, technicolorově snové a hlavně dětsky hravé. No prostě roztomilé každým coulem. Moje láska na první pohled.

I was in my own perfect world... Peter Jackson natočil fantaskní variaci na Hitchcockovo Okno do dvora, ochucenou o Zodiaca a Alenku v říši divů, plnou nezapomenutelných scén s daleko lepším a funkčním prostředím, než bylo to v Nebeských stvoření. Scény z mezisvěta působí jako zjevení. Možná jsou jen laciným lákadlem, ale neuvěřitelně účinným. Díky nim se divák ocitá za zrcadlem vlastní představivosti a nechává jí ukojit oku lahodícími vizemi. A právě tyto pasáže jsou ty, které dělají z The Lovely Bones něco neuvěřitelného, byť jsou to jen střípky odlákávající pozornost od skutečného dění. Škoda hry s otevřenými kartami a některými sázkami na jistotu, jenž zadrhávají a ve výsledku snad i zdržují. Takhle Peter Jackson sbírá řadu minusových bodů z nichž nejvýraznější jsou příběhová roztříštěnost, patrná hlavně v druhé polovině, a doslovný konec, kdy se vlk nažral a koza zůstala celá. Proto je Fincherův Zodiac nedostižitelnou metou, která nepodává finále takovýmto polopatickým způsobem. Ačkoliv si The Lovely Bones zaslouží plný počet už kvůli příjemné retro atmosféře oděné do podzimního vizuálu a zejména neselhávajícímu obsazení. Neuvěřitelně subjektivních a zatraceně sobeckých 9/10.

Zombie do každé rodiny. Láska kvete nejenom v každém věku, ale jak se zdá, tak i v každém stavu, i když jste chodící mrtvola a své nejlepší časy máte za sebou. Fido, hodný zombie ze sousedství, je toho jasným důkazem. Hodinu a půl dlouhá reklama, ponořená do atmosféry šedesátých let, na šťastný život v bezpečném zombielandu představuje elektrizující gejzír originálních nápadů v té nejalternativnější možné vizi světa, jakou si lze představit. Tahle snově barevná komedie vypadající jak z pera Barry Sonnenfelda je plná všetečných otázek, vyhýbavých odpovědí, nečekaného přátelství a romance vystřižené ze starých filmů. Rozkládající se za pochodu, ale velice kouzelné.

Oslava krásy, lásky, vinylu a ženské křehkosti... v muzikálovém kousku, kde tři božské dračice, chycené v pavučině snů amerického show businessu, zpívají jako o život. Bill Condon se vytasil s překvapivě příjemným muzikálem, který se nachází přesně veprostřed mezi Hairspray a Chicagem. Condon hezky klouže po povrchu a tančí mezi styly, ale téměř žádné postavě se mu nedaří dostat pod kůži a to ze všech zůčastněných činí jen loutky rozestavěné na šachovnici historických událostí. I přes tento fakt je to ale podívaná velice příjemná jak pro oči, tak hlavně pro uši. 8/10

Dojemné a líbivé na pohled, ale prchavé a zdlouhavé na dotek. Americká óda za život a nejvyšší level ždímání emocí prakticky z každičkého okénka filmového pásu. Jenže takhle se to přeci opravdu nedělá. Ztráta času.

Who’s the best: Lie man or Yes man? Dobře uleželý a „pravdivý“ vtípek o loserech a o mocné síle lží. Obsahově vynikající komedie, která je místy pravdivá, jindy brutálně lživá a podlejzavá, ale formální epizodovitost výsledný film spíše stahuje zpět do seriálových vod a staví jej do pozice pilotního dílu několika sezónního sitcomu. Přičemž tahle podoba by mu slušela možná nejvíce. Zlomyslná taškařice, postavená na krutém sdělování si pravdy by byla povedená, kdyby neopustila ze začátku nastavený standard a nepouštěla se tak rychle do romantičtějších vod. Takhle šlape na půl plynu.

„Ten večer si Max vlezl do své vlčí kůže a zlobil…“ Where the wild things are je bezesporu nejdrzejší a nejukřičenější film za posledních několik let. A i přes drobné vady na kráse, kterými jsou hlavně prostinký a křehký příběh, se divákovi dostává příjemná a originální podívaná, která jde za hranice lidské představivosti až tam, kde žijí divočiny. 8,5/10 PS: Konec mně naprosto smetl.

Push it and perish! Mohla to být malá chytrá alegorie o tom, že ať už se člověk hne kamkoliv, pořád se nachází uvnitř schránky – zavřený mezi čtyřmi zdmi v práci, doma nebo ve svém vlastním těle. Schránka obalující menší schránku a ta ještě menší, jako nikdy nekončící koloběh. Jenže to by za kamerou nesměl sedět Richard Kelly, který nám takhle předhazuje „jen“ slohové cvičení na téma vina a trest obalené ve vědecko-fantastické strouhance a lehce osmahnuté na vlně sedmdesátých let. Osobně pořád nevím, kam bych měl The Box zařadit a jaký postoj zaujmout, protože nad ním nelze jen tak mávnout rukou. Na to se až příliš rychle zadře pod kůži a jeho základní myšlenka nedá divákovi tak lehce spát. Na jedné straně volám:„Kelly přestaň už hulit to, co hulíš!“ Protože jediným řešením je oproštění se od megalomanských a šíleně Lynchovských kreací (dají-li se za ně vůbec považovat). The Box je filmem, u kterého je divák po sedmdesát minut inside the box a se zaujetím sleduje mrazivý příběh o následcích vlastního rozhodnutí, aby byl pak v poslední půlhodině totálně outside the box. Richard Kelly si zřejmě řekl, že by si rád zopakoval podobně laděný závěrečný twist z Donnieho Darka, jenže k tomuhle komorněji pojatému snímku se to zkrátka nehodí. Během vyprávění dokáže strhnout vizuálně zajímavou atmosférou koketující s Kubrickovým Osvícením hudebně doplněnou o rify z Hitchcockova Psycha, ale postupné vršení otázek, na něž se nedozvíme odpověď je ve výsledku značně otravné. Takhle se Kellymu daří překročit stín pouze Akt X, Krajních mezí či Věřte-nevěřte! Samotná střihová skladba je místy opravdu hodně zvláštní, skoro až mimo mísu. Výsledný produkt pak už jen připomíná invazi lupičů těl - prázdnou bublinou, která ke konci praskne a mátoživě se plahočí vstříc divákovi. PS: S odstupem času je mi stále víc líto, že Kelly nevyužil potenciál dané látky. Už jenom ukázka toho, jak se páry rozhodují společně a v konečné fázi je to zde vždy žena, která je původcem činu (Dux femina facti) majíc osud neznámého člověka ve svých rukách. Čímž se dostáváme k otázce: Do jaké míry ho má člověk ve svých vlastních? Opravdová škoda, že se tahle zprvu se rozvíjející studie o nutnosti naučit se žít s vlastními rozhodnutími zvrtává do sci-fi mišmaše s nejasným zato přímočarým koncem doslova utopeném ve vektorovém slizu podivných CGI efektů. 6/10

Under the Hoood je informačně výživným podhoubím pro samotný Watchmenovský film, který řadě postav dodává třetí rozměr a odkrývá jejich charaktery v mnoha směrech lépe, než se s nimi potýkal Snyder, jež je v záplavě nápadů a různých dějových linek jen načrtl a potenciálně rozvedl až v následných sestřizích. Celý tento dokument mně donutil k zamyšlení, jestli jsem přeci jenom nebyl k Watchmenům jako takovým nespravedlivý. Postupně, když se člověk boří do tohoto bohatého a vymazlenýého dokumentu s celou řadou pseudodobových fotografií a video záznamů, se mu postavy chtě nechtě zadřou pod kůži a celý alternativní vesmír se ukazuje najednou v úplně jiném světle. A to zatraceně lepším.