Botič

Go Smashley Go! Drew Barrymore je báječná dezertérka s kamerou, nechávající všechny bezvěrce na kolečkách svých bruslí a předvádějící pravou dívčí sílu v akci spolu s vynikající Ellen Page. Vyfič rozhodně není dalším Junem, ale má k němu solidně našlápnuto. Kdo by to byl do Drew řekl, že se z jednoho nejtrhlejšího Charlieho Andílka stane takováhle Režisérská Dračice. Spousta nečekaně působivých scén, z nichž nejvíc vyčnivá bazénová romantika, drží tuhle komedii od průměrných filmů na míle daleko. Díky nim z hlavy jen tak nevyfičí...

I George Clooney může někdy skončit jako ten druhý. Lítám v tom! Čistě a upřímně. Lidské úniky na mnoho způsobů aneb nejpůsobivější přehlídka eskapistů posledních několika let. Jason Reitman je nekorunovaným králem malých chytrých filmů. Bydlení v drahých hotelech, cestování první třídou a život vměstnaný do sady kreditních karet spolu s životními pravdami na každém rohu. Možná lehce zapomenutelné, ale až nečekaně příjemné. A abych nezapomněl Jason Reitman je malý nenápadný superhrdina amerického filmu s velkým R na hrudi. 9/10 Plus dodatečný pohlavek za naprosto se nehodící a mystifikující český taglin.

Gilliamovo alegorické imaginárium je doslova vratkým a kodrcavým double deckerem, který v sobě ukrývá všechno možné i nemožné, fungující i nefungující, krásné v ošklivém, staré či nové a zábavné spolu s nudným. Stejně, tak jako filmový ďábel pokouší duše všech smrtelníků možností volby, tak i Gilliem nutí diváka volit a v řadě případů je to volba dost nelehká. Ačkoliv je jeho imaginace bezbřehá a vizuální koncepce některých scén dokonalá a dech vyrážející, stejně mi v tom všem něco chybělo, možná nějaká ta pomyslná duše. Gilliam často vypadává ze symbolického řádu a místy nastoluje obrazové šílenství ad absurdum. Ve výsledku je Imaginárium přeci jen prázdným místem otevřeným hlavně divákově imaginaci. Tam, kde triky nestačí by měla přijít na řadu lidská představivost. Jenže ta moje zřejmě selhala a já odcházel z kina s pocitem, že Ledgerovou poslední rolí měl opravdu zůstat Temný rytíř. Místy imaginativně hravé, ale hlavně dekadentně nudné. 65% (novinářská projekce)

Pushing Daisies mi dávají s každým dílem obrovského emočního Heimlicha. Bizardně vtipné, technicolorově snové a hlavně dětsky hravé. No prostě roztomilé každým coulem. Moje láska na první pohled.

I was in my own perfect world... Peter Jackson natočil fantaskní variaci na Hitchcockovo Okno do dvora, ochucenou o Zodiaca a Alenku v říši divů, plnou nezapomenutelných scén s daleko lepším a funkčním prostředím, než bylo to v Nebeských stvoření. Scény z mezisvěta působí jako zjevení. Možná jsou jen laciným lákadlem, ale neuvěřitelně účinným. Díky nim se divák ocitá za zrcadlem vlastní představivosti a nechává jí ukojit oku lahodícími vizemi. A právě tyto pasáže jsou ty, které dělají z The Lovely Bones něco neuvěřitelného, byť jsou to jen střípky odlákávající pozornost od skutečného dění. Škoda hry s otevřenými kartami a některými sázkami na jistotu, jenž zadrhávají a ve výsledku snad i zdržují. Takhle Peter Jackson sbírá řadu minusových bodů z nichž nejvýraznější jsou příběhová roztříštěnost, patrná hlavně v druhé polovině, a doslovný konec, kdy se vlk nažral a koza zůstala celá. Proto je Fincherův Zodiac nedostižitelnou metou, která nepodává finále takovýmto polopatickým způsobem. Ačkoliv si The Lovely Bones zaslouží plný počet už kvůli příjemné retro atmosféře oděné do podzimního vizuálu a zejména neselhávajícímu obsazení. Neuvěřitelně subjektivních a zatraceně sobeckých 9/10.

Zombie do každé rodiny. Láska kvete nejenom v každém věku, ale jak se zdá, tak i v každém stavu, i když jste chodící mrtvola a své nejlepší časy máte za sebou. Fido, hodný zombie ze sousedství, je toho jasným důkazem. Hodinu a půl dlouhá reklama, ponořená do atmosféry šedesátých let, na šťastný život v bezpečném zombielandu představuje elektrizující gejzír originálních nápadů v té nejalternativnější možné vizi světa, jakou si lze představit. Tahle snově barevná komedie vypadající jak z pera Barry Sonnenfelda je plná všetečných otázek, vyhýbavých odpovědí, nečekaného přátelství a romance vystřižené ze starých filmů. Rozkládající se za pochodu, ale velice kouzelné.

Oslava krásy, lásky, vinylu a ženské křehkosti... v muzikálovém kousku, kde tři božské dračice, chycené v pavučině snů amerického show businessu, zpívají jako o život. Bill Condon se vytasil s překvapivě příjemným muzikálem, který se nachází přesně veprostřed mezi Hairspray a Chicagem. Condon hezky klouže po povrchu a tančí mezi styly, ale téměř žádné postavě se mu nedaří dostat pod kůži a to ze všech zůčastněných činí jen loutky rozestavěné na šachovnici historických událostí. I přes tento fakt je to ale podívaná velice příjemná jak pro oči, tak hlavně pro uši. 8/10

Dojemné a líbivé na pohled, ale prchavé a zdlouhavé na dotek. Americká óda za život a nejvyšší level ždímání emocí prakticky z každičkého okénka filmového pásu. Jenže takhle se to přeci opravdu nedělá. Ztráta času.

Who’s the best: Lie man or Yes man? Dobře uleželý a „pravdivý“ vtípek o loserech a o mocné síle lží. Obsahově vynikající komedie, která je místy pravdivá, jindy brutálně lživá a podlejzavá, ale formální epizodovitost výsledný film spíše stahuje zpět do seriálových vod a staví jej do pozice pilotního dílu několika sezónního sitcomu. Přičemž tahle podoba by mu slušela možná nejvíce. Zlomyslná taškařice, postavená na krutém sdělování si pravdy by byla povedená, kdyby neopustila ze začátku nastavený standard a nepouštěla se tak rychle do romantičtějších vod. Takhle šlape na půl plynu.

„Ten večer si Max vlezl do své vlčí kůže a zlobil…“ Where the wild things are je bezesporu nejdrzejší a nejukřičenější film za posledních několik let. A i přes drobné vady na kráse, kterými jsou hlavně prostinký a křehký příběh, se divákovi dostává příjemná a originální podívaná, která jde za hranice lidské představivosti až tam, kde žijí divočiny. 8,5/10 PS: Konec mně naprosto smetl.