salalala

Nic naplat, Robertu Rodriguezovi je mnohem lépe v béčkových až grindhouseovských vodách, které nemají větší ambice. Hypnotic rozhodně není špatný film a od začátku diváka chytne, protože má sice klišovitý, ale pořád atraktivní námět, který se navíc po chvíli ubírá trochu tajemnými cestičkami, u nichž si nikdo nemůže být jistý, jakým směrem se budou ubírat. V těchto momentech funguje i zajímavá atmosféra, v níž nikdo není, čím se zdá být a je jasné, že se to celé trochu zamotá. A v tom je ten kámen úrazu, protože s přibývajícím časem se Rodriguez do příběhu zamotává, evidentně si v něm půjčuje prvky z jiných podobných žánrovek a vrší na sebe poměrně absurdní zvraty, které místy nedávají smysl. Ben Affleck v titulní roli odvádí svůj standard, což znamená, že citovější výlevy moc nezvládá a je křečovitý, z jeho kolegů nikdo moc neupoutá, protože nikdo nemá velký prostor a třeba William Fichtner je nevyužitý a Alice Braga sympatická, nemají ale moc co předvést. Nejvíc tak asi potěší krátká účast Jeffa Faheyho. Plusem je rozhodně i krátká stopáž, v níž jsou ony podivné zvraty ještě snesitelné a nepůsobí nikterak směšně. Hypnotic tedy asi měl trochu větší ambice, než dokázal naplnit a rád by se zařadil po bok těch nejznámějších chytrých thrillerů se šokující pointou, platí ale, že k tomu má poměrně daleko a ve výsledku je jen neškodnou a snadno zapomenutelnou jednohubkou. 60 %

I po dvanácti letech hodně zvláštní snímek, který je dost nevyrovnaný. Mnohem silnější je v první polovině, kdy Joe Wright vytváří tajemnou atmosféru chladného severu, nechává diváka trochu na pochybách ohledně zápletky, především ale servíruje syrové a výborně natočené akční scény. S tím, jak se hlavní hrdinka dostává do civilizace, úroveň trochu padá, protože najednou příběh ztrácí logiku a mění se v jednu velkou naháněnou bez hlubšího smyslu. Atmosféra tu prakticky neexistuje a nebýt vynikající a dost výrazné a netradiční hudby The Chemical Brothers, nebylo by se v této fázi čeho chytit, což je veliká škoda. Nevytrhne to ani závěr, který přichází s nečekanou pointou, která ale není zdaleka tak šokující, jak asi tvůrci zamýšleli, proto tolik nefunguje. Saoirse Ronan v hlavní roli je každopádně velmi dobrá a akce jí jde bez problémů, Eric Bana minimum prostoru využívá na maximum a i on je v akci výborný, nejvýraznější je ale rozhodně Cate Blanchett, která si svou záporačku vysloveně užívá, škoda, že tu není víc, zapamatovatelný je i Tom Hollander jakožto německý zabiják v oranžové teplákovce. Hanna určitě není špatný film, jen se zdá, že doplatil na ambice, které s ním tvůrci měli asi přece jen o něco větší, než nakonec dokázali naplnit. 60 %

Asi nejvíc do sebe zahleděný Tarantinův počin, který ovšem drtivá většina Evropanů nemůže nikdy docenit. Je evidentní, že Quentin Tarantino v něm skládal poctu filmům, na nichž vyrůstal a celé "grindhousové" kultuře, kterou Evropan nikdy úplně nepochopí. Formální stránka je naprosto parádní a ona poškrábanost obrazu, záměrné "sekání" některých záběrů, opakování dialogů a celkové "zrno" jsou promyšlené a vypadají vskutku dobově a až autenticky. Zásadním problémem jsou dialogy, kterých je přespříliš a celkově je film dosti ukecaný a někdy až na hranici únosnosti, na druhou stranu Tarantino ukazuje, že i samy holky u stolu se baví podobně jako chlapi a vesměs s tím nemají větší problém. Tradičně silnou stránkou je soundtrack složený ze zapomenutých a málo známých písní, který se sem přesně hodí. O něco lepší je první polovina, která má atmosféru a vrcholí dost brutální a ryze tarantinovskou sekvencí, která je stejně násilná jako zábavná. Druhá polovina je možná o něco slabší, ale kompenzuje to lepšími herečkami, více erotickou atmosférou a závěrečnou honičkou, která je excelentní a prim v ní hrají dvě nádherná auta. Kurt Russell jakožto Kaskadér Mike je vynikající a potřebně děsivý, z ženského ansámblu se rozhodně dá vyzdvihnout po všech stránkách zajímavá Zoë Bell, Rose McGowan a minimálně ještě Rosario Dawson. Death Proof je s odstupem času asi nejslabší Tarantinův počin, přesto má svoje momenty a nejde úplně zatratit, pokud se ale najde někdo, kdo zná filmy, na které tvůrce odkazuje, rozhodně bude více než spokojen a půjde na plný počet. 60 %

Za roky od vzniku se hodnocení Basic Instinct smrsklo na jednu jedinou scénu, což je obrovská škoda, protože ten film to hrozně zplošťuje. Musí se ovšem nechat, že erotická atmosféra a pnutí, jaké tu Verhoeven zachytil, se jen tak nevidí a nikdo ho dosud nepřekonal, protože je natolik unikátní, že to je skoro nemožné. Samotné erotické scény jsou sice provokativní, ale dokonale promyšlené a nikoli prvoplánové a ve své vášnivosti a celkovém jiskření působí zcela realisticky. Navíc je zabírá fenomenální kamera Jana de Bonta, která si pohrává s motivy zrcadel a prakticky z nich dělá umění. Zmínit se pak musí i burácivá a velkolepá hudba Jerryho Goldsmithe. Krom toho ale jde o dobře napsaný neonoir, který nechává diváka na pochybách, rafinovaně si s ním pohrává a do konce mu de facto neřekne pravdu. To ale vůbec nevadí, protože je zábavné sledovat pád hlavního hrdiny do hlubin vášně a zaslepenosti, která z něj dělá loutku. Michael Douglas a Sharon Stone jsou výteční a chemie mezi nimi je vidět zdaleka a jejich destruktivní vztah je tím vůbec nejlepším, zapomíná se ale na velmi dobrého George Dzundzu nebo Jeanne Tripplehorn, kteří jsou upozadění, ale hodně důležití. Basic Instinct sice není tak ironický a satirický jako předchozí Verhoevenovy snímky, bere se možná zbytečně vážně a je možná chvílemi trošku zdlouhavý a za ta léta lehce zastaral, to ale na jeho kvalitách ubírá jen velmi málo. 80 %

Příjemné překvapení a zřejmě nejkrvavější film roku. Lee Cronin se s tím opravdu nikterak nepáře a velmi brzy nastolí agresivní a v dobrém slova smyslu nepříjemný vizuální styl, který je natolik specifický, že ne každému sedne a někteří budou mít problém zvládnout celý film. Je v něm hned několik scén, z nichž je jednomu nedobře na těle (suverénně vede moment se struhadlem), nechybí úchvatné gore chvilky a zejména závěr s motorovou pilou stojí za to. Pozitivem budiž i sympatičtí hrdinové, kteří se v rámci možností chovají racionálně a jsou i dobře obsazení, a to včetně dětí, které nejsou protivné. Pomohlo i přesunutí děje do polorozpadlého baráku, protože atmosféra je díky tomu krásně komorní a temná a mimo jiné vysvětluje i to, proč jeho obyvatelé už moc nikoho nezajímají. Asi bychom mohli vytýkat jen minimální pokusy o humor, otázkou ale je, zda by to tvůrce dokázal prodat, kritizovat ho za přílišnou brutálnost je irelevantní, protože naopak to je to, co Evil Dead Rise od ostatních "spotřebních" hororů výrazně odlišuje. Více zde. 80 %

Překvapivě vydařený počin, který ukazuje, že i ve zdejších (přesněji slovenských) podmínkách se dá natočit podobná groteska, která se nebere vážně a stylově drží krok minimálně s Evropou. Jonáš Karásek udělal dobře, když příběh situoval do devadesátých let, kde bylo možné takřka vše, zároveň tu jsou poznat jen typickým oblečením a staršími auty. To ale nevadí, protože o výpravě film opravdu není. Od úvodu si nebere servítky a některé vtipy jsou dost drsné, ale funkční a nikoli samoúčelné, především si ale udrží hodně slušnou úroveň po celou dobu. Příběh je pochopitelně notně přestřelený, jenže je nadsazený a nesnaží se být realistický, což tvůrcům umožňuje přistupovat podobně i ke stylu, který je vytříbený a zejména akční scény jsou na česko-slovenské poměry velmi dobré. Potěší i to, že tvůrci nijak nezesměšňují romskou komunitu, a i když si dělají legraci z určitých stereotypů, nemají potřebu postavy karikovat. Výsledku hodně pomáhá obsazení, v němž výtečně kooperují Gregor Hološka a Zdeněk Godla, na jejichž společné scény je radost pohledět. Je fakt, že některé momenty vyznívají naprázdno, tempo je někdy zbytečně roztahané, a když zmizí humor, najednou se to vleče a není to tak zajímavé, to ale nic moc nemění na tom, že Invalida je překvapivě povedený film, kterých se dnes už moc netočí a ukazuje, že když existuje produkční odvaha, může něco podobného nakonec spatřit světlo světa. 70 %

Dost nevyrovnaný, ale poměrně zábavný počin. Chris McKay jako by byl podivně rozpolcen, protože si byl zřejmě velmi dobře vědom, že po příběhové stránce film vůbec nefunguje, tak se ani nesnaží předstírat, že nějaký příběh vypráví. Od prvních chvil je tak jasné, že celé je to nerealistické, postavy jsou nezajímavé a kompletní děj je absolutně nesmyslný. Jakmile má ale přejít k jiným věcem, najednou je jako ryba ve vodě a baví především hodně stylizovanou a záměrně přepálenou akcí, která je extrémně krvavá a brutální, zároveň ale nápaditá a hravá a má svižné tempo. Nicholas Hoult v hlavní roli je překvapivě velmi dobrý a ani Awkwafina není vůbec špatná, nejvýraznější je ale pochopitelně Nicolas Cage, který tu dostal prostor pro své typické maniakální přehrávání, jelikož byl ale dobře veden, je výborný a nepůsobí směšně, ba naopak si Drákulu vysloveně užívá a klidně tu mohl být o něco víc. Renfield je celkově vzato pouhou jednohubkou, která asi neměla větší ambice, přesto ale měla být po příběhové stránce mnohem lepší a o něco uvěřitelnější a mohla být i parodičtější. Malé bezvýznamné plus pak zaslouží stylové závěrečné titulky. 60 %

Od začátku milénia animace výrazně zestárla, to je ale asi tak to jediné, co se dá prvnímu Shrekovi vytýkat. I po více než dvaceti letech je to originální a hodně zábavná podívaná, u níž se sešlo opravdu skoro všechno. Děti pobaví legrační postavičky, svižné tempo a jednoduchý příběh, dospělé zase popkulturní odkazy a antipohádkový námět, který je vkusný a až geniálně obrací žánrová klišé naruby. Ani v jedné scéně se Andrew Adamson s Vicky Jenson divákům nikterak nepodbízí a nikdy nesklouznou k vysloveně infantilnímu humoru, ba naopak je tu překvapivě poměrně dost dvojsmyslů, které jsou ale podány vkusně. K tomu se přidává i značný nadhled a výborný soundtrack tvořený částečně známými hity v trochu jiném podání. K plnému vychutnání je ale nutné vidět v originále, protože to, co tu hlasově předvádí Mike Myers a Eddie Murphy, je z úplně jiné dimenze a jejich špičkování je opravdu vtipné a díky tomu, že tu jsou pouze hlasově, snesou je i jejich odpůrci. Na Shrekovi je zkrátka vidět, že některé filmy (až na technickou stránku) nestárnou, dají se vidět v jakékoli době a vždy si v nich divák najde něco, co ho zaujme a pobaví. 85 %

Hodně zvláštní film, který skončil na půli cesty a je jen důkazem toho, že Shyamalan je už dlouho hodně nevyzpytatelný tvůrce. Pořád umí přijít s originálním námětem, pořád dokáže na minimu prostoru vytvořit hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosféru, která láká k dalšímu sledování. Celá první polovina je vůbec hodně vydařená, velmi dobře pracuje s náznaky tajemna, má solidní tempo a rozehrává zajímavou zápletku. Postupem času ale začíná být jisté, že zvláštní schopnosti pláže se jen tak nevysvětlí a bude potřeba buď hodně geniální pointa, nebo vše vyšumí do ztracena. Bohužel je správně to druhé, protože pointa rozhodně není moc uspokojivá (MINISPOILER jako proč zrovna korály mají onu tajemnou moc vše negovat?) a naopak je do značné míry zvláštní, ne zcela důvěryhodná a možná i hloupá, neboť nedokáže vysvětlit plno věcí. Trochu zvláštní je i to, že ani postavy nejsou nijak výrazné ani zajímavé, a i když je hrají Gael Garcia Bernal, Vicky Krieps nebo Thomasin McKenzie, jsou dost zaměnitelné. Měl-li Old být jakýmsi podobenstvím uspěchanosti dneška, Shyamalanovi se to úplně nepovedlo, měl-li být obžalobou korporátů, o výsledku můžeme diskutovat, měl-li být nějakou filozofickou úvahou o neschopnosti komunikace ve vztahu, je tak trochu mimo, protože nezvolil úplně šťastný postup. Ve výsledku tak zůstal někde na půli cesty, což je škoda, protože Shyamalan má pořád na to, aby natočil výbornou žánrovku s propracovaným závěrem, jen by k tomu potřeboval být o něco přímočařejší a mít komornější podmínky, protože ambicióznost mu aktuálně neprospívá. 60 %

Co se týče společenského rozdělení trochu zastaralý, leč tematicky nadčasový snímek, který by si nepochybně zasloužil být známější. Jacka Claytona viditelně limituje černobílá kamera, která mu nedává moc možností vytvořit opojnou atmosféru většího města, kam se hlavní hrdina stěhuje, tudíž tam všechno vypadá stejně, jen domy a kancelářské budovy jsou o něco větší. Příběhově ale nemá problém, protože zápletka je rozehrána jasně a jednoduše a od začátku je jasné, kam vše dospěje, přesto je hrdinovo dilema hodně tíživé a nepříjemné. Vytknout by se dalo snad jen to, že vztah mezi ním a mladičkou Susan vznikne dost rychle bez nějakého hlubšího vysvětlení a její okouzlení jím není úplně důvěryhodné. Ocenit se musí na svou dobu odvážný sexuální podtext, který je hodně znát, nikdy se o něm ale nemluví a milostná scéna jako taková tu není ani jediná. Možná i proto je výsledek tak působivý. Celý film si pro sebe krade Simone Signoret, která je báječná, charismatická a plná nenápadného sexappealu, Laurence Harvey je zpočátku trochu toporný, postupem času ale i on nabírá jistotu, nejméně výrazná tak je Heather Sears, která sice je pohledná a sympatická, ale s energií a živočišností Signoret prohrává. Ale i to je důvod, proč je hlavní hrdina tak tragickou postavou a jeho rozhodnutí z něj dělá většího sobce, než by asi mělo. Z dnešního pohledu je Room at the Top možná staromilské drama, pořád ale má co říct, má velkou sílu a stále platné morální poučení. 70 %