salalala

Nesmírně chytré sci-fi patří k tomu nejlepšímu, co Gilliam kdy natočil a zároveň je definicí jeho režijního stylu. Od začátku pohltí fascinující dystopickou a potemnělou atmosférou, v níž je kladen důraz na každý detail a svět budoucnosti tím pádem opravdu vypadá jako nehostinné místo, kde se nikomu nechce být. K tomu se přidávají ještě báječná hudba, z níž vyčnívá ústřední harmonikový motiv a naprosto fantastická výprava a kulisy, které jen dotvářejí celkovou neveselou vizuální stránku. Zmínit se pochopitelně musí i vynikající Bruce Willis a Madeleine Stowe a naprosto geniální Brad Pitt, který tu má k image hezounka hodně daleko. Samostatnou kapitolou pak je ústřední příběh, který je promyšlený, dává smysl a asi záměrně nabízí hned několik možných interpretací, proto je třeba vidět film vícekrát a ani v tom případě si nejsem jistý, zda ho lze interpretovat jednotlivě. Gilliam sice klade několik otázek a nedává na ně žádné odpovědi, jelikož ale příběh není v celém filmu nijak stěžejní a je na stejné úrovni jako technická stránka, vůbec to nevadí a naopak to pak v hlavě vrtá ještě o něco víc. K plnému počtu chybí jen kousek, nějaká emotivně silnější scéna, možná hlubší filozofie. Twelve Monkeys je každopádně (skoro) geniální sci-fi, která časem neztrácí nic na svém kouzlu a diváka zcela pohltí. 90 %

Ze všech celovečerních filmů skupiny Monty Python je The Meaning of Life o malinko nejslabší, což ale rozhodně neznamená špatný. Po výborném a typicky gilliamovském předfilmu následuje sled jednotlivých gagů a skečů, jejichž úroveň je silně nevyrovnaná a zcela záměrně osciluje mezi genialitou a trapností. A to je v podstatě definice celého filmu, protože se v něm toho tolik nestane a pythoni jím reagují asi na všeobecný úpadek humoru, který je jen vulgární a prvoplánový, v čemž je tedy dost nadčasový a i dnes působí jako parodie na laciné komedie. Nechybí tu ani bravurní Gilliamovy animace a pochopitelně i typické "výkony" všech členů, mezi nimiž tedy nepřekvapivě vyniká John Cleese. K jednoznačně nejlepším scénkám patří muzikálové číslo Every Sperm Is Sacred, absurdní pasáž z armády, která vyvrcholí v zákopech, samozřejmě i pan Creozot, jehož zvracení je nechutné i vtipné zároveň a zapomenout nesmíme na závěrečnou scénku se Smrtí, která je výborně vypointovaná, vymyšlená i zrealizovaná. Film ale obsahuje i mnoho slabších momentů, jejichž význam není úplně jasný, není jich ale naštěstí tolik, aby to kazilo celkový dojem. Sečteno a podtrženo je tak Monty Python’s The Meaning of Life určen primárně fandům legendární humoristické skupiny, protože je závěrečným slovem a tečkou (nebo snad vykřičníkem?) za jejich bohatou tvorbou. 80 %

Zcela tuctové a ne moc zajímavé indie drama o dospívání, prvních láskách, hledání svého místa ve světě a touze někam patřit. Greta Gerwig spoléhá na jistotu a ničím nepřekvapí, což je na jednu stranu asi dobře, na tu druhou by ale trochu odvahy neškodilo. Celý film plyne v jednom tempu, po celou dobu nestrhne a nenabídne jedinou silnější scénu, která by vyčnívala. Tím pádem ale příběh titulní, místy dost protivné a nerozhodné hrdinky drží u sebe, je konzistentní a víceméně dává smysl a působí naprosto přirozeně. Jinak ale nic moc nezaujme, protože podobné zápletky jsme viděli už mockrát a mnohdy lépe zpracované. Lady Bird tak jednoznačně vyniká hereckými výkony, jimž kraluje suverénní Saoirse Ronan, která hraje fantasticky a je to jen ona, kdo drží svou hrdinku na hranici sympatií. Mimo ni už pak více zaujmou jen Laurie Metcalf a Lucas Hedges. Výsledku výrazně pomáhá i krátká stopáž, v níž je jen to nejpodstatnější a úplně chybí jakákoli vata, což je jedině dobře. Lady Bird je tedy poměrně příjemná žánrovka, která ale není tak výrazná, jak bychom po přečtení všech cen, které získala, nebo na ně byla nominována, čekali. Pravdou ale je, že nebýt výborného výkonu Ronan, hodnocení by bylo možná ještě o hvězdičku horší. 60 %

Ne nadarmo se říká, že Apokalypsa není film o Vitenamu, nýbrž že TO JE VIETNAM. Ve svém majstrštyku předvedl Coppola něco naprosto fascinujícího a diváka nechává nahlédnout do hlubin šílenství a samotného pekla. Od počátku uhrane temnou atmosférou a pomalým až meditativním tempem, které se plíživě zavrtává do divákovy mysli, a ten tak pochopí, že každý má své temné stránky a extrémní situace je spouštějí. Apokalypsa je film plný ikonických scén, rozhodně to ale není jen o nich, a i když vlastně nemá souvislý děj, je nesmírně působivá a donutí k zamyšlení o tom, jaký smysl mají všechny války. Coppola je tu v naprosté formě a servíruje jeden silný moment za druhým, aby došel na naprostý vrchol v podobě sekvence z Kurtzova tábora, která je tak famózně nasnímaná (Brandova nadváha paradoxně filmu pomohla, protože jeho zabírání v pološeru z něj dělá až nadpozemskou bytost), nastříhaná a zrealizovaná, až to bere dech. Fascinující je i kontrast scén naprosto absurdních (bohoslužba uprostřed plného útoku, snaha o surfování uprostřed plné palby), které se dějí jako by mimochodem, ale plně sem sednou. K tomu se přidávají famózní výkony Sheena, Duvalla, mladého Fishburnea a geniální Brando. K celkovému dojmu přispívá i fantasticky zvolený soundtrack. Je pravda, že redux verze je opravdu hodně dlouhá a některé scény film nikam neposouvají, v tomto případě ale musím udělat výjimku a plný počet stejně dát, protože tak silný dojem jsem neměl z žádného filmu už dlouho. 100 %

Typicky sedláčkovský nedivácký film, který asi lépe natočit nešlo. Sedláček má vyslovený odpor k patosu a kýči, což je na Palachovi znát a je to jedině dobře. V pomalém tempu vypráví nijak strhující, o to ale intimnější příběh mladíka, jenž se nechtěl a nedokázal smířit se společenskou letargií a došlo mu, že je potřeba udělat něco, co by z letargie společnost probralo. Jan Palach je plný výborných scén a momentů, nikdy ale emocionálně nezásáhne, což byl ale tvůrčí záměr. Sedláček si celou dobu udržuje jakýsi odstup a nikdy nedá nahlédnout do Palachova nitra, které bylo asi extrémně složité a nikdy k němu diváka úplně nepustí, což může mnohým vadit. S tím souvisí i výborný a umírněný civilní výkon Viktora Zavadila v hlavní roli, s nímž drží krok jedině výrazná Zuzana Bydžovská, ostatní pouze přihrávají a nijak na sebe neupozorňují. Za zmínku stojí i krásná kamera a nevtíravá, nicméně intenzivní hudba, která zážitek jen prohlubuje. Možná kdyby byl film o něco kratší, držel by víc u sebe a některé věci mohly být vysvětleny lépe (třeba, že žádná skupina neexistovala a byl to jen zastírací manévr nebo to, že jeho milenka na něj donášela), to ale v kontextu současného českého filmu vůbec nevadí. Jan Palach je tak ve výsledku asi nečekaně málo kontroverzním, zato však důstojným a lidským medailonem těžce uchopitelného mladíka, který pro svůj národ položil oběť, kterou si ten nejspíš ani nezaslouží. 80 %

Ve změti mnoha hororů zaujme originálním prostředím, protože se celý odehrává v komorních prostorách pitevny a André Øvredal je naštěstí využívá na maximum a od počátku upoutá vskutku hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosférou. Ta ještě postupem času houstne a v kombinaci s tím, že lekačky fungují vesměs na výbornou, jsou minimálně první dvě třetiny velice nápadité, mrazivé a neotřelé. K tomu se přidávají výborné výkony Emilea Hirsche a Briana Coxe, kteří své postavy obdařili potřebným charismatem a výtečně zvládli přechod od těžkých cyniků k psychicky zdeptaným troskám. Ocenit se musí i práce s ruchy a zvuky a taktéž některé realistické výjevy, které využívají možností pitevny a různých částí lidského těla. Samotné rozuzlení pak je v kontextu předchozího děje banální a spoléhá se na příliš klišé, v důsledku čehož není závěr tak úderný a děsivý, jak by bylo potřeba, ale jen naplňuje žánrové škatulky a požadavky. To ale nic moc nemění na tom, že je jedním z nejlepších hororů posledních let a je opravdu škoda, že se nedostal do našich kin a až ostudou je to, že se dosud nedá oficiálně sehnat alespoň na videu. 80 %

Krasinskimu patří dík za tvůrčí odvahu, s kterou v době, kdy kinům vládnou příliš hlučné komiksovky bez nápadu, natočí film, v němž se většinu času nemluví a je v něm ticho. Navíc s oním tichem fantasticky pracuje a pomocí něj tvoří hutnou a pomalu plíživou atmosféru, z níž divákovi není úplně nejlépe a je v ní cítit všudypřítomné nebezpečí. I díky pomalejšímu tempu zejména v první polovině film funguje báječně a nedá moc vydechnout a vysloveně láká k dalšímu sledování. Krasinski navíc režíruje chytře a úsporně a nechává působit onu atmosféru a nejasný vývoj celého příběhu. Komorní obsazení se mu povedlo na výbornou a Emily Blunt je výtečná, stejně tak ale i sám Krasinski a oba dětští představitelé. Absolutním vrcholem pak je scéna porodu, z níž lehce běhá mráz po zádech a je zrealizovaná, načasovaná a vypointovaná perfektně. Je pravda, že postupem času začíná přibývat nelogičností a vždy, když se na scéně objeví digitální monstra, je trochu po napětí, protože jednak jsou viditelně CGI a jednak nejsou tak děsivá, jak by asi bylo záhodno. Trochu vadí i to, že se autor nijak neobtěžuje s tím vysvětlit, jak k celé apokalypse došlo a proč lidstvo dopadlo, jak dopadlo. Samotný závěr, který evokuje spíš osmdesátková videobéčka, se k předchozímu úplně nehodí, ale budiž. A Quiet Place je ve výsledku hodně kvalitní film, který i díky krátké stopáži uteče jako voda a nemá moc hluchých míst, paradoxně by mu tak mohl nejvíc škodit jen hype, který se kolem něj vytvořil. 75 %

Standardní a zcela rutinní životopisné drama, které je točeno hlavně kvůli tomu, aby posbíralo nějaké ceny a dalo o některých tvůrcích vědět, že jsou ještě naživu a ve formě. Jestli něco Nejtemnější hodině chybí, je to režijní odvaha, Joe Wright sice spoléhá na opravdu precizní vizuální stránku a poměrně chytré a nápadité uvádění důležitých dat, nic navíc tu ale není. Celý film připomíná spíše divadelní inscenaci, protože se povětšinou odehrává ve dvou až třech prostředích a je plný tu méně, tu více zajímavých dialogů, kterých je ovšem i přes relativně svižné tempo až moc. Samostatnou kapitolou pak je naprosto famózní a brilantní Gary Oldman, jenž Churchilla hraje zcela přesně, a ačkoli jde většinou o imitaci, jeho výkon je dokonalý a Oscara za něj obdržel plným právem. Daní za to pak je, že si celý film krade pro sebe a ostatním nedává moc možností vyniknout, čemuž napomáhá i minimum prostoru, který mají. Až skoro do samotného závěru si film drží velmi dobrou úroveň a vyhýbá se kýčovitým momentům, což se ale změní v závěrečné pasáži, která ho v mých očích sráží dolů a ubírá hvězdičku z hodnocení. Sekvence v metru je patetická až běda, jen těžko uvěřitelná a působí o trochu směšněji, než byla asi zamýšlena. Celkově vzato je tedy Darkest Hour solidní lekcí z dějepisu, která ale mimo Garyho Oldmana nenabízí nic, co by nebylo v podobných filmech k vidění a víc než co jiného je sázkou na (akademickou i diváckou) jistotu. 60 %

Nevýrazné převyprávění části Nového zákona, které do podobné tematiky nepřináší nic nového. Garth Davis k příběhu přistupuje pietně a s pokorou a nesnaží se o nějakou kontroverzi nebo senzaci za každou cenu, což je nutné mu připočítat k dobru, na druhou stranu se ale tím pádem ochuzuje o atraktivnost, kterou by ovšem mohl dohnat někde jinde. To se mu ale moc nedaří, protože pomalé tempo nestrhne, dějové vaty je tu až moc a notoricky známý příběh není ničím ozvláštněn a ani vyprávění z pohledu ženy mu tolik nepomáhá. Navíc se v závěru tvůrci uchylují k nepříjemné zkratce a některé věci bez znalosti Bible nejou úplně jasné (kupříkladu tu není jasně řečeno ani naznačeno, že Jidáš Ježíše udal, takže jeho oběšení nedává moc smysl). Jestli ovšem v něčem snímek vyniká, jsou to brilantní kamera, která si s některými obrazy vskutku vyhrává a nádherná hudba, která dotváří velmi specifickou atmosféru. Vydařilo se i obsazení, neboť Rooney Mara je potřebně křehká a nevinná a Phoenix naplno rozehrává své charisma, ačkoli zrovna jeho Ježíš působí jako na permanentním tripu. Mary Magdalene určitě není špatný film a nejen na Štědrý den se ve směsi různých televizních Biblických příběhů bude vyjímat, nelze se ale ubránit dojmu, že měl na víc a mohl dopadnout o něco lépe. K tomu by ale byly zapotřebí větší odvaha a invence. 60 %

Naprosto famózní akční záležitost, kterou po šestadvaceti letech překonalo jen máloco. John Woo v ní absolutně neřeší příběh, který je prostinký, ale nabízí divákům v podstatě nepřetržitou akci, která je fantastická, má několik vrcholů a musí uspokojit všechny milovníky žánru. Vrcholem je samozřejmě závěrečná třetina v nemocnici, která má nápad, je natočená geniálně a její brutálnost, nekompromisnost a nekorektnost je z dnešního pohledu nevídaná, o to však příjemnější. Tempo je navíc natolik svižné, že v něm není moc prostoru na nudu a uteče jako voda. Yun-fat Chow byl svého času absolutní bůh a tento film to jen dokazuje, protože střílet zvládá levou zadní, ještě se u toho tváří tak zvláštně nevinně a je to těžký sympaťák, co párátko z pusy nevyndá, ať se děje cokoliv. I Tony Leung je velmi dobrý a mezi oběma pracuje svérázná chlapácká a kamarádská chemie, takže jim nelze nefandit. Po letech jsem z hodnocení ubral hvězdičku jen kvůli tomu, že ve filmu úplně chybějí emoce a ani trošku propracovanější příběh by nebyl na škodu, to, že se vůbec nemění zásobníky, až tolik neřeším, protože to k žánru tak nějak patří. Jinak je ale fantastický kousek, který zestárl jen minimálně a je pořád o několik tříd dál než ty nejlepší hollywoodské akčňáky. 90 %