salalala

Je až s podivem, že jednu z nejpravděpodobnějších vizí budoucnosti naservíroval přiznaně béčkový akční počin, který se nebojí humoru a satiry. "One movie wonder" Marco Brambilla s překvapivou lehkostí vystihl zvláštní atmosféru světa bez zločinu, sexu a násilí, která je chvílemi extrémně vtipná a chvílemi ve své dokonalosti notně děsivá. Celé to má svižné tempo a dostatek režijní invence. Paradoxně akční scény jsou tím nejslabším, protože jsou naprosto standardní a nepříliš zajímavé, naštěstí na nich ale film nestojí. Divák tak ocení hlavně trefný humor a jemný satirický nádech, který je znát zejména na jménu mnoha postav. Sylvester Stallone tu prokázal slušný komediální talent, který už ale nikdy, i přes značné množství pokusů, nevyužil, což je škoda. Wesley Snipes naopak záměrně přehrává, což se ale do celkové stylizace hodí, Sandra Bullock je snesitelná a roztomilá, o moc víc jí toho scénář nedovoluje. Za zmínku pak stojí i Nigel Hawthorne, který tu mohl být klidně víc, protože jeho chladnokrevné chování je skvělým opozitem k živočišnosti a "primitivnosti" Snipese aka Phoenixe. Od plného počtu pak výsledek dělí jen některé nelogičnosti a drobnosti, které nejsou moc promyšlené, celkový zážitek ale naštěstí prakticky neovlivní. 80 %

Poměrně nešťastný film, který skrýval velký potenciál, leč ho nedokázal využít. Atmosféra je potřebně hutná a temná a velmi specifický vizuál je parádní a výborně evokuje svět po pravděpodobné jaderné (?) katastrofě. Solidní je i akce, které ale není tolik, je ale potřebně a decentně brutální a invenčně nasnímaná v podobě siluet. Zpočátku funguje i pozvolnější tempo, které jen prohlubuje celkovou záhadnost situace. I Denzel Washington je velmi dobrý, jen mnohdy nemá co hrát, přesto vše utáhne svým charismatem, Mila Kunis je mu důstojnou partnerkou a Gary Oldman je taktéž velmi dobrý, jen jeho záporák není úplně nejlépe napsaný a o jeho motivaci se divák může jen domnívat. Zásadním problémem je ovšem příběh, který není moc dobře vymyšlený a zcela zásadně mu chybí kontext. Nápad s Biblí jakožto spásnou knihou je výborný, jenže není vysvětlený a působí tak velmi samoúčelně až lacině a není se co divit, že mnohým evokuje náboženskou agitku. Závěrečná pointa asi měla být šokující, to se ale úplně nepodařilo, jen to prohloubilo jakousi nadpozemskou auru hlavní postavy, která opět není nijak vysvětlen. The Book of Eli tak ve výsledku není rozhodně špatný film a v rámci postapo dramat patří k tomu lepšímu, je ale škoda, že obrovský potenciál vůbec nevyužil. 60 %

Oproti jiným konspiračním thrillerům své doby tento poněkud zaostává. Do značné míry je to vinou Petera Hyamse, který byl v kariéře spíše rutinérem, což tady víceméně dokazuje. Napínavá a nepříjemná konspirační atmosféra tu funguje velmi málo a na diváka nikdy úplně nedopadne. První polovina, v níž se příběh ještě rozjíždí a působí tu jakési tajemno, je velmi dobrá a naláká k dalšímu sledování. Postupem času ale snímku tzv. padá řetěz, protože se začnou dít dost nelogické věci a celé se to posouvá do absurdity, protože něco podobného by v reálu určitě nefungovalo. Hyams tak nejvíce upoutá pasážemi z pouště, kde je ona samota všech zachycena velmi dobře. Z obsazení rozhodně vyniká záporný Hal Holbrook, částečně zábavný Elliot Gould a solidní James Brolin, pozitivem budiž i Telly Savalas v asi nejzábavnější úloze kariéry. Akce tu moc není, což je asi dobře, protože jízda auta s nefungujícími brzdami je vskutku dost špatně natočená, závěrečná honička je naprosto standardní, zase ji ale devalvuje absolutně nesmyslné držení postavy na křídle, které je opravdu zoufale nerealistické. Příběhu pak chybí lepší pointa, protože snímek najednou skončí, aniž by některé motivy dořešil a objasnil a uzavřel osudy stěžejních postav. Capricorn One postupem let dost zastaral a rozhodně není tak výrazný, jak chtěl asi být a podobným teoriím navíc dělá medvědí službu, protože je jasné, že pokud by se někdo o podobný podvod pokusil, rozhodně by to nemohlo fungovat takto. Přesto si pozici suverénně nejlepšího počinu Petera Hyamse a čtyři hvězdy zaslouží. 70 %

John Krasinski je nepochybně šikovný a zručný režisér, což potvrzuje i u sequelu svého nejslavnějšího počinu. Úvod, který je tedy prequelem, je naprosto strhující, má svižné tempo, tajemnou atmosféru a nejvíce funguje v momentech, kdy je točen z pohledu hluchoněmé holčičky a odehrává se v tichu, jen škoda, že ty trvají vždy jen pár vteřin. I zbytek snímku si hutnou atmosféru udrží a celé záběrování je naprosto precizní a nebýt viditelně digitálních "emzáků", není tvůrci moc co vytýkat. Jako scenárista ale Krasinski selhává, protože až moc spoléhá na jakýsi wow efekt a nechává postavy leckdy dělat naprosto nesmyslná rozhodnutí, příliš nevysvětluje chování mimozemšťanů a vůbec nepracuje s žádným zásadním motivem, který by byl extra působivý. I jindy fungující rozdělení rodiny a snaha o její záchranu není tak zajímavé a de facto vyšumí do ztracena. Nejvýraznější výkon pak podává úchvatná Millicent Simmonds, která zastiňuje i Emily Blunt a překvapivě matného Cilliana Murphyho, který ovšem doplácí na to, že nemá moc co hrát a filmem se spíš "proexistuje". A Quiet Place Part II určitě není zbytečný sequel a v jednotlivostech má svůj smysl, paradoxně nejsilnější je ale hned v úvodu, který bohužel s dalším dějem nemá moc společného. 60 %

Je škoda, že globálně je Rambo dnes vnímán jako prototyp testosteronové akce bez valného přesahu. První díl je totiž výborné psychologické drama o posttraumatickém syndromu, v němž hlavní hrdina nezabije jediného člověka. Ted Kotcheff nastolil potemnělou atmosféru, kterou ještě umocnil častým deštěm a nenápadnou, ale precizní hudbou Jerryho Goldsmithe. V první polovině stopáže je akce de facto nulová a vládu přebírá psychologická rovina a osobní válka dvou mužů, kteří vědí, že z ní není cesty zpět a zejména postava šerifa si je dobře vědoma, že moc šancí nemá, její čest a ego jí ale nedovoluje přestat. Druhá polovina už je akčnější, nicméně nijak zběsile, a i když v ní Rambo pobíhá s kulometem, pořádně vystřílí jen vylidněnou benzinku. Celá pasáž v lesích je minimalisticky brilantní a následná motocyklová honička ji jen završuje. Sylvester Stallone je výborný a závěrečný mrazivý monolog patří k nejlepším výkonům jeho kariéry, nezaostává ani Brian Dennehy a v polovině se přidá i Richard Crenna. First Blood je i po letech vynikající podívanou, které k plnému počtu chybí snad jen razantnější závěr, který nabízí knižní předloha. 80 %

V množství "spotřebních" hororů patří Escape Room k tomu lepšímu a určitě jde o příjemné překvapení. Adam Robitel má první tři čtvrtiny stopáže snímek ve svých rukách, tvoří hodně zajímavou a neklidnou atmosféru a rozehrává tajemný příběh, v němž pomalu přidává další a další střípky, z nichž navíc není jasné, kdo bude další zemřelý, což je veliké osvěžení. Opřít se může i o sympatické obsazení, v němž sice není nikdo zásadně výrazný, chybí ale jakákoli otravná postava, což to do značné míry kompenzuje. Navíc i různé pasti působí přirozeně a nic tu není extrémně přehnané. O to větší je škoda, že v závěrečné třetině tvůrce ztratí nad počinem kontrolu, protože pointa je neuspokojivá a bohužel zamíří k tomu prvnímu, co se nabízí. Tempo najednou upadne a celý epilog, který je přípravou na pokračování, je zvláštní, natahovaný a nedává moc smysl a ani samotný závěr tak není úplně děsivý, jak byl asi zamýšlen. Escape Room je určitě v záplavě podobných hororů velmi dobrý a svůj potenciál dokáže po většinu času využít, trochu podivný závěr ho ale přece jen srazí o jednu hvězdičku níž a zanechá lehkou pachuť. 60 %

Příjemně staromilské konverzační drama o jedné dysfunkční rodině, která je shodou okolností královská a vládne jedné z největších zemí své doby. Anthony Harvey prakticky do filmu nijak nezasahuje a "pouze" klade za sebe jednotlivé scény, které dotváří celek, v němž vynikají kostýmy a i hodně solidní výprava, která ale rozhodně není opulentní a nestrhává na sebe zbytečnou pozornost. Z "technikálií" pak určitě stojí za zmínku netradiční, nicméně velkolepá a na první poslech výrazná hudba Johna Barryho, která místy evokuje až horor. V podobných snímcích je extrémně důležité obsazení, což se potvrdilo i v tomto případě, a ačkoli se tu objeví tehdy začínající Anthony Hopkins, Nigel Terry nebo Timothy Dalton (jeho podání francouzského krále je hodně zajímavé a díky specifickému makeupu až uhrančivé), hlavním hvězdami jsou fenomenální Peter O’Toole a Katharine Hepburn, která po právu získala Oscara, protože její výkon je až nadpozemský a dech beroucí a jejich společné scény, což jsou většinou hádky, jsou strhující a emocionálně hodně silné. Dojem ale přece jen kazí značná divadelnost, která je většinou dost znát a tvůrce mohl použít více filmových prostředků k ještě silnějšímu vyznění, na druhou stranu ale předlohu nijak nedevalvuje. Také stopáž asi mohla být o něco kratší, protože v závěru už je vášnivých dialogů přespříliš a většinou se neustále opakují. The Lion in the Winter je nicméně ve výsledku velmi dobrá záležitost, která sice z dnešního hlediska malinko zastarala a je znatelně pomalejší a komornější, zkušenějšímu a tolerantnějšímu divákovi by to ale určitě vadit nemělo. 70 %

Je dost zajímavé, jak civilně a na první pohled nenápadně pojal Ang Lee adaptaci románu Jane Austen. Dobovou atmosféru vykreslil naprosto parádně, a ačkoli kostýmy a výprava jsou adekvátní, nejsou nikterak opulentní a rozhodně na nich nestojí veškerá pozornost. Ta je naopak věnována výborně napsanému příběhu, který je na hraně laciné červené knihovny a kýče, nikdy ji ale nepřekročí a naopak se někdy tomuto označení úspěšně brání, protože dobře pracuje s charaktery hlavních hrdinek. Tempo není nijak strhující, opět ale platí, že je podřízeno vyprávění, které má být pozvolnější a nikam nespěchat. Ono to ani není potřeba, když je tu exkluzivní obsazení, v němž vynikají především Kate Winslet a Alan Rickman, kteří spolu výborně kooperují. Velmi dobrá je i Emma Thompson, která je ale na svou úlohu přece jen o něco starší, což zapříčiňuje i to, že chemie mezi ní a trochu toporným Hughem Grantem není až taková, nicméně to není zas tak rušivé. Za pozornost pak určitě stojí i menší, ale výrazná role Hugha Laurieho, který filmu dodává lehce komický aspekt, který tu jinak zcela chybí. Stopáž ovšem mohla být o něco kratší, protože některé pasáže jsou až moc utahané a lehce stereotypní, zároveň absentuje i nějaká silnější scéna nebo výraznější moment. Sense and Sensibility je ve výsledku velmi dobrá adaptace klasiky, která je snesitelná a bez problémů přijatelná i pro ty, kteří podobný žánr nemusí a předlohu si nikdy nepřečtou. 75 %

K nejlepším Nolanovým filmům v tomto případě něco chybí, divácky nejpřístupnější ale rozhodně je. Ačkoli tvůrce vypráví nechronologicky, obě časové linie jsou odděleny barevnou, resp. černobílou kamerou a divák by tak neměl mít zásadní problém v orientaci. Nolan možná překvapí tím, že snímek pojal vesměs jako standardní biografii, natočil ji ale tak, že v průběhu tří hodin není prostor na nudu, i když většinu stopáže tvoří dialogy. Tvůrce neponechal nic náhodě a všechny složky si ohlídal a vidět tento snímek na plátně (a nejlépe v tom imaxovské) je takřka povinnost a fascinuje tím, jak se dá v době digitálních triků natočit film bez jejich většího použití. Kamera je vskutku nádherná, hudba znepokojivá a vše dohromady tvoří celek, kterému k dokonalosti chybí jen málo. Cillian Murphy je naprosto skvostný, totéž platí i o Robertu Downeym jr., v závěrečné třetině dostává více prostoru i Emily Blunt, která ho využívá na maximum a i ona září, ostatní už tu nejsou tolik, ale sledovat takové množství hvězd, kterak se podřizují celku, je také strhující. Nebyl by to Nolan, aby nereagoval na aktuální společenskou situaci, takže celá závěrečná třetina je jedním dlouhým morálním dilematem, které bohužel nemá řešení a nechává v divákovi těžkou deziluzi o tom, že člověk se dříve, či později zničí sám. Stopáž tří hodin absolutně nevadí, a i když jde v jádru o soudní drama s občasnými hororovými výjevy a množstvím dialogů (leckdy odborných), uteče hrozně rychle. O Oppenheimerovi by se dalo popsat ještě hodně místa a nepochybně o něm budou vznikat různé studie a analýzy. Nejpodstatnější ale je, že v jádru jde o ryzí film, který připomíná, proč je kinematografie tak silná a že dokáže zprostředkovat natolik fascinující zážitek, až z toho někdy běhá mráz po zádech. 90 %

I po letech "velký film", který nezestárl ani o kousek a připomíná zlatou éru Hollywoodu, kdy se podobné opusy točily jako na běžícím pásu. Paul Thomas Anderson je estét, neboť každá scéna vypadá ohromně a velkolepě a celkový vizuál je naprosto fascinující. K tomu se přidává hutná atmosféra, v níž je zdánlivě banální moment, kdy ze země vytryskne ropa, zachycen strhujícně a napínavě, že to takřka nemá obdoby. Po právu oscarová kamera je vskutku nádherná a některé obrazové kompozice jsou opulentní a extrémně působivé. Mnohými kritizovaný hudební doprovod je pro mě zcela v pořádku, protože jeho nepříjemnost a kakofonie patří k náladě filmu. Samotný příběh není nijak objevný, je ale ozvláštněn tím, že jde o psychologickou sondu arcizm*da, který se pro vlastní úspěch neštítí ničeho, dokáže s lidmi perfektně manipulovat a všemi pohrdá. Výkon Daniela Day-Lewise je fenomenální a opět fyzický až do poslední chvíle, jeho hlasové podání i charisma jsou až nadpozemské. O moc za ním ale překvapivě nezůstává ani Paul Dano a sledovat jejich společné scény je tzv. koncert, jehož vrcholy jsou scéna křtu a závěr na bowlingové dráze, z jejichž preciznosti běhá mráz po zádech. Od plného počtu dělí snímek přílišná rozvláčnost zejména v úvodní třetině, která je hodně pomalá a pokouší divákovu trpělivost, také stopáž mohla být o pár minut kratší. There Will Be Blood vypadá, jako by byl točen někdy v šedesátých letech, což je v tomto případě pocta a asi i hlavní důvod toho, proč je i přes některé decentní výtky silně nadčasový a stále aktuální. 85 %