salalala

Jane Campion se pustila do boje s náročnějším a pomalu plynoucím románem plným náznaků a nejasností a poměrně uspěla, ačkoli bez jeho znalosti se nedostaví úplné pochopení filmu, což je malinko problém. Motivace postav je značně osekaná, což paradoxně odnesla nejvíc právě postava Benedicta Cumberbatche v naprosto klíčovém vztahu k Bronco Henrymu, který je v knize úplně zásadní a ve filmu se bohužel odbude jedinou větou. I děj, který tedy není nijak rozsáhlý, je částečně zredukovaný, což je na jednu stranu dobře, protože tím pádem vypadne spousta vaty, na tu druhou ale tím pádem působí zjednodušeně a paradoxně trochu překotně, protože některé věci se stanou extrémně rychle (typicky svatba George a Rose). Atmosféra je nicméně potřebně hutná, tempo pomalé a kamera opravdu kouzlí nádherné obrazy, které všemu dodávají specifické kouzlo. Samotná pointa je oproti knize lépe vysvětlena, o tom, zda je šokující, ale lze vést debaty. Cumberbatch je vynikající a úlohu zamlklého despota zvládl až fenomenálně, o moc pozadu ale nezůstal Jesse Plemons, jehož herectví je spíš niterní, o to ale intenzivnější, Kirsten Dunst a Kodi Smit-McPhee jsou neméně výborní, ačkoli jim toho scénář zase tolik nedovoluje. The Power of the Dog je hodně zvláštní film, který samostatně stojí někde na půli cesty a někomu se může zdát prvoplánový, se znalostí předlohy si ho ale divák užije o něco více. 70 %

Výborná adaptace, která dojíždí jen na to, že není vyprávěna chronologicky a zvyknout si na přeskakování mezi časovými rovinami trvá až moc dlouho. Greta Gerwig nicméně dobře ví, co dělá a v anglicky mluvících zemích literární klasiku pojala moderně a staromilsky zároveň. Výprava, kostýmy a celková vizuální stránka jsou výborné a stejně je na tom dobová atmosféra, která uchvátí od prvních minut. I samotný příběh je velmi dobře napsaný a zdánlivě banální zápletka má velkou sílu, protože je nenásilně aplikována na současnou snahu o lepší postavení žen ve společnosti, tudíž je to v tom nejlepším slova smyslu oslava feminismu, která má něco do sebe a divák se všemi ženskými postavami soucítí. Tomu pomáhá i obsazení, v němž excelují Saoirse Ronan a Florence Pugh, které jsou skvělé a sesterskou řevnivost ztvárnili na výbornou, Timothée Chalamet je neméně skvělý, ostatní už nemají tolik prostoru a zejména unylá Emma Watson je tou nejméně zajímavou postavou, Louis Garrel bohužel doplatil na to, že jeho hrdina není úplně nejlépe napsaný. Meryl Streep si svou roli protivné tety viditelně užívá, jen je tu hrozně málo, podobně jako Laura Dern. Little Woman je možná lehce nenápadný, ale ve výsledku silný film, kterému škodí jen chaotické střídání časových rovin a trochu delší stopáž. 80 %

Ve své podstatě film, který v současném módu netflixovských produkcí nemá na této VOD službě co dělat, protože je nedivácký, náročnější a svým přístupem se zcela vymyká. Je znát, že Fincher se nemusel na nikoho a nic ohlížet, proto zvolil extrémně pomalé tempo, v němž se skoro nic neděje a příběh posouvají jen monology hlavního hrdiny, které jsou někdy navíc záměrně repetitivní. Začátek je vynikající, protože sledovat zabijáka v jeho rutině je originální a zvláštním způsobem zajímavé. Posléze se ale rozjede klasický příběh o pomstě, který je nezajímavý, nikam moc nevede a snaží se být až moc "uměním", což se mu bohužel nedaří. Z určitého stereotypu rozhodně vytrhne fantastická bitka, která je ale jedinou akční scénou v celém filmu a musí se na ni čekat poměrně dlouho. Od spojení Fincher - Walker zkrátka divák automaticky čeká víc, o čemž asi oba dva dobře vědí a možná zcela záměrně vymysleli chladnou, odtažitou, avšak řemeslně precizní a takřka dokonalou záležitost, která ale na publikum malinko vystrkuje prostředníček a pohrává si s ním víc, než by bylo zdrávo. A je to škoda, protože Fassbender v titulní roli je dokonalý a přesně zapadá do škatulky chladného profesionála, jen mu tu chybí rovnocenný partner, protože všichni ostatní jsou tu málo (což mrzí zejména u Tildy Swinton). The Killer tak je ve výsledku zvláštní film od mistra svého oboru, který je docela dobrou ukázkou toho, jak to dopadá, když osobitý a perfekcionistický režisér dostane od streamovací služby zcela volnou ruku a vysoký rozpočet. 60 %

Je dobře, že v Česku konečně vznikají podobné filmy, i když mají své mouchy. Matěj Chlupáček tu vytvořil velmi dobrou dobovou atmosféru, která má hodně blízko dystopii a jeho městečko Svit je zajímavým světem, který je tak trochu sám pro sebe. Selhává ale v příběhu, který je viditelně ambiciózní a chtěl by řešit spousty témat, ve výsledku ale klouže po povrchu, spoustu toho naznačí, ale nedořeší v podstatě nic. A je to škoda, protože někdy má našlápnuto hodně slušně (asi nejvíc v linii souboje mezi těhotnou manželkou, která chce být asertivní a manželem - ředitelem, který si nemůže podobnou ženu dovolit). Ústřední motiv hermafroditismu je nadčasový a funguje poměrně dobře, jen je z něj znát až přílišná snaha o vysmívání se zpátečnické společnosti, čímž možná působí trochu prvoplánově. Jakéhosi odcizení od diváků tvůrci dosahují i tím, že přes dobovou výpravu a kostýmy nechávají postavy mluvit až moc současně (všechny vulgarity, které padnou, by ve třicátých letech těžko někdo použil, natožpak ve společnosti), což sice evokuje onu nadčasovost a možná určitou stylizaci, ne úplně to ale funguje. Z obsazení stojí za zmínku jen výborná Eliška Křenková, která si snímek krade pro sebe a výrazněji vedle ní zaujme snad jen přirozený Richard Langdon (a možná ještě prazvláštně namaskovaný Ladislav Hampl). Úsvit tak je hodně sympatický pokus o něco trochu jiného v tuzemských vodách, jen je možná až přehnaně ambiciózní a ve výsledku nedotažený. 60 %

David Koepp je většinou lepší scenárista než režisér, což ale zrovna Premium Rush úplně nepotvrzuje, protože tady je to naopak. Od začátku upoutá svižné tempo a chytře řešená vizuální stránka, která hrdinovi nabízí hned několik cest s různými konci, čímž dělají z obyčejné jízdy na kole adrenalinový zážitek. Jakmile se ale tvůrce pokouší vyprávět příběh, nemá co nabídnout, protože zápletka je zoufale tuctová, předvídatelná a navíc kvůli imigrační linii prvoplánově dojemná. Vyprávění úplně neprospívá ani míchání časových rovin, které je chvílemi zmatečné, naštěstí ale není složité se v nich orientovat. Dost toho zachraňuje obsazení, v němž vynikají zejména sympatický Joseph Gordon-Levitt a výborný Michael Shannon, který si svého záporáka vysloveně užívá, ostatní už pak víceméně sekundují. Pozitivem je rozhodně i střídmá stopáž, která nedá divákovi prostor se příliš nudit a přemýšlet o nedostatcích. Premium Rush je i po dekádě poměrně příjemnou béčkově laděnou zábavou, která svůj účel splní, ale nic víc v divákovi nezanechá. 60 %

Jako by Ridley Scott po natočení monstrózního díla ztratil zájem o "snesitelnou" verzi, která má být uvedena do kin a sestříhal ji víceméně náhodně a pouze za sebe encyklopedicky vyskládal všechny zásadní události z Napoleonova života. Tím pádem je divák bez šance se k postavě jakkoli dostat, což je o to větší škoda, že Napoleon rozhodně není adorován, ale příjemně ironizován a popisován jako slaboch, který je fixován na jedinou ženu. Děj tak bohužel nedává smysl, neboť je na něm vidět, že některé epizody zcela chybí a jednotlivé postavy se omezují jen na holou existenci a pár vět a o jejich dalším osudu není nic známo. Je svým způsobem unikátní, že i tak dlouhý film dokáže být heslovitý a zároveň utahaný, nikdy pořádně nezaujme a víc než co jiného působí jako ultimátně dlouhý trailer na pravděpodobně propracovanější režisérskou verzi. Nepříjemně překvapí i tuctová hudba, která postrádá jakoukoli velkolepost a výraznost. De facto to jediné, co stojí za to, jsou vskutku epické bitvy, které jsou natočeny pokaždé jinak a potřebně velkolepě, a i přes určitou digitálnost jsou strhující, mají výborný vizuál, dobovou atmosféru a místy jsou příjemně krvavé. Jakmile ale akce ustoupí dialogům, snímek se nikdy nevymaní z unylosti a nudy. Joaquin Phoenix v hlavní roli je překvapivě nevýrazný a necharismatický a takřka geniálního vojevůdce mu nejde věřit, Vanessa Kirby je na tom o něco lépe, minimálně v první polovině, kdy ještě tak trochu hýbe dějem, později ale ustoupí do pozadí a taktéž nemá co hrát. O ostatních nemá smysl cokoli zmiňovat, protože v kinoverzi se víceméně mihnou, splní svou krátkou úlohu a zase zmizí. Napoleon je v kinoverzi hodně zvláštní "paskvil", který vypadá jako kratší verze, k níž se nikdo nechce hlásit a má jen splnit touhu sponzorů a studia po tom, aby se objevila na velkém plátně. Nic víc, nic míň. 60 %

I po skoro dvaceti letech aktuální snímek, který má výhodu, že řeší milostné vztahy, jejichž podstata se v průběhu let příliš nemění. Mike Nichols diváka nešetří a moc neuvádí do děje, ale rovnou skočí do rozplétání prapodivného milostného čtyřúhelníku spočívajícího ve vzájemném ubližování, ponižování a vysmívání. Základem jsou velmi dobře napsané dialogy, které nešetří vulgarismy, které ale k podobným rozmluvám patří, jsou dobře vypointované a o postavách řeknou úplně všechno. Příběh, který je v zásadě velmi jednoduchý, jen potvrzuje, že pokud se v podobně propletených milostných hrátkách všechny osoby znají, nemůže to dopadnout jinak než soutěžením a vzájemným urážením a ponižováním vlastních eg. Atmosféra Londýna záměrně není nijak výrazná a cítit je především na pozadí a decentně dotváří specifickou náladu zmatenosti a částečně ztracenosti. Podobné záležitosti stojí a padají s obsazením, které se víceméně podařilo i v tomto případě. Jude Law je velmi dobrý, jen nemá moc prostoru k tomu cokoliv zásadního předvést, Julia Roberts odvádí svůj standardní, tedy poněkud unylý výkon a není úplně jednoduché pochopit, že o její postavu je takový zájem, Natalie Portman je tu asi nejméně, i ona si ale svůj prostor dovede ukrást pro sebe, jednoznačně nejlepší je ovšem Clive Owen, jemuž úloha živočišného a tak trochu primitivního dermatologa zcela sedla a strhává na sebe veškerou pozornost. Jestli se ale dá Nicholsovi něco vytknout, je to určitě nejasné časové ukotvení, protože se viditelně vystřídá několik období, ani jedno ale není nikterak uvozeno a divákovi nějakou chvíli trvá se ve všem orientovat. Chybí tu také nějaká emocionálně vyhrocenější a silná scéna, která by utkvěla v paměti o něco déle než velmi solidní, leč možná zbytečně snadno zapomenutelný celek. Closer je tedy velmi dobrou adaptací divadelní hry, která má divákovi co nabídnout, chybí jí ale něco, co by ji přece jen pozvedlo o úroveň výš než samotnou divadelní hru. 70 %

Ačkoli jde o vykrádačku zde několikrát zmiňovaných filmů, nebylo by fér to Christianu Gudegastovi vyčítat. Od začátku si je dobře vědom, co točí a opírá se o nijak originální, ale dobře napsaný příběh, který je přes všechna klišé stále atraktivní. Podařilo se mu vytvořit i potřebnou atmosférou, která postupem času zavání béčkem, to ale tolik nevadí. Přestřelek a akce jako takové tu sice není tolik, ale je hodně slušně zvládnutá a zejména ta úvodní a závěrečná (byť tedy dost absurdní) jsou výborné. Výsledek hodně drží i obsazení, v němž především Gerard Butler exceluje a hodně solidního záporáka má v Pablu Schreiberovi, který má ono správně drsňácké a "zlé" charisma, vůbec špatní ale nejsou ani O’Shea Jackson Jr. a 50 Cent. Kde ale snímek ztrácí dech, je naprosto zbytečná rodinná linie hlavního hrdiny, která nikam nevede a nic z ní nevyplyne, navíc jen potvrzuje tradiční klišé podobných policejních filmů. Co se závěrečného zvratu týče, je trochu zbytečný, protože to dělá z filmu něco chytřejšího, než ve výsledku je a vzhledem k tomu, co se dělo předtím, to ani nepůsobí úplně věrohodně a jen těžko věřit, že by se vše mohlo odehrát přesně tak, jak je prezentováno, neboť na to postava O’Shey Jacksona Jr. postrádá větší charisma a chytrost. Také stopáž mohla být o pár minutek kratší. Ve výsledku je nicméně Den of Thieves nenápadná, ale velmi dobrá podívaná, která lehce doplatila na ambice debutujícího režiséra, které asi byly přece jen větší, než dokázal unést. 75 %

Martin Scorsese nepotřebuje nikomu nic dokazovat, a když dostal zcela volnou ruku, natočil něco, co už v dnešním světě nemá obdoby a je to na ústupu - opravdu epický a nádherně odvyprávěný příběh, které byly na vrcholu někdy v dobách šedesátých, sedmdesátých let. Divákovi nejde naproti, protože ho staví jednak před vskutku monstrózní stopáž a druhak dělá hlavní hrdiny z postav, které jsou morálně odpudivé a není jednoduché je celou dobu sledovat. On si je toho ale dobře vědom, proto vystavil precizní dobovou atmosféru, opřel se o dokonalou výpravu a šikovně spojil částečně mafiánský film, částečně western a částečně drama do jednoho celku, který je ovšem vyvážený. Tempo je záměrně pomalé a i ten divák, který se o film jako takový (z teoretického hlediska) vůbec nezajímá, dokáže přesně ukázat na místa, která měla být vystřižena, aby stopáž byla "snesitelnější". V tomto případě ale nemá smysl to tvůrci jakkoli vyčítat, protože on sám to dobře ví, jenže si nemohl pomoci a ona rozmáchlost je zcela záměrná. Navíc se konečně dočkal momentu, kdy mohl nechat kooperovat své dva klíčové herce, kteří se mu odvděčili precizními výkony. Leonardo DiCaprio i Robert De Niro tu ztvárňují rozhodně nejodpudivější charaktery kariéry, oba jsou ovšem výborní, a i když první jmenovaný je možná až moc akurátní a jeho zarputile svěšené koutky jsou někdy až moc, nelze k nim mít jakékoli výhrady. Oba také umetli cestičku Lily Gladstone, která si svůj prostor dovedně ukradla, a i když toho moc nenamluví, dokáže vše uhrát gesty, pohybem a pohledy. A hlavně díky ní patří scéna, kdy se svého manžela ptá, co bylo v injekcích, které jí píchal, k těm vůbec nejsilnějším, které minimálně letos vznikly. Ostatní už se tu víceméně mihnou, ačkoli třeba takový Brendan Fraser je v krátké kreaci nezapomenutelný. Je pravda, že oproti vrcholným Scorseseho dílům toto nechytne za srdce, protože je natočeno s větším odstupem a malinko chladně a jeho brutální stopáž prakticky brání opakovanému vidění, neznamená to ale, že za něj tvůrce nezaslouží absolutorium, protože něco podobného je v roce 2023 zcela raritní a vidět to na velkém plátně je ještě raritnější. Killers of the Flower Moon je tak ve výsledku víc než čímkoli jiným snímkem, který legendární režisér natočil pro sebe a svoje fanoušky a splnil tak dluh, který nejspíš vůči komunitě Osedžů měl. A o to mu evidentně šlo především. 80 %

Proti Cimrmanovým divadelním hrám tato komedie poněkud ztrácí, to je ale asi to jediné, co se jí v zásadě dá vytknout. Duo Ladislav Smoljak Zdeněk Svěrák v ní prokázalo smysl pro inteligentní a zároveň absurdní humor a některé hlášky jsou nezapomenutelné, chytré a přitom leckdy roztomile dvojsmyslné. Parodie na seriózní detektivky je znát z každé scény, rozhodně ale tvůrci žánr nijak nezesměšňují, spíše mu po svém skládají poctu. Zápletku tak pochopitelně nemá smysl rozebírat, protože jde až do absurdna, což tvůrcům slouží k tomu, aby vystříleli zásobu všemožných vtipů a situací, které jsou vtipné tím, jak moc vážně se berou. Výsledku prospívá i atmosféra první republiky a povedená výprava. Jiří Zahajský v hlavní roli je přesně takový, jaký má být a svou seriózností dokáže prodat veškerý humor, který je na tomto kontrastu postavený a Marek Brodský je pravděpodobně zcela záměrně toporný a nevýrazný, o čemž se ale dá vést diskuze. Jak bylo ve své době zvykem, i ty nejmenší role si zahrály tehdejší hvězdy, které nemají moc šancí cokoli zvláštního předvést, jejich účast je ale příjemná. K plnému počtu tak chybí jen nějaký geniální moment, který by výsledek posunul ještě na vyšší úroveň a udělal z něj nezapomenutelnou záležitost. 80 %