salalala

Od začátku milénia animace výrazně zestárla, to je ale asi tak to jediné, co se dá prvnímu Shrekovi vytýkat. I po více než dvaceti letech je to originální a hodně zábavná podívaná, u níž se sešlo opravdu skoro všechno. Děti pobaví legrační postavičky, svižné tempo a jednoduchý příběh, dospělé zase popkulturní odkazy a antipohádkový námět, který je vkusný a až geniálně obrací žánrová klišé naruby. Ani v jedné scéně se Andrew Adamson s Vicky Jenson divákům nikterak nepodbízí a nikdy nesklouznou k vysloveně infantilnímu humoru, ba naopak je tu překvapivě poměrně dost dvojsmyslů, které jsou ale podány vkusně. K tomu se přidává i značný nadhled a výborný soundtrack tvořený částečně známými hity v trochu jiném podání. K plnému vychutnání je ale nutné vidět v originále, protože to, co tu hlasově předvádí Mike Myers a Eddie Murphy, je z úplně jiné dimenze a jejich špičkování je opravdu vtipné a díky tomu, že tu jsou pouze hlasově, snesou je i jejich odpůrci. Na Shrekovi je zkrátka vidět, že některé filmy (až na technickou stránku) nestárnou, dají se vidět v jakékoli době a vždy si v nich divák najde něco, co ho zaujme a pobaví. 85 %

Hodně zvláštní film, který skončil na půli cesty a je jen důkazem toho, že Shyamalan je už dlouho hodně nevyzpytatelný tvůrce. Pořád umí přijít s originálním námětem, pořád dokáže na minimu prostoru vytvořit hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosféru, která láká k dalšímu sledování. Celá první polovina je vůbec hodně vydařená, velmi dobře pracuje s náznaky tajemna, má solidní tempo a rozehrává zajímavou zápletku. Postupem času ale začíná být jisté, že zvláštní schopnosti pláže se jen tak nevysvětlí a bude potřeba buď hodně geniální pointa, nebo vše vyšumí do ztracena. Bohužel je správně to druhé, protože pointa rozhodně není moc uspokojivá (MINISPOILER jako proč zrovna korály mají onu tajemnou moc vše negovat?) a naopak je do značné míry zvláštní, ne zcela důvěryhodná a možná i hloupá, neboť nedokáže vysvětlit plno věcí. Trochu zvláštní je i to, že ani postavy nejsou nijak výrazné ani zajímavé, a i když je hrají Gael Garcia Bernal, Vicky Krieps nebo Thomasin McKenzie, jsou dost zaměnitelné. Měl-li Old být jakýmsi podobenstvím uspěchanosti dneška, Shyamalanovi se to úplně nepovedlo, měl-li být obžalobou korporátů, o výsledku můžeme diskutovat, měl-li být nějakou filozofickou úvahou o neschopnosti komunikace ve vztahu, je tak trochu mimo, protože nezvolil úplně šťastný postup. Ve výsledku tak zůstal někde na půli cesty, což je škoda, protože Shyamalan má pořád na to, aby natočil výbornou žánrovku s propracovaným závěrem, jen by k tomu potřeboval být o něco přímočařejší a mít komornější podmínky, protože ambicióznost mu aktuálně neprospívá. 60 %

Co se týče společenského rozdělení trochu zastaralý, leč tematicky nadčasový snímek, který by si nepochybně zasloužil být známější. Jacka Claytona viditelně limituje černobílá kamera, která mu nedává moc možností vytvořit opojnou atmosféru většího města, kam se hlavní hrdina stěhuje, tudíž tam všechno vypadá stejně, jen domy a kancelářské budovy jsou o něco větší. Příběhově ale nemá problém, protože zápletka je rozehrána jasně a jednoduše a od začátku je jasné, kam vše dospěje, přesto je hrdinovo dilema hodně tíživé a nepříjemné. Vytknout by se dalo snad jen to, že vztah mezi ním a mladičkou Susan vznikne dost rychle bez nějakého hlubšího vysvětlení a její okouzlení jím není úplně důvěryhodné. Ocenit se musí na svou dobu odvážný sexuální podtext, který je hodně znát, nikdy se o něm ale nemluví a milostná scéna jako taková tu není ani jediná. Možná i proto je výsledek tak působivý. Celý film si pro sebe krade Simone Signoret, která je báječná, charismatická a plná nenápadného sexappealu, Laurence Harvey je zpočátku trochu toporný, postupem času ale i on nabírá jistotu, nejméně výrazná tak je Heather Sears, která sice je pohledná a sympatická, ale s energií a živočišností Signoret prohrává. Ale i to je důvod, proč je hlavní hrdina tak tragickou postavou a jeho rozhodnutí z něj dělá většího sobce, než by asi mělo. Z dnešního pohledu je Room at the Top možná staromilské drama, pořád ale má co říct, má velkou sílu a stále platné morální poučení. 70 %

Hodně velké překvapení, které musí uspokojit všechny, kteří Super Maria alespoň jednou v životě hráli. Režijní dvojice Aaron Horvath a Michael Jelenic velmi dobře pochopila, že aby dosáhla úspěchu, musí přiznat videoherní původ, což udělala a opravdu se nebojí v jednotlivých soubojích pomoci hrdinům power-upy, které dokáží síly vyrovnat. Odkazů na hru je tu opravdu hodně, jsou naprosto přirozené a většinou i zábavné. Tempo je hodně svižné a animace výborná, takže nijak nevadí, že příběh je plný klišé, předvídatelný a až moc potřebuje udělat z Maria hrdinu, nehledě na to, že někdy nedává moc smysl, protože všichni nějakým způsobem vědí, že Mario je Mario, aniž by se jim představil. Moc fajn je i osmdesátkový soundtrack, který vsází na ty nejprofláklejší hity, což může někomu přijít zbytečné a prvoplánové. Humor ale naštěstí není nijak infantilní a pobaví i dospělé, za což mají tvůrci také body navíc. The Super Mario Bros. Movie je ve výsledku výbornou videoherní adaptací, která si na nic nehraje a dokáže pobavit děti i dospělé, má v sobě částečný nádech nostalgie a všichni její hrdinové jsou vesměs sympatičtí. 80 %

Nenápadný, ale hodně příjemný počin, o kterém je ale nutné trochu vědět, protože ti, kteří po přečtení synopse budou očekávat sportovní drama, budou zklamaní. Suverénně režírující Ben Affleck se zaměřil především na sportovní marketing a událost, která ho zcela změnila. Většinu děje tak tvoří velmi dobře napsané dialogy, které mají spád, odsýpají a naštěstí nejsou nijak kulometné, takže i méně znalý divák se v nich bez problémů orientuje. Navíc v nich nechybí jemný humor, který vše příjemně odlehčí. Naprosto fantastická je ovšem dobová výprava i atmosféra, která báječně funguje a je propracovaná do nejmenšího detailu, a to včetně hitového soundtracku, který k ní dokonale zapadne. Matt Damon v hlavní roli je výborný a jeho zápal pro věc je až nakažlivý, velmi dobrý je i Ben Affleck, výrazná i přes méně prostoru je Viola Davis, zbytek obsazení je fajn, ačkoli ani on už nemá takový prostor (dokonce i Chris Tucker je otravný jen minimálně). Air tedy není nikterak výrazný a asi by mohl být o něco kratší, to je ale asi to jediné, co se mu dá vytknout, protože ve výsledku jde o velmi dobrý film z pro Evropana málo známého období začínajícího sportovního marketingu. 70 %

Hodně dobrý sequel, který šel jedinou správnou cestou a naprosto ignoroval pokračování od trojky dál a navazuje rovnou na díl druhý. Steve Miner se rozhodl se pro minimalistický přístup a snímek pojal dost komorně, protože v něm není tolik vražd a ani se v něm nevystřídá moc exteriérů a interiérů a obojí je velmi dobře. Od počátku zaujme hutná atmosféra, z níž je jasné, že se k něčemu schyluje, a paradoxně i pomalé tempo je ku prospěchu věci. Tvůrce diváky velmi rychle seznamuje s nastalou situací a je tak víceméně jasné, kdo se brzy dostane do hledáčku Michaela Myerse. Vražd tu tedy tolik není a nejsou ani obzvláště brutální, to ale nevadí, protože jsou nápadité a režisér zcela záměrně nechává vše na finální střet dvou hlavních postav, který stojí za to. Z dnešního pohledu rozhodně udělá radost účast mnoha tehdy začínajících hvězd (Joseph Gordon-Levitt, Michelle Williams, Josh Hartnett), nicméně největší pozornost se upíná na výbornou Jamie Lee Curtis. Pochopitelně, že příběh je klišovitý a od prvních minut je jasné, jakým směrem se bude ubírat, tudíž nikoho nepřekvapí, vzhledem ke skromnému pojetí je to ale celkem jedno, protože Halloween H20: 20 Years Later sérii rozhodně nedělá ostudu a patří v ní k vůbec nejlepším dílům. 70 %

V současnosti akční série, která nemá konkurenci. Je vidět, že Chad Stahelski akci umí točit, rozumí jí a je pro něj naprosto stěžejní, neboť v tomto případě už se dá mluvit o akčním baletu, v němž se pistole používají jako meče, který je naprosto precizně vysoustružený. K naprostým vrcholům patří úvodní přestřelka v Tokiu a výtečná sekvence u Vítězného oblouku, ze shora zabíraná přestřelka ve starém domě zase svým laděním, tempem a hudebním doprovodem připomíná videohru, ale je nesmírně efektivní. Celý snímek navíc vypadá hodně "sexy", protože vizuál je opravdu vymazlený, je na něm znát každý dolar a některé kamerové kompozice jsou naprosto fenomenální a dokáží využít atraktivní lokace. Keanu Reeves v titulní roli je tradičně skvělý, z ostatních ale stojí za zmínku už jen výborný Donnie Yen, protože Bill Skarsgård není tak výrazný a je tu málo, což platí i o zbytku ansámblu. Je tedy potřeba se smířit s tím, že s realitou už to nemá co společného, protože hlavní hrdina přežije několik drsných pádů ze schodů, několik sražení autem i několik brutálních bitek bez větších zranění, případně při bitce na diskotéce nezúčastnění "komparsisté" stále tančí, jako by se kolem nic nic nedělo, čímž se možná od diváka snímek trochu odtahuje, tolik to ale nevadí. K dokonalosti asi chybí asi jen o něco kratší stopáž, protože začátek je zdlouhavý a akční scény jsou vždy o chloupek delší, než by být měly, to je ale značně subjektivní, a tak trochu křečovitě budovaná mytologie, která moc nikam nevede. John Wick: Chapter 4 se už v březnu zařadil mezi nejlepší počiny roku a velmi pravděpodobně už lepší akci letos v kinech neuvidíme. Více zde. 80 %

Hodně důležitý, ale zároveň smutný, depresivní a bezvýchodný dokument, z něhož je jednomu opravdu fyzicky zle. Matt Sarnecki na celovečerní ploše velmi přehledně předkládá celou tragickou událost a fakta, která se později dostala k novinářům a zabředává hluboko do bahna slovenské politiky, která úplně selhala a vyvrcholila něčím, co by si nikdo ani nepomyslel. Režisér do filmu prakticky nezasahuje a nechává jen promlouvat hlavní aktéry, kteří se s celou situací vyrovnávají po svém. Jeho hlavní výhodou je odstup, který si díky své národnosti udržuje, o to víc je to celé tak působivé, neboť nemá potřebu jakkoli s někým manipulovat nebo divákům podstrkávat nějaký názor. V tomto případě je jedině dobře i to, že prostor dostane advokát Mariána Kočnera, který se snaží chytit jakéhokoli detailu, aby všechno zpochybnil, i když velmi pravděpodobně tuší, že jeho klient je vinen. Z filmařského hlediska rozhodně nelze čekat něco inovativního, protože strukturou jde o klasický dokument plný mluvících hlav a tím nejpřínosnějším v něm jsou ne úplně kvalitní záběry ze sledovací kamery a autentické záznamy policejních výpovědí, což je ale pochopitelně to nejdůležitější. Vzhledem k tomu, jak se situace na Slovensku vyvíjí, nemůže dokument nabídnout nadějný konec, ten je ba naopak těžce depresivní a zoufale smutný a jediné, co může diváky u nás těšit, je to, že český systém na tom až tak špatně není, a když jde do tuhého, dokáže silou lehké většiny voličů otočit kolem do relativního bezpečí. Nedělejme si ale iluze, že něco podobného by se ještě nedávno nemohlo stát i u nás. 80 %

Na zdejší poměry solidní historické drama, které jde trochu jinou cestou, což je třeba ocenit i přes veškeré neduhy. Marianě Čengel Solčanské se podařilo vystihnout dobovou atmosféru, která funguje po celou dobu a dokreslují ji nenápadná, ale zcela přesná výprava a slušné kostýmy, které sice nejsou nijak velkolepé, ale povětšinou výrazné. Taktéž některé záběry jsou opravdu krásné, za což ale můžou i efektně zvolené pražské lokace. Největší devízou autorky ale je precizní zachycení běžného života své doby, v níž se na pozadí velkých dějin odehrávalo spousty osobních příběhů, na které ale dějinné události měly mnohdy drtivý dopad, sympatické je, že se nebojí otevírat ani netradiční témata v podobě nechtěného těhotenství, těžkého údělu žen a existující homosexuality. Pozitivem budiž i obsazení klíčových rolí ne tak známými tvářemi, protože Dana Droppová a Radka Caldová jsou výborné, i zbytek odvádí velmi dobrou práci a k nikomu z nich nelze mít větších výtek. O to větší je škoda, že po příběhové stránce snímek tolik nefunguje, protože zejména vztah dvou hlavních postav vznikne z ničeho nic a u některých zásadních momentů (jako třeba právě lesbický vztah) jde jen těžko věřit tomu, že by je všichni jen tak přešli, vůbec neřešili a pro žádnou z účastnic z něj nic neplynulo. Taktéž osud některých postav je nedořečený a nechává diváka v nejistotě. Služka nicméně rozhodně není špatný film a je dost sympatickým pokusem o poctivé drama, selhává ale po příběhové stránce a absencí jakýchkoli výrazných scén. 60 %

V rámci možností asi totální maximum, především ale obrovské překvapení. John Francis Daley a Jonathan Goldstein pochopili, že podobná látka se dá natočit seriózně jen velmi komplikovaně, proto zvolili hodně odlehčený přístup a celkový nadhled. Atmosféra je vesměs pohodová a je z ní znát, že tvůrci se moc vážně neberou, což je jen a jen dobře, protože mají prostor pro špičkování jednotlivých postav a vršení dalších a dalších atrakcí. Je zkrátka vidět, že příběh vychází z počítačové hry, protože postavy plní další a další úkoly, které je posouvají k finálnímu cíli a je vlastně jedno, že o nějaké komplexnosti nemůže být řeč. Tempo je dost svižné a pořád se něco děje, což je také jedině dobře. I obsazení je dost sympatické, protože Chris Pine je pohodář každým coulem a hláškování se mu daří, Michelle Rodriguez je na tom dost podobně a taktéž Justice Smith a Sophia Lillis jsou velmi dobří, jen ten záporák úděsně přehrávajícího Hugha Granta je trochu otravný a nezajímavý. Je pravda, že triky nejsou někdy úplně dokonalé a jejich digitální původ je dost viditelný, stopáž je přepálená a zejména v závěru, který má asi tři konce, už je znát, že je všeho moc, některé akční scény jsou zbytečně dlouhé a humor je dost často dost křečovitý a na sílu, to ale moc nemění na tom, že Dungeon & Dragons: Honor Among Thieves je velmi dobrou zábavou pro celou rodinu, z níž by nikdo neměl být znechucený a připadat si u ní jako nutné zlo. A to je to vůbec nejlepší. 70 %