salalala

Velmi sympatický počin, který pochopitelně kiny prošuměl a ani poté nikoho moc nezajímá. Emil Křižka se v tuzemských podmínkách pustil do žánrové kinematografie, kterou tu skoro nikdo nedělá a relativně uspěl. Od začátku nastoluje hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosféru, v níž není úplně jasné, co se bude dít a do konce z ní neuhne. A je navíc extrémně důležitá, protože dialogů je tu naprosté minimum, což je také dost unikátní. Příběh samotný má obrovský potenciál a dá se říct, že pravděpodobně nikdy nevznikl v Česku film, v němž jsou všechny postavy extrémně zajímavé a zasloužily by vlastní spin-off. A paradoxně možná toto je tím, na co tvůrce trochu doplácí, protože většinu motivů absolutně neřeší (proč týraný syn s matkou nosí v určitých chvílích masky?, proč je syn nucen unášet a týrat dívky?, jakou chorobou trpí manžel hlavní hrdinky?), což působí pak trochu moc samoúčelně a rádoby artově, stejně tak šťastné není ani nechronologické vyprávění, které není nikterak zdůvodněno a postrádá smysl. Štěpán Kozub tu jen potvrzuje, že patří k největším talentům své generace a bez problémů zahraje ryze nekomediální roli, podobně je na tom Pavla Gajdošíková, která je v rámci možností výborná, jen škoda, že postsynchrony tradičně nejsou moc dobré, protože někdy je velmi špatně slyšet. Hrana zlomu je hodně nenápadný snímek, který by ale přes všechny chyby zasloužil mnohem větší pozornost, protože ukazuje, že i v našich podmínkách se dá natočit komorní, avšak velice solidní žánrovka, která má co nabídnout. 60 %

Trochu nenápadné, přitom tematicky dost důležité drama o tom, že korporáty vládnou světu, mohou si dovolit cokoliv a jakékoli jejich pochybení je potrestáno buď nijak, nebo pro ně naprosto zanedbatelně. Je vidět, že Todd Haynes pracoval s živou kauzou, protože točí skoro dokument, faktů se drží prakticky dost otrocky, především ale nikam nespěchá. Tempo je tedy hodně ospalé, a jelikož se ve filmu zase tolik neděje, je to někdy ubíjející, protože dialogů a odborných pojmů je přece jen o něco víc a je dost náročné je všechny zpracovat. To je ale prakticky to jediné, co lze snímku vytýkat, protože zejména zpočátku je atmosféra dost hutná a procházka zamořenou farmou působí lehce hororově, až je škoda, že podobných momentů tu není mnohem víc. Dialogové scény jsou ale naštěstí dobře napsané a napínavé, takže se divák příliš nenudí a postupem času upadá do smutku, když odhaluje, co vše je pro peníze možné a odvolání prakticky neexistuje. Všemu dominuje výborný a civilní Mark Ruffalo, pro něhož jde evidentně o osobní téma a proměna jeho postavy je fascinující, možná zamrzí, že nemá podobně výrazného soupeře, protože nikdo další tu nevyčnívá a i Tim Robbins a Anne Hathaway jsou upozaděni a nemají moc prostoru nějak zazářit, dojmy to ale rozhodně nikterak nekazí. Dark Waters je velmi dobré soudní drama, které by jen potřebovalo být svižnější a o pár minut kratší. 70 %

Rok po události, která zcela fatálně ovlivnila bezpečnostní politiku jedenadvacátého století, vzniklo povídkové drama, které na ni reaguje. Jako celek je film značně nevyrovnaný a nesourodý a spojuje ho jen a pouze jedno datum.  Každý z tvůrců přistoupil ke své povídce po svém a viditelně dostal tvůrčí svobodu a mohl sdělit přesně to, co chtěl. K tomu nejlepšímu určitě patří příspěvek Claudea Lelouche, který je jako jediný výborně vypointovaný, skvěle pracuje s tím, že hlavní hrdinka je hluchoněmá, čímž je extrémně působivý a ukazuje, že vždy na pozadí velkých dějinných událostí se dějí ty malé osobní, o nichž se nikdy nikdo nedozví. Za zmínku určitě stojí i sugestivní počin Alejandra Gonzáleze Innaritua, který sice nemá příběh a je od počátku zvláštní, v závěru ale z jeho realističnosti až mrazí. Příjemným překvapením je povídka z Burkiny Faso, která jako jediná využívá i humornou linku, je odlehčená a přístupným způsobem zobrazuje, že ačkoli se v našem světě dějí takhle zásadní události, v Africe o nich leckdy lidé ani nevědí a logicky je v rámci jejich existenčních problémů ani moc nezajímá (což velmi dobře ukazuje jinak průměrná úvodní povídka z Íránu, který je tedy na jiném světadílu). Zbytek už patří k těm méně výrazným (ačkoli dynamika izraelského příspěvku je fantastická a rozhodně nejsvižnější ze všech), které nijak nevynikají, dá se o nich přemýšlet a asi by potřebovaly o něco delší stopáž. To, že tu má snímek starý přes dvacet let tak málo komentářů, ostatně také o něčem svědčí a je tedy nutné se při jeho sledování obrnit trpělivostí a značnou tolerancí. 60 %

Klobouk dolů, že tohle v roce 2023 někdo pustí do kina, protože Ari Aster viditelně dostal volnou ruku a nemusel se na nikoho ohlížet, čemuž taky výsledek odpovídá. První dvě třetiny (nebo tři čtvrtiny, chcete-li) jsou typická "asterovina", kde převládá hutná a nepříjemná atmosféra, z níž je jasné, že někde vzadu číhá nevyřčené tajemství, které vše změní. Ztvárnění absurdního kafkovského prostředí, které je viditelně surreálné, funguje na výbornou a jednotlivé události jsou stejně tak tragické jako svým způsobem zvrhle vtipné. Ono vůbec černého humoru je tu docela dost a divák si ho musí trochu najít, když se mu to ale povede, je odměněn opravdu nápaditými chvílemi, které se dnes už moc nevidí. Také kamerové snímání a velmi zvláštní zvuková stopa jsou úplně jinde a dost svérázné a ze sledování vytváří hodně specifický a pro někoho ne úplně příjemný zážitek. Kapitolou sama o sobě je naprosto fantastický Joaquin Phoenix v titulní roli, který celý film táhne prakticky s minimem dialogů a vše uhraje jen různými skřeky a výrazy, což je extrémně náročné, o to ale působivější. Poslední třetina (čtvrtina) je ale trochu problematická, protože všechno do sebe úplně nezapadne, některé naznačené metafory se nikterak neosvětlí stejně jako několik mini zápletek, o nichž se hovoří a možná záměrně je jim věnována přehnaná pozornost. Pointa tedy není úplně uspokojivá a pravděpodobně zcela vědomě vrší další a další otázky a možné interpretace, jejichž relevanci pochopitelně nikdy nikdo nevyřeší. Výsledku rozhodně neprospívá ani tříhodinová stopáž, která je s blížícím se koncem na hranici snesitelnosti, což je dáno i pomalejším tempem a vršícími se bizarnostmi, které se víceméně cyklicky opakují. Beau Is Afraid je rozhodně úkaz mezi mnohdy uniformními kinofilmy, protože je něčím, co se vskutku často nevidí, zároveň vyžaduje připraveného a zkušeného diváka, protože toho, kdo tzv. neví, na co jde, velmi brzy znechutí, což je svým způsobem škoda. Bude ovšem zajímavé sledovat, s čím Aster přijde dál, protože se nelze ubránit dojmu, že tady došel na konec jedné etapy a už je potřeba jít trochu jinou cestou. 60 %

Nic naplat, Robertu Rodriguezovi je mnohem lépe v béčkových až grindhouseovských vodách, které nemají větší ambice. Hypnotic rozhodně není špatný film a od začátku diváka chytne, protože má sice klišovitý, ale pořád atraktivní námět, který se navíc po chvíli ubírá trochu tajemnými cestičkami, u nichž si nikdo nemůže být jistý, jakým směrem se budou ubírat. V těchto momentech funguje i zajímavá atmosféra, v níž nikdo není, čím se zdá být a je jasné, že se to celé trochu zamotá. A v tom je ten kámen úrazu, protože s přibývajícím časem se Rodriguez do příběhu zamotává, evidentně si v něm půjčuje prvky z jiných podobných žánrovek a vrší na sebe poměrně absurdní zvraty, které místy nedávají smysl. Ben Affleck v titulní roli odvádí svůj standard, což znamená, že citovější výlevy moc nezvládá a je křečovitý, z jeho kolegů nikdo moc neupoutá, protože nikdo nemá velký prostor a třeba William Fichtner je nevyužitý a Alice Braga sympatická, nemají ale moc co předvést. Nejvíc tak asi potěší krátká účast Jeffa Faheyho. Plusem je rozhodně i krátká stopáž, v níž jsou ony podivné zvraty ještě snesitelné a nepůsobí nikterak směšně. Hypnotic tedy asi měl trochu větší ambice, než dokázal naplnit a rád by se zařadil po bok těch nejznámějších chytrých thrillerů se šokující pointou, platí ale, že k tomu má poměrně daleko a ve výsledku je jen neškodnou a snadno zapomenutelnou jednohubkou. 60 %

I po dvanácti letech hodně zvláštní snímek, který je dost nevyrovnaný. Mnohem silnější je v první polovině, kdy Joe Wright vytváří tajemnou atmosféru chladného severu, nechává diváka trochu na pochybách ohledně zápletky, především ale servíruje syrové a výborně natočené akční scény. S tím, jak se hlavní hrdinka dostává do civilizace, úroveň trochu padá, protože najednou příběh ztrácí logiku a mění se v jednu velkou naháněnou bez hlubšího smyslu. Atmosféra tu prakticky neexistuje a nebýt vynikající a dost výrazné a netradiční hudby The Chemical Brothers, nebylo by se v této fázi čeho chytit, což je veliká škoda. Nevytrhne to ani závěr, který přichází s nečekanou pointou, která ale není zdaleka tak šokující, jak asi tvůrci zamýšleli, proto tolik nefunguje. Saoirse Ronan v hlavní roli je každopádně velmi dobrá a akce jí jde bez problémů, Eric Bana minimum prostoru využívá na maximum a i on je v akci výborný, nejvýraznější je ale rozhodně Cate Blanchett, která si svou záporačku vysloveně užívá, škoda, že tu není víc, zapamatovatelný je i Tom Hollander jakožto německý zabiják v oranžové teplákovce. Hanna určitě není špatný film, jen se zdá, že doplatil na ambice, které s ním tvůrci měli asi přece jen o něco větší, než nakonec dokázali naplnit. 60 %

Asi nejvíc do sebe zahleděný Tarantinův počin, který ovšem drtivá většina Evropanů nemůže nikdy docenit. Je evidentní, že Quentin Tarantino v něm skládal poctu filmům, na nichž vyrůstal a celé "grindhousové" kultuře, kterou Evropan nikdy úplně nepochopí. Formální stránka je naprosto parádní a ona poškrábanost obrazu, záměrné "sekání" některých záběrů, opakování dialogů a celkové "zrno" jsou promyšlené a vypadají vskutku dobově a až autenticky. Zásadním problémem jsou dialogy, kterých je přespříliš a celkově je film dosti ukecaný a někdy až na hranici únosnosti, na druhou stranu Tarantino ukazuje, že i samy holky u stolu se baví podobně jako chlapi a vesměs s tím nemají větší problém. Tradičně silnou stránkou je soundtrack složený ze zapomenutých a málo známých písní, který se sem přesně hodí. O něco lepší je první polovina, která má atmosféru a vrcholí dost brutální a ryze tarantinovskou sekvencí, která je stejně násilná jako zábavná. Druhá polovina je možná o něco slabší, ale kompenzuje to lepšími herečkami, více erotickou atmosférou a závěrečnou honičkou, která je excelentní a prim v ní hrají dvě nádherná auta. Kurt Russell jakožto Kaskadér Mike je vynikající a potřebně děsivý, z ženského ansámblu se rozhodně dá vyzdvihnout po všech stránkách zajímavá Zoë Bell, Rose McGowan a minimálně ještě Rosario Dawson. Death Proof je s odstupem času asi nejslabší Tarantinův počin, přesto má svoje momenty a nejde úplně zatratit, pokud se ale najde někdo, kdo zná filmy, na které tvůrce odkazuje, rozhodně bude více než spokojen a půjde na plný počet. 60 %

Za roky od vzniku se hodnocení Basic Instinct smrsklo na jednu jedinou scénu, což je obrovská škoda, protože ten film to hrozně zplošťuje. Musí se ovšem nechat, že erotická atmosféra a pnutí, jaké tu Verhoeven zachytil, se jen tak nevidí a nikdo ho dosud nepřekonal, protože je natolik unikátní, že to je skoro nemožné. Samotné erotické scény jsou sice provokativní, ale dokonale promyšlené a nikoli prvoplánové a ve své vášnivosti a celkovém jiskření působí zcela realisticky. Navíc je zabírá fenomenální kamera Jana de Bonta, která si pohrává s motivy zrcadel a prakticky z nich dělá umění. Zmínit se pak musí i burácivá a velkolepá hudba Jerryho Goldsmithe. Krom toho ale jde o dobře napsaný neonoir, který nechává diváka na pochybách, rafinovaně si s ním pohrává a do konce mu de facto neřekne pravdu. To ale vůbec nevadí, protože je zábavné sledovat pád hlavního hrdiny do hlubin vášně a zaslepenosti, která z něj dělá loutku. Michael Douglas a Sharon Stone jsou výteční a chemie mezi nimi je vidět zdaleka a jejich destruktivní vztah je tím vůbec nejlepším, zapomíná se ale na velmi dobrého George Dzundzu nebo Jeanne Tripplehorn, kteří jsou upozadění, ale hodně důležití. Basic Instinct sice není tak ironický a satirický jako předchozí Verhoevenovy snímky, bere se možná zbytečně vážně a je možná chvílemi trošku zdlouhavý a za ta léta lehce zastaral, to ale na jeho kvalitách ubírá jen velmi málo. 80 %

Příjemné překvapení a zřejmě nejkrvavější film roku. Lee Cronin se s tím opravdu nikterak nepáře a velmi brzy nastolí agresivní a v dobrém slova smyslu nepříjemný vizuální styl, který je natolik specifický, že ne každému sedne a někteří budou mít problém zvládnout celý film. Je v něm hned několik scén, z nichž je jednomu nedobře na těle (suverénně vede moment se struhadlem), nechybí úchvatné gore chvilky a zejména závěr s motorovou pilou stojí za to. Pozitivem budiž i sympatičtí hrdinové, kteří se v rámci možností chovají racionálně a jsou i dobře obsazení, a to včetně dětí, které nejsou protivné. Pomohlo i přesunutí děje do polorozpadlého baráku, protože atmosféra je díky tomu krásně komorní a temná a mimo jiné vysvětluje i to, proč jeho obyvatelé už moc nikoho nezajímají. Asi bychom mohli vytýkat jen minimální pokusy o humor, otázkou ale je, zda by to tvůrce dokázal prodat, kritizovat ho za přílišnou brutálnost je irelevantní, protože naopak to je to, co Evil Dead Rise od ostatních "spotřebních" hororů výrazně odlišuje. Více zde. 80 %

Překvapivě vydařený počin, který ukazuje, že i ve zdejších (přesněji slovenských) podmínkách se dá natočit podobná groteska, která se nebere vážně a stylově drží krok minimálně s Evropou. Jonáš Karásek udělal dobře, když příběh situoval do devadesátých let, kde bylo možné takřka vše, zároveň tu jsou poznat jen typickým oblečením a staršími auty. To ale nevadí, protože o výpravě film opravdu není. Od úvodu si nebere servítky a některé vtipy jsou dost drsné, ale funkční a nikoli samoúčelné, především si ale udrží hodně slušnou úroveň po celou dobu. Příběh je pochopitelně notně přestřelený, jenže je nadsazený a nesnaží se být realistický, což tvůrcům umožňuje přistupovat podobně i ke stylu, který je vytříbený a zejména akční scény jsou na česko-slovenské poměry velmi dobré. Potěší i to, že tvůrci nijak nezesměšňují romskou komunitu, a i když si dělají legraci z určitých stereotypů, nemají potřebu postavy karikovat. Výsledku hodně pomáhá obsazení, v němž výtečně kooperují Gregor Hološka a Zdeněk Godla, na jejichž společné scény je radost pohledět. Je fakt, že některé momenty vyznívají naprázdno, tempo je někdy zbytečně roztahané, a když zmizí humor, najednou se to vleče a není to tak zajímavé, to ale nic moc nemění na tom, že Invalida je překvapivě povedený film, kterých se dnes už moc netočí a ukazuje, že když existuje produkční odvaha, může něco podobného nakonec spatřit světlo světa. 70 %