kleopatra

Často, když se dočítám stesky stran stopáže, obrací se mi kudla v kapse, ale zrovna Komici jsou příkladem mučivě dlouhýho (návštěva u ex je na prahu výdrže), nevtipnýho a žánrově nedomrlýho filmu, což je dost výhrad najednou, ale nemužu si pomoct. Tim upachtěnym maglajsem tentokrát Apatow úplně zapikává, co tim vším chtěl vlastně říct.

Larry David je jinej neurotik než Woody - jeho autentickým frustracím bych se smála spíš, ale jinak jsem s light variací na Manžele a manželky spokojená. Woody mě opět ujistil, že ve vztazích nefunguje nic a zároveň cokoli, záleží na štěstí. A to je jediná jistota.

Dva muži, jeden má jasno, druhý neví, kam se sebou, jestli mezi 4% nebo zbylých 96. Když je s manželkou, chce milence, od milence zas prchá k ženě, je to prostě peklo. Lehce telenovelovité peklo, přišlo mi. Nejlepší je na celém filmu křehoučká Ariadna Gil, Bardém do toho šel ale po hlavě a makal. Co na to xenofobní fanynky, těžko říct. 3,5*.

Něco takovýho bych viděla na Čt2 do Americkýho nezávislýho léta, filmeček o lidech, co bojujou s rozumem a instinktem, aby vyhráli něco, co by dalo životu smysl. Jennifer skoro ošklivá, Zahn skoro hezkej. Zvláštní, nudný, ale jaksi polehčujícně. Nechtělo se to nechat odehnat. 3,5* a zase vzhledem k bídě 51% točim nahoru.

Hurt Locker nemá nosný děj, ale spíš než zápletka s válkou na pozadí na mě uhodilo tohle "věcné" pojetí. Kathryn si moc považuju a když začne někdo blábolit o ženách na režisérské stoličce a vůbec dělit filmy na ženské a ty ostatní, vždy mi poslouží jako příklad, že tohle členění je nesmysl. Válka podle Bigelow je toho dokladem. 4,5*.

Rozstříhanej pohled, kdy to dlouho vypadá, že snad půjde o nepropojitelný epizodky. Nakonec jsou právě ty spoje tím nejlepším. Už jsem neviděla pětkovej film ani nepamatuju, takže konečně. Jsem nadšená ze scénáře, z režie, z hereckých výkonů, kamery, hudby ... účinkují jako dotek podobnej jizvám, který si někdo působí, aby zapomněl, a jinej, aby si pamatoval. Malej film s velkym F, ať se propadnu.

Promiň Sophie, jsi opravdu krásná a nadaná herečka, ale tuhle laťku sis nasadila tak, že na ní ani nedohlídneš, natož abys přeskočila. Hezký je, žes svoje dílko věnovala rodičům, těm to udělalo jistě nekritickou radost, ale já podstoupila brutální sebemrsk dovydrženej jen proto, že něco tak špatnýho je na hranici uvěřitelnosti. Co tam prováděl Lambert, už přesahuje plyšový maliny, to je noční můra ochotníka z Kotěhůlek a děj? Pejsek s kočičkou vařili bouillabaisse metodou "co kdyby už příště nebyla příležitost". Dala bych si pár pohlavků.

Narozdíl od spousty žánrových sourozenců, kde věci vážné, filosofické i lidské musíme namáhavě detekovat pod povrchem nebo si je přimalovat, tady se zračila na férovku křehkost oněch let, strach znovu se dávat všanc a koledovat si o další srdeční zlomeniny i touha najít do sebe zapadající zoubky. V euforii jedné noci, s únosnými vtípky i hudbou ... miloučké.

Jsou lidské mozaiky, kde se jejich aktéři musí propojit, i kdyby u toho měly praskat scénáristovi klouby. Jsou taky nitky, co se v uzlíku nezasnoubí a místo vytrvale ale beznadějně kroužícího korálku se na ně navlékne něco jiného a je z toho zase jeden z Akinovo nehledaných krásných objevů, tentokrát o odpuštění.

Takhle nařezat jsem zrovna potřebovala jako sůl. Párový škatulata v pralese, co element to adept na časovanou bombu, hra na babu - s divákem. Dobře nadávkovaný napětí mixlý černym humorem, žádný propady do nudy, odchodů na záchod a vaření kafe. Až na jeden fous v závěru jsem si přímo lebedila.