kleopatra

Mataharis mi zpříjemnily večer, je to fráze neoriginální, ale tohle je moje kafe, jak to jinak říct. Na českym názvu zapracoval nějakej ňouma, ani si to nechci brát do pusy, i když tam agentky de facto byly a nesnáze měly taky, stejně to je pro takhle výbornej film naprosto potupný a blbě zavádějící. Režisérka Bollaín už mě zaujala jednou - filmem Dávám ti své oči o domácím násilí, ale to si nebudu tahat triko, to jsem zjistila, až když jsem šla hodnotit a zděsila se těch 52%. Takže, proti názvu je tohle uplně civilní film, každej se nějak živí a tyhle ženský dělaj v jakýsi detektivní agentuře a maj trochu problém s odstupem, prej profesionálním, jak řiká jejich šéf. Nejsou stroje ani kusy ledu, taky mají svý soukromí a hranice mezi ním a prací je jen chiméra. Mně jdou takový filmy k duhu. I Najwa Nimri ze Sexu a Lucía mi k němu jde.

Ale tohle mě tedy potěšilo moc. Film s tváří naprosto nenáročný zábavy, uvnitř velmi pravdivá lidská komedie o vztazích tak, jak se to pořád opakuje. Naděje umírá poslední a někde ten náš/naše opravdu žije a taky nás hledá. Jen to chce si v překlenovacím období moc nenatlouct kokos a neztrácet víru. Hézounký ... ale soudě dle zdejšího hodnocení (64%) mně stačí málo :).

Buřina přehlušovala zvuk, do kina teklo, třikrát vypad proud a hrozba, že už to Jarda znovu nenahodí a my se nedozvíme, jak to s Bierhanzlovo mastí na lysinu pastí dopadne, byla nepříjemnější než nohy ve vodě.

Já vim, že jsem úplná blbost, ale pobavim, no néé?... No jóó!

Když jsem před lety četla Keseyho Tak mě někdy napadá, přepadla mě neskonalá úcta k překladateli. Odstavce časů různě minulých, přítomných, toužebných a pocitových ... kumšt byl i vyznat se v tom jako čtenář, zvyknout si, ale došlo to tak daleko, že se mi po rodině bodrých dřevařů stýskalo ještě dřív, než jsem dočetla poslední stránku. Od srovnávání jsem se nedokázala oprostit, hledala jsem ty štědře popisované duševní pochody a ne všechno se podařilo zachytit, myslim ale, že to hlavní - onu paličatost, která rodině způsobuje i pomáhá přestát zátěžové testy - Paul Newman do filmu dostal. I za tátu - Henryho Fondu a benjamínka - Michaela Sarrazina jsem povděčná. Hodně dobrý film, jako ostatně všechny Newmanovo režijní kousky. 4,5*.

Teprve nedávno jsem po letech husiny z překrásný písně At Last zjistila, kdo ji zpívá. Etta James. Od ní byl krůček k Beyonce a k filmu o bílym nadšenci, co s černýma nahrával blues ("a když hodí kalhotky bílá holka, je to rock´n´roll"). Na začátku je hecovalo nadšení, pohoda tmelená zrodem písní, koncertováním, první lajnou na žebříčku a odměnou v naturáliích - cadilacem ... na konci stagnace, vyhasnutí, příval novejch vln, v nichž lze v lepším případě už jen šlapat vodu. Režisérka a scénáristka v jednom se mi ale zdála víc nadšená než schopná. Jakoby předpokládala, že tyhle věci každej zná a tak neni potřeba jít do detailů a hloubky, postav je moc a jsou často jen hrubě načrtnutý a kde se vzaly tu se vzaly. V dobrym scénáři stačí jedna šikovná replika a víme o člověku všechno, tady nebyla o slova nouze, ale byla to spíš vatička. Stejnej pocit jsem měla i z režie, koukala jsem na film s bohorovnym klidem a to je špatně. Jen jednou se mi zalesklo oko - když Beyonce spustila At Last. Ona je dokonalá, ale možná proto, že se životní příběh obou zpěvaček tak liší, může se mi její podání líbit, ale co je to platný, když Ettino mě rozseká. Stejně rozdílně by možná vypadal i film, kdyby ho býval byl vzal do ruky pořádnej sekerník. 4* za tu vizi.

S Akinem má člověk pocit, že lidi, co před vámi defilujou, skutečně někde žijou, že mu jen na chvíli podrželi a pak jejich život běží stejně vášnivě a neopakovatelně dál, zatimco my ještě trůníme se spadlou bradou a pocitem, že jsme potkali nádherný zjevení z jinýho universu, u zrnění.

Filmy o šikaně jsou v kurzu, je jen zvláštní, že u bedny s obětí sympatizujou všichni, ve filmu nikdo a tak je to vždycky. Tady holku vlastně nikdo vyloženě netýrá, jen ona žije se svym démonem z prožitého a vlivem toho se vyčleňuje sama. Teskní za expartou, když ale jasně vidíme, že její členky jsou naprostý kravky, což je přitom, že ona je v současnym stavu jedině možně srozumitelná a svým smutkem až půvabná, s podivem. Mluv neni brak, ale z mého pohledu stojí za povšimnutí především a možná jen dík Kristen Stewart.

Z tohodle rendez-vous mám příjemně na duši. Výborný André Dussolllier jako homosexuální spisovatel, po jehož vnitřním klidu bych oblízla všech deset, můj soukromý herecký objev posledních let Karen Viard, pak režisér, co hrál zároveň jejího přetrpělivého manžela, těhotná a tak čistá nextmanželka ... krásné postavy z masa a kostí vtažené do pátrání, při němž se hledala zapadlá jazzová zpěvačka a našlo se zase mnohem víc. A zase úplně nejblíž. 3,5 *.

Uschi se to povedlo. Dokonce ještě dřív, než si uvědomila, jakej má ve svý kráse potenciál. Sláva, peníze, celebrity, osudový lásky a život po svym. Neni umění dělat si co chci, když na to mám, frajeřina je, když se všechno staví proti, s čímž se tu nesetkáme. Uschi se pro její krásný oči otvíraly dveře a ona jimi vstupovala. No a to je právě to - chyběl mi zápas nebo aspoň náznak hlubších myšlenek. Taky němčina tu byla zvlášť rušivá a co ten chudák Keith? I tak film za vidění rozhodně stojí, bohužel byl víc mým šálkem kávy, než jsem si usrkla. 3,5*.