kleopatra

Helena Bonham Carter, která v době natáčení jela už svoje čtvrtý gumy, mi přišla na diblíka s culíkem opravdu už trochu stará a k chlapcům se mi nějak nehodila, ale třeba to Palahniukova předloha takhle chtěla. Každopádně hodně hustá záležitost s brilantním Pittem, bohužel pro hovada s IQ tykve může fungovat inspirativně.

Na tenhle film jsem byla upozorněna fanatickou uctívačkou Kevina Spaceyho a brala jsem to doporučení s dost velkou rezervou. Bylo to dobrý. Spacey byl trošku v nevýhodě, protože jeho kolegové se natolik předvedli, že to nebyla jeho soukromá exhibice. Děj byl opravdu překombinovaný - nikdo nemůže předvídat tolik tahů dopředu i s duševními pochody mnoha postav - ale jinak, solidní film.

Benátky, někdy šedivé, zatuchlé, ponuré. Tady majestátní, rozkvetlé, prosluněné, viděné jakýmsi zlatavým filtrem hrají v tomhle okouzlujícím filmu o "jiném" pohledu na nejstarší řemeslo spolu s krásnou jak z obrazu vylouplou Catherine MacCormack hlavní roli.

Kluk, který se octne uprostřed cizí rodinné krize. Žena hledající v něm náhradu za ztracené syny. Přišla jsem z kina a je mi všelijak. Zatímco kniha (Rok vdovou) byla mou kamarádkou a rozsteskňovala, dojímala i hladila mě několik dní, film na to měl jen 111 minut, a přestože končil asi ve třetině knihy, byla v něm táž něha, laskavost a přes hutný smutek i jistá naděje. Kim Basinger jsem dosud vnímala především jako krásku, ne jako herečku, za což se jí teď v duchu omlouvám. Taky se mi moc líbily citace z dětské knížky inspirované životem rodiny schovaným do jemných metafor, klavírní hudba, nekonečné moře, fotografie, symboly...... Klid a mír.

Autorům byla vyčítána příliš okatá snaha šokovat. Dá se ale natočit film o takhle úchylný ženštině, aby to tak nepůsobilo? Možná ty úchylky vypustit, ale nebyl by to potom film "Jak jedna pani hrála pěkně na klavír"?

S muzikály to mám tak, že některé nezřízeně uctívám, z některých je mi špatně. Tenhle kousek, kde hraje Walter Matthau zakyslého starého mládence, který se nechá zblbnout fikanou ženskou, patří k těm zbožňovaným. Za co? Takže: geniální hudba, choreografie, v které se nepočítá jen s kroky, ale i s předměty a kostýmy: krásné fialové šifonové šaty ve "1,2,3" scéně v kloboučnictví, zlaté šaty ve vrcholné scéně s Louisem Armostrongem, jejíž dojemná kýčovitost mě pokaždé rozerve (a rozeřve), nápaditá režie a v neposlední řadě herci v čele s Barbrou, která je nejlepší minulou i budoucí Dolly Levi na světě.

Leo - sladký hoch z Titaniku - na jedné straně zbožňovaný, na druhé nenáviděný, každopádně ale herec s obrovským talentem. Jeho Rimbaud je odporný zvrácený manipulant. Jeho Rimbaud je básník. V tomhle filmu se navíc podařilo velmi sugestivně naservírovat dobovou atmosféru včetně míst výskytu lidí "Rimbaudova druhu", pocitů jejich i těch ostatních. Stojí za to vidět. Velmi!

Tenhle film vzbudil obrovský ohlas a pod vlivem toho všeho humbuku jsem se mu bránila, člověka to přece jen ovlivní, ta vlna zájmu a já mám tendence být pak kritická. Nakonec jsem se z hluboka nadechla a viděla film, který se k ničemu dosud viděnému nedal ničím přirovnat. Obraz příšerný, herci hráli jakoby nehráli, děj se valil do pointy, která nebyla ani tak perverzní jako bizarní, jenže to celé dohromady, přesto, že mě to zlomilo, odrovnalo a na dlouhou dobu připravilo o iluzi, že život je krásný, mě zároveň nevýslovně dojalo a obohatilo - TÍM obrazem, TĚMI herci, TÍM dějem.

Scénář s velkým S, který reprezentuje ideu, že slova nemusí být jen vata nebo akustická výplň mezi zvukovými efekty a hudbou. Děj, který se většinou odehrává v jediné kanceláři a je poměrně jednoduchý, je právě díky parádním vtipným konverzačkám Jacka Lemmona a Waltera Matthau - kamarádů, kteří buď vrtají jeden do druhého nebo společně do někoho dalšího a přitom se snaží osvobodit na smrt odsouzeného - radost sledovat.

Liz Taylorová hrála Kleopatru a způsobila tím kromě jiného tu věc, že totiž ona historická egyptská královna už pro mě navždy bude mít její tvář.