kleopatra

Tenhle film šel v kinech tuším pod názvem " V zájetí rytmu" a možná, že ani na těch 5* není, ale když já si přesně pamatuju, jak pětihvězdičkové pocity ve mně vyvolal. Byl o obtloustlém proplešlém chlapíkovi, který by ovšem pro rock´n´roll dýchal, pouštěl v rozhlase desky s hudbou, která na tu dobu - v 50tých letech - byla velmi pokroková, téměř nežádoucí, a jejíž propagací si nadělal hodně nepřátel. Kouřil jak fabrika a když mířil do rádia, před vchodem na něj obvykle čekávala vokální skupinka ve snaze ho upoutat svou písní. Film končí velkolepým koncertem, kde se vytáhnou nejen oni černí kluci, ale pokud se pamatuju i Chuck Berry a Jerry Lee Lewis. "......tento příběh je pravdivý a ten muž se jmenoval Alan Freed....".

Johny Depp je jednoznačné a obrovské plus tohoto, pravda, velmi výpravného a celkem zábavného filmu, ale pokud jde právě o Johnnyho - těch úžasných rolí, co vytvořil, těch rolí, při kterých dojímal k slzám i ty největší tvrďáky, v kterých hrál jako o život a přitom působil vždy tak přirozeným a ležérním dojmem - jsem jeho glorifikovaným výkonem zde tak trochu na rozpacích, jenže ono se to asi jinak zahrát nedalo. A pokud jde o výpravu a produkci, já jsem, bohužel, z těch diváků, kteří se dost dobře můžou dívat na konverzaci dvou dobrých herců sedících dvě hodiny třeba na pařezu a můžu se pobavit víc, než u tohoto omašličkovaného drahého spektáklu.

Sága o posledním čínském císaři je zvláštní film a to nejen formou, kdy pro nádhernou kameru, kostýmy a vůbec výpravu a hudbu, nevíte, kam dřív soustředit svoje smysly, ale též obsahem, který velmi detailně zprostředkovává život člověka, který byl vezněm pravidel jiných v přelévajících se režimech, který neměl možnost volby a byl přes veškerou vzdělanost, tradice a pocty související s úřadem císaře, ochuzen o samozřejmosti jako je prostá lidská komunikace, přátelství a láska.

Jo, tak tohle by dneska asi bez hutné kritiky neprošlo, ale ve své době byl ex - vězeň okradený velkou hvězdou o svou písničku docela kultík, určitě na chvilku jo a ráda bych se na tenhle film s Peterem Fondou, který se vezl na vlně popularity po úspěchu Bezstarostné jízdy a byl na hereckém i estetickém vrcholu, zase podívala.

Líbí se mi, jak je film vystavěn. Divák prožívá s hlavními aktéry jejich lásku, přerod studentíka bez kouska sebedůvěry v sebevědomého pěkného chlapa s vydatnou pomocí jeho extravagantní přítelkyně, která ho nenápadně, nenásilně, krůček po krůčku k té změně posouvá. Vnímáme to a absorbujeme jako romantickou mazlivou záležitost, abychom posledních 1Ominut dostali ledovou sprchu. Nakonec, není on život jedna velká umělecká studie?

Diana Ross hraje Billie Holiday, černošskou jazzovou ikonu, ženu, která musela zpívat, aby žila. Která vyrostla v totální bídě, byla využívaná a zneužívaná, prostituovala, nechala se mlátit, brala drogy, pila, bláznila, zažila vzestupy a pády a to jen proto, aby svět věděl, jaké to je být černou a čím jí je blues. Nezapomenu na Dianu Ross ve svírací kazajce v omyvatelném boxu, na její podlité oči a vůbec na to, s jakou pokorou tu nelehkou roli zahrála a hlavně zazpívala..

Axel Foley s tričkem naruby coby volavka kšeftující s cigaretami v úvodním rozhovoru s překupníky, to je vzorová ukázka výtečného akčněkomediálního scénáře v podání špičkového komika. Ten film úžasně šlape, Axelovy vyšetřovací metody a špeky, jeho dva komisní kolegové (takhle mi to u nás v Beverly Hills neděláme), podtrženo rytmickou hudbou .... Pro mě před Záměnou a Cestou do Ameriky nejlepší Murphyho film, nadlouho .....a možná navždycky.

"Dej pryč ty pazoury, než tě nakopnu, až ti uletěji koule...Bylo to dost razantní?" ptá se Michael Dorsey alias Dorothy Michaelsová při konkurzu na roli ředitelky nemocnice v nekonečném soap opera seriálu, kam doputuje po sérii trapných pokusů ("mami, tati, strýčku Pete, něco se stalo s Piškotem, je asi mrtvý..."), aniž by doufal. Zatím dostával jen štěky nebo reklamy a k tomu je palice tvrdá (" ...měl jsi hrát půl minuty rajče, ale kvůli tobě přetáhli o půl dne frekvenci, protože sis nechtěl sednout"), takže mu nezbývá, než se probíjet životem jako číšník a bydlet s kámošem - autorem divadelních her, které nikdo nechce uvést (".....chtěl bych, aby do divadla přišlo jen pár lidí, kteří se právě schovali před deštěm, pár skutečných lidí, dokud taky nevyschnou"). Jak já ty dva - Hoffmana a Murrayho - miluju, jejich konverzace je rajská hudba pro moje uši. Tootsie je komedie, která dokazuje, jakou úroveň může komedie mít, ovšem když se k žánru přistupuje jako tady. Díky vynikajícímu scénáři se lze pobavit, poučit i dojmout, aniž by jedna postava shazovala druhou. Sydney Pollack odvedl obrovskou práci a rolička, kterou si tu uzmul, je jen malá úlitba bohům za takový výsledek. Jen obrovská škoda toho Oscara pro Hoffmana, to je snad jediná postvada na kráse perfektního filmu, ve kterém kromě těch dvou zazářila nejen Jessica Lange ale také Teri Garr a Charles Durning. Film z mé top5, který bude na každém dalším mediu ten nejopotřebovanější.

Mořské panny jsou milou oddechovkou, ale hloubavějším divákům jistě neujde nenásilné poučení pod vrchními vodami. To je totiž tak: máma s dvěma dcerami migruje z místa na místo, nepřestává po zpackaných vztazích věřit v nové začátky. V co věří dcery, je pro ni vedlejší, ale teď je na čase, aby si svůj díl osudovosti vybraly i ony: malinká plavkyně Christina Ricci a pánbíčkářka Winona Ryder nezůstávají ve stínu Cher ani o jeden šplouch.

Osmentík je prototyp snového dítěte každé matky a může to být v civilu fracek frackovitá, ten kluk umí hrát a v kterémkoli filmu dojímal, tohle je jeho dětský zenit a kéž mu to i v dospělosti vydrží - umět vkusně dojmout. A pokud jde o to, jestli by ten film byl i bez něj takový, jaký je, těžko říct, ale mě v tom nejlepším slova smyslu odrovnal.