xxmartinxx

Takové filmy se už dneska netočí - filmy s tak výrazným konceptem a svérázným námětem. Doba se jaksi uklidnila a ustálila, filmaři si míň "dovolují" a takovéhle hříčky chybí. Tím neříkám, že Otázka života a smrti je automaticky vynikající - na to mi to místy přišlo moc strojené a teatrálně provedené (i na rok 46). Ale rozhodně oceňuju tak výrazný film, který tak nezvykle pracuje se svým potenciálem válečného filmu, fantasy i morality. 3 a 1/2

To čeho jsem se bál, tedy štědrá věková přístupnost, nakonec nevadí. Dokonce je působivé, jak mrtví vojáci jakoby mizeli do prázdna, tím jde o velmi "filmový" zážitek. Ostatně hodně věcí tu je velmi "filmových" i při "obětování" vztahu k realitě - což ale neberu jako výtku v žádném slova smyslu. Jde zkrátka o velkolepý konstrukt, příběh o události (proto ne o lidech). Filmovost Dunkerku ostatně dokáže to, že se vsadím, že bude popisován takřka výhradně skrze to, jak se vztahuje k jiným válečným filmům, o kolik toho ukazuje víc nebo míň než ony... Rozhodně velká Nolanova exhibice, kterou nejde nerespektovat, i když mě příliš nezasáhla, nevtáhla a můj zážitek z ní byl "jen" racionální úcta k dobře odvedené práci. Byť třeba hrátky časem hraničí s čistým gimmickem... i když tím se opět vracím k tomu, že Dunkerk není nic míň a nic víc než Film.

V mnoha ohledech nepřesvědčivý film, ale jeho "nálady" jsou skvělé. Dolanova brutálně hysterická teatrálnost je pro mě čímsi lákavá a dokážu se na ni k vlastnímu překvapení celkem naladit. Moment, kdy se za zvuků Oasis roztáhne obraz, je nepochybně geniální, může se směle rovnat se zpěvem Ala Johnsona v Jazzovém zpěvákovi nebo vstupem Dorotky do Oz - maximální vtažení médiem. I kdyby celý zbytek filmu existoval jen proto, aby mohl rezonovat, nepovažoval bych to za málo (Za největší chybu filmu považuju, že Dolan neodolal, nenechal ho úplně osamocený a pokusil se ho ještě zopakovat podruhé, nevyhnutelně s menším účinkem.)

Tohle by měli dělat studenti filmu, kteří mají za úkol natočit cvičení na téma "smysl života", i když k tomu nemají co říct a jediný důvod, proč do toho fakt jdou, je zápočet. Jaká je motivace Terrence Malicka, dřív tak střídmého režiséra s mnohaletými pomlkami, najednou blít jedno umění ročně, je mi záhadou. Možná na něj má Lubezki nějaký kompro, tak ho nutí podepisovat mu showreels. Kdyby do toho aspoň nonstop nečetli ty facebookový moudra od Wericha! Z Malicka se pomalu stává "vaše každoroční dávka snobského kýče" skoro po vzoru Woodyho Allena, kdy zakleté trademarky, hvězdné obsazení a neochvějná rutina jejich patlání nahrazují... cokoliv. Jediná škoda, že už to nikoho nezajímá - aspoň by se vůči tomu dalo hezky vymezovat. Ale asi je to lepší než bylo K zázraku. I když jen hádám - nepamatuju si z toho filmu ani záběr. Tohle se mi snad nevykouří z hlavy tak kompletně, třeba si budu pamatovat... že tam hodně svítilo slunce lidem za hlavama? Ach jo... no po předminule asi progres, občas je něco z toho i motivované, tak dám o jednu hvězdu víc.

Howard Hawks proti mně něco má, vždycky měl... I když tu vidím dost kvality, hlavně ze strany herců a scénáře, je to taky zbytečně dlouhé a místy unylé - při tomhle námětu a prostoru by se do toho filmu vešlo mnohem víc... všeho. 3 a 1/2

Několik brilantních komediálních situací (karetní hra, znovusetkání, "přiznávání" milenců) a neskutečně roztomilí herci. příjemný a přitom jiskřivý film.

Ten film má dvě a půl hodiny a jdou v něm desítky minut za sebou bez jakýchkoliv hudebních čísel. Je to zvláštní a ne v dobrém, protože je místo a čas na podvracení očekávání a tohle není ono. Naštěstí Kelly i Sinatra to táhnou svým charismatem (Kelly snad nikdy nebyl tak moc "rozdováděný" jako tady) a pasáž s myšákem Jerrym je nepochybně jedna z nejčistších ukázek filmového kouzla všech dob, během které musí roztát srdce úplně každému. Ke konci to i přes zrychlení tempa ztrácí dech - ukazuje se, že rozjetý konflikt nemá jak přirozeně vyeskalovat, tak prostě zmizí... ale dobře... nadhodnotím trochu.

Dvě nepochybně vynikající čísla, ale ne, nestačí to. Je potřeba nějaké charisma i mezi nimi a tady prostě není. Nudné postavy, nezajímavá zápletka, melodie normální.

Ta kamera! Místy svou malebností a nádherou ty obrazy tlačí hranici kýče, ale skvěle to pasuje k ději, jehož hlavním motivem je nekonečné potlačování emocí, pudů a prostě sebe sama. Kdyby to bylo jen o trochu míň doslovné a polopatické, bylo by to špičkové. Ale nakonec je to jedno, protože i kdybych se měl jen kochat těmi úchvatnými záběry, budu spokojený. Nedivím se, že samotná firma Technicolor považovala tenhle film za nejlepší užití jejích barev - osobně nejsem největší fanoušek Technicoloru, ale tady je rozhodně dechberoucí a nevím teď z hlavy, kdy by se mi tak moc líbil. (I když taky nutno podotknout, že ne každý technicolorový film prošel tak kvalitní restaurací.)

Nulový herecký rozsah Clinta Eastwooda je skvělá volba pro tuhle roli, jejíž nečitelnost je zdrojem napětí, přičemž něco podobného platí pro skupinu žen, které ho obklopují. Příjemně mnohoznačný, špinavý thriller.