lupuscanis

DARREN ARONOFSKY, PÍ (1998). Oceněná (Sundance) prvotina Darrena Aronofského. Devatenáct pravidelných sloupců a řad, ve kterých se i přesná analytická mysl překvapivě rychle ztrácí. Jakoby v sobě takhle dokonale přehledný sysém čar a spojnic skrýval nekonečně komplexní problémy. Solo k Maxovi, mladému matematikovi, který váhá s dalším tahem: DON'T THINK, JUST FEEL. Hráči kladou na desku střídavě černé a bílé kameny. ___ Ostře řezaný, černo-bílý film. Extrémní světlo, oslnění, zlomené v extrémní stín, černý jako díry, do nichž kolabují kusy vesmíru. Razantně stimulující skvělý elektronický soundtrack – psychedelický a futuristicky studený (Clive Mansell). ___ Podle čínských mudrců Go není jen hra pro děti. Go je mystérium. Hrací deska je předobrazem Univerza. Na první pohled je přehledná. Cílem hry je obsadit svými kameny větší polovinu území. Kdo však tuší, kudy vede zaručená cesta k této metě? ___ Paranoiou stižený mladý svérázný matematik hledá ultimátní stopy řádu v neuspořádaném ne-řádu světa. Jeho očima, skrze filtr trhavých záškubů kamery, objevujeme tyhle stopy naprosto všude. V mléce, které nalévá do kávy. V pohybu listí v korunách stromů. I na fotografii mléčné dráhy. Opakující se stále stejné stopy. Mandelbrotova množina se svými fraktálovými obrazy generovanéá neskutečně jednoduchými matematickými pokyny byla objevená teprve v roce 1981. Pan Mandelbrot měl za to, že objevil cosi,co nikdy nikdy neviděl. Během pár dní však zjistil, že fraktálové obrazy se nachází nejen v celé přírodě, ale doslova v každém nekonečně malém kousky Univerza - každý nekonečně maý koudek univerza jedoslova nekonečně komplexní, a jako takový má v sobě nekonečno. ___ Takže. Co jestli měli naši staří čínští mudrci pravdu? Poloodhalené tajemství, o němž se nedá přemýšlet, jež se snad dá pološílenou myslí na chvíli vycítit, a zase zapomenout...

KIM KI-DUK, ČAS (2006). ________ Vlna. Pozvolna se zvedá, roste, nabývá na síle, dosahuje vrcholu, klesá a mizí pod hladinou, aby se zakrátko vyprostila silám, jež jí drží tam dole, a znovu se vzedmula, už na jiném místě. Co máme mezi sebou jsou takovéhle vlny. Záchvěvy zájmu. Zalíbení. Radosti. Vášně. Vypětí. Extáze. Zklidnění. Lhostejnosti. Nejistoty. Obav. Chvilkové netečnosti. Chladu. A nově se probouzejícího zájmu. Může to celé trvat rok, měsíc, den, hodinu, nebo pár vteřin během jediného objetí. ___ Každou malou chvíli cosi někam odchází. Co přichází, tu nikdy není nastálo. Francouzština pro to má krásný výraz le petit mort - malá smrt, orgiastické vyvrcholení. Tenhle rytmus, není nic menšího, než rytmus samotného života - zrození a smrti. ___ Skrze něj prožíváme čas. Skrze něj se dotýkáme času. Čas, to jsme my. To jsou ty vibrace o různých intenzitách, to chvění Ty a chvění já, mezi rozechvěním já-Ty -- Ty-já. Čas má své komplikované záhyby. To proto se v něm můžeme ztratit. Zacyklit uprostřed jeho víru. A Kim to dobře ví. ___ Občas pro ten životadárný rytmus ztrácíme cit. Stává se to tak snadno. Přijde nějaká slabá chvilka. A najednou se nám zdá, že toho odcházení je příliš. Chtěli bychom to zastavit. Chtěli bychom zastavit čas, ale on nedbá, a dál k nám na svých perutích přináší, co pro nás má. ___ Snad tady někde začíná filmový příběh. Tajemný, krásný, věčný, temný a znepokojivý. Plný krajností. Bezútěšného hledání. A neúprosných vln, co se zvedají, aby se opět vnořily pod hladinu. O tom, jak se setkáváme, míjíme a ztrácíme. Spolu, mezi sebou, i sami sobě... DÁL UŽ JEN PRO ZVĚDAVÉ ___ Ale. Ne. Ne. Teď nepřestávej. To není všechno. Mě ten film drásá. Proč ONA je tak zoufale neschopná, nesamostatná? Proč je tak závislá! NA NĚM! Takové nechceme být! Proč tebe ten příběh těší, a mě rozčiluje?___ Snad se dívám shovívavějšíma očima. Kim býval malířem. A já v tom příběhu vidím obraz, jak sama ráda říkáš. A povím ti jaký. My muži milujeme ženy tisíce tváří, a ONA se rozhodla pro tisící-a-prvou. Aby zastavila proud času. Aby se postavila tomu, co je větší. Aby zhmotnila naši odvěkou touhu po štěstí, které nepomíjí. Je tohle slabost? Váhám s odpovědí. Tolik jsme se zahleděli do volnosti, že jsme o ní dočista přestali pochybovat. A při tom: Nejsme tak trochu udělaní z něčeho jiného? Skutečně chceme být od všeho "volní". Knížka před spaním. Ranní šálek kávy. Tužka, bez které se mi ani nechce psát. Každodenní rituály. Příjemnosti, kterých se neradi vzdáváme. Naše vratké jistoty na rozbouřených vlnách neklidného povrchu světa. Není náš lidský úděl seskládaný právě z nich? Nejsou naše člověčí sklony spíše přimknout se, přilnout, podržet si, mít "napořád"? Nepodléhají náhodou i volnost a závislost oněm vlnám, rytmu, času, který si bere, co jeho jest? Neměli bychom si i pro ně pěstovat cit, abychom VČAS rozeznali, kdy je kterého zapotřebí? Já nevím. Jen se ptám. Jen nemám chuť soudit. Jen mám pocit, že jí dobře rozumím... Post scriptum: Kdyby mi někdo naznačil záměr scénáře, aniž bych film viděl, musel bych si zaklepat na čelo. Komplikovanost. Zlomy a zvraty. Tak málo pravděpodobné. Ale. Všechno je to nějak jinak. Východ považuje čas za kruh. Odtud příběh s mnoha záhyby a s tvarem labyrintu. Labyrint rozvětvujích se cestiček, nikoli přímka s odbočkami, jež se po krátké peripetii navrací do vůdčího směru, nikoli cesta od někud někam... ___ Moc zajímavé a inspirující texty: Charlosina, Kiddo.

ROMAN POLANSKI, HNUS (1965). CATHERINE DENEUVE SAMA DOMA. Černobílá hrůzostrašná historka o světle a stínu. ___ Carol, váhavě, bez zjevného cíle, kráčí ulicí. Zvědavé oko kamery z neuctivé vzdálenosti nervózně zkoumá její duchem nepřítomný pohled. Obraz se jemně pohupuje v rytmu jejího kroku. Bez dechu sledujeme neznatelné záchvěvy – tváře i rozpuštěných vlasů. Vše podbarveno nervními jazzovými tóny, Sirénami chaosu dění uvnitř londýnské City. Elektrizující, napjatá atmosféra naznačuje, že postačí jediný nepatrný zádrhel, a 'cosi' exploduje. ___ Vypozorovali jsme tolik, a přece nejsme o mnoho moudřejší, v čemž se nelišíme od naivních mužů, kteří se s Carol setkávají. ___ Carol má v sobě pramálo z Evy. Ženy, kterou by muž mohl posvém ovládat. Nedaří se to ani divákovi. V Carol se v podání podmanivé, mladičké Deneuve Polanskimu daří vyvolat napovrch ducha nespoutané Lilith – (apokryfní) první ženy Adamovy. "Nechci ležet pod tebou“. Hrdé ženy, kterou Starozákonní Bůh - po té, co si na ní uražený Adam postěžoval "výše" - zatratil a vyhnal. Žena, která je odjinud. To proto ten nepřítomný pohled. ___ Kus téhle Lilith (na just!] zůstal v každé jedné z Vás. Znáte ji dobře. „Posvátná děvka“ uvnitŕ Vašich těl, co si bere, co chce. Co odmlouvá. A křičí: Tak dost! Co muže zpraží jediným pohledem. Nebo v jediné vteřině sežehne plamenem vášně… Téhle nepokořené ženě vzdává Polanski svým filmem hold.___ Svědčí její nepřítomný pohled o počínajícím šílenství? Tuze morální kategorie. Slovo, kterým lze lhostejně přikrýt cosi, co je jiné povahy. Lilith v těle Carol je především sama. Cizinka. Nepochopená. Příliš krásná pro svět vezdejší. Sama v anonymním, rušném, odcizeném městě. ___ Střevíce ležící uprostřed pokoje. Nesebere. Neuklidí. Už tu stejně není nikdo, kdo se dívá. Samota se mění z metaforické ve faktickou. Ostentativní mlčení. Zatažené závěsy oken. Čas odplývá.Kam asi...? Carol poprvé v životě dělá, co chce. A taky nedělá, co se jí nechce. A blíží se umanutě k bodu, z něhož již není návratu… ___ Jak říká Michel Tournier: druzí lidé jsou jako majáky, které kolem sebe vytváří světelné ostrůvky. Co se stane se světlem a všemi jeho myslitelnými odstíny, když tu „ti druzí“ nejsou? Kam tohle světlo nedopadá, tam vládne bezedná noc. Pak neživé věci ožívají. V zrcadlech se zjevuje, co není. Černá a bílá. Světlo a stín. Ostré surreálné záběry z neočekávaných úhlů. Atmosféra budovaná z nespatřeného. Promlouvá, co je mimo záběr. Umlčovaná zvuková stopa evokuje snový, halucinovaný charakter prožívání. V této fázi se filmová "řeč" proměňuje v dokonale sehranou symfonickou skladbu. Nikdo se nedívá. Bůh by mohl. Kdyby se uměl zastydět... ___ Post scriptum: Ještě teď si vzpomínám, jak jsem za velkou louží na ten film zíral v rámci výuky poprvé. Jako tele na nový vrata. Kladl jsem si spoustu nesmyslných otázek, a nenašel vůbec žádné odpovědi. Mezitím jsem něco málo prožil, a tentokrát už se skvěle bavil :) ___Hnus (1965) je první z trojice filmů ze 60. a 70. let, ve kterých Polanski prozkoumává domnělá (i reálná) ohrožení, jímž jsme vystaveni při pobytu ve městě, chtělo by se upřesnit: v městském bytě (Rosemary má děťátko (1968), Nájemník (1976)). Více o skvělém soundtracku: Chico Hamilton ( http://www.dougpayne.com/repulsio.htm ). ___ Ještě jedno post scriptum: Text věnuji všem nespoutaným ženám, co si i dnes udržují zvyk ke všemu čichat a naslouchat svým divokým instinktům.. … Zajímavé komentáře: Jeanne, Jordan. Komentář unaveného profesionála postiženého žalostnou slepotou: Djkoma.

WILLIAM FRIEDKIN, THE EXORCIST (1973). ________ Očekávám horror. Jen mě trochu děsí ta číslovka. 1973? To bude zabitý odpoledne. Blééééééé. Ďábel přeci neexistuje. V tom se utvrzuje to rozumné ve mě. V tomhle dialogu s ním ještě dostanu možnost pokračovat. Odkojen Hitchcockovými filmy, necítím se nijak rozrušen sáhodlouhou expozicí. Naopak. Užívám si postupnou gradaci napětí. Zahušťovanou atmosféru. Pozvolné filmové vepisování "neexistujícího" do kulis normálně fungující reality. Tohle vepisování začíná být dosti intenzivní. Pro jistotu si to ještě zopakuju: Ďábel přeci neexistuje. Dobře. Tak proč mám tak divnej pocit? A sucho v puse? Proč cítím, jak mi po zádech stékají krůpěje potu? Dali jsme tomu jméno.. Říká se tomu STRACH. Jsou to jen reakce fyzickýho těla. To nezapřeš. Neokecáš. Obava před něčím, co neexistuje. Ukotvím se v realitě pokoje pomocí pevného bodu - sklenice vody na stole přede mnou. A film dokoukám. V pohádkách fungujou pravidla. Když se zlýmu vlkovi rozřeže břicho, vyleze Karkulka, a hned za ní Babička. Tak to mají děti rády. A zpravidla se jim nezvedá žaludek z toho, jak dopadl vlk. Tady žádný pravidla nejsou. Krucifix není pro zlo hráz, ale směšná rekvizita, berle, o kterou se nedá ani opřít. Zlo nemá hranice, nebo pěkně děravý. Navíc, vymítání ďábla není rituál, který by si autoři "vymysleli", pouze ho dovedně přibarvili. Jasně, já sedím tady v tom pokoji (Kde jsou všichni? To jsem v celý týhle haciendě sám?) a "to", co jsem teď viděl, byl film a bylo to "jen jako". Zbytky toho rozumného ve mě se opět ujímají otěží. Jen je to trochu jako droga. Popadnu Exorcist II. a pouštím se do něj. Nevěřím na "dvojky", a poučen prvním dílem se cítím silný v kramflecích, už přece se nenechám zaskočit. Zlatý voči. To ještě netuším, co mě čeká. Kamarádi, co mě před pár dny naučili pár nových zajímavých slovíček jako "joint", "pot" a co nejraději zahulí při sledování "COPS", se vracejí z výletu. Nevšímavě projdou kolem TV bedny, a nechají mě v klidu dokoukat. Mám to za sebou. Uff. The End. Z kuchyně: "Hey, Peter, don't you wanna come with us, we would love to show you something". Zní to moc lákavě. Sedáme do auta, a jedem do centra. Že by zas nějaký povedený striptýz bar? Ne. Za pár minut tam jsme. Ne. Jsme TAM. No to neee! Ujišťuju se, že jsou dveře auta zamknutý! Kolik je? Za chvíli půlnoc. Řečnická otázka: Jak často se vám stává, že Vám filmově děsivá "realita" narazí bez varování přímo, dámy prominou, do ksichtu? Ne ne, NEPŮJDU SE PROJÍT PO TĚCH SCHODECH, VY IDIOTI. Okamžitě mě odsud odvezte domů, nebo z vás zešílím... Autem se nese hurónský smích, ale taky úlevný zvuk startovaného auta. ... Věřte, mi, že POVĚSTNÉ SCHODY z Exorcisty nejsou žádná UMĚLÁ kulisa. Je to pitomej barák na dost divným temným místě přímo ve Washingtonu D.C.! Některý věci, by prostě měly zůstat jen na tom plátně. Jak to ten Friedkin v tom roce 1973 dokázal...? Post scriptum: Pro mě to bylo vůbec bohaté filmové léto: ještě taky Scorseseho Goodfellas a Coppolova Appocalypse Now. Všechno jsou to filmy, pronikly hluboko. Ještě jedno Post scriptum : Omluva za expresivní slovník. A: Ne, nemohl jsem psát o tom, "jak to bylo udělaný". Chytilo mě to pod krkem...

KAREL KACHYŇA, SMĚŠNÝ PÁN (1969). Každé město má své nevědomé vrstvy. Nejen tu, která se nachází pod zemí: chodby, sklepy, podzemní dráhy, kanály - obrovské temné a zatuchlé, prašné i vlhké město pod městem. O pomyslné patro výše najdeme třeba pavlače nebo dvory, nepřístupné těm, kteří tu nejsou doma. Vnitřní dvory s docela jinak ubíhajícím a unikajícím časem, než je čas ulice, kterou známe, po které pospícháme. Tyto neviditelné tváře činí město nevyčerpatelným, nekonečným. V Kachyňově snímku SMĚŠNÝ PÁN (1969) je město víc, než kulisa, není tu jen pro to, že někde "to" být musí. Starý pán (jedna z posledních filmových rolí Bohumila Šmerala) z nemocničního okna obhlíží střechy domů Starého města. Otevřený pohled, kotrapunkt k jeho osudu. Choroba a životní peripetie jej donutily k pobytu mezi uzavřenými zdmi ústavu. Prostor nad střechami je další vrstvou města, kterou si ne zcela uvědomujeme, ke které je skrze architekturu staveb opět jen nesnadný přístup. Když tenhle prostor zachytíte do pohyblivých obrazů na dvourozměrném filmovém plátně, podtrhnete tím iluzi blízkosti. A nejedná se tu jen o blízkost střech, co na ně tak dobře vidíme. Starý pán vídává z okna na jedné z teras protějšího domu mladé děvče, jež sem pravidelně chodívá věšet prádlo. Jejich osudy se na dálku, která se rozprostírá mezi oknem a terasou, střetnou, aby toto jejich neskutečné spojení záhy podstoupilo zkoušku. Díky ní se starý pán, vědec, setkává s vlastním, doposud neviděným, stínem, osobnostní stránkou, jíž si nebyl vědom. Setkává se silou tušení. Setkání je to nové. Nečekané. Probouzející. Pod jeho vlivem se pokouší překonat překážky, které se mu náhle staví do cesty: nechápající okolí, personál, uzavřené zdi ústavu, ale především město samotné. (POZOR, KDO NECHCE, DÁL NEČTE. LEHKÝ SPOILER.) Tedy přesněji, město před vchodem do domu. Město ulic. Důvěrně známých. Pojmenovaných. V nich očíslované domy. Systém racionální, stejně jako kybernetika - dřívější povolání starého muže. Jak ale dole na ulici přijít na to, kde „dívka v nebezpečí“ přebývá?. Kde je ta střecha, na které věšela prádlo? Kde je ten dům? Kolik ještě bloků zbývá? A kterým směrem? Namísto přehledného systému ulic, vzdorující, neprostupná masa. Co se z okna zdálo být tak blízko, se na ulici vzdaluje. Jakoby jedna z nevědomovaných tváří města vrhala stín na druhou. Post scriptum: Tento text se nezrodil pouze z mé lehce rozostřené vzpomínky na obrazově působivý film Karla Kachyni. Nechal jsem se inspirovat ještě dvojím. Totiž svým důvěrným vztahem ke starobylému městu o stovkách věží, a mnoha tisíci střechách. A také včerejším nenadálým setkáním v tomtéž městě: s cizinkou, co měla na nohou zlaté sandály… Od Slunce... Kde asi teď může být? Kolik ještě bloků? Kterým asi směrem?

CLAIRE DENIS, MILUJI TĚ K SEŽRÁNÍ (2001). _____ NAUSEA, ŠKRALOUP A KUDLANKA NÁBOŽNÁ._____ Famózní Vincent Gallo. Šílenec. Ale od autorského počinu Buffallo 66 na něho nemohu dát dopustit! Když už se objeví ve filmu, nemohlo by za tím přeci jen něco být? Jako šílenec pravověrný, jehož nebylo třeba ani maskovat, ve svém zamilovaném „zombíkovi“ jménem Shane, tak trochu hraje sám sebe. Naprosto excelentně. Dokonale využívá absenci dialogů, a hraje s pomocí nonverbálního výraziva chlápka na svatební cestě, který je tak nějak záhadně „nemocen“ a současně má na cosi neodolatelnou chuť – viz například denervující zvuky, jimiž charakterizuje neduh, který by se možná dal přirovnat k lehce rozvinuté chřipce. To má tedy nevěsta pech. _____ Tady bych to mohl zaseknout. Dát Vincentovi za výkon dvě až tři hvězdičky, film shodně s vámi prohlásit „za odpad!“, a věnovat se smysluplnější činnosti. Ale. Neudělám to. Tenhle film totiž, ačkoli to tak ani trochu nevypadá, nějak souvisí s něčím, co skoro všichni z Vás velmi dobře znají.... _____ Tušíte, proč se některým z nás dělá nevolno při pouhém pohledu na škraloup na hladině mléka? Takové tenké, zcela nepatrné nic, a proti němu velké, možná i silné tělo, důvtipná mysl a – nám se z toho dělá šoufl. Vždy mě pobaví, když se filosofie (tentokrát ruku v ruce s psychoanalýzou) naváží do věcí, po kterých by jí mělo být houbelec. Tu otázku jsem myslel úplně vážně. Jedna elegantní francouzská dáma, ta dáma se jmenuje Julia Kristeva, nám na ní dává zajímavou odpověď v knize, kterou moc hezky nazvala „The Powers of Horror“. Můžeme to v klidu tvůrčím způsobem přeložit jako „Z čeho pochází strach a hnus“ (nejen v L.A.). Ne, filmy jsem si nespletl. ‘Wtf‘– má snad mléčný škraloup něco společného s ujetým francouzským filmem, během kterého museli být údajně při premiéře v Cannes dva lidé vyvedeni ze sálu pro nevolnost..? No ano, má. _____ Představte si to se mnou, i když raději ne příliš živě. Škraloup na hladině mléka vypadá jako zvrásněná blána. Je to takový okraj. Mez. Nebo hranice. Díváme se na škraloup, a vidíme něco, co je „mezi“. Něco, co je na divném místě. Někde uprostřed. Něco, co hladinu mléka odděluje od toho, co je mimo něj, co už tím mlékem není. Škraloup je taková zpředmětněná hranice, kterou můžete vzít do ruky (nebýt toho, že jse Vám udělá šoufl). Je to taková hranice přímo před vašima očima. Je s tím však spojený takový malý problém. Možná bychom měli říct „trabl“. Zkrátka to není jen tak, brát tyhle „hranice“ do rukou. Slovy paní Kristevy: How can I be without borders? O jakých hranicích to ta paní mluví? Kromě našeho dobře známého škraloupu? Aspoň stručně: Hranice, které leží mezi tím, co jsem já/a mezi tím, co už já nejsem (ne-já). Mezi člověkem/a zvířetem („krutou“ a divokou přírodou). A v neposlední řadě hranice našeho těla. Asi musím přidat trochu cizích slov. Ale nebude jich mnoho. To něco mezi, to není: ani subjekt, ani objekt. Kolem sebe máme předměty (objekty), to známe. Věci, které do ruky klidně vzít můžeme. Třeba hrníček. Kolem sebe máme ještě cosi jiného, totiž druhé lidi, a druhému člověku, stejně jako sobě, říkáme subjekt. No a to „něco mezi“ není ani jedno z toho. Proč? Protože je to něco mezi mnou a něčím jiným (dosaďte si: zvířetem; mým okolím; tím, co už není moje tělo, atd.). A kdybych to něco mezi" chtělm tak jako obyčejnou věc vzít, uchopit, tak budu „divně“ zacházet taky se sebou samým, s vlastními hranicemi, a tedy i se svým já. Tak trochu proto „škraloup“ nezvedáme. Obdobně se zdráháme, když máme porušit hranice zvířeckosti – exempla trahunt (nebo-li není nad konkrétní příklad): třeba při pěkně odvázaném sexu, se „po akci“ zase snažíme chovat aspoň trochu civilizovaně, aspoň trochu jako lidé. Hranice mezi naší sexuální zvířeckostí a našim spořádaným chováním nemáme moc chuť zpochybňovat. Jsme rádi, když víme kde jsou. A pokud je naoko překračujeme, pak je to jen někde, a jen na malou, omezenou chvíli. A zpravidla se na to nedívá někdo, kdo by to mohl soudit. A právě všechny tyhle prekérní hranice (s čestnou výjimkou škraloupu) spatříte na vlastní oči v neobyčejném experimentálně pojatém snímku Claire Denis. _____ V Trouble Every Day vidíte cosi, co jsme (z dobrých důvodů) vytlačili někam za horizont toho, co považujeme za možné, za tolerovatelné, za to, na co bychom chtěli nebo mohli myslet. Odvrhli jsme to. Ale. Při tom „to“ pořád tak nějak zůstává nesnesitelně blízko nás. Jak říká paní Kristeva (parafráze): Tak blízko, že když jsme s tím přímo konfrontováni, pod tlakem našich prastarých pudů mobilizujeme celé své tělo: odvracíme se, je nám nevolno, zvracíme, omdlíváme (omdlít je něco jako utéct od své vědomé přítomnosti tu). Při pouhém pohledu na „to“, na co se dívat nedá, na něco, co je příliš viditelné, naše osobní integrita odolává jen s vypětím všech sil. Ve filmu se tyto hranice před vašima očima nejen ukazují, ale doslova hroutí, rozkládají. Není divu, že Vás to znepokojí. Odvrátí to Váš pohled od promítacího látna, nebo obrazovky. A ještě Vás to donutí film rezolutně označit za odpad. S vykřičníkem! Právě jsme v půlce. Teď přijde to zajímavější. _____ To, co odmítáme jako radikálně Jiné, to co vytlačujeme za hranice myslitelného, možného a tolerovatelného, to co je úplně někde jinde a při tom u nás, či dokonce v nás, nás totiž nepřestává fascinovat. A v tom je ten skutečný trabl. Přitahuje nás to stejně jako cokoli, co je radikálně za horizontem starostí našeho každodenního světa (mohli bychom se dostat někam k religiozitě v silném smyslu slova, ale to bych odbočil příliš, a nemyslím, že film nás k tomu nabádá, alespoň ne přímo). _____ Z obdobné fascinace myslím bohatě čerpá jiný můj oblíbený tvůrce – charizmatický filmař David Cronenberg. Jeho přístup se však liší. Cronenberg je chirurgem. Chirurgem s chladně-ocelovým přístupem (viz např. vynikající Dead Ringers, Příliš dokonalá podoba). _____ Přístup Claire Denis je na opačném pólu. Její přístup je, jakkoli to bude znít u snímku o lidožroutech svého druhu paradoxně, něžnější. Pokusím se teď obhájit, že jsem se s tou něhou nezbláznil. Budu teď chvíli mluvit o tam, jak se film vyjadřuje, nebo-li o filmové řeči. A konečně se dostanu k pro Vás možná sporným kvalitám komentovaného snímku. Přes poslední malou odbočku. _____ Autorčin přístup je určen stylem vyprávění, který zvolila. Právě ten ji také nepřekonatelně vyděluje z dalších žánrových paralel, které se snad nabízejí, se kterými si dle mého však pouze pohrává, zahrává, a dalo by se říct, že je i v jistém ohledu „zneužívá“ – mám na mysli horror a gore všech myslitelných odstínů. Jejich skalní příznivci by patrně potvrdili, že jim tenhle film nic moc neříká. Kromě jiného jim tu chybí Monstrum s opravdu velkým „M“, a představa, že by takové „zlo“ bylo uvnitř obyčejného člověka /natož něžné ženy/ se jim pořádně zajídá. Pro ně je to zkrátka příliš lidská, a na pohled příliš křehká, lidská bestie. K tomu Claire Denis osobně: „For me the Monster is invisible. If there is a thread through my films, it is that evil is never the other, everything is inside and never outside.“ Tady odbočku ukončím. _____ Všechny ty na první pohled viditelné prohřešky vůči kánonu funkční narativní struktury: plytký příběh, který otevřeně rezignuje na srozumitelnost; pomalost vyprávění evokující až nudu; absence dialogů; neprokreslené charaktery postav; dlouhé zdánlivě nic neříkající jízdy kamery, navíc několikrát opakované, na nichž vlastně „nic není vidět“ – tvrdím, že to všechno má v tomto filmu své oprávněné místo! Zkuste se na to se mnou podívat odjinud: Ten film je pomalý. Jemný. Decentní. Tichý. A naléhavý. Jako divák jsem byl mesmerizován právě těmi záběry, na kterých jsem nic neviděl. Z nemožných úhlů zabíraná obnažená lidská těla. Anamorfické záběry představující tělo a kůži jako jakýsi fantastkní povrch neznámé planety. Zprvu tak blízko pro to, aby zprostředkovaly nezkrotnou vášní vedený zkoumavý pohled stvrzující vzájemnou něžnost. Pátravé jízdy kamery krajinou těla však postupem času tělo a zejména pokožku zpředmětňovaly, dělaly z těla věc. Jiný subjekt, subjekt jiného těla, se přeměnil v objekt. Vše je už příliš blízko. Za hranicí. Tělo se stává věcí, se kterou lze manipulovat. Něha v nestřeženém okamžiku podlehla metamorfóze v bezuzdnou zvířeckou žranici. (Kamera však zůstává i v těchto chvílích taktní. A přece. Oči nás neklamou.) Je tu hrozivě smrtící kudlanka nábožná. _____ Hráz, která drží vše lidské pohromadě se protrhla. Kolaps všech hranic, o nichž jsme mluvili. Ocitli jsme se na tom nemožném místě "mezi". Nemožné. Netolerovatelné. Nemyslitelné. Spatřili jsme, co jsme neměli spatřit. A mluvíme o něčem, o čem se mluvit nedá, nebo jen velmi těžko. Znamená to snad, že o tom není třeba ani mluvit, ani točit filmy...? Pochybuju.

BOIVIN, BAXTER (1989). ________ Maybe that’s why we keep animals around us – to remind us of something we have lost, an innocence. Takže nevinnost? ____ Francouzský snímek natočený podle románu prakticky neznámého amerického autora existenciálních „horrorů“ (Ken Greenhall). V jeho rodné zemi kniha vyšla v roce 1977 v malém nakladatelství, proslulém jako nouzové přístaviště rukopisů, jež ostatní nakladatelství odmítla. Zatímco v prudérních Spokojených státech amerických knihu s miniaturním nákladem vůbec neseženete, můžete si ji kdykoli přečíst ve francouzském překladu. Evidentně jen jeden z důvodů, proč tenhle film nebyl o 12 let později natočen v proslulé továrně na sny. ____ Baxter je pes. Bullterrier. Pes, kterému to myslí. A hodlá se o své neobyčejné postřehy podělit. Možná si skutečně držíme u sebe zvířata, proto, že jsou živou připomínkou čehosi, co jsme zapomněli. Baxter nás ale rázně vyvádí z omylu, že by to snad nutně musela být „nevinnost“. Spíše cosi hodně starého. Cosi amorálního – cosi „mimo dobro a zlo“. Tam kde se nevinnost tak nějak očekává, může být ukryt zdroj čehosi potenciálně velmi nebezpečného. A zároveň čehosi, co nám není tak docela cizí, čehosi, čím jsme, z čeho jsem udělaní. A co jsme nikdy neměli, nemáme a nebudeme mít úplně ve své moci, pod kontrolou. A proto je třeba krotit tu bestii… Zdaleka nemyslím jen toho psa.

ARTHUR PENN, DIVOTVŮRKYNĚ (1962). ________ V lásce a ve válce je všechno povoleno. Tohle není válka, slečno. No, láska to není. Zvláštní film. Divotvůrkyně Arthura Penna jakoby pronikala do lidské mysli. Ukazuje její slepé skvrny, jež nám, protože zabrańují jisté věci vidět, naoko dovolují nepodlehnout animálním silám v našich nitrech. Ty síly jsou běsnivé. A tyhle běsi, potřebují hranice. ___ Násilí, agrese, zdravé sobectví, fyzická síla, donucení, zkrocení, válka, obležení, neústupnost. To jsou hlavní „ženské“ zbraně v rukou polo-slepé, drsné učitelky, s níž se život nemazlil. Kašle na to, co Bůh nechtěl, chce-li to ona sama! (Anne Bacroft!). Zvlášť když se snaží vyprostit z bezedna z(a)tracenou lidskou duši.

TOM TYKWER, ZIMNÍ SPÁČI (1997) ________ Zasáhne prozřetelnost? Co nemá být vidět, po tom se slehne zem? Zemře „ďábel“, protože se to má? Jste-li přesvědčení skeptici (oxymoron)? Možná vám při tomhle filmu něco párkrát uětědří políček. ____ Létající kamera si prohlíží neosobní zimní horské scenérie. Později na sebe nezřídka vezme příznačnou roli oka, co zeshora „do všeho vidí“. Ze svého pohledu ukazuje, spojuje, přivádí k sobě, svazuje. Až tatáž kamera pro změnu začne kroužit kolem hlavy – bude to proto, že vidí i dovnitř té hlavy. Barvy tu hoří, tečou, rvou se spolu i hladí, hádají se, uráží se a užívají si blízostí žádaných těl – žijou si vlastním životem, prolínají se s postavami, prosakují skrze ně. I když je to možná jen divnej pocit. ____ Film, ve kterém nikdy nemůžete vědět, co vše, krom žhavého popela, vyhasíná, když hasne cigareta. Francouzskou autorku nestejnojmenné literární předlohy (a spoluautorku scénáře) A.F. Pyszoru inspiroval jistý Shakespearův sonet o lidské vášni, jež sebe samu stravuje. Sonet jsem si přečetl. Novelu nesehnal. ____ Dovětek: V baru, setkání po mnoha letech: Hele, než se rozpijeme, pak bych na to zapomněl, viděl jsem takovej film. Německej. Dostalo mě to do kolen. ... Jen se to tak mihlo před pár lety na "dvojce"... A slehla se po tom zem... Sháněl jsem ho trpělivě celý tři roky... A myslel jsem, že by se ti (sahám pod stolem pro doslova vymodlenou DVD placku do batohu...)... Od půllitru se ozve: Ty kecáš, že máš pro mě Zimní spáče...!?