lupuscanis

BÉLA TARR, MACBETH (1982) _____ Tarr je mi blízký jako tvůrce percepčně bohatých obrazů, ze kterých tvoří imaginativní světy (ne)bezpečně probouzející naši představivost. Kde se z tohoto pohledu nachází Macbeth? Snad spolu s Podzimním almanachem (1985) – někde napůli cesty. Dlouhý nepřerušovaný záběr kombinovaný s formálně veristickými přístupy dřívějších Tarrových snímků: kamera se jen zřídkakdy propracuje k polocelku, a pokud tak učiní, pak proto, aby odhalila překvapivou prostorovou souvislost, jako při náhlém svrchním pohledu ‘do ložnice‘ na akt vraždy; jinak je pohled prakticky celou dobu sevřený v detailu na tváře postav a proměnlivé emoce v nich, a jejich nejbližší okolí: zdivo hradních stěn, v pozadí hořící louče, spoře osvětlené průhledy do jinak temných chodeb, atd. Podstatnou část prostoru, v němž se kamera fyzicky pohybuje, tedy nevidíme. Omezený rámem hledáčku, který ponechává enormní zbylý prostor mimo dosah zraku, má divák zúžené možnosti zorientovat se v propletenci chodeb a komnat, bloudíme, tak jako Macbeth v labyrintu své těžce zkoušené mysli. Z prostoru, kam nevidíme, Tarr rovněž generuje prvky montáže uvnitř záběru: nepatrné změny (přechod siluety postavy přes část záběru, změna v osvětlení, atd.) umožňují hladké skoky v čase ‘vyprávění‘ vpřed, nebo přechod mezi realitami (dovnitř Macbethovy mysli a zpět). To jsou jen některé z Tarrových kreativních variací na téma detailu a dlouhotrvajícího záběru. Vše jsou to záblesky vytříbeného citu pro filmový obraz. Ale stačí to? Snímek jako celek v sobě nemá, alespoń pro mne, onu uchvacující sílu, která bude už za pár let od Tarrova díla neodmyslitelná. Kamera, přes svou nepřehlédnutelnost, (zatím ještě) postrádá odvahu k osamostatnění, jakoby spíše bez účasti sledovala předem dané, trochu rigidně neživé, linie a osy svého pohybu, jakoby byla pohyblivým průmyslovým okem, před kterým se děj snímku míhá, spíše než průzračným okem, před jehož tancem vystává Svět, v které se převtělí ve chvíli, kdy se Tarr setká se svým tvůrčím alteregem -- se spisovatelem László Krasznahorkaiem. ____ Post Scriptum: Snad je mé hodnocení příliš přísné. Ale nemohu dostat z hlavy srovnání Tarrova Macbetha a Dreyerovy a Trierovy Médey (1988), dvou TV projektů, z nichž jeden svádí nerovný zápas se Shakespearem a druhý s antickou tragédií, resp. s antickým mýtem, nebo možná se surovou matérií, jež dala tomuto mýtu vzniknout. Podle mne jde druhý jmenovaný nesrovnatelně dál, televiznost, pokud si to mohu dovolit takto říci, je pro Triera překážkou, která ho neomezuje, ale spíše tvůrčím způsobem nakopává při zpracování Dreyerova skriptu a poznámek.

ROMAN POLANSKI, GHOST WRITER (2010) _____ Na stole leží rukopis. Obrovská masa textu, která v sobě podržuje obsah jednoho života. Má povahu silného narkotika. Neodolatelně snadno se nad jeho četbou usíná. Tak jako nad každou špatně napsanou knihou. V textech ani v knihách totiž, navzdory všem všeobecně rozšířeným předpokladům, nejde o obsah, ale o pořadí, strukturu, řád řečeného. Bude-li čtenář příliš lpět na obsahu, spousta mu toho uteče. ___ Ostatně, s dobrými filmy se to má zrovna tak... ___ Víc k tomu není co dodat, ale podělím se o soukromý rozhovor s kamarádem, k čemuž mi dal své laskavé svolení., za což mu tímto děkuji. Jména jsou redakci známa, ale co je Vám vlastně po tom? P: ... K tomu Ghost Writerovi: Zajímavý, že téma >textu k doučesání< žádnej 'recenzent' ani neprohnal svým orgánem myšlení, a pak před tím sedí, a zoufají si, jakej to byl fádní thriller.. Mě úplně blažily ty filmové libůstky, jak si pohrával se snímáním domu, pohledy skrz prosklené stěny ven, ... a dost dobrá, co, ůžasná, byla taky scéna s výletem na kole v dešti... Ode mne potlesk pro Polanského... ___ V: Ode mě též, zaslouží si ho, chlapec... A vlastně mi přijde vůbec divné, že o samotném rukopisu - o který, když už nic, jde ve filmu především - se v komentářích skoro nikdo nezmiňuje. ___ P: Protože rukopis je prvek, který je podprahový? Protože text je přece jen >prostředek<, protože je (recenzenty, diváky) - když už - zajímá, co je v textu...? Na to je hezkou a ráznou Polanského odpovědí usnutí 'ghosta' při prvním čtení rukopisu... :) ___ V: Ale víš co? Já jim to přeju. Ať je pro ně Duch prostě politický thriller. Jejich minus. ___ P: ...No jistě. Jenže jako politický thriller to přeci drhne snad ve všem, na co si vzpomeneš - od dějových zvratů, které se nikam nezvrátí, přes "tajné" informace vyhledané na googlu, vynechané dotažení jakéhokoli potenciálního napětí vyvolaného kterýmkoli ze střetů... za všechny snad jen USB-éčko zanechaný v compu nebudící vůbec žádnou proti-akci, spuštění alarmu, který řve jak na lesy, ale žádným poplachem nakonec není, čtení textu, který se nedá číst (nad kterým se usíná.. ), konfrontace moci premiéra vs. ducha, která ale žádnou mocenskou konfrontací není, metař bezúčelu metoucí poletující listí, svádící premiérova žena (to byla ale kost), se kterou Ewan uléhá v lože za viditelného pokrčení ramen (sic!), či nijak vyostřenou, záhadnou narážkou na dřívějšího "nájemníka" (a teda taky na dřívější Polanského skvostný film), jehož smrt však není ve filmu nijak "vyřešena", ačkoli se zdá, že právě tohle rozhoupá "ducha! k razantní ativitě, a nakonec i málo přesvědčivý finální zvrat, který přece žádným zvratem není, protože jsme ho všichni tak nějak očekávali... Polanského nejprve The Ghost (úvodní titulky) a pak teprve The Ghost Writer (závěrečné titulky) - čtu jako Polanského sarkastický úšklebek: Tu máte zfilmovanou knihu (od týpka, který mimo jiné napsal knihu o tom, jak by vypadal svět, kdyby německo vyhrálo válku - /sic!/). ____ > I am the ghost, I do not own the story, but I make the order of the told. You may be pretty sure about what you have just seen, but then, you may be pretty wrong, as well... --- Alébrž: To já jsem ten duch, tenhle příběh si sice nemohu přivlastnit, já jsem ale tím, kdo zodpovídá za to, jak se vypráví a v jakém pořadí událostí. Možná jste si zatraceně jistí tím, co jste právě viděli, ale stejně snadno se můžete i mýlit.. <

WIM VANDEKEYBUS, BLUSH (2005) _____ Tanec & film? _____ Antonin Artaud pro svou radikální vizi 'krutého divadla' hledal osobitý jazyk, nemínil se spokojit se slovem zkroceným, uzamčeným v kleci významu. Hledal stín slova: řev, intonaci, prodloužení slova v gestu těla, schopnost slova stát se pohybem a činem v prostoru, přimknout se ke gejzíru poezie, a tedy k životu. Krátce, pokoušel se ze slova uvolnit jeho magické síly, zajímá ho, co za vyřčenými slovy zůstává umlčeno. Mumraj slova jako předzvěst. Slovo jako zaklínadlo. Exorcismus. _____ Vandekeybusova brutálně nesmlouvavá taneční choreografie filmově ztvárněného, původně studiového, představení BLUSH, jde přinejmenším o jeden zajímavý krok dál. Zbavuje tělesné gesto bezpečné aury pouhého náznaku, a převádí ho v dokonaný pohyb, v agresivní konfrontaci těl, a rozpoutává tak vzrušující hru na pomezí tělesného útoku a divoké smyslnosti -- to, co šokovaný divák spatří, není v žádném ohledu 'jako', ale doopravdy, a jako takové probouzí autentické emoce. Vždyť snad jediným důvodem, proč se tanečníci Vandekeybusova autorského seskupení Ultima Vez při všem tom napohled zběsilém souboji hemžících se těl nezraní, je dokonale ritualizovaný soulad pohybů. Pozvednutý hlas. Hádka. Vztek. Zuřivost uvnitř slova, která plynule přechází v tělesný atak. Strčení. Povalení. Prudká srážka ramen. Zabránění v pohybu. Vysmeknutí se. Vetření se… Obklopeno citlivě dávkovanou, drásavě pronikavou kytarou a zpěvem Davida Eugena Edwardse aka Woven Hand. _____ Převedeno do řeči ženy a muže: __ L'amour ou la mort? Ljubov ili smierť?__ Zahlť mě, naplň mě po okraj, zažeň úskočné harpyje, ochraň mne před mocí satyrů, a nejsi-li toho schopen, uteč, nebo mě budeš muset zabít. BLUSH - ruměnec, nach, nával krve, cudnosti i extáze, živelné vzkypění, důkaz, že ještě žijeme. Když se milujeme, když se stydíme, nebo vztekáme, zoufale bráníme svá očekávání, své představy, své nároky – svá teritoria. _____ BLUSH ve filmové podobě původní choreografii důrazně podtrhuje a rozvíjí, převádí dění z bezpečných kulis divadelního prostoru do samého nitra nespoutané přírody (korsického ostrova, fiktivního Edenu). Tanečníci a tanečnice byli nuceni zbavit se hluboce zafixovaných pohybů z pódií, přizpůsobit je tvrdosti kamene, sypkosti Země, širosti zelených plání, chladu, dravosti a hloubce vody v potoce, v jezeře i v moři. Doteky s prostředím, které v divadle abstraktně evokovali, se proměnily v reálný, hrubý střet - ale i organickou symbiózu - lidského těla a živlů. V srdci zeleného ostrova se instinktivně převtělili v mýtické nymfy, jezerní panny, zvlčilé dravé šelmy a duchy lesa – a tím samým pohybem současně nechali alespoň dočasně procitnout bájné archetypální síly Ostrova. _____

SAM PECKINPAH, THE GETAWAY (1972) ________ Sam, filmový vagabund, nefalšovaný potomek indiánských předků, milovník chilli, zaprášených cest, proudem tekoucí krve a propagátor kulometu v rukou mexických desperádů, měl k ženám vždy poněkud rozporuplný vztah. Avšak zvěstem o tom, že je nenáviděl, že s nimi zacházel 'jako s dobytkem', těm se mi věřit nechce. Chtělo by to méně předsudků, prah bolestivosti vůči na ladnou líc otisklé mužské dlani, pochopitelně, raději posuňte kamsi mimo běžný 'normál'. ____ Peckinpahovy ženy jsou vášnivé, žádoucí i vyžadující, zrádkyně nebo věrné feny, ale snad pokaždé silné, až pevné, připravenější přijímat, co život dává a bere, a zejména to druhé. V sedmdesátkové peckinpahovské klasice The Getaway se v prvním plánu objevuje jedna úlisná děvka, co jakmile zjistí, že do té doby užitečný manžílek to má spočtené, zareaguje na nabitý kolt padoucha bezostyšným 'zvlhnutím' ; nelze ji tak ani politovat ve chvíli, kdy ji tvrďák McQueen prostě a jednoduše pošle pěstí k zemi uprostřed přestřelky, aby nepřekážela. Je tu však ještě druhá, úplně jiná 'samice', Ali McGraw, shodou okolností v době natáčení budoucí Stevova žena. Peckinpah, aby se nám to nepletlo, nechá McQueena pro jistotu facku vrazit i jí, jenže co je po takové facce, která má svůj popud ve Stevově slabosti? Ali vnitřní silou převyšuje geroje i s jeho naštvanou brokovnicí, zatímco on se ztrácí ve svých pocitech z toho, že plán na jeho propuštění z vězení se neobešel bez jisté podoby 'nevěry' jeho milované. V tom, jak jde v této situaci Ali nekompromisně za svým, což zrovna tady znamená za láskou, jí ani Steve nemůže konkurovat...

ANDREJ TARKOVSKIJ, STALKER (1979) __________ Fikce. Poodkrývám cíp vzpomínky, který se roztřepil častým dotykem. Stalkerská otázka. Otázka, kterou nedokážu kloudně vyslovit, natož ji zodpovědět. Přání, které skrýváme a chráníme. Sami před sebou? __________ Co chci pod nánosy děsů, úzkostí, krachů, prasklin, zapomenutých snů, nevyslovených a nenaplněných lásek, zranění, která jsme způsobili sobě i druhým, hanby, lítosti, špatně zvolených cest a blbých rozhodnutí, kterýma jsou naše cesty zpravidla lemovaný jako alej, a kterýma si máme šanci kdykoli zpackat život...? __________ Kde je moje místo? Území. Teritorium. Zóna. Odkud saju živiny, odkud saju to, z čeho jsem živ? Odkud porozumím? Bloudím? Ztratil jsem cit? Nemám cíl? Jsem na scestí? (Zdroj věčného neklidu poutníka, Ahasvera). Hledání tohoto místa se jako stříbrná nit vine skrze Tarkovského filmy, a pojí je v jediný celek. Stalkerský pes. Posel. Mezi světy a mezisvětí. Posel ze Zóny, posel mlčenlivé zvěsti. Zvěsti bez obsahu. Věřit. Ale čemu? Věřit. Proč? Proto. Černý pes, psychopompos, část stalkerova srdce, která zůstává v Zóně, když on odchází, která mu vychází v ústrety, když se vrací, když přijde Čas. To nejvlastnější ze mne, co nikdy nevlastním. Stalkerský pes, posel, který putuje - světy, filmy, životy. Černý pes, Tarkovského poslední spojení s tím, co je mu nejdražší, s vlastí, s domovem, v dobách nejtěžších, v dobách vyhnanství (Nostalghia, 1983) . Tarrův černý pes, zubožený a hladový, jako Tarrova víra, couvá před Karrerovou zoufalou zuřivostí (Béla Tarr, Kárhozat - 1988), zatímco Fliegaufovi štěkající psi (Benedek Fliegauf, Tejút, 2007) se stanou bytostnými strážci a posly 'zapomenuté důstojnosti světa'. Nic tak v sobě nezrcadlí rozdíly i zapíraná spříznění Tarra s Tarkovským, jako stalkerský pes, jehož čtyřnohý stín kradmo vstupuje do Tarrových filmových obrazů. Nic tak nestvrzuje lehkost, se kterou Fliegauf překračuje stín svého mistra, než štěkot jeho psů.

CLAUDE ZIDI, ZVÍŘE (1977) ________ Krásné a těžko uvěřitelné, jak tenhle film, i kdyby se hodně snažil, nedokáže ani trochu zestárnout. Nejlepší komedie o filmu ve filmu všech dob, která oslavuje bláznivě kinematografické fluidum, které k filmu jako takovému patří tak nezpochybnitelně jako "kamera a klapka". Mám Bebela rád jako drsného gangstera, který se neusměje i jako mladičkého rebela bez příčiny a bez dechu v Godardových nenechavých rukou, ale ve Zvířeti vládne tak neodolatelně všebarevným šarmem, že zdaleka nepodléhá jen - v tomto filmu spíš permanentně nahá, než oblečená - Gorgonna, děvka i světice Raquel Welchová. ________ Ještě něco. Dlouhá, ale pro mě důležitá věta. Bebelův vzácně vážný výraz tváře se sotva znatelným náznakem úsměvu po té, co vyběhne schody, zazvoní a s grácií sobě vlastní a s půlkou pugetu v ruce se nechá vyrazit od zhrzelé snoubenky, když pak už z ulice letmým "posledním" pohledem vzhůru spatří Raquel ana aranžuje vršky tulipánů do vázy, pohled odvrátí a v klidu nastartuje džíp - pro mě, jakožto muže se srdcem rošťáka a nikdy neslábnoucí slabostí pro krásné ženy, je v tom jediném pohledu zkondenzované snad všechno, co by měl chlap vědět o životě.

Pozoruhodný film (a zaslouží si - po druhém zhlédnutí - řádný komentář).

DARIO ARGENTO, ARMÁDA DÉMONŮ: MATKA SLZ (2007) ________ Očekával jsem surrealistické hrátky, expresivně stylizovanou barevnost, orgii ničím nespoutaných šílených a osobitých nápadů, v jejímž víru budu jako divák zneuctěn, sežvýkán a zase vyplivnut - ale nějak si teď, asi deset minut po zhlédnutí, nemohu vybavit cokoli, co by mohlo být onou často zmiňovanou lekačkou, která snad jednoho z Vás dokonce skopla ze sesličky... vlastně mi v mysli utkvěla jediná scéna, která měla navíc mizernou stopáž, rozuměj příliš krátkou pro dokonalé vychutnání: Šlo o lepé tělo mladé (no není to relativní..?) čarodějky s nádherně vyvinutými ňadry, přes něž si úhlavní nepřítelka všeho DOBRA oblékala rozevlátou, dlouhými-věky-potrhanou košilku barvy krve se zlatým nápisem ve stylu "to, co spatříš není, co nespatříš je ", ovšem zřejmě pozpátku a v nějaké cizí řeči. Těžko totiž budu moci kdy opomenout, že ta rozkošná košilka místo kdesi u kolenou skončila asi tak (SPOJLER:) v půli nahého zadečku. Tento poněkud "vilný" okamžik byl pro mne jediný opravdový šok, jenž mi neškodný Mistr Argento uchystal...

TOM ROTHEROE, MŮJ BRATR TOM (2001) ________ Prolog: Včera, bylo kolem poledního, jsem potkal ženu a dítě. Bylo zavinuté k její hrudi. Seděla, střídavě bořila bradu a rty do jeho kapuce. Dítě mělo modré oči a mlčky na mě hledělo. Mrkalo? Zřejmě to stihlo pokaždé, když jsem mrknul já. Malý hypnotizér. Asi došly v okolí objekty hodné zájmu. Kouká na mě, a tváří se, že ví něco, co já ne. Má snad nějaké tajemství...? Já nevím. Možná to všechno vůbec nesouvisí. Ale, jak bych to mohl vědět...? Když jsem se zvedal k odchodu, v uších doznívaly Ianův hlas a Atmosphere, slyšel jsem padat stříbrný déšť. _____ Kudy uniknout, když pod nohama hoří nebe? Prsty se zarývají pod povrch rozmoklé, rozbahněné země. Vlasy smáčené ve špinavé kaluži. Póry kůže mé i tvé, skrze ně ze sebe temného ven, na povrch našich propletených těl, skrze tvé oči do hlubin. Z bezedné strašlivé propasti zpátky do sebe - nahého, jiného. Tělo Páně požereme k večeři. Dvě lidská mláďata, jež opustila a zradila smečka, jsou vlčími štěňaty, potomky Straby i Mauglího, řvoucími na lesy. Krvavé šrámy si hojí vzájemným zvířecím rozdrásáním. Bolest, která se zrodila z krádeže pocitu bezpečí, tiší závratí z volnosti, kterou cítí bestie, která se urvala ze řetězu - napůl už vlk a napůl ještě ztrápené dítě. Vymknutě šťastní, spolu, v hodině mezi dnem a nocí. Naše surové hry. Naše přátelství. Naše 'nečistá' krev. Naše jednotělo. _____ Nasnímáno v poklusu a na všech čtyřech, mazlení s trávou, ponory v rybníce, tření se o listí stromů. Film je to tak jednoduchý a krásný, až to zabolelo. Za jeho "objevení" dík dvěma citlivým duším, Lence a Karin. _____ Post Scriptum: Do lesů. Křik tvůj ptačí. Přivezla jsi 'tam-odsud' Slunce, barbarko...? ...........................

Bratr bude bojovat s bratrem, sourozenci zničí svazky rodu, zle je na zemi, zrazují ženy, meče planou, praskají štíty, burácí bouře, vlčí je věk, nikdo nikoho nechce šetřit, až celý svět propadne zkáze. ___ Edda, Vědmina píseň, 44.