Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krimi
  • Dokumentárny
  • Akčný

Recenzie (69)

plagát

Manželé (1970) 

Před smrtí se utíká blbě. __ Film, který má k o dva roky dříve natočeným (a proslulejším) Faces patrně nejblíže. Husbands jsou čistě pánská záležitost, i přes to, že tuhle dominanci přesvědčivě naruší tři londýnské dámy. Faces ukazují kolik slabosti v sobě mají (domněle) mocní mužové tváří v tvář ženám s velkým Ž, Husbands obnažují na kost, že mužové, ať už mocní či (ne)mocní, obklopeni přáteli či v osamění, ženy k tomu, aby se ztratili a znemožnili, neopotřebují. Jenže pro Cassavetese je i ubohost projevem života, který tepe.

plagát

A Constant Forge (2000) 

Po pohlcujících Faces jsem rychle za sebou viděl (z těch podstatnějších) Woman under the Influence, Killing of the Chinese Bookie, Streams of Love a pak jsem se vrátil k Shadows, s tím, že ostatní budu moci klidně dohnat časem, protože vzájemná rezonance s Cassavetesovou tvorbou sahá tak hluboko, že ji není třeba dále dopovat. __ Problémem dokumentu A Constant Forge je nezvládnutý obdiv k objektu výpovědi. Na něm troskotá vše. Cassavetes chce v divákovi vyvolat pousmání, úsměv převést do křeče a při tom mu nafackovat, vyplivnout jej ze svého filmového světa zpět odkud přišel a zanechat v něm pocit, že mu právě hrubě ublížil někdo, kdo ho miluje. Pochybuji, že autor dokumentu z toho chápe byť jen polovinu.

plagát

Schmitke (2014) 

Hra na nedořečené je jenom zdánlivá, co je třeba ukázat, máme přímo před očima. Odkazy k jiným filmům, jakož i odkazy k čemukoli dalšímu, jsou přísliby, o nichž od první chvíle víme, že nebudou naplněny, a proto nic nepředstírají, nelžou, ani nemluví pravdu, prostě jen jsou. Zrovna tak vedlejší postavy způsobují něco, co přichází s nimi, ale zůstává dlouho poté, co odešly, protože to na nich nezáleží, i ony se k tomu, co s sebou přinášejí, jenom připletly. A konečně, na Schmitkem není ani trochu více záhadného, když „se” potká v lese, než když „se” poprvé pokouší vstát z postele, proto se není čeho leknout; odtud lze také rozumět recenzentům, když sborově opakují, jak závěr postrádá pointu (kterou si prý zaslouží) — jenže, kde by se asi vzala, vy chytří, když ono probuzení, o němž by to celé mělo být, se odehrává „pouze" v těle, hlavě, srdci Schmitkeho, kdežto očima diváka je tu už od úvodního záběru?

plagát

Stíny (1959) 

Vědomí miluje ostrá rozlišení, která lze bez námahy vyjádřit slovy a miluje věci s dobře definovanými obrysy. Jenže, co se děje, když něco z části, nebo dokonce cele, zaujme naši duši? Míní se tím, že něco proměnilo odstíny tisíce vjemů nebo vzpomínek, vpíjí se do nich tak, že je neznatelně proniká. Proto, čím více sestupujeme do hloubek vědomí, tím méně máme právo zacházet s tím, co tam objevíme, jako s od sebe odlišenými „věcmi". Tahle nesnadná, ale při tom přesná představa o tom, co se děje v naší duši, je díky Cassavetesovým filmům a tím, čeho jsme v nich svědky, hned o něco srozumitelnější. Jiný způsob, jak se přiblížit k pochopení téhle představy: až se zamilujete, zkuste kradmo sledovat, jak se z prvu nejasná, temná žádost, převtělí v rozpaky, které se mohou přelít v něhu, vášeň, a úžasy, ačkoli mohly snadno ztuhnout ve stud a nemotornost duše. To není náhodné spříznění. Cassavetesovy filmy, Stíny počínaje, se zajímají jen o jediné: O všechny rozporuplné tváře lásky, často bolavé, kruté, smutné a špinavé, jenže bez toho... by nebyly skutečné. ___ (P.S.: napovídal H.B.).

plagát

Každému, co mu patří... (1967) 

Monumentální scéna pohřbu s jakoby mimochodným, zasvěcujícím slovním komentářem navozuje zdání přehlednosti skrze to, co je řečeno mezi dvěma policajty i viděno policejní skrytou kamerou. Nejde však o oči a slova spravedlnosti, ale těch, kteří se jí ujali jako zaměstnání (někdo to dělat musí…). Tatáž scéna přehlednost podrývá, když (pocitově) přibližuje podpovrchový chaos, interní pravidla hry pohřbená příliš hluboko na to, aby se dala spatřit na povrchu. Jak to dělá? Zvláštně působícími přestřihy, jízdami a křižujícími se záběry. __ Následné zmizení (zdání) spravedlnosti ze scény, odchod toho, kdo se dívá a vytváří pocit, že je možné mít přehled, působí tak přirozeně, že si ho v podstatě není možné všimnout, protože tohle „místo", odkud se dívat, zkrátka neexistuje. Nákaza je zahloubená dovnitř tkáně, nelze ji vyříznout, je natolik srostlá se životem, že jedno jsou. Imunitní systém, zkonstruovaný z fasády práva, peněz a z reálného zločinu, už se postará o zbytek, tedy o kohokoli a cokoli, co by se pokusilo poklidnou symbiózu narušit. __ Setkání dvou přátel, profesorů, v palermském parku, které rozjíždí ryze italskou sekvenci pro našince nepochopitelné řeči gest těl i slov, rozmachů, odvrácení, výšky intonace a důrazu, vyráží dech… __ Zpečetěné kinematografické svědectví o jakési jiné jižní (polo)ostrovní zemi, kde lidi žijí jinak, vášeň má nějak blíž ke smrti, a černá tolik sluší. Kdo ví, jestli je to všechno tím dusným horkem, nebo čím vlastně...

plagát

Hranice ovládania (2009) 

Když se, tak jako v LoC, narace uzavře do sebe, zacyklí a „nic neříká a nikam nevede" (vyprázdní), nezačnu si říkat, že Jarmusch neumí napsat dialog, který by měl hlavu a patu (to je totiž pitomost, a já tomu neuvěřím), ale začnu se dívat, co vidím, a dávat si zvolna dohromady, proč dialogy (zdánlivě?) nic neříkají. Uvidím, že nasnímané obrazy mi říkají něco o tom, co je/může být film, a jak to celé může souviset s tím, že se dívám, a především, jak se dívám, jak jsem zvyklý se dívat, a taky: jestli mi u toho něco neuniká. V táhne mě to do takové hry, kde např. odkazy k historii filmu (které všichni už tak dlouho dobře známe) přestanou být jen hravým pomrkáváním, ale časem konzervujícím (své) pomíjivé okamžiky (viz jak se kouřívávalo a jak se výmluvně mlčívávalo v těch a těch letech). A tahle hra pokračuje. Hrané filmy viděné tímto okem, pak přestávají být nutně pouze tím, o čem si lidé kolem průmyslu jménem hraný film myslí, že by měly být, a že taky jsou. Filmy mohou fascinovat také jinak. Nikoli rychlou akcí v prvním plánu (viz mafiány unesená T.S.), ale něčím mnohem pomalejším a mnohem tišším! a to je taky něco, co se táhne Jarmuschovou tvorbou jako stříbrná nit: úplně jiné tempo, nacházející se v pozadí, za prvním plánem: co má T.S. na sobě, jak dokonale kouří cigaretu, a jak se jí neodolatelně daří mlčet, a jak B-mu krade jeho presso, a jak krásné, i když oprýskané, je město, kde se potkali, a jak si po zhlédnutí LoC těžko bude moci někdo myslet, že grafitti se dávno nestalo součástí našich měst, atd. (...) to, co "velcí kontroloři" zdařile ovládají, co jsou schopní vysledovat, porozumět tomu, upozorňovat na to, interpretovat to, atd. je jenom jedna část toho, čemu říkáme film. Jarmusch zkrátka po svém natočil film o všech těch ostatních věcech, a takhle oslavil tyhle věci i film jako takový, tvořivost, a svět - jako magický místo, v kterým nic není dopředu nalinkovaný a všechno je možný, pokud budeme mít odvahu vnímat nejenom to, co se nám ukazuje v prvních plánech, ale taky popři nich. Opravdu se ani trochu nedivím, že u toho potrefení "kontroloři" vzteky prskají kolem sebe. Dost možná tohle celé, o co se Jarmusch pokouší, můžeme nazvat i masturbací. Nakonec to dělá svévolně, nikoho se neptal, jestli může, a dělá to na veřejnosti, a dost důležitých lidí si myslí, že to co dělá, se nesluší. A taky se určitě někde v tichu tomu všemu povyku směje. Ale možná si film jako fenomén takovouhle trochu drzou oslavu zaslouží...?

plagát

Rodinný film (2015) 

Skica se jistě může stát vystavovaným předmětem. Naopak, malířova skica nás upozorňuje na to, co obraz (ještě) není, resp. na to, jak problematické je téma hotového, dokončeného obrazu, nechává nás nahlédnout pod povrch. Skica je doznáním, stopou procesu, takhle jsem hledal tvar - tudy vedla moje cesta, jako by nám říkal výtvarník; takhle nějak jsem se postupně dostal tam, kde jsem. Skica je nehotový obraz, který to neskrývá. Skicy mají vedle velkých olejů své místo, a já u nich často na výstavě zkysnu. ___ Blbý je, když skica, nehotový film, plný záznamů snažení, byť formální náznaky toho snažení mohou být slibné, jako třeba vzývaná nedoslovnost, tváří jako něco, co není. Omerzu nemá ponětí, co by „nedoslovně" vyjádřil, zatím ještě s cudně sklopenýma očima tápe, což je v naprostém pořádku. Není jeho chybou, že tohle jeho hledání, křehkou nejasnou představu, někoho napadlo předčasně utopit, přidusit a ustrojit do nepadnoucího kabátu (patos, luxus, exotika) a vyexpedovat na velká plátna kin. Co v pořádku není: někdo na FAMU měl včas dostat rozum, a nedostal.

plagát

Serge Daney : Itinéraires d'un cinéfils (1992) (TV film) 

Dopouštíme se v pořadí už třetího popření-obrazu. Odmítáme vidět stav světa - ačkoli k tomu, abychom jej spatřili, máme prostředky, které jsme nikdy dřve neměli; stavem světa mám na mysli spoustu ošklivých věcí. Pleteme si svět se shovívavostí ke světu. __ (Serge Daney)

plagát

Orly (2010) 

ANGELA SCHANELEC, ORLY (2010) ____ [oceán spojlerů: Řečeno s básníkem, který těmhle věcem rozuměl jako málokdo, já 'cizinec' -- ty 'cesta' -- tohle 'letiště'. Plynoucí moře těl. Dočasných obyvatel nemísta, ve kterém se zvláštně protínají Tvoje a moje a Její čáry života. Každá z nich na jiné frekvenci, v jiném rozechvění. Přiblížení se té mé, k té Její (v obchůdku kde prodávají sušenky). Dotknou se jedině — tady a teď — pohledy a myšlenkami (které by neměly být, v čase, který neexistuje). Naznačily rezonance, ze kterých se dost možná (někdy jindy a někde jinde) rodí nové světy. Rezonance, které přesahují to, co jsme si dosud mysleli, že můžeme a smíme. Prostory, do kterých jsme nevstoupili, i když jsme právě nahlédli někam jinam, spatřili záblesk naděje (..et si, ..what if, ..co jestli?), zrychluje to dech, i když teď Její kroky vedou docela jinam, do jiného příběhu. A kroky mé vedou k Tobě. Protože Ty, Tvůj úsměv, bláznivá knížka, ze které mi se zaujetím, které miluju, předčítáš nahlas, knížka o střeleném hrdinovi a touha se o to, co v Tobě vyvolává, se mnou dělit (i když to skoro nejde). Ty jsi moje láska. Jen, tohle všechno, to, kde jsem teď pár chvil byl a odkud jsem se k Tobě vrátil, a o čem Ti nepovím, je taky nějak láska. Jen se mě, prosím, neptejte, jak je tohle sakra možný… ____ Schanelec takhle, z podobných (záhadných) záběrů tvaruje své filmy -- zrovna tenhle film může ale trochu mást, protože jej složila z tak neskutečně tichých a klidných a (zdánlivě) obyčejných obrazů. Filmová vnímavost citlivá na sebemenší (roze)chvění. Jakoby se bezděčně dotýkala fimové citlivosti (namátkou) nejen takového Rohmera, Kieslowského, Fliegaufa nebo Nuri Blige Ceylana, a dalších -- ale prostě ‘života'. __ Ať už je život cokoli... ]

Ovládací panel
169. naj používateľ Česko
128 bodov