JFL

Trapné 110 minut dlouhé herecké promo hlavní producentky filmu, rádoby realistické drama hraničící ultralacinými braky a především festivalová exploatace toho nejprimitivnějšího a nejotravnějšího stylu. Prostě to nehorší, co může kategorie "americký nezávislý film" nabídnout.

Před Eminemem i Marky Markem ležel svět u nohou nejstylovějšího muže s černými rýmy a bílou kůží; jeho jméno bylo Vanilla Ice. Každý mladý muž toužil být jako on a každá dívka toužila po něm. "Cool as Ice" vznikl na vrcholu Iceovy popularity a do jeho podoby se promítly tři zásadní faktory: rapperův vlastní camp styl, esenciální zlo začátku 90. let a tvůrčí vklad režiséra Davida Kellogga. Ačkoli se většina filmu odehrává na jednom místě v průběhu cca dvou dnů, Vanilla Ice má v každé sekvenci jiný ohoz a vždy dokonale vytuněný účes. Samozřejmě dojde na řadu mistrových songů a to včetně předvídané sekvence, kde Ice a jeho parta roztančí uondaný předměstský hudební klub. Doba se podepsala nejen na vzhledu všech ostatních (všechny postavy jsou z hlediska vizáže ikony dané doby - pohledná dívka, její sucharský přítel, konzervativní rodiče, rošťácký kluk, výstřední manželské duo automechaniků i dvojice burleskních záporáků) a samotné poblouzněné adoraci kýče, který tvoří esenci filmu, ale také na celkové naivitě a přímočarosti. Pro lepší představu připomeňme, že ze stejné doby jsou "Super Mario Bros.". Snímek využívá klasický model superhrdinských příběhů z 50. let, kde neodolatelný hrdina získával srdce spanilých dam a nekritické sympatie dětí do 12 let. Tento rámec Ice obohacuje svým stylem laxní hvězdy, která se nad projevováním sympatií ani nepozastaví, maximálně ucedí nějakou frajerskou hlášku či se pokusí o nesmyslný patos jako v dialogu o rodině. Třešničkou na křiklavě barevném camp dortu je forma, kterou mu propůjčil režisér David Kellogg. Ten předtím natáčel videofilmy pro Playboy. Všechny záběry proto charakterizují matné světlo, zasněně umělé dekorace a obrazové kompozice jak vystřižené z playmate kalendářů či kýčovitých romantických plakátů. "Cool as Ice" je úchvatná provinilá rozkoš a ukázka toho, že z hlediska módy, stylu a obecných hodnot byl začátek 90. let 20. století opravdovou dobou temna. Yup-yup.

"A Little Help" je divácky orientované „nezávislé“ melodrama vystavěné podle kuchařky tak, aby se zalíbilo. Přichází s mnohokráte ohraným příběhem o tom, že se člověk musí postavit na vlastní nohy a pak ze všeho vyjde jako vítěz. Jediným osvěžujícím prvkem filmu je fakt, že většina postav se nachází v situacích, do kterých se nechali proti své vůli vmanipulovat a musejí se s nimi vyrovnat. Většina z nich to ale řeší lhaním, alkoholem či marihuanou a až hrdinka se tomu (ovšem opět pouze vlivem vnějších okolností) dokáže postavit čelem. Z genderového hlediska je film absurdně pozoruhodný v tom, že vlastně ukazuje, kterak stereotypně vykreslená žena získává sebevědomí tím, že se začne chovat víc jako zdejší stereotypně vykreslení muži.

Typické anime prvky jako vztahy středoškoláků, destrukce a ovládání gigantických robotů (v tomto případě monster) dostávají nápaditou podobu skrze převrácení genderových stereotypů - dívka se z počátku sice zdá typicky pasivní a zmítaná událostmi, které aktivně ovládají mužští antagonisté, ale záhy se situace promění. Emancipační finále pak přichází s naprostým obratem rolí. Z technického hlediska je "Cencoroll" vynikající, pokud se tedy vezme v potaz, že ho takřka celý dělal jeden člověk.

Tříhodinové bukkake, kde publikum slastně hltá vše, co mu jeho podmanitel Železný Jim dává. Ale stejně jako sexuální akt užitý pro příměr i "Avatar" je velmi mnohoznačný, konkrétně každou úžasnou věc vyvažuje problém vkrádající se na mysl. Snímek je typická cameronovka, tedy to co „lidé od fachu“ pateticky nazývají „velké kino“ - spektákl se srdcem, aneb analyticky vzato precizně vystavěný film, který podle mnohokráte ozkoušené šablony dávkuje technologicky úchvatnou podívanou, dramatickou akci, primární emoce a náznak přesahu. Onen přesah vždy u Camerona prostupoval jako klíčový motiv celé dílo a zpětně ho obohacoval (osud v "Terminátorovi", mateřství ve "Vetřelcích"). I tentokrát je ohromnou silou filmu technologie - vše je dokonalé, stvořený svět bere dech, ale nelze se ubránit deziluzi, že hmotu nahradily nuly a jedničky. Nechat lidi poskakovat se snímači na těle před modrým pozadím už není tak opulentní jako vidět úchvatné efekty navzdory rozpočtu v "Terminátorovi", fascinovaně pozorovat detailně promyšlenou futuristickou vojenskou technologii ve "Vetřelcích" či žasnout nad logistickou monstrozitou projektu jako "Propast" (možná proto propagační kampaň "Avatara" tak zdůrazňovala finanční potíže při natáčení a technologické okouzlení hollywoodských velikánů pozvaných na plac). Podobně se s každým úžasným záběrem fantaskní Pandory vkrádají asociace s kýčovitými obrázky z plakátů či puzzle pro romanticky rozervané teenagerky (vedle kompoziční podobnosti je neoddiskutovatelná totožná barevná paleta). Vyprávění plné v patosu naložených uhrančivých velkých slov a myšlenek o prozření a boji za záchranu starobylého světa zase na druhé straně vyvolává kritické myšlenky, které odhalují prožívanou vinu bílého muže v postkoloniálním světě a jeho sen o přijetí do rodu, který jeho soukmenovci či předci dříve pomáhal ničit a jehož půdu drancovali (ostatně geneticky čisté modráky hrají afroameričtí či indiánští herci), případně touhu přijmout exotický pohled na svět, který narozdíl od diskreditované vlastní kultury ještě skýtá příslib neznásilněného ráje. Paradoxně s sebou tento pohled také nese kritiku závěru filmu, kde hrdina pomůže utiskovaným zvítězit tím, že oni přijmou jejich původnímu smýšlení cizí přístup totální války. Ale všechny předchozí výhrady má pomoc smáznout zdejší všeobjímající přesah ekoligické provázanosti, který je podpírán ideou zření podstaty namísto hmotného povrchu, buddhistickou metaforu s plným šálkem a reinkarnačním mysticismsem. Kdo neuvěří, neprozře. Kdo nevyprázdní svou mysl, nepřenese se do těla avatara a nepozná krásy zdejšího světa. Ale to už tu letos jednou bylo - takřka doslova to samé - ve "2012". Stejně jako Emerichův film i Cameronův epos lze dlouze napadat, ale nic to nezmění na tom, že ve své kategorii je vynikající. Jenže tou kategorií v případě "Avatara" pořád zůstává ohraničený prostor výpravných spektáklů pro široké publikum (pro které je ostatně mnohoznačnost typická), nikoli celá kinematografie. 9/10

Z hlediska příběhu stupidní a stran taktik speciálních jednotek dětinsky naivní béčko s akcí ve stylu "akčních" televizních seriálů 80. a 90. let. Zapojení WWE Films do produkce zřejmě zahrnovalo pouze angažmá wrestlera Mr. Kennedy, který hraje vedlejší roli. S ostatní tvorbou společnosti nemá film nic společného, naopak se jedná především o produkci studia 20th Century Fox, přesněji řečeno jeho Home Entertainment divize, která financuje brakové sequely průměrně úspěšných titulů určené přímo pro videotrh.

Kýčovité a právě proto tak funkční. Ale hlavně to je fenomenální projekt a Cameron se může jít s "Avatarem" zahrabat - podrobnosti o vzniku zde: http://www.youtube.com/watch?v=ogcqFaNbah4&NR=1 :) Ale i doopravdy je to produkčně pozoruhodný projekt, který dokládá, že dojímání lidí může být dobrá obživa - opravdové podrobnosti o vzniku zde: http://www.youtube.com/watch?v=ue1GZ4IUFiU

Přenesení žánrového schématu do důvěrně známé reality fungovalo už v koresjkém "Mutantovi". V tomto případě sice snímek nesměřuje ke komplexnímu obrazu společnosti, ale coby hříčka s uhrančivou retro stylizací představuje milé povyražení.

Cameronův "Star Crash" je jako narativní dílo naivní blbinka, kde se po vzoru klukovských her s autíčky a figurkami peckují dva stroje. Snímek je však přínosný coby historický artefakt stvrzující autorovu fascinaci technologií, která u něho vlastně vždy stála před ambicemi stran vyprávění.

Snímek pojatý ve stylu zrovna probíhající hongkongské nové vlny spojuje žánrový rámec kriminálního filmu s realistickým prostředím, komplexně pojatými postavami a morálně mnohoznačným vyzněním. Vyprávění sleduje několik postav z různých stran zákona: dva charakterově rozdílné policisty, skupinku živořících zlodějíčků, kteří plánují přepadnout transport s diamanty, mocného zločineckého bosse žijícího v přepychu a muže, který se mu chce pomstít za dávnou zradu. V pesimistickém finále se ukáže, že policisté dosáhnou pouze na druhořadé kriminálníky, které ale ke zločinu dohnala nouze, jenže prohnilý bohorovný boss může dojít spravedlnosti pouze rukou muže mimo zákon a policie ho naopak musí chránit. Z hlediska formy lze pateticky říct, že "Men from the Gutter" předznamenává teprve nastupující trendy v hongkongském filmu, neboť představuje krutý městský thriller, který v mnoha ohledech připomíná novější fenomenální "Long Arm of the Law" a i z hlediska akčních scén ve své době nemá konkurenci. V roce 1983 teprve Jackie Chan a Sammo Hung začínali uvažovat o akčních snímcích nového typu, kde by již otřepané bojové umění osvěžila atrakce kaskadérských kousků a vrcholem tehdejší akce byly notně naivní první dva díly série "Bláznivá mise", kde se hongkongští tvůrci teprve učili řemeslu od amerických a australských kolegů. Na svou dobu vytvořil Lam Ngai Kai nevídaně moderní snímek, který oplývá intenzivními rvačkami a přestřelkami i dynamickými honičkami. Namísto propracované choreografie, která by se stavěla na odiv, pojímá akci podobně jako o několik let později Ringo Lam, tedy coby vyhrocený expresivní prostředek. Střety jsou snímané v krátkých blízkých záběrech, střih kombinuje často pohyblivé záběry z řady kamer a vše umocňují dramatické kaskadérské kousky, které opět nejsou pojaté jako samoúčelná atrakce, ale dokreslují intenzitu situací.