noriaki

Ti dva se měli potkat jindy, nebo nikdy. Mike Figgis vzal knihu tehdy neznámého Johna O'Briena a přizval si Nicolase Cage a Elisabeth Shue. Všichni tři společně se vzepjali k životnímu výkonu a natočili romantické drama, z něhož mi nebylo dobře na duši. Fantastická atmosféra podpořená náladovou hudbou, zdevastovaným Benem a zoufale zamilovanou Serou, dala vzniknout filmu, který už si nikdy nepustím. Ale ne proto že je tak špatný, ale proto že je tak skvělý.

Z něčeho už se zkrátka nikdy úplně nevzpamatujete, a i když se ze všech sil snažíte, váš život jak jste ho znali, už zpátky nedostanete. Tajemná řeka je lahůdkový psychologický thriller, který je sice až příliš předvídatelný než aby mě svým silným závěrem semlel, ale zato je tak výborně zrežírovaný a zahraný, že se mu to stejně tak trochu povedlo. Scéna u řeky mě šokovala méně, než fakt že hudbu skládal sám Clint Eastwood. I kdybych filmu tu pátou hvězdu dát nechtěl, za ni prostě musím.

Žjóva, to mělo vrstev. V tomhle filmu je snad všechno. Konspirace, mimozemská invaze, hledání ztracené víry, rodinné hodnoty i osudovost. Mel Gibson a Joaquin Phoenix by asi udrželi pohromadě i chatrnější scénáře, a M. Night Shyamalan měl z kraje tisíciletí formu jako hrom, takže výsledkem je velice solidní thriller, který díky sympatické délce nenudí ani při pomalejším tempu. Nebýt slabšího závěru, byl bych ještě nadšenější.

Zdá se mi to, nebo je Robert tak trochu sociopat? Takové likvidace by asi mohl trénovaný člověk provést, ale určitě by je nemohl jen tak s ledovým klidem ustát. V roce 2014, jen měsíc po sobě přišly do kin dva filmy o vysloužilých zabijácích. Oba oplakávali mrtvou manželku, oba se potýkali s ruskou mafií a oba disponovali smrtící efektivitou. Johnu Wickovi jeho um věřím, protože působil jako extrémně schopný profesionál. Bohužel Robert McCall už překročil čáru oddělující smrtelníky od nadliských postav. Kdyby scénář chtěl, mohl ho poslat vyrubat třeba celý kartel Sinaloa. Méně uvěřitelné by to nebylo. Na oku lahodící akci vyhrál John Wick o parník, na herecké výkony je na tom o trošku lépe Equalizer. Denzel Washington nemá ve zvyku zklamávat a Marton Csokas je záporák jako ze samotného pekla.

V rámci dolarové trilogie je to pro mě až ten třetí film, protože nemá údernou břitkost a nekompromisnost prvního dílu, ani ohromující epičnost a drtivou sílu třetího dílu. Přesto je pořád bezpečně za plný počet. Sergio Leone dostal podstatně víc peněz a nejspíš i volnější ruku, takže se rozmáchl do široka a do daleka. Jeho příběh už se neodehrává na omezené ploše jednoho městečka, ale hromadí postavy a lokace. Dává si na čas při dlouhých detailních záběrech a ještě delších mlčenlivých scénách. Občas to ovšem režisér přehnal, takže místo aby hrotil atmosféru, tak dusil tempo. Jo a ještě něco. V navazujících filmech by neměli hrát stejní herci jiné postavy. Dnes už si to v hlavě přeberu, ale jako děcko jsem z toho měl zmatek.

Na první pohled nenápadný, ale v jádru syrový thriller s psychopatickým Christopherem Plummerem a překvapivě neohroženým Elliottem Gouldem. Původně jsem čekal že to bude hra kočky s myší, jenže on je to spíš souboj dvou dravců čekající na chybu toho druhého. Sedmdesátky těmhle nemorálním kriminálkám přály, takže v nich rutinně vznikaly časem zapomenuté skvosty, na které by si o deset let dříve téměř nikdo netroufl a o deset let později jen málokdo.

Říkejte si co chcete, ale tohle je jedna z nejlepších romantických komedií - i když je děj trochu smutný a opravdové romantiky je v něm jen pomálu. Jenže Billy Wilder byl génius s devatenácti nominacemi na Oscara a s třemi dekádami dlouhou sérií úspěchů v životopise, takže z námětu natočil nestárnoucí klasiku. Kacířsky prohlásím, že by se mu to povedlo i bez vynikajícího Jacka Lemmona a snad ještě lepší Shirley MacLaine. Film totiž toho roku na Oscarech zastínil Psycho, a udělal to tak suverénně, že ho nepředčil v hereckých kategoriích a ve scénáři, ale smázl ho právě ve výpravě a v režii.

Původně jsem si říkal, že jsem viděl i mnohem drsnější filmy o alkoholové závislosti, ale po scéně ve skleníku mi dost otrnulo. Dny vína a růží začínají jako letní romantická komedie, která se postupem času překlopila do deziluzivního dramatu, a skončila jako syrová výpověď. Na rok 1962 je film až šokujícím způsobem otevřený. Pořád je to sice post(klasický) Hollywood, takže hrany jsou obroušené víc než by to život udělal, jenže dobové publikum, neuvyklé na takovou upřímnost, odcházelo z kina neobvykle zamlklé. Za tenhle rok byla konkurence tak silná, že bych udělil hned čtyři Oscary, a jednoho z nich Jacku Lemmonovi.

Tenhle film dává odpověď na otázku, proč byl Shane Black jednu dobu považován za jednoho z nejlepších scenáristů na světě. Smrtonosná zbraň a Poslední skaut jsou super, ale napsat - a natočit černohumornou komedii s několika vraždami, romantickou linií a desítkami zřeštěných situací, aniž by se všechno rozpadlo ještě dávno před první třetinou, to chce obrovský talent na vrcholu tvůrčích sil. Tady to sice občas zaskřípalo, ale nikdy fatálně. Volba obsadit do hlavní role Downeyho Jr., toho času hrabajícího se z pekla závislosti, byla stejně důležitá, jako Blackův um.

Myslím že ta demýtizační vlna filmů o trudném životě hvězd zábavního průmyslu je už tak mohutná, že se za pár let začnou točit filmy naopak tvrdící, že jejich osud zase tak strašný nebyl. Jestli byla Marylin Monroe miláček štěstěny, nebo životem pronásledovaná naivní dívka, která se shodou okolností narodila jako sexbomba, tak to opravdu netuším. Film v tom má ovšem jasno, a nenechává nikoho na pochybách, že tenhle příběh ani nemůže dopadnout šťastně. Pozitivních momentů je v životě slavné MM jen minimum, a i ty věští budoucí problémy. Ana de Armas se s náročnou úlohou poprala víc než se ctí, a i když jsem původně nad jejím obsazením kroutil hlavou, získala si mě hned v první scéně. Ve srovnání s Michelle Williams z deset let (!!!) starého Můj týden s Marylin na to totiž má, a je to sakra vidět.