noriaki

Tyhle syrové heisty s nemilosrdnou zápletkou mám hodně rád. Stanley Kubrick natočil strhující thriller který nestojí na pointě, ani na příběhu, ale na způsobu vyprávění. Režisér si pohrál s časovými rovinami, takže jeho téměř sedmdesát let starý film působí i dnes překvapivě svěže. Nový subžánr tím pochopitelně nezaložil, protože na něco takové nebyli diváci ani zdaleka připraveni. Historie na něho ovšem nezapomněla.

Výborný film o temné díře alkoholové závislosti, který je o to mrazivější, že je autobiografický. Tolik kritizovaný konec tedy odpovídá realitě, ale o žádný happy end se nejedná. Autor předlohy se vyléčil ze své závislosti, sledoval jak scénář podle jeho knihy dostal Oscara, a stal se úspěšným spisovatelem. Alkohol ho přesto znovu dostihl, takže nakonec dokončil to, co původně nedokázal - spáchal sebevraždu. Film je poplatný době vzniku, takže samotná alkoholová závislost je notně přikrášlená a i zpustlý Ray Milland je pořád okouzlující fešák. To Jack Lemmon o sedmnáct let později ve Dnech vína a růží byl mnohem větší troska.

Film je umění závislé na rozvoji techniky, a proto platí, "čím je lepší technika, tím je větší volnost ve vyprávění příběhu". Zvuk způsobil pravé nadšení a přestože se většina lidí z branže domnívala že němé filmy dokáží přežít, udržely se pouze další čtyři roky. Mluvené slovo se stalo novým standardem a podnítilo mohutnou vlnu inspirace, takže za pár let vypadala kinematografie úplně jinak.

V minulém díle jsme si ukázali jak má vypadat správná bondovská píseň, v tomhle si naopak ukážeme, jak vypadat nemá. Madoninna Die Another Day se člověku vryje do paměti, což je ovšem to jediné pozitivní co se o ní dá říci. S trochou nadsázky to platí i o zápletce, protože i když jsem si pamatoval, že je to "ta bondovka se severníma korejcema", děj se mi úspěšně vykouřil z hlavy. Není se moc co divit. Záporák je zajímavý jen ve svém "převleku", ale i tak je jeho motivace přinejlepším divná. Atmosféra potemněla, objevuje se morální kocovina a pochybnosti o dříve nedotknutelném hlavním hrdinovi. Poslední brosnanovka předznamenává temnější a deziluzivní craigovky.

Hon na sériového vraha v pomalu kolabujícím Sovětském svazu ve stylu severských kriminálek? Tak to si dám líbit. Jenže to točili Rusové, takže všechno je o kousek dál, než by bylo příjemné. K žánru patří psychicky rozložení vyšetřovatelé, jenže ti místní si pomalu sahají na dno své černé duše. Vrazi jsou adekvátně zkažení, prostředí patřičně zanedbané a vedlejší postavy dotvářejí obraz bídy a morální vyprahlosti. Atmosféra by se dala krájet. Nebýt zmateného a doslova idiotského střídání časových rovin, věřil bych, že se dívám na skrytý klenot. Extrémně silný závěr tuhle realitu téměř zhmotnil.

Říkejte si o tomhle dílu co chcete, ale faktem je, že Bond nikdy neměl tak krásné duo dívek. Jedna nádherná a talentovaná herečka, druhá ještě krásnější a o trošku mladší - co byste chtěli víc. Zápletka tentokrát zůstala za očekáváním, ale Robert Carlyle zopakoval husarský kousek Jonathana Pryceho a udělal ze svého tuctového záporáka fascinující postavu. Místy jsem s ním dokonce soucítil. Titulní píseň od Garbage působí jako závan starých časů, přesto se k modernímu pojetí hodí víc než výborně.

Od Zlatého oka je to trochu sestup v kvalitě i zábavnosti, ale pořád velice solidní řemeslo. Sovětský svaz definitivně zmizel v historii, takže se Bond vrátil k tomu, co mu šlo nejlíp - k boji s megalomanskými šílenci. Jonathan pryce si zahrál záporáka, a i když je Elliot Carver v seznamu Bondem poražených magorů papírově tuctový, on sám z něho udělal jednoho z těch nejvýraznějších. Rok 1997, přesněji 1. červenec byl zároveň datum, kdy Velká Británie slavnostně vrátila Hong Kong Číně a definitivně se rozloučila se svým bývalým impériem. Britům slouží ke cti, že scenáristé bez stopy hořkosti připsali k Bondovi sympatickou čínskou spolupracovnici - a rovnou snad i schopnější než on sám. Británie nebyla jediná kdo, slovy klasika, směřoval pomalým pochodem k novému pořádku.

K filmů které tvrdí že jsou podle skutečné události, ale i tak si vymyslí svou vlastní hlavní postavu, chovám lehkou přezíravost. Tomuhle jsem to ovšem rád odpustil, protože okatá Zar Amir-Ebrahimi je i přes svou přidrzlost a umanutost sympatická. Nepřekvapivě by se bez ní děj obešel, protože příběh je  ve většině vyprávěn samotným vrahem. Nepříliš tradiční perspektiva umožnila režisérovi zapracovat na atmosféře, takže noční scény mají téměř hororový nádech. Hodně pomohla výborná hudba a exotické prostředí Iránu. Co se slibované sociální sondy týče, tam už je to slabší. Žádné vysloveně šokující sdělení jsem nezaznamenal. Respektive, pochopitelně že tam je, ale čekal jsem mnohem větší kulturní odstup.

K Zemi míří asteroid Orpheus, masa kamení a železa téměř tak velká jako slavná metla dinosaurů, proslulý asteroid Chicxulub - jehož jméno pochopitelně dokážu bez chyby napsat i vyslovit. Režisér Ronald Neame byl zkušený řemeslník zvládající komedie, muzikály, dramata i dobrodružné filmy. Protože měl za sebou extrémně úspěšné Dobrodružství Poseidonu, dávalo smysl svěřit mu katastrofické sci-fi Meteor. Na papíře to všechno znělo krásně, ale v praxi to moc nefungovalo. Film je prakticky bez napětí a bez atmosféry, což je problém téměř vždy, ale u takového tématu je to vyložená tragédie. Protože ani efekty nebyly zrovna špičkové, film se horko těžko vyšplhal na průměr.

Abych parafrázoval cimrmany - jsem rád že Wilford Leach natočil Piráty z Penzance, protože alespoň vidíte, jak těžké je natočit dobrý muzikál. Nemůžu říct že bych byl nekritický obdivovatel předlohy, ale písničky tady byly snad až poslední problém. Film předesvším bytostně selhává ve snaze zaujmout. Jednotlivá prostředí jsou nápaditě vymyšlená, herci nejsou špatní, ale stejně to nefunguje. Možná měl látku dostat na starost někdo mladší, kdo by jí vtiskl hravost a dynamiku, protože v téhle adaptaci jsem měl pocit, že je veselí předstírané a ztřeštěnost strojová.