noriaki

Formou netradiční a první dvě epizody téměř umělecký počin, který ovšem skrývá klasický marvelovský obsah. Takže znovu tady máme unylé záporáky, nepravděpodobné hrdiny, hodně patosu a klasické finále které toho moc nevyřešilo, jen otevřelo dveře k dalšímu nekonečnému pokračování. Děj prvních pár epizod klame tělem, ale že by mysteriózno dosahovalo úrovně Twin Peaks, nebo alespoň The Leftovers, tak to zase ne. Děj plyne vcelku přímočaře, jen s pár nepravděpodobnými zvraty. V jeho průběhu se vytvoří několik podzápletek, aby se samy vyřešily, většinou hodně hlasitě a barevně. Bez party vzbouřenců by se příběh úplně obešel, ale z nějakého důvodu jim máme být vděční. Elizabeth Olsen zahrála výborně a Paul Bettany nezklame nikdy a nikde, takže když jsou ti dva v záběru, jedná se o nadprůměrnou podívanou. Jsou tam často, bohužel ne vždy.

Začneme pozitivy. Hrajou tam dvě zrzky - jedné je sice devět let, ale budiž. Tím bysme taky mohli skončit, protože i když jsou někteří herci velice slušní a děj se snaží zalíbit nekonečnou kadencí narážek a pomrkávání, o bůhvíjakou zábavu se nejedná. V příběhu se téměř nic nestalo, ale i tak se ho režisérovi podařilo natočit zmateně. Písničky byly za trest a snaha přiživit se na Šíleně smutné princezně byla spíš k pláči, než k pochválení. Jít na to do kina, tak bych si zoufal. V televizi už jsem viděl daleko větší bídu, takže jsem rád, že se neopakoval otřesný zážitek s Kouzelníkem Žitem.

Tyhle parodie mám rád. Tahle místy přechází do grotesky, téměř ve stylu The Road Runner Show, v níž kojot Vilda nahání nepolapitelnou kukačku. Ano, došlo dokonce i na kresbu falešného tunelu kterým oběť v klidu projela, ale lovec narazil na skálu. Kirk Douglas ukázal že jeho herecký talent je širší než by od něho člověk čekal, a Arnold Schwarzenegger dostal jednu z prvních větších šancí. Velký dojem sice neudělal, ale role mu dopomohla ke Conanovi, což už průlom byl.

Sam Firstenberg, režisér pokleslých snímků jako Ninja The Domination, Revenge of the Ninja, Ninja American Samurai a The Interplanetary Surplus Male and Amazon Women of Outer Space - to poslední je komedie, natočil svůj pravděpodobně nejslavnější film s nováčkem akčního žánru Michaelem Dudikoffem. U Cannonů si usmysleli že z něho udělají novou hvězdu - pravého amerického hrdinu. Jenže on se neuměl pořádně hýbat, drsné hlášky mu vůbec nešly, chybělo mu charisma i herecký talent. Trvalo pouhé tři roky než se pevně uchytil u dna průmyslu.

Vždycky mi dělalo problémy vidět Snídani u Tiffanyho jako romantickou komedii, protože aby člověk vydržel s takovou ženou jako je Holly, tak by musela mít tvář Audrey Hepburn - a i tak je to na hranici snesitelnosti. V předloze je mnohem emancipovanější a svým způsobem drsnější, takže tam příběh dává větší smysl. Ve filmu kde je jedna polovina budoucího páru věčně opilé třeštidlo a ta druhá působí místy prkenně, místy rádoby pečovatelsky, zase tak moc ne. Audrey Hepburn není žádné herecké dřevo, takže jsem jí postupný přerod vcelku věřil, ale pokud chcete vidět výbornou romantickou komedii s potrhlou ženou k níž si hledá cestu upjatý muž, pusťte si raději Bosé nohy v parku. Před bezejmeným zrzavým kocourem mám nehynoucí respekt, protože co ten musel na place vytrpět, to se nedá vypovědět.

"Just because she likes the same bizzaro crap you do doesn't mean she's your soul mate." Není to Annie Hall a není to dokonce ani Annie Hall pro mladou generaci, ale stejně je to chytré a nápadité. Scénář vodí za nos, občas vyloženě lže a zhusta si hraje s očekáváním diváka. Marc Webb ho okořenil spoustou drobných nápadů a několika výbornými scénami, na nichž je vidět jeho kariéra režiséra videoklipů. Výsledek je překvapivě soudržná a hořkosladká romantická komedie, která není až tak úplně komedie. Bez výborného soundtracku a krásných očí Zooey Deschanel by byl zážitek poloviční. Jo a ještě něco. Nemyslím si že každý nutně potřebujeme v životě potkat někoho jako je Summer, ale určitě potřebujeme v životě někoho jako je Rachel.

Filmy Tonyho Scotta a scenáře Quentina Tarantina mají svůj vlastní styl, a nemyslím si že je úplně kompatibilní. Tady si to ovšem sedlo na výbornou, i když pro oba to bylo hodně o kompromisu. Scott musel skousnout trochu černého humoru a Tarantino se držel zkrátka se svými ikonickými ulítlými scénami. Alespoň v akčních pasážích si parádně rozuměli. K dovršení výborného dojmu vykradl Hans Zimmer jeden slavný hudební motiv, aby z něho udělal fenomenálně proslulé romantické téma. Film si bez něho ani nedokážu představit.

Tohle je asi nejunavenější film co jsem od Scorseseho viděl. Něco takového bych od něho čekal na stará kolena. Jenže zatímco v jedenasedmdesáti natočil dravého Vlka z Wallstreetu, ve čtyřiačtyřiceti přišel s pohříchu poklidnou Barvou peněz. Výborný Paul Newman a snažící se Tom Cruise vytáhli zážitek hodně vysoko, ale dojem nepřebili ani oni. U některých scén jsem měl totiž pocit, že se scénář předlohy z šedesátých let až tak moc nepřepisoval.

Když se ocitnete ve filmu kde je jeden z hlavních hrdinů pes, bezpečně víte, že je vaše kariéra v prdeli. Tenhle není absolutní dno, protože to není mluvící odrůda psa, ale stejně. Měl to Chuck Norris zapotřebí? Vzhledem k tomu že v téhle době padala sláva všech akčních hvězd, dokonce i Arnieho a Slye, tak asi ano. Stejně jako oni ze zoufalství vsadil na komedie, a taky to byla mizerná volba.

Množství otázek které bych měl by bylo asi nekončné, a žádná by nebyla k ději milosrdná. Když jsem se oprostil od potřeby aby příběh dodržoval alespoň nějakou logiku a zapomněl na poznámky typu "proč všichni během pár vteřin nezemřeli hlady?", tak jsem dostal sympaticky natočený thriller s fantastickým potenciálem, ovšem tragicky promrhaným - jak už je u M. Night Shyamalana zvykem. Tvrdohlavý režisér se nepoučil ze svých chyb a znovu nahromadil přehršle motivů, aniž by alespoň jeden dotáhl. Hudba je ale skvělá a díky ní atmosféra vcelku ujde.