noriaki

Typická náctiletá komedie o problémech mladých na střední škole, která rutině pohřbila i zápletku pračlověka v moderní době. Nebýt skvělého gifu na Majdan, tak by na ní nebylo vůbec nic zajímavého.

V rámci svého předsevzetí vidět všechno v čem se Marla Sokoloff byť jen mihla, jsem se dostal až k tomuto zapomenutému thrilleru. Když ponechám stranou že se moje bohyně, byť ještě hodně mladá, opravdu několikrát ukázala, tak je tenhle film úplná ztráta času. Hloupý, předvídatelný, mizerně napsaný a téměř bez napětí a atmosféry. Alespoň herci se vzepřeli a v rámci této rebelie předvedli slušný výkon.

Nemám rád filmy komunikující prostřednictvím metafor. Když se řekne art, představím si skandinávské drama. Syrové, realistické, emocionální a jasně srozumitelné. Chápu že někteří umělci a mezi nimi bohužel i režiséři, mají nutkavou touhu znázornit, dejme tomu, zhroucení hlavní hrdinky pomocí scény bouřící přírody, nebo koláží nejrůznějších barev a tvarů, ale nevidím v tom valný smysl, když prostý záběr na zoufalou, plačící osobu semletou osudem je mnohonásobně názornější a drtivější co se účinků týče. Tímto zdlouhavým úvodem chci jemně naznačit, že mě Under the Skin úplně minul. Jeho myšlenka není vůbec jasná a to nejen pro mě, který má podobné mlhavé poselství ve zvyku ignorovat, ale nejspíš ani pro spoustu z dalších zde komentujících. Upřímně, člověk by musel být věštec, aby poznal o co ve filmu jde. Celý zážitek se smrkl na bloudění Scarlett Johansson po nočním Glasgow a kochání se hypnotickými záběry a její občasnou nahotou. A to je na 108 minut opravdu málo.

Ideální dvojka by byla vymazat si z hlavy vzpomínky na jedničku a pustit si ji znova. To co naservíroval Gareth Evans nejenže není druhá nejlepší možnost, ale dost možná by se nevešla ani do první desítky. V bojových scénách je pochopitelně znovu precizní a nedá se mu vytknout ani to nejmenší. Ale kdykoliv se snaží o jakési mafiánské drama, tak selhává. Příběh je zmatený, ztrácí se v nepřehledných motivacích a ani mě nezajímal. Jestli měl stupňovat napětí, tak zklamal. Přitom stačilo poštvat všechny proti sobě a pustit kameru. Herci by se postarali o zbytek. Živelná vězeňská bitka, která vnikla bůh ví proč a dopadla bůh ví jak, je toho důkazem. Aniž bych chtěl snižovat režisérovy umělecké ambice, tak bych se opravdu přimlouval, aby se na ně příště vykašlal. Plýtvá vzácnými minutami a kde nic, tu nic. Méně než čtyři hvězdičky ale nemůžu dát. Už jenom kvůli té závěrečné rubačce.

Náboženský protějšek filosofické 2001 Vesmírné odysey, stejně hluboký, ale mnohem srozumitelnější a přístupnější. Otázky které pokládá jsou velice jednoduché, i když na našem úrovni poznání musí zůstat bez odpovědi. Závěrečný paradox, ukazující jak málo může racionalita přispět ke zkoumání metafyzických problémů, to jen potvrzuje. Postavami několikráte citovaná Occamova břitva rozřešení nabídnout nemůže. Mnohem více se hodí Popperova (teorie jež se nedá vyvrátit je bezcenná), nebo Humeova břitva (žádné svědectví nemůže dokázat zázrak). Katastrofální předpověď tvrdící, že když lidstvo najde přítele tak ztratí rodiče, není na místě. Oba mohou koexistovat spolu. Koneckonců i katolická církev přijala možnost existence mimozemské inteligence. Ergo, přesně takhle má vypadat inteligentní sci-fi. Příběh prvního kontaktu s extraterestrickou civilizací nestačí jen pasivně sledovat, naopak sám nutí k přemýšlení a tím dává něco navíc.

Druhý díl pokračuje v postupném pádu započatém v půlce prvního. Půtek mezi rodinami je tentokrát méně. Znepřátelené klany uzavřely vratké příměří a vrhly se na okrádání důvěřivých dobráků. Původní lehkost se úplně ztratila a pokud byly nějaké postavy alespoň trochu sympatické, tak o to definitivně přišly. Tahle komedie Petru Schulhoffovi pořádně zhořkla.

Takové uřvané komedie uměli nejlíp Francouzi. Petr Schulhoff je okořenil typickou českou závistivostí a nepřejícnosti. Bylo to aktuální a vtipné tehdy a je to aktuální a vtipné i dnes. Nějaké věci se bohužel nemění. Od přestěhování na sídliště a s větším zapojením překvapivě snesitelného Luďka Soboty, vtipnost klesla a atmosféra dostala pořádný šrám. Paneláková chodba už nemá to kouzlo co rozhádaná pavlač.

Zcela průměrná komedie o dvou nepoučitelných smolařích. Od nepovedených pokusů ji odlišují jen ti dva sympaťáci v hlavních rolích. Se scénářem se Petr Schulhoff tentokrát moc nevytáhl. Celý film opakuje jedno a to samé téma, jen v drobných obměnách. Sem tam si nenápadně i očividně rýpl do nectností plánovaného hospodářství a šmelinaření, což asi mělo suplovat satirickou složku. O pravou kritiku režimu ovšem nejde, to by v té době opravdu neprošlo.

Duna je natolik komplexní, epická a přitom myšlenkově bohatá, že ji považuji za nezfilmovatelnou. To koneckonců potvrdila i Lynchova verze. Jakkoliv je to režisér pružně ohýbající realitu a rutinně rozpitvávající zákoutí lidské psychiky, tak si na díle Franka Herbera vylámal zuby. Kouzlo knihy leží v precizně vykreslené civilizaci, fungující na tak odlišných základech, až to až bere dech. Představte si společnost, kde jsou genetika, sociologie, filosofie, psychologie a rétorika exaktní vědy. Společnost jenž zavrhla techniku a zaměřila se na rozvoj potenciálu člověka. Hrdinové z Arrakis jsou od nás dále než jsme my od australopitéků a jejich schopnosti se vymykají našemu poznání. To svérázný Chilan úplně opomíjí a místo toho rozvíjí svou vlastní představu, zaměřenou na duchovno a jakousi pseudonáboženskou tradici, jen velmi volně se inspirující Herbertovým eposem. Když jsem poslouchal jak živelně režisér sbíral svoje "spirituální bojovníky" a jak mu projekt pomalu přerůstal přes hlavu, získal jsem dojem, že Jodorowského osobitá, čtrnáctihodinová vize by dopadla téměř jistě katastrofálně. Nejenže by nezměnila dějiny sci-fi a nenahradila Hvězdné války - ty byly naopak fenomenálně úspěšné díky svojí jednoduché stravitelnosti a nekomplikovanému příběhu, ale dost možná by vznikl nesrozumitelný mišmaš a finanční katastrofa. Obava z toho druhého, byl koneckonců ten pravý důvod, proč mu studia nevěřila. Jodorowsky dokáže nadchnout i z dokumentu a ani se nedivím že svým nadšením strhl velikány své doby ke společné práci, ovšem jeho projekt byl už ze samé podstaty předem odsouzený k neúspěchu. Pokud by ale nějakým zázrakem opravdu vznikl, za vidění by určitě stál. Top 10 za rok 2013.

Transcendence je skvělá oběť pro lidi vyžívající se v malicherném rýpání do zdánlivých nelogičností. A jaká náhoda, zase je to snímek, jenž si dovolil vzbudit neadekvátní naděje skvělým trailerem. Pokud po tom někdo touží, lehce si v něm najde ty dva momenty (skoro vždy ty samé dva co všichni ostatní) a ne jejich základě pošle film někam k odpadu. Naproti tomu co říká hlas většiny, má Transcendence do hlouposti daleko. Myšlenky které rozvíjí už byly zpracovány mockrát, z různých úhlů a různými formami. Vyznění bylo ve většině podobné - pokud si lidstvo vytvoří svůj digitální protějšek, bude toho velice brzy litovat. Filmová tvorba je v tomto mnohem pesimističtější než knižní, jenž občas přece jenom nabízí možnost koexistence dvou různých konkurenčních inteligencí. Transcendence se drží tragické varianty. Revoluce začíná tak jako obvykle - vedená skupinkou odhodlaných, bez zájmu davů a nepochopená průměrnými, které hrozí smést, až bude natolik silná, že ji nedokáží zastavit. Tomu odpovídá i poklidná režie. Příběh nenabízí žádné velké zvraty, žádné vyhrocené situace. Je tu jen pomalu se posunující čára, za níž je nebezpečné se ocitnout. Jestli a kdy jsme čáru překročili je nejisté a napětí táhne právě tato nevědomost. Počáteční optimismus tak plíživě střídá strach z neznámého a mocného. Lidstvo se znenadání ocitá v nevyhlášené válce o dominanci, přičemž není jasné, zda je druhá strana ochotná vyhrát, nebo vůbec bojovat. Prvotina Nolanova dvorního kameramana se tedy vcelku povedla. Jediné co jí podráží nohy, jsou nelogicky jednající postavy. Filmu to pochopitelně neublížilo, protože nestojí na ději, ale na otázce : "Kdyby lidstvo zjistilo že ve vesmíru není samo, chtělo by být?"